Po mnoha dnech se dobře vyspal. Nebudil se, necítil, že by spal pouze na půl a poté, co otevřel oči, cítil, že mu v žilách koluje zdravá energie z kvalitního spánku, který si ani nepamatoval.

Po probuzení byl však sám. Skrze mezery ve dřevě cítil jemný vánek a sálající teplo, i když mu bylo stále trochu chladno. Okolo nohou a těla měl zamotanou tenkou přikrývku, která mu napovědělo, že se převaloval. Ležel v posteli, necítil potřebu vůbec vstávat, ale zajímalo ho, jak dlouho spal. Proto vstal, oblékl se, vykasal si rukávy košile k loktům, ale dal si záležet na tom, aby ji pevně přivázal a skryl veškerá tetování na svém těle.

Trápila ho otázka, kde byl Kain. Byl z předchozí noci nesvůj, protože si nebyl jist tím, kdo Kain ve skutečnosti byl. Cítil ho jako hrubiána a démona, kterému záleží pouze na něm samém, ale čím více ho poznával, tím více mu docházelo, že se o něm plete a ztrácí tak jedinou věc, kterou si ve svém životě byl jistý – že umí číst v lidech. Z toho, co se však předchozí noci stalo, ho trápila ještě jedna věc – hřešil. Hřešil jedním z těch nejhorších způsobů, kterým mohl a nebylo to poprvé. Kain byl však teprve druhým mužem, který nebyl po té noci mrtvý. A vlastně ani nemohl být zabit. Ze všech, které Laureliën poznal tímto způsobem, byl naživu pouze Cuube a to nejspíše pouze z toho důvodu, že Laureliën nebyl v té době schopen ho zabít a osvobodit od jeho hříchu. Kaina také nemohl zabít, byl nesmrtelný a snažil se toho zbavit, proto potřeboval pomoc kněžího.

Vylezl ven, slunce ho i skrze větve stromů pálilo a bylo vysoko na obloze, což značilo jediné – už dávno nebylo ráno a Laureliën spal déle, než bylo slušné. Měl na sebe být naštvaný, ale byl rád za spánek, kterého se mu často nedostávalo. Šel skrze stromy, poslouchal šepotání stromů ve vánku, nakračoval lehce, rozhlížel se okolo sebe, jako by to místo viděl poprvé, a dokonce i pokynul na pozdrav démonu, se kterým nikdy nemluvil. Pozdrav sice nebyl opětován, ale to mu nevadilo.

Sotva vyšel z lesa, narazil na Verise a dva další démony. Dvouruční pilou Veris s dalším plešatým démonem s rudým hustým obočím přeřezávali kmeny stromu, zatímco třetí je vyrovnával na sebe pod přístřešek, který zel takřka prázdnotou.

„Tam odkud pocházíš je normální vstávat v poledne?" zavolal Veris hlubokým hlasem na Laureliëna. Mávl rukou k druhému démonu, aby se zastavil v práci, založil si ruce na hrudi, ale předtím si otřel pot z čela.

„Tam, odkud pocházím, bylo zvykem vstávat ještě před východem slunce. Asi jsem potřeboval jednoho dne spát to, co jsem dříve nemohl," odpověděl Laureiën klidně.

„Zníš, jako kdyby ses snad narodil do rodiny farmáře," zamumlal si Veris víceméně pod vousy a bradou poukázal na plešatého démona vedle sebe, který se pouze pousmál.

„Narodil," přitakal Laureliën, „daleko od města a jiných lidí. Pěstovali jsme především zelí."

Veris vykulil oči a okamžitě namítl, že nevypadá na farmáře.

„Vždy mě totiž táhlo moře a ne farmaření, ale to mě ostatně dostalo sem," vysvětlil mu krátce, zatímco už dělal pár kroků vzad na náznak, že má naspěch. Ještě se však optal, zdali neviděli Kaina.

„Dneska by měl s Fyrelem vytahovat sítě," odpověděl třetí démon a poukázal k moři. „Alespoň jsem slyšel od moře hádku."

Laureliën poděkoval a vydal se rychlejšími kroky k moři. Měl dluh vůči Fyrelovi za to, že donutil ostatní říct, kde se skrývala pravda. Nechtělo se mu však do toho, protože se stále bál, co by mu bylo provedeno, kdyby ostatní zjistili, že je kněžím. V té chvíli to věděl pouze Kain, Ten nejhorší a snad i Fyrel. I tak to bylo více než dost lidí.

Démon, jehož jméno neznal, měl pravdu. Nalezl oba dva démony u moře uprostřed hádky, se sítěmi v rukou a tváře obou dvou byly rudé jako jejich vlasy. Chvíli je z dálky sledoval, snažil se pochopit, kvůli čemu se hádají, ale zdálo se mu, že je to už pouhý zvyk. Stačila jim sebemenší jiskra, aby zažehnula mezi nimi divoký oheň, který nebyl ani jeden z nich schopen uhasit. Vždy viděl pouze to, že hádky mezi nimi ukončil někdo jiný, ale nemyslel si, že to má být zrovna on.

Stál tam minutu, neslyšel téma jejich hádky, ale stačilo mu je sledovat. Pokřikovali na sebe a zároveň pracovali. Vytahovali ryby ze sítí a házeli je do kádí za sebou. Pracovali bez ustání, jako kdyby jejich hádka bylo obyčejné tlachání. Lauerliëna to fascinovalo, ale také děsilo. Zdálo se, že jsou se svou vzájemnou nenávistí natolik smířeni, že už ani její existenci nevnímají. Nenávidí se, ale to jim nijak nezabraňuje spolu trávit čas. Byl to zvláštní vztah, který Laureliën nechápal. Nechtěl se do toho ani zaplétat. Minimálně ne do chvíle, než Fyrel řekl něco, co Kaina pobouřilo více než mělo. Zastavil se v práci, odhodil rybu do kádě, protáhl si krk a z nenadání na Fyrela zaútočil. Chytil ho pod krkem, otočil si ho, aby ho držel v pevné kravatě a nedovolil mu pohnout se. Fyrel se drápal po Kainově obličeji, ale nedosáhl na něho. Kaina jeho nadvláda uspokojovala, pomalu kráčel blíž ke kádi, přehmátl se, aby uchopil Fyrela za vlasy a strčil mu hlavu pod vodu. Tlačil na jeho lebku, topil ho mezi rybami a Fyrel mohl jeno mávat rukama a doufat, že ho pustí. Od prvního náznaku boje byl už Laureliën v běhu. Věděl, že démoni nemohou snadno zemřít, ale utrpení se týkalo i jich. Popadl Kaina za ramena, trhl s ním vzad a odhodil ho na zem pod jedinou záminkou, aby pustil Fyrela.

Ani jeden z původních rváčů netušili, co se děje. Kain ležel na zemi, Fyrel vytáhl hlavu z kádě, zběsile lapal po dechu a svezl se k zemi, přičemž se zády stále opíral o barel. Laureliën stál zadýchaný mezi nimi, postupně je sledoval a nechápal, do čeho se to právě zapletl.

„Doma tě neučili, že nemáš strkat ruce mezi dva rvoucí se psy?" obořil se Kain okamžitě. Posadil se, hluboce dýchal, vlasy měl zpocené a pěsti pevně zatnuté.

„Doma mě učili, že násilí nikdy není řešení," namítl Laureliën.

Kain hleděl na Laureliëna. Nezdál se naštvaný, spíše unavený a snad i smutný z něčeho, čemu nerozuměl, i když se snažil. Znal střípky, věděl kousky, které vedly k nenávisti mezi těma dvěma muži, ale neznal celek.

Kain si dlouze povzdechl, sbíral se na nohy, ale Laureliënovi neuniklo, že si do dlaně nabral hrst písku, kterou mrštil proti Fyrelovi. Ten stačil zavřít oči a ústa, písek se u zachytal na mokré tváři a ve vlasech, ale nic neříkal. Pouze tam seděl na zemi a nechal si vše líbit.

„Pojď, Laureli, jdeme ti najít práci," zvolal Kain s mávnutím rukou. Na nic nečekal a už při tom zvolání byl tři kroky směrem z pláže.

„Laurel," ušklíbl se tiše Fyrel. Byla to jeho první slova, zatímco si z tváře stíral písek.

„Tobě také říkají pouze Fyrel," zamumlal Laureliën s lehkým zmatením. Nikdo ho tak sice neoslovoval, ale nerozuměl tomu, proč by nemohli.

„Dříve se tak oslovovali nižší lidé. Fyrelius Pha bylo jméno pro budoucího vládce. Fyrel je jméno nicky, která měla být utopena v kádi na ryby," vysvětlil mu krátce. Hleděl na Laureliëna pouze modrým okem a vlasy se mu lepily k lebce, zatímco jizva na tváři se mu leskla v poledním slunci. „Kain tě považuje za nicku, Laureliëne."

•••

Dohnal Kaina až kousek od klece. Démon si upravoval stále mokré vlasy, rozhlížel se okolo sebe, a hlavně se zaměřoval na hlavu želvy, kde se hrbil Ten nejhorší a hleděl na širé moře před ním.

„Nepleť se příště do toho, co vidíš. Nezabil bych ho, nejde to. Jenom chci, aby občas trpěl," obeznámil Kain Laureliëna, jakmile se k němu přiblížil.

Druhému v muži v hlavě strašila myšlenka, zda ho Kain skutečně nazval zkrácením jeho jména, protože ho považoval za nicku, nebo to bylo pouze škádlivé. Nerozuměl mu. Nebyl schopen tou muži ani za mák porozumět.

„To je krutý," opáčil Laureliën a vydal se za Kainem, který se bez jakýchkoli slov vydal směrem k lesu. Místo normální cesty s však okamžit vydal více vpravo po menší cestě, které si předtím Laureliën ani nevšiml.

„My jsme krutí. Nemůžeme se zabít, ale pohání nás hněv a flustrace. Občas se musíme trochu týrat, abychom si ulevili," rozpovídal se. „Jednou jsem viděl Magnu, jak mrštila po Verisovi nůž. Ostrý nůž, který mrštila přes dva stoly a trefila ho do ramene. Potom ho vytáhla, omyla a jedla dál."

Laureliën vyvalil oči. Představa klidné Magny, která ho vždy před ostatními bránila, mu vůbec neseděla a nebyl schopen si v hlavě ten obraz zformovat. „Skutečně?"

Kain se přes rameno otočil a na chvíli se zastavil. „Ztratila dvě děti a žije stovky let. Každý je toho nakonec schopen. Ale Veris se na ni nezlobil. Prý si to zasloužil a jak můžeš vidět, jsou stále spolu a už po sobě nehází nože. Většinou...," zamumlal ke konci a šel dál hlouběji do lesa.

„Takže to, že Fyrela topíš v kádi pouze... ventilujete své pocity?" nechápal.

Kain zády k němu přikývl. „Sám si nás viděl. Veřejně se pereme, abychom se pobavili a uvolnili, ale když to nestačí, prostě se porveme někde v soukromí. Nesnášim toho vznešenýho spratka a on to ví. Někdy ho chvíli topím v kádi, jindy se mu zase pokusím rozseknout ksicht. Je na to už zvyklý, a i on zasadil mnoho ran."
Než vůbec Kain domluvil, Laureliën mu skočil do řeči otázkou: „Tys mu udělal tu jizvu na tváři?"

Opět se zastavil, otočil se k Laureliënovi čelem a přikývl. „Za Agnella," řekl krátce. Chvíli na sebe hleděli, ale ani jeden nemluvil.

Ticho protnul až Kain. Mávl rukou, otočil se na patách a vyrazil ještě hlouběji do lesů. „A teď pojď. Musíme jít někoho okrást, jestli já mám být smrtelný a ty na pevnině."