Nepamatoval si, že by někdy v jeho životě byla chvíle, kdy by pochyboval o své víře. Modlil se od útlého věku s rodiči, posléze v Božím domě, a dokonce i sám, když cítil, že je to potřeba. Byl vychován s vědomím, že existuje šest hříšníků, kteří musí tento život prožít v utrpění, aby za Zlatou branou v posmrtném životě mohli zažít štěstí a klid. Jako každý, i on občas zahřešil a jako následek se trestal, aby potrestal své hříšné tělo a dovolil si tak prožít posmrtný život. Pravdou bylo, že se smrti bál, protože si nemyslel, že si štěstí zasloužil, ale přesto doufal, že jednoho dne Zlatou branou dojde.

O Briciusovi slyšel mnoho příběhů. O tom, jak vyhnal démony na moře a poté zmizel, aby mohl všechny ztracené duše přivítat v posmrtném životě. Bricius byl původně člověkem, ale stal se někým víc, protože dal lidem víru, že na zemi mohou být lidé, kteří jim pomohou.

Ten nejhorší označil Briciuse za člověka, který byl hnán touhou po slávě, a proto odsoudil ty, kteří se nemohli bránit démonům, k nekonečnému životu beze smrti. Nechtěl věřit, že ti démoni okolo byli pouhými lidmi, ale tělo a mysl mu říkala, že měl Tomu nejhoršímu věřit. Nemýlil se v mnoha věcech a dokonce věděl, kým Laureliën byl, což ho znepokojovalo.

Položil si tvař do dlaní. Mnoho let ve svém životě preferoval samotu před společností, ale když byl konečně bez ostatních, přišel si neskutečně moc osamělý a netušil, kam vlastně patří. Pro svůj lid byl už navíc mrtvý. Pohřben na moři jako jiní námořníci, kteří byli napadeni démony uprostřed moře. Pouze polovina se vždy vrátila.

Laureliën si až v té chvíli vzpomenul na mlynáře a jeho syny. Měl tři a dna z nich musel poslat na moře jako trest, ale pouze jeden se mu po první výpravě vrátil.

Pak tu byl Starej, který byl na Plachém rackovi odjakživa, ale byl sežrán obří želvou. Společně s ostatními, kteří vložili svůj život do Laureliënových rukou.

Venku foukal vítr, šelestil mezi větvemi, vytvářel meluzínu mezi mezerami ve dřevě a nebylo pro to slyšet, kdy další osoba vstoupila do místnosti. Na to bylo upozorněna až při jeho hrubých slovech: „Co furt děláš u mě doma?"

Laureliën zvedl oči. Kain byl zamračený, usazoval se na svou postel a dával jasně najevo, že přítomnost druhého člověka mu nevyhovuje. Laureliën však netušil, kam má jít. Zbývala už pouze klec a tam byl ostatním až moc na očích. Proto šel tam, kde to znal.

„Nemám kam jít," přiznal.

„Tak si postav vlastní obydlí. Jako všichni tady," zamručel Kain v odpověď, natáhl se do své postele a k nezvanému hostu se otočil zády, „já o společnost nestojím."

„Tak to sis mne neměl nechávat jako domácího mazlíčka," zašeptal Laureliën s tupým výrazem před sebe. Byla to nahlas pronesená myšlenka, kterou nechtěl původně ani vyslovit, ale jak si za těch posledních pár dní uvědomoval – nezáleželo na to, co říkal.

Kain se pomalu přetočil, nejdříve hleděl na Laureliëna přes rameno, poté se přetočil celým tělem na druhý bok, ruku měl pod hlavou a hleděl přizavřenýma očima na muže, který se hrbil v rohu. Nic neříkal, pouze si povzdechl, posadil se, nohy pomalu položil na zem a dlaněmi se zapřel o přikrývku. „Nechal jsem si tě pro nějaký důvod."

„Který stále nevím," skočil mu Laureliën do řeči, otočil hlavu ke Kainovi, ale viděl pouze klidného muže, kterým Kain ve skutečnosti nebyl.

„Chtěl jsem ti to říct, ale nejdříve ses tu kroutil jako starý fěťák na zemi a poté sis někde vykračoval a dupal naštvaně, že chceš znát naše tajemství."

Laureliënovi se do tváře hnala rudá barva ze vzteku a studu zároveň.

„Chceš vědět, co po tobě chci?"

Laureliën se muse zamyslet. Vzpomínal na to, kdy mu démon řekl, že ho nechal naživu, protože po něm něco chtěl. A na oplátku mu nabízel, že ho dostane na pevninu. Domů. Za lidmi, které zná. Na Kainovu otázku přikývl. Přál si to znát.

Kain pootevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Vstal, pomalu se přesunul k Laureliënovi, posadil se na zem kousek od něho, hleděl před sebe a v jedné dlani si mnul své kalhoty. „Je tu možnost, jak ze mě udělat zase člověka. Ničím výjimečného, lehce zabitelného, stárnoucího člověka."

Nemluvil k Laureliënovi, mluvil do prázdna, jako kdyby hleděl na to, co již dávno neexistovalo. Na místo, kde vyrůstal a které bylo desítkami a stovkami let změněno, až by ho ani nemusel poznat. Musel myslet na svou rodinu, která byla již dávno po smrti, zatímco on byl přesně takový, jako když je opustil.

Laureliën ho sledoval z boku. Vnímal každý pohyb svalu v jeho tváři, které značily, že se v něm mísí emoce, které nebyl schopen ani za ta léta ukočírovat a překonat. Věčnost je musela pouze více a více prohlubovat. On sám se smrti bál, ale představa, že by nezemřel, ho děsila ještě více.

„Co mám udělat?" zajímal se.

„Jsi kněz," pronesl Kain až hrubiánským hlasem, natočil hlavu k Laureliënovi a pramen rudých vlasů mu sjel do očí. „A v té vaší knize se píše, jak nám pomoci. Udělej to a já tě dostanu na pevninu, kde si můžeš žít svůj život hříšníka s přetvářkou dokonalého muže."

Ta slova se do Laureliena zařezávala jako nože. Kain ho označil za lháře, surovce a smilníka. Ale také říkal, že je i jinými – vrahem, podvodníkem a zlodějem. Jen nedokázal odhalit, co udělal.

Zatnul pěsti, nehty zaryl do jizvy od kudly, kterou měl na dlani. Zaryl nehty hlouběji, aby cítil tu bolest, která mu připomínala, co se té noci stalo. A hůř, co poté následovalo.

„Pomohu ti," hlesl Laureliën po chvíli ticha, kterou prožíval v bolesti, kterou v sobě skrýval co nejlépe pomohl. „Když mi ale řekneš jedno své tajemství."

Kain zakroutil hlavou, „nemůžeš chtít dvě věci za jednu. Řekni mi také jedno, ale já si vyberu, čeho se bude týkat."

Oba dva byli napjatí. Nebyli to muži, kteří mluvili o tom, co skrývají. Jejich životy byly sešité z mnoha tajemství, které nikomu nikdy neřekli. Oba dva zjišťovali informace a chtěli dosáhnut toho, aby znali vše a čelili sobě samému v jiném těle. Nemohli sami nad sebou vyhrát.

„Ptej se," pokynul mu Laureliën.

„Ten muž na lodi, pro kterého ses musel hrdinsky obětovat, kým pro tebe byl?"

Někde v hloubi duše tu otázku očekával. Jenom nedoufal, že někdy bude pronesena nahlas. Bál se nejvíce toho, že sám Derin ví, co k němu Laureliën cítí.

„Jmenuje se Derin Puvius. Je to surovec a alkoholik libující si v exotickém pití, neumí ovládat svůj vztek, je hlučný, drzý, neví, kdy držet jazyk za zuby, ale... Je to věrný přítel a brzy se bude ženit. Pro mě je...," odmlčel se, nenacházel slov. Chvíli mu trvalo, než byl schopen svá slova doříct: „Miluji ho. Tak to je."

Kain pokrčil rameny, „nemůžeš s ním ale nikdy být," oznámil mu fakt, který věděl.

„Já vím," přitakal Laureliën tiše.

„Ne ale kvůli tomu, jak je stavěn váš svět. Nic jako smilník neexistuje a hříchy už vůbec ne, ale dělí vás něco horšího. To, že on tebe nejspíše nemiluje."

Ta slova Laureliëna bolela, i když to sám věděl. Jenom nikdy nečekal, že budou vyslovena nahlas.

„Tenhle pocit ty neznáš, že?" procedil Laureliën skrze zuby.

Kain přikývl, „ale znám dost podobný. Znám ten pocit, když někoho skutečně miluješ a on miluje tebe. Trávíte celé dny spolu, ležíte pod vyhřátým sluncem, jíte bobule, které jste sami vypěstovali, vychováváte děti, které jste zplodili. A pak přijde někdo, kdo se nazývá bohem a rozdělí vás. Roztrhne ti rodinu na dvě půlky a tu druhou už nikdy nespatříš, ale stále se snažíš chránit to, co ti zůstalo. Ale ani v tom neuspěješ a musíš žít s tim pocitem, že tvá milovaná si myslí, že pokládáš život za ochranu vašeho syna, ač ho ve skutečnosti pohřbíváš. Ale tenhle pocit rychle přejde, protože léta minou a tvá žena bude už dávno po smrti. A vaše dcera. A tvá vnučka. Pravnučka. Prapravnučka. Všichni jsou už mrtví, zatímco ty sedíš v domě na stromě, který si postavil ze ztroskotaných lodí, které si sám nechal ze vzteku potopit. Znám tenhle pocit a můžu ti říct jediné – stojí sakra za nic."

Bylo to tajemství, které Laureliën neočekával, že někdy uslyší. Řekl mu značnou část jeho života, kterou si nemyslel, že bude kdykoli znát. Největší bolest a ztrátu, se kterou musel Kain žít. A všichni ostatní to museli mít podobné.

Nastalo ticho, které protnul Kain tichou otázkou: „Chceš znát ještě nějaké moje tajemství?"

Ta slova se z Laureliëna dostala bez rozmyslu. Pronesl je, protože si přál znát odpověď, ale každičká část jeho těla věděla, že je špatné se na to ptát. „Miloval si ještě někdy někoho?"

Kain bez jakéhokoli zaváhání přikývl. „Ale to už také odvál čas."

Laureliën se odvrátil do strany. Hleděl ven do černé nicoty a přemítal si v hlavě Kainova slova. Cítil to všechno jako prázdnotu. Nechápal jeho pocit, protože ho nezažil. Pootočil celým tělem od Kaina, jako kdyby se od něho chtěl distancovat. Což také i trochu chtěl.

„Ale tys nikdy nemiloval opětovaně," zamumlal Kain za jeho zády.

„Jak bych mohl," namítl tiše. Rilem byl zneužit. Waristoodem byl kupován. Eurith ho považoval za nikoho. Bo-Varran v něm viděl pouze slabé dítě, které se muselo naučit rvát. Ioren do něho byl možná zakoukaný, ale pro Laureliëna nebyl ničím. „Pro lidi okolo sebe jsem předmětem. Ne živou bytostí," dodal posmutněle.

„A já jsem pro tebe zase špinavý démon. Čím se ty lišíš od těch, kteří si myslí, že jsi předmět?" zeptal se.

Ač odpověď znal, dlouho neodpovídal. Až ve chvíli, kdy začal venku šelestit vítr, šeptl: „Ničím."

Ucítil na svých zádech ruku. Nejdříve ležela nehnutě na jeho šíji, poté pomalu sjela přes páteř k bedrům, kde přejela po drobných jizvách od bití. Celým tělem mu přejel mráz. Nikdy si nemohl být jistý tím, co mají ty doteky znamenat.

„Má žena chtěla více než cokoli jiného to, aby to byla ona, kdo bude vyhnán na moře, ne náš syn. Křičela, plakala a prosila, aby to byla ona, kdo odejde, ale nestalo se tomu. Na té lodi si mi ji připomenul. Proto jsem také chtěl, aby si zůstal naživu. I poté, co si mě bodl. Snažil ses pomoct alespoň někomu, ale nebylo ti to přáno. Ty nejsi ve výsledku špatný člověk, i když se za něho určitě považuješ."

Ta slova, která vycházela z Kainových úst, zněla jako od někoho zcela jiného. Neviděl mu do tváře, ale nedokázal si to s ní ani spojit. Kain pro něho byl hrubián, vrah, surovec a necitlivý muž. Ale už i jiní mu řekli, že takovým ve skutečnosti není. Pouze se skrývá pod slupkou, aby mu nebylo ublíženo.

„Neznáš mě moc dobře," hlesl Laureliën.

Kain posunul svou ruku zpět na horní část Laureliënových zad, chytil ho za rameno a tlakem ho donutil natočit se k němu. Předklonil se, zatímco Laureliën se lehce zakláněl, aby na něho viděl. „Pomož mi být zase člověkem a do té doby tě dobře poznám."

„Proč?" nechápal. Hleděl mu do očí. Do těch kovových očí, které byly ukovány z těžkého železa, chladné, ale pevné.

„Každý si zaslouží poznat, jaké to je být milován. Tak to zkus."

Kain se musel ještě více předklonit, aby dosáhl na jeho rty. Vyhřáté od sluníčka, ale hrubé na první dotek. Přesto je už znal. Jenom neznal ten dotyk. Ta ruka na jeho rameni byla cizí, ty doteky byly neznámé, i když jejich majitele už znal. Alespoň vzhledově, protože ten Kain byl jiný. Musel v té chvíli být mužem, který se narodil a vyrostl ve Vinopádech, ne démonem uvězněným na Torhe'ksie.

Přitáhl si ho blíže, držel Laureliëna prakticky v objetí, jednu svou ruku měl položenou pod košilí na jeho srdci, které bušilo každou chvíli rychleji a silněji.

„Někteří lidé přeci jen ne," hlesl Laureliën tiše, když mohl na chvíli promluvit.

„I Bricius, ten, který zničil životy nás všech, si lásku zaslouží a dostává ji od mnoha lidí. Proč ne ty?"

Nemohl na tu otázku odpovědět, protože opět cítil jeho rty a to, jak mu profukující vítr přejíždí po pomalu se odhalující pokožce.

Možná měl Kain pravdu, ale také nevěděl, kým ve skutečnosti Laureliën byl.