Za těch pár dnů Laureliën začal považovat toho nejhoršího za vůdce všech démonů. Sice ho tak nenazývali a ani se tak k němu nechovali, ale poslouchali to, co jim řekl, pokud se jednalo o rozpory nebo hádku. Přesto si nebyl zcela jist tím, že by ten nejhorší ve skutečnosti nějakým uznaným vůdce byl. Rozhodl se však zeptat.

„Proč tě tu všichni poslouchají?" zeptal se bez větších okolků poté, co Veris odešel a ten nejhorší se také už připravoval k odchodu.

Zastavil se, otočil se k Laureliënovi přes rameno, pramen zlatých vlasů si strčil za ucho a lehce se usmál: „Lidé rádi naslouchají moudřejším."

Laureliën přimhouřil oči, odpověď moc nepochopil. „Jsi snad moudřejší než oni?" opáčil jeho odpověď do otázky.

Ten nejhorší pokrčil rameny, pokynul Laureliënovi, aby se vydal do kroku a společně vyšli skrze mýtinu k místu, kam byl Laureliën veden původně – na místo, kde měl být obětován.

„Myslí si, že ano a já jim jejich slov nevyvracím. Potřebovali se k někomu obrátit a vědět, na koho se spolehnout a jako toho si zvolili tiše mně. Tak plním pouze tu roli, kterou mi dali," vysvětlil při chůzi.

Pár minut šli tiše, Laureliën hleděl do země, na jazyku si převaloval další otázky. Nesměl se ptát na jiné, protože nesměl zjišťovala cizí tajemství, a to mu hodně otázek omezilo. Byla však jedna, která ho zajímala.

„Když jste nás zajali a já se pokusil o útěk, bodl jsem Kaina do břicha, ale ta rána mu nic neudělala. Už má pouze jizvu, ale obyčejný člověk by zemřel. Nemá ani jednu modřinu z rvačky, zatímco moje kůže hraje všemi barvami. Ale... viděl jsem ty hroby, umíráte. Jak?" Bál se, že mu na tu otázku odpovězeno nebude, ale ten nejhorší se odpovědi ujal.

Nejdříve se však zastavil na šedém hrubém pahorku. Hleděl na moře, dlaní přejížděl po zemi. Laureliën si uvědomil, že konečně stojí na hlavě obří želvy a ta představa se mu hnusila. Dokud stál na hlíně, trávě nebo písku, vše mu přišlo normální. Posadil se vedle toho nejhoršího, dlaní se dotkl hrubé a tvrdé kůže, ošil s sebou a raději se podíval na toho nejhoršího.

„Můžeš je zabít, ale není to snadné. Musíš jejich těla dostat do stavu, kdy se sami nedokáží vyléčit. Tak daleko, že jejich mysl přijde do mdlob a oni navždy usnou bez toho, aby se jejich tělo zahojilo. Roztrhej jejich těla na části, rozdrť veškeré kosti v jejich tělech, rozcupuj jim srdce na tisíce kousků. Není lehké je zabít, ale ani nemožné."

Laureliën naslouchal. Představoval si, jak se jejich kosti drtí, těla trhají, sledoval přitom indigové moře a v té chvíli si spojil veškeré ty části dohromady.

Pootevřel rty, dlouho z nich žádné slovo nevycházelo, ale poté: „Ten žralok je sežral. Ty, kteří leží v těch hrobech. Neposlechl Fyrela a zaútočil na ně ve vodě... A Agnell-" zarazil se. Netušil, kdo vlastně Agnell byl. Pouze to jméno viděl a Veris ho jednou zopakoval.

„Jak s tím souvisí Agnell?" zajímal se ten nejhorší. Na Laureliënovo předchozí prohlášení však nijak nereagoval a Laureliën pochopil, že je pravdivé.

„Agnell byl blízký Kainovi," zamumlal si pod vousy. Ten nejhorší pouze namítl, že nebude sdělovat cizí tajemství, což Laureliën očekával.

Vstal. V těle mu pumpoval adrenalin a blažený pocit z toho, že zjistil to, co tak dlouho chtěl vědět. Chtěl ze sebe dostat omluvu, že musí jít, ale nakonec z něho vyšla pouze pomatená slova o hledání Kaina a rozloučení.

•••

Našel ho v přístřeší na stromě. Neschovával se uvnitř, ale na jedné terase z dřevěných desek. Tělo měl složené v látkovém vaku, který měl zavěšený mezi dvěma větvemi, jednou nohou se lehce pohupoval, hleděl do větví stromů a přežvykoval ovoce, které si přehazoval v dlaních.

Laureliën dorazil zadýchaný, zpocený a chvíli mu trvalo, než popadl dech, aby mohl promluvit. Kain pouze zvedl hlavu, nahrbil jedno rudé obočí a zkonstatoval, že ho ráno hledal. „Ale pak mě napadlo, že si prostě zdrhnul," dodal po krátké odmlce, uvelebil se ve své látkové síti a nadále se pohupoval.

Laureliën si otřel pot z čela, udělal pár kroků blíže ke Kainovi, polykal jízlivou poznámku o tom, že mu předchozího dne slíbil vodu, ale posléze ho nechal celý den samotného trpět. Chtěl pouze znát odpověď na jednu z mnoha otázek.

„Nenávidíš Fyrela, protože jeho žralok zabil Agnella," vyhrkl ze sebe.

Hleděl na démona, očekával reakci, křik, zděšení, námitku, ale přišlo něco, čeho se bál. Kainova tvář potemněla, v očích se mu odrážel hněv horší než ten, kterým obdařil Fyrela poté, co se jeho žralok vrátil. Pomalu vstal, pohyboval svým tělem jako s jedovatým hadem, svaly měl napnuté a nespouštěl z Laureliëna zrak. Ten pomalými kroky uhýbal, hrdlo se mu začalo stahovat. Začal se bát, že promluvil o tématu, které bylo tabu.

„Kdo ti řekl o Agnellovi?" pronesl ledovým hlasem, který mrazil více než vzduch na severu Nové země.

„Viděl jsem jeho hrob a vím, že ti byl blízký," odpověděl. Zatajil, že mu ho přiblížil Veris, protože už věděl, že oni cizí tajemství pronášet nesměli.

„A to ti dává právo plést se do toho?" procedil skrze pevně zatnuté zuby.

Laureliën polkl. Nebyl si zcela jist tím, co má odpovědět, protože mu došlo, že nehrál hru. Celé roky hrál s Derinem hru, kde se snažili odhalit maličkosti z života toho druhého, pronášeli své mnohdy šílené teorie a ten druhý se jim smál, nebo je potvrzoval. Jeho život se motal okolo této hry a zjišťování toho, co za životy vedli jiní, ale Kain tuhle hru neznal a zlobil se.

„Jsem jen zvědavý," polkl s vyschlými ústy.

Kainovo levé oko cuklo, škubnul levým koutkem rtů, ale než dále promluvil, pár vteřin mlčel a rozmýšlel si svá slova. „Rozmysli se, v čí historii se budeš příště hrabat. Ne všichni jsou takoví, aby tě nechali odejít bez úhony."

„Jsem si zcela jist, že bys mi ublížil pro malichernější důvody, než je otázka, kdo byl Agnell. Tak tedy, kdo to ve skutečnosti byl?" Vybavil si veškerou bolest, kterou ve svém životě zažil. Bití od otce, rvačky s bratrem, bolest od hladovění, z těžké práce, bolest v hlavě, kterou měl, když někoho osvobodil. Byl připraven na ránu od Kaina.

Ta však nepřišla.

Místo toho na něho hleděl, v očích již neměl zlost, ale zuby měl stále pevně zatnuté. „Když ti to řeknu, přijde na řadu spousta dalších otázek, které budeš chtít znát. Takže ne, neřeknu ti to, ale když se tak rád hrabeš v soukromí jiných, dám ti možnost, jak zjistit, kým Agnell byl," navrhl, odhrnul si vlasy z čela a lehce pokynul hlavou.

Laureliën chvíli přemýšlel, ale v hlavě se usmíval. Hodlal s ním Kain hrát hru, ve které byl tak dobrý? Souhlasně přikývl, byl připraven zjistit, kde je ukrytá pravda o všech těch démonech, se kterými žil.

„Stačí, když mi řekneš, kým pro mě byl. Nic víc. A stejně jako předtím, ale nyní máš pouze jeden pokus. Prosté, že?"

„Prosté," odsouhlasil Laureliën.

„Začni, teď hned," vyzval ho Kain, založil si ruce na prsou a posadil se zpět do své sítě, ve které se zlehka pohupoval.

Laureliën byl zlehka překvapen tím, jak prostou otázku měl. Kain mu nabízel odpovědi na to všechno na stříbrném podnose, protože si byl jist tím, kdo Agnell byl. Nesli stejné jméno, bylo to prosté.

„Byl to tvůj bratr," řekl prostě.

Zdálo se, že na reakce čeká dlouhé hodiny. Srdce mu bušilo nadšením a nedočkavostí, až se jeho duše nasytí odpověďmi a ukojí zvědavost, ale Kain ho uzemnil pouhým zakroucením hlavou.

Po Laureliënově těle projel mráz a ústa mu vyschla. Rty měl zlehka pootevřené a nezmohl se na nic jiného než na: „Ale máte stejné jméno."

Kain zvedl lehce jedno obočí. „To z něho nedělá mého bratra," namítl.

Laureliën se posadil na zem. Zády se opřel o kmen stromu, pohled stočil k zemi, na kterou skrze větve sotva viděl. Přemýšlel, byl zklamaný a trochu zničený. Začalo mu připadat, že ničemu nerozumí. Démon se zatím usmíval a nadále se pohupoval ve své síti.

„Všiml jsem si, že chceš strkat ten svůj nos všude, kam to jde. Tiše pozoruješ a soudíš, abys věděl o všem, co se šustne. Připadáš mi, že jsi kluzký had, který chce znát tajemství, protože v tom tkví tvoje síla, ale ty se přitom umíš prát. Tak kde je pravda? Proč chceš tolik znát všechno o všech?" zajímal se Kain.

Laureliën neodpovídal. Z nervozity si okusoval nehet na palci, klapal lehce nohou a netušil, zda má odpovědět. Netušil, zda vůbec ještě něco ví, protože on se v lidech nepletl. Uměl v nich číst.

Nechtěl nikdy odpovídat na podobné otázky, protože věděl, že se jimi oslabuje před ostatními. Byl však na obrovské želvě uprostřed oceánu mezi démony, které mohl těžko zabít. Byl sám proti desítkám. Byl tím nejzranitelnějším a nejslabším člověkem, který momentálně chodil na zemi. Vězeň bez pout, živá mrtvola, ztracený na jednom místě.

„Vyrostl jsem s mužem, který vždy věděl vše. Kde jsem byl, s kým, co je prováděl. Dokázal mi to vyčíst na očích, veškerá provinění a strach z něho mu řekl, co jsem provedl dříve, než jsem se sám doznal. Jestli jsem chtěl přežít, musel jsem se naučit tohle skrývat a sám odhalovat, co ostatní dělají a kým jsou. Když budu o všech vědět vše, nikdy mne nezaženu do kouta," vysvětlil, přestal si okusovat nehet, stočil zrak ke Kainovi a dodal: „Ale váš těžko porazím."

Kain na něho hleděl klidně, snad i s lítostí a porozuměním. Dlouho však nemluvil, přestal se i pohupovat a ticho proťal dlouhým povzdechem a skloněním hlavy. „Agnell byl mým synem. A sežral ho ten proklatý žralok, kterého nedokáže Fyrel ovládnout. Více ti ale nemůžu říct," zvedl hlavu, oči měl přimhouřené, rty protažené, „zbytek příběhu je tajemstvím i všech ostatních. A my neříkáme cizí tajemství."

----

Já vím, že to trvá neskutečně dlouho, ale na mě platí jedna věc – prostě mi to připomeňte a poručte mi to T_T