Laureliënova neschopnost usnout pramenila z dávné bolestivé noci, kterou prožil v chudém domě uprostřed polí. Ta noc ho provázela celý život, nebyl schopen zapomenout na sebemenší drobnost, která ten výjev doprovázela a ani zapomenout nechtěl. Kdyby zapomenul a přijal osud jako jeho bratr, možná by té noci v přístřešku na stromě usnul, ale to by mu mohlo přinést smrt. A on věděl, že smrt může přijít uprostřed noci. Klidně i ve vlastním domě v posteli, kde má člověk pocit, že neexistuje nic, co by mu mohlo ublížit.

Ta noc se odehrála pár týdnů po smrti jeho matky. Stále ho z nenadání přepadl záchvat pláče, když si na svou maminku vzpomněl, ale už to nebylo tak časté. Myšlenky na ni mu totiž zaháněla práce v období žní, protože jejich tatínek byl na vše sám. Pracoval do vyčerpání, mnohdy si neodpočinul, pouze se soustředil na práci, nevšímal si svých synů, a když byl sám, plakal. Laureliën ho mnohokrát slyšel.

Té noci však všichni spali. Tatínek v posteli, kterou dříve sdílel se svou ženou a jeho synové na vysoké peci vedle sebe. Venku cvrkali cvrčci, šelestil jemný vítr, noc to byla klidná a teplá. A hlavně byla obyčejná.

V jedné chvíli ten klid však něco narušilo. Zavrzání podlahy u vchodu vytrhlo Laureliëna ze spánku. Pouze pootevřel oči, chtěl se přetočit na druhý bok, ale spatřil něco, co se mu navždy obtisklo v mysli jako ta nejstrašlivější věc, které byl svědkem.

•••

I o více než dvacet let později nebyl schopen zdravě oka zamhouřit. Seděl s hlavou skloněnou a rukama svázanými za zády. Byla mu zima, měl žízeň, hlad, a hlavně chtěl spát. Chtěl se položit na zem a usnout beze strachu, že mu někdo ublíží, ale věděl, že se to může stát. Přál si, aby zůstal v noci na tom dešti, protože by bylo možné, že by se nachladil a brzy zemřel. Děsila ho totiž slova, která mu Kain v noci řekl a mohl si pouze představovat, co zlého ho čeká po celý ten dlouhý den, před kterým byl nepřímo varován, Kain již věděl – a tušil od samého začátku –, že byl Laureliën kněžím, a to vše ještě zhoršovalo.

Hlava mu padala, snažil se udržet oči otevřené, ale bylo to těžké. Pozvolna cítil, že mu ochabují svaly, hlavu si pokládal na hruď, ale v té chvíli se ozval hlas ne tak vzdálený.

„Už budeš spát?" tázal se ho Kain samolibým hlasem.

Laureliën zvedl hlavu, unavenýma očima se ohlédl za démonem, který ležel ve své posteli, paži složenou pod hlavou a sledoval svého vězně.

Laureliën lehce pozvedl koutky. Nebyl to žádný úsměv z pobavení nebo dobré nálady, ale strhaný úsměv unaveného člověka, který byl připraven na to, že brzy zemře bolestivou smrtí, kterou si nedokáže ani sám představit. Už ve svou smrt doufal. Byl připraven povstanout před Zlatou branou a čelit všem lidem ze své minulosti. Dříve ho ta myšlenka děsila v nejhorších nočních můrách, ale v té chvíli už ne. „Nemyslím si," šeptl k démonovi, na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu po dešti. Oblečení měl stále mokré, byl promrzlý, necítil prsty na nohou, ale už mu na tom nezáleželo. Ani hlad a žízeň už nevnímal, byl pouze zaměřenou na svou smrt.

Kain vstal, položil své bosé nohy na podlahu, odrhnul si z čela rudé vlasy a pomalu vstal. Když na něho Laurelien hleděl, viděl postavu horníka. Chudého horníka pracujícího v dole s pevnými svaly a minimálním tukem. Viděl v něm člověka ze středozemí, kde neměl tolik slunce od moře.

„Čas snídaně," houkl Kain tiše, než se pustil do rozvazování Laureliënových zápěstí.

Tón, kterým to démon pronesl, mu stáhl hrdlo, že sotva dýchal. Nečekal nic dobrého.

•••

Neustále si škrábal bolavá a sedřená zápěstí. Stál mezi stromy volný, ale vyděšený natolik, že nebyl chopen udělat ani jeden krok bz toho, aby mu Kain řekl, že tak má učinit. Démon seskakoval z lanového žebříku, dopadl kousek od Laureliëna a hlavou mu pouze naznačil, že má jít za ním. Komandér tak udělal bez jediných slov. Držel se za démonem, hleděl na jeho zátylek a ani se neohlížel k ostatním démonům, které cestou potkávali. Někteří na ně pokřikovali, ptali se Kaina, kam vede pánbíčkáře, tázali se, kdy ho konečně zabije, ale Kain odpovídal pouze to, že míří k moři a zabije ho, až bude chtít.

Prošli kolem klece, kde Laurliëna drželi, mířili přes planinu k místu, kam se Laureliën pokoušel utéct. Hrdlo se mu stáhlo při vzpomínce na chlapce, který při útěku nalezl smrt. Sklopil zrak, pevně sevřel zápěstí a obvinil z jeho smrti sebe. Doufal, že Dirrte nalezl za Zlatou bránou klidu a doufal, že se tam s ním nikdy nesetká, aby se mu nemusel dívat do očí.

Laureliën cítil moře a slyšel hlasy. Zvedl zrak, vyklonil se zpoza démona a hleděl na pláž, kde se nacházelo přibližně patnáct démonů. Mezi nimi poznal i Fyrela a Magnu, kteří stáli na kraji skupinky.

„Doufám, že máš hlad," hleskl Kain pobaveně, otočil se k Laureliënovi a ukázal mu lehce zuby s dodatkem: „A že umíš plavat."

Laurelien se zastavil ve chvíli, kdy si jich démoni všimli. Většina z nich se krátce po jejich spatření vrátila ke své původní práci – připravování sítí, ostření nožů a zouvání bot a svlékání oblečení. Pouze Magna se vydala po směru Kaina s otázkou: „Mysleli jsme, že ti utekl, když ráno nebyl v kleci."

Kain se zastavil u Magny, ohlédl se po svém vězni, který už šel opět poslušně za ním a teprve potom odpověděl: „Kdyby onemocněl, nemohl by dnes pracovat."

„Bude pracovat?" divila se.

„Jestli chce jíst, bude pracovat," pokrčil Kain rameny. „Napadlo mě, že rybaření by pro něho nemuselo být špatné."

„Měl bys ho už zabít," ozval se do toho Fyrel. Vlasy měl strčené za uchem, takže na Kaina hleděl děsivým pohledem různobarevných očí. Ze všech, kteří se okolo Laureliëna pohybovali, vypadal Fyrel nejvíce jako démon, i když jimi byli všichni.

„Doufal jsem, že by to mohla udělat tvá rybička," opáčil Kain s ledovým klidem, „nebo nás dnes nebude vyrušovat?" pozvedl lehce obočí.

Laureliën byl opět zmaten, snažil se pochopit nevraživost mezi dvěma muži, ale byl ztracen.

Magna přistoupila k Laureliënovi, chytla ho až mateřsky za paži a odtáhla trochu dál od dvou agresivních mužů. „Převezmu si ho, Kaine, abyste se mohli sežrat," oznámila, nereagovala na Kainovo volání, ať ho nechá být a táhla Laureliën pryč. Ten nijak nenamítal.

„Proč stále mluví o rybě?" hlesl Laureliën, který cítil, jako kdyby mu Magnin dotek propaloval kůži.

Magna hleděla před sebe, vedla Laureliëna blíže k vodě, rty měla pevně semknuté a oči smutné. „To není nic, o co by ses měl zajímat. Pro tebe je podstatné pouze to, že co dnes chytíš, to také sníš."

„Neumím rybařit," namítl Laureliën.

„Nepotřebuješ umět rybařit," namítla Magna. „Pouze se snaž jednu chytit a nepustit."

Z jejích slov byl Laureliën ještě zmatenější, než byl polední dny obvykle.

Magna se zastavila u skupinky převážně mužů, kteří byli vysvlečení do půli těla. Mnoho z nich bylo zohaveno vystouplými bílými jizvami, které značily mnoho starých a vážných zranění, na která by obyčejní lidé dozajista zemřeli. Pár z nich mělo propadlé hrudníky, viditelná žebra nebo jiné kosti. Držely sítě, na Magnu hleděli s otázkami v očích, ale pouze jeden z nich, starší muž s mohutným rudým vousem protkaným stříbrnými chloupky, se zeptal, proč přivedla vězně s sebou.

„Musí si chytit jídlo, jestli chce jíst. Kain mu své nedá," objasnila jim, pustila Laureliëna a pokynula mu, aby se připravil do vody.

Laureliën polkl. Bál se toho, co by se mohlo stát, kdyby ostatní viděli jeho tetování. Sundal si pouze kabát a zul boty, pustil vše na zem pod sebe, ohlédl se po démonech, kteří na něho hleděli s opovržením a zatnul zuby. Magna mluvila s rybáři, nevnímala ho, ale věděl, že jakmile by rozepl svou košili, stal by se středem pozornosti. Měl však na výběr?

Opatrně vzal mezi prsty šňůrky své košile, vnímal, jak se třese, ale nebyl schopen zatáhnout. Ani nemusel. Ve chvíli, kdy si myslel, že už najde odvahu zatáhnout, někdo mu položil ruku na rameno. S trhnutím se ohlédl po původci.

Ten nejhorší, který kdy chodil po zemi, stál za Laureliënem. Hleděl před sebe, slunce mu ozařovalo tvář a odráželo se od jeho zlatých vlasů. Na jednu stranu v něm Laureliën viděl pravý opak démona, snad někoho, kdo by mohl stát jako model pro sochání Briciuse. Ten muž byl však pravým opakem.

„Můžeme?" zeptal se za Laureliënovými zády rybářů, kteří přikývli. Bez dalších slov se vydali k vodě, namočili se po kolena a poté do vody skočili. Jejich těla zmizela v hluboké vodě podél těle želvího démona, který brázdil oceán.

Ten nejhorší nespouštěl svou ruku z Lauerliëna, který stál jako přitesaný. Prošli kolem nich Kain s Fyrelem, kteří po cestě odhazovali své oblečení a následně skončili ve vodě jako ostatní.

„Bojíš se vody, Laureliëne?" otázal se ten nejhorší až mateřským hlasem plný citu a obav.

„Bojím se jiných věcí," namítl Laureliën.

„Nech si svou košili navlečenou. Ne všichni jsou tak chápaví jako Kain mohli by ti ublížit, kdyby tvá znamení viděli," řekl mu.

Laureliën hleděl před sebe. Sledoval rybáře, jejichž hlavy se občas objevili nad hladinou, aby se následně opět ponořili pod vodu. Hrdlo měl stažené a stejně tak i žaludek. Nerozuměl tomu, kdo měl být ten muž za jeho zády a nechápal, odkud věděl, kým byl.

„Jak to víte?" hlesl zesláble.

„Jediný pohled na tebe mi řekl vše, kým jsi. Smrt tvých rodičů, bratra, víra v Boha, strach ze smrti a spánku... To vše je v tobě vidět jako v knize."

Laureliënovo tělo se začalo měnit v kámen. Každičká část jeho těla začala tuhnout strachem z muže, který ho držel stále za rameno.

„Můj otec je živ," hlesl Laureliën slavě s chvějícími se rty.

„Já vím," přitakal nejhorší muž, který kdy chodil po zemi.

Přitlačil na Laureliënovo rameno, „vlez do vody," poručil mu, sundal ruku z jeho ramene a sám přešel k vodě. Zůstal oblečen, namočil se pouze po kolena a smutnýma očima sledoval Laureliëna, který stál vedle něho. Nerozuměl tomu, co se stalo a kým byl ten muž. Bál se však toho, co všechno v něm viděl.

Hlasitě polkl, pohlédl před sebe a netušíc, co ho čeká, skočil do vody.

•••

Rozlepil oči, byl unavený a rozespalý. Chýše měla být v té chvíli tichá, ale on slyšel zavrzání podlahy. Myslel si, že je jeho tatínek vzhůru, ale viděl, že spí ve své posteli. V té tmě však stál stín. Černá postava s lesknoucí se čepelí v ruce nad hrudí spícího muže.

Laurliën rozlepil oči, zalapal po dechu a zvolal: „Tati!"

Jeho dětský vysoký hlas se rozlehl světnicí. Silweriën rozespale zvedl hlavu a zamumlal nesrozumitelná slova. Stín se ohlédl za chlapci, kteří měli spát a jejich otec se probudil. První, co viděl, byla čepel nad jeho tělem. Ohnal se po muži, který stál nad ním, ale muž byl silnější. Kolenem zatlačil na otcův žaludek, tlačil mu čepel proti tělu, zatímco jeho oběť se zmítala a snažila se zachránit. Silweriën křičel, spadl z kamen, aby mohl svému otci pomoci, chytil stín za nohu a lomcoval s ní. Byl však slabý a jakýkoli pokus o pomoc byl jako vánkem v rozlehlém lese.

Laureliën s pomocí také nezahálel. Seskočil na zem, běžel proti stínu, ale snažil se chytit jeho ruku. Chtěl, aby pustil čepel, ale kvůli trhnutí minul a jeho dlaň se objala okolo čepele, která rozřízla jeho hebkou kůži. Zakřičel bolestí, jeho otec zavolal jeho jméno Poté si pamatuje už pouze tupou ránu do hlavy, která ho posadila na zem. Netušil, kde je nahoře a kde dole, nemohl vstát a ani pomoci. Mohl pouze sledovat to, jak stín vráží jeho otci pěst do tváře a následně zabodává ostrou čepel do jeho hrudi i přesto, že Silweriën tahal za jeho nohavici.

Chýší se rozléhal pláč míšený s voláním otce, jehož krev se rozlévala po peřině a stékala na podlahu vedle jeho synů.

Stín ze sebe sundal Silweriëna, jehož síla opustila, jakmile viděl krev.

Muž zmizel ze dveří a nechal dva malé chlapce u těla jejich otce, jehož krev zůstala už navždy nasáklá v podlaze a otisklá ve vzpomínkách jeho synů.