Sotva vyšlo slunce, okolí se oteplilo natolik, že měl Laureliën potřebu ze sebe sundat svou uniformu. Zůstal sedět pouze v košili s vyhrnutými rukávy, hleděl na rozjasňující se nebe s načechranými bílými mraky, ruku si držel na žaludku, který se konečně po několika dnech utišil a čekal, co mu přinese nový den. Neočekával toho mnoho. Tušil, že krátce po rozednění přijde Kain s kusem jídla a otázkami, na které neexistuje správná odpověď. Pokusí se ho zlomit pomocí hladu, ale Laureliën nebyl hladový. Věděl však, že jestli svůj hlad nebude alespoň předstírat, může přijít něco špatného.

I když se najedl, nemohl spát, ale za to mohl přemýšlet. Stavěl si v hlavě spletité sítě, pomocí kterých se snažil odhalit, kde je, jak démoni přežívají, a hlavně hledal odpovědi na to, co se mezi nimi stalo. Pátral v paměti a vzpomínal, zda mu někdy otec neříkal o démonu, který by byl označován jako nejhorší z nejhorších. Jenže si nemohl vzpomenout na žádného jiného démona než Torhe'ksiu. Byla jediným démonem, který měl jméno a tvar. Ostatní démoni byli beztvárnými černými stíny ustupující do moře. Rodili se jako každí jiní lidé, ale při narození byly jejich vlasy rudé jako oheň. Rudé jako většiny těch, kteří byli okolo něho. Vrtalo mu hlavou – proč stále byli v lidském těle? Proč někteří z nich nebyli rudovlasí? A proč neměli zuby ostré jako břitvy a jazyky modré? Jen stěží se podobali démonům, o kterých mu vyprávěli, ale byli jimi. Protože obyčejní lidé nemohli přežít to, co Kain.

A když nestavěl ve své hlavě sítě, kterým nedokázal porozumět, hleděl na své dlaně se sedřenou kůží a věděl, že až se Kain ráno vrátí, bude pykat. Protože Fyrel v noci přeřízl lano, kterým mu svazoval ruce, a od té chvíli byl volný. Věděl, že si toho Kain všimne a bude naštvaný, ale byl rád, že to Fyrel udělal. Protože někdy uprostřed noci si Laureliën vzpomněl na posvátnou knihu a slova, že démon může být poražen pouze kněžím. Možná nemohl Kaina zabít, ale stačilo by ho porazit a vybojovat si tím vytouženou svobodu.

Laureliën si povzdechl, hlavu si zapřel o jednu silnou větev, zahleděl se do oblohy, po které pluly mraky k pevninám, které znal a vzpomněl si na věc, která mu byla řečena toho roku, kdy se stal komandérem. Ty nejsi žádný bojovník, maličký, ty jsi kat.

Laureliën tehdy na ta slova nijak neodpověděl, protože ho ranilo, co v té chvíli slyšel, ale v kleci mu už na tom nezáleželo. Chtěl být pouze opět svobodný a vrátit se na místa, ze kterých přišel.

Kain dorazil pár hodin po rozednění. Jak Laureliën hádal, nesl s sebou jídlo. Tentokrát to byl pomeranč z nové země. Bez jakýchkoli slov se s ním Kain usadil do klece proti Laureliënovi, poškrábal se na zátylku a ještě rozespalým hlasem řekl, že začnou tam, kde předtím skončili. Až poté se na Laureliëna poprvé podíval, přimhouřil oči do úzké štěrbiny a vycenil zuby při pohledu na jeho volné ruce.

„Kdo tě pustil?" odsekl stroze.

„Démon," odpověděl Laureliën tiše.

„Který?"

„Nevím," pokrčil Laureliën rameny, „ale měl rudé vlasy."

Jeho slova pobouřila démona natolik, že stiskl ovoce ve své dlani, prolomil tuhou slupku a lepkavá šťáva se mu roztekla po celé dlani. Trochu z ní dopadlo i na Laureliënovu tvář.

„Nejsi v pozici, aby si mohl pronášet vtipy, komandére," pronesl Kain tichým hlasem, který naháněl Laureliënovi husí kůži. Bylo to však přesně to, čeho chtěl dosáhnout. Okoukal tohle chování od Derina. Opatrné vtipy, kterými nepobouří nikoho kromě toho, na koho jsou směřovány. Dokazoval tím tak, že není tomu druhému člověku podřazen, ač měl být. Byly to vtipy, které Derin používal proti komandéru Tonku Tonksovi. Posádka se jim smála, pouze komandér z nich byl rudý až za ušima vztekem.

Kain odhodil pomeranč. Otřel si ruku o kalhoty, vyhoupl se na nohy, pomalu přešel až k Laureliënovi, posadil se do dřepu, hlavu naklonil lehce do strany a zeptal se: „Myslíš si, že jsi vtipný?"

Laureliën zakroutil hlavou, „nikdy jsem neměl smysl pro humor."

„Myslel jsem si, že tři dny o hladu ti budou stačit. Počkáme si na čtvrtý den," pronesl klidně, vstal a vylezl z klece.

Laureliën také vstal, přešel k druhé straně, kde stál Kain, chytil se rukama dřevěných mříží a klidným hlasem pronesl: „Řekni mi pravdu."

„Jakou pravdu?" nechápal.

„Proč jsem zde," dodal Laureliën.

Kain naklonil hlavu do strany, neodpovídal, pouze hleděl na svého zajatce s nepřítomným pohledem, jako kdyby před očima měl ve skutečnosti zcela jiný výjev. Mohl vidět jiné obrazy minulosti než pouhého zajatého komandéra ze Staré země.

„Lidé jako jsi ty..." hlesl tiše, zamračil se, rty semknul pevně do úzké linky, zatnul pěsti a přesvědčil tím Laureliëna, že něco skrývá. „Zasloužíte si trpět."

„Kdo jsou lidé jako já?" zajímal se dál.

„Ti, co se urputně chtějí obětovat za ostatní a myslí si, že tak konají dobrou věc."

•••

Byl opět sám se střípky informací, které neseděly k sobě. Snažil se ve své hlavě vybavit obraz Kaina a toho, kým ten démon byl, ale byl z něho neskutečně moc zmatený a snad i vyděšený. Hledal důvody, proč byl Kain v rozepři s Fyrelem a jediné, co ho napadalo, byla smrt, kterou způsobil Fyrel. Ale tím, kdo měl původně zemřít byl Kain, ale někdo se pro něho obětoval. A proto Laureliën tomu démonovi tolik vadil – protože vyměnil svůj život za Derina.

Přišlo mu to komické, hloupé, ale nebyl schopen najít jiný důvod, proč by měl Kain pronášet taková slova a odkud by jeho hněv mohl pramenit.

Seděl ve své kleci se zavřenýma očima. Nechal slunce, aby se mu opíralo do tváře, snažil se nemyslet na hlad a žízeň. Pokoušel se z hlavy vytěsnit hlasy démonů, kteří byli okolo něho. Chvíli je pozoroval. Všímal si toho, jak pracují, baví se mezi sebou, jedí a chovají se, jako kdyby byli obyčejnými lidmi. Většina z nich měla vlasy rudé jako oheň, ale někteří byli zlatovlasí nebo hnědovlasí. Čeho si však stačil všimnout, nebyli tam žádné děti a starci. Nejdříve tomu nerozuměl, ale poté pochopil, že démoni nejsou jako lidé. Nerodí se a nestárnou, tudíž není potřebné, aby se množili – prostě se objeví. Jeho teorie byla však trochu vyvracována slovy, která řekla Magna o Fyrelovi, když se do něho obořil Kain. Je to jenom dítě.

Posvátná kniha říkala pouze to, jak démoni vypadají, ale ne kým jsou, kde žijí a jak vypadá jejich společnost. Laureliën očekával chaos, místo plné krve a kostí, kde slunce nesvítí, ale přitom seděl na želvě, slunce ho hřálo do tváří a v pozadí šumělo moře. Démoni se starali o své okolí a chovali se jako obyčejní lidé. A přesto jimi nejsou.

K večeru, kdy slunce přestávalo pálit a zvedl se chladný vítr, Laureliën nabyl pocitu, že bude pršet. Byla to intuice někoho, kdo strávil na moři mnoho měsíců. Obloha byla stále bez mráčků, ale to se dle jeho teorie mělo rychle změnit. Zvedl hlavu. Déšť by mu nevadil, ale neměl možnost se kamkoli schovat. Byl pod širým nebem, kde by mu déšť mohl způsobit nemoc a mnohem horší smrt v zimnici a horečce.

Na tváři se mu rozlil široký úsměv. Zavřel oči, vnímal, jak mu ani ne za hodinu na tváři dopadla jedna velká ledová kapka následující dalšími. Bylo to jako bodání drobných ledových jehliček na holou pokožku. A také to byla další vzpomínka na to, co dříve udělal.

Další část jeho života, kterou se snažil vytěsnit, se mu vyrojila na mysli jenom díky ledovému dešti, kterému se nemohl vyhnout.

Rile na jeho mysl přišel pokaždé, když cítil, že je moc slabý na to, aby proti někomu bojoval.

Waristood ve chvílích, kdy na něho lidé hleděli s neúctou, protože byl moc mladý na to, aby byl komandérem.

Mladičký Ioren byl jeho nejčerstvější vzpomínkou, kterou si spojoval s naivitou.

Ještě měl však dvě vzpomínky na muže, o kterých nikdy nikomu neřekl.

Déšť mu připomenul Euritha. Opáleného kováře ze západu Nové země, kterého Lauerliën najal, aby opravil skruže na sudech. Eurith nebyl pouze kovářem, ale také rybářem, krejčím a lovcem. Byl všestranně nadaným a na co sáhl, to dokázal proměnit ve zlato. Dělal to, co ho zrovna v dané chvíli bavilo a u ničeho nedokázal moc dlouho vydržet. Laureliën ho pro jeho všestranný talent a odvahu pouštět se do nových věcí obdivoval. Derin tvrdil, že to byl nespravedlivě obdařený člověk.

Eurith pracoval převážně až k večeru, protože dny měl plné. Posádka byla většinu času pryč a na lodi tak zůstával pouze Laureliën, který sledoval Euritha, jak nasazuje nové skruže. Laureliën byl vždy člověkem, který se snažil vidět do lidských hlav a nevšímal si zevnějšku, ale i po letech si musel přiznat, že jednou z hlavních věcí, proč byl Eurithem natolik uchvácen, bylo právě jeho tělo s pevnými svaly, jejichž pohyb mohl sledovat při práci.

Eurith Laureliënovi vyprávěl o všem, čemu se vyučil. Vykládal historky, zážitky a zkušenosti ze všech řemesel, přičemž vyjmenovával, která by ještě chtěl vyzkoušet.

„Co třeba námořník?" zajímal se Laureliën.

Eurith byl najat na jeden rok na Plachého racka. Dělal to z čisté zvědavosti a nutkání vyzkoušet vše, co mohlo být vyzkoušeno. Byl dobrým námořníkem, vykonával svou práci s odhodláním a neutuchajícím nadšením, protože zcela poprvé byl na otevřeném moři a ve Staré zemi. Vycházel s posádkou, jako kdyby byli už dlouholetí přátelé, ale Derin jako jediný nebyl schopen překousnout fakt, že je s nimi na lodi zdánlivě dokonalý muž, který ho doháněl k šílenství. Laureliën to nazýval závistí. Nejdříve se snažil svého přítele přesvědčit o tom, že Eurith byl zkrátka šťastlivcem, ale ne mnoho obdařeným, co se týkalo hlavy. Eurith byl prostší, dokázal se naučit řemeslům a pracoval více než jiní, ale nikdy nezvládl psaní, čtení a větší počty byly jeho kamenem úrazu.

Když loď v zimě zakotvila ve Východní provincii a námořníci se vrátili do svých domovů, Eurith neměl kam jít. Laureliën zůstával na lodi, pokud pár dní necestoval a nechal tam spolu se sebou také Euritha, který byl v cizí zemi ztracený a neznalý.

Ze vzpomínky na Euritha byl však vyrušen hromem, který otřásl celým jeho tělem.

Tělo měl ledové od deště, který smáčel celé jeho tělo, vítr si pohrával se stromy za jeho zády, blesky krátce osvětlovaly oblohu v hrůzostrašných zkroucených paprscích a hromy duněly na celý svět okolo Laureliëna. Všude po těle měl husí kůži, vlasy přilepené k lebce, z řas mu odkapávaly studené kapky vody. Nikdy si neuvědomil, jak zlý a špatný může být déšť, pokud se člověk nemá kam před ním schovat. Cítil se tak moc zranitelný a bezmocný, protože neexistovalo ani to nejmenší místo, kam by mohl schovat hlavu. Mohl si pouze vytáhnout svou uniformu co nejvýše mohl, ale stále si přišel jako nahý.

Objal si celé tělo, pokoušel se vrátit ke vzpomínce na Euritha, ale déšť a hromobití mu to nedovolovalo.

Chtěl se modlit, ale nemohl. Měl moc ztuhlé prsty na to, aby je spojil a mohl žádat Briciuse o slitování. Navíc se skutečně bál, že byl na jediném místě na světě, kde ho skutečně jeho Bůh nemohl slyšet.
Drkotal zuby, pevně si pažemi objímal tělo a tvář schovával do klína. Každý dopad kapky na jeho tělo ho bolel jako rána rákoskou od jeho otcem. Cítil, jak se mu kapky zařezávají do těla a vytváří nové jizvy, které mu budou už navždy připomínat to, co provedl – přežil.

Přes déšť a vítr nic neslyšel. Mohl vnímat pouze lomcování větví a bubnování o zem a moře, které mu trhalo ušní bubínky. V hlavě měl ještě Kainova předchozí slova. Zasloužíte si trpět.

Trpěl. Nejspíše ne tak, jak Kain doufal, ale trpěl.

Na těle už neměl jediného suchého místa. Promoklý a promrzlý seděl na zemi, déšť nepolevoval. Ale poté se do jeho těla opřela další síla. Teplý dotek na jeho rameno, který ho měl nejdříve uklidnit, ale poté hrubé sevření a nedobrovolné vytáhnutí na nohy. Otevřel oči, pokusil se vyškubnout, ale unavený a promočený se sotva udržel na nohou, aby se krátce podíval na Kaina.

Promoklý, ve tváři, kterou mu krátce osvítil blesk, naštvaný.

„Odpovíš na mé otázky?" zeptal se chladně.

„Ano," polkl Laureliën.

Kain se lehce usmál, ale Laureliën věděl, že to neznačí nic dobrého. „Tak pojď. Přeci tu nebudeme moknout."