Laureliënovi se zatmělo před očima, když zaslechl slova ze své dávné minulosti.

Ve východní provincii, na náměstí bohatého města, kousek od kterého Laureliën vyrůstal se svým bratrem, žil muž. Bratři ho vždy potkávali při modlitbách, protože ten muž mnohokrát promlouvat s Patherem jako starý dobrý přítel. Byl mnohem mladší než Pather, snad se i více blížil k věku chlapců, ale choval se vyspěleji než kdokoli jiný. Brzy přišel o rodinu, životem se protloukal sám a jeho umění obchodu a smlouvání mu vyneslo velké peníze, za které si koupil dům na náměstí. Laureliën ho rád pozoroval. Byl vysoký s postavou dřevorubce, ale s elegancí tanečníka, myslí génia a tváří samotného boha. Dal se považovat za dokonalého člověka a to na něm Laureliën oceňoval. Věděl však, že nikdo dokonalý nemůže existovat a vždy si přál zjistit, co je na tom muži špatného.

Poté, co se Laureliën vydal na moře a Silweriën zemřel, dlouhé roky dokonalého muže jménem Waristood Blain nepotkal a dalo by se říct, že za něho i zapomněl. Jedné zimy, půl roku poté, co Laureliën okusil krutost Rilea Xohkse, procházel se po městě, kde vyrůstal, když na Waristooda narazil. Sníh mu sahal po kolena, teplý kabát s kožešinou měl zapnutý až ke krku a na zlatých vlasech se mu odráželo slabé zimní slunce. Laureliën nebyl výmluvný člověk a chtěl pouze Waristooda obejít, ale byl poznán a zastaven. Pokusil se klábosit jako se starým známým, ač spolu ve skutečnosti nikdy nemluvili, jelikož nebyla šance – otec jim nikdy nedovolil mluvit s hosty. Waristood poznamenal, že je mu líto ztráty, kterou musel Laureliën prodělat a zároveň mu gratuloval k tomu, čeho dosáhl. V té době byl kněžím, ale po boku komandéra Tonkse Tonkse velice slavný v celé Východní provincii.

„Jednou z tebe bude dobrý komandér," vydechl Waristood s hřejivým úsměvem. Laureliën se v něm snažil najít to špatné a zlé, ale nedokázal nic spatřit.

„Nebudu komandérem," oponoval slušně. Nikdy nepomyslel na to, že by se jím stal.

„Proč by ne?" nechápal Waristood, „komandér Tonks je už stár, může se stát, že brzy opustí svůj úřad a potřebuje následníka. Nechtěl bys snad být tím, kdo převezme Plachého racka, jednu z nejrychlejších a největších lodí v zemi?"

Laureliën si to mohl přát. Jedna jeho malá část mohla chtít, aby byl velkým mužem, který procestuje kraje a zapomene tak na všechno, co musel vytrpět. Od smrti přes bití a zneužití. Být komandérem mohla být odměna, kterou si zasloužil. „Komandér Tonks nemá jediný důvod, proč mne jmenovat jeho následovníkem," oponoval na to.

Waristood se na něho usmál. Jiní ten úsměv mohli vnímat jako veselí a povzbuzení do dalších dní, ale Laureliën z něho vycítil něco víc – zlý plán.

Rozloučil se s Waristoodem a mnoho týdnů o něm neslyšel. Jednoho dne však za ním na loď do přístaviště přišel chlapec najatý Waristoodem Blainem s pozváním na večeři. Laureliën ji přijal a k večeru za silné vánice se vydal na náměstí do domu Waristooda Blaina s mrazivým pocitem, že ho čeká děsuplná noc, která nebude ledajaká.

Večeřeli divočinu na zelenině s hutnou omáčkou a jižním teplým vínem, které Laureliën od léta už ředil. Waristood se mu za jeho počin vysmál, ale Laureliën oponoval, že alkohol by se mohl brzy stát jeho zkázou a to on nechce dopustit.

Po večeři zůstali sedět u krbu, popíjeli teplé víno, mluvili o životě a tím, co dělají. Převážně vyprávěl Laureliën o tom, jak vypadají ostatní města na světě. Zeptal se však, co dělá Waristood, protože netušil, jaké zaměstnání ten muž vlastně má.

„Jsem tam, kde je potřeba a dělám to, co je třeba," odpověděl mu, usmál se zlehka na Laureliëna, odložil pohár svého vína a dodal: „Jsem schopen z tebe udělat komandéra, až nadejde Tonksův čas odejít."

Laureliën se zamračil, nerozuměl mu, ale zajímalo ho, co tím myslel. Také věděl, že tím narazil na odvrácenou zlou stranu dokonalého muže. „Jak?" zeptal se.

„To nemusí trápit tvou hlavu. Nikomu nebude ublíženo a všichni na tom pouze vydělají a neztratí, chceš být komandérem?"

Chtěl. Od té doby, co před týdny Waristood ta slova pronesl, nemyslel na nic jiného. Vsugeroval mu tu myšlenku do hlavy jako dýchání. Chtěl být komandérem, ale nemohl říct, že ze svého vlastního počinu.

„Nemůže to být zadarmo," namítl Laureliën.

Waristood se usmál tak jako před týdny, natočil své křeslo proti Laureliënovi, zvedl jemně jeden svůj ukazovák a poklepal si jím na rty. „Polib mne," řekl.

Tehdy udělal to, co po něm Waristood žádal, až to pro něho nebylo jednoduché. Vždy se jeho vzpomínky navrátily k Rileovi a tomu, jak mu bylo ublíženo. Myslel si, že to bude stejné i s Waristoodem, ale přesto po dlouhém rozmýšlení a bojováním sám se sebou ho políbil.

Více Waristood nechtěl. Nechal Laureliëna odejít a pár dní na to došel svému slibu. Laureliëna si zavolal Tonks Tonks. Bělovlasý, starý, ale s čistou myslí. Jmenoval Laureliëna svým následovníkem, protože věděl, že mnoho let mu již nezbývá. Laureliën jeho nabídku přijal, ale nemohl uvěřit tomu, že se skutečně tak stalo. Následujícího večera se vydal za Waristoodem Blainem, aby zjistil, zda se skutečně jednalo o jeho dílo.

„Jistě," přitakal.

„Za polibek," vydechl Laureliën nevěřícně.

„Zpochybňuješ mou velkorysost vůči tobě?" nechápal Waristood, nabídl Laureliënovi pohár vína, ale ten odmítl. „Jestliže si myslíš, že cena nebyla dostatečná, můžeš mi mou službu doplatit," nabídl mu.

„Jste prostý hříšník," odsekl Laureliën, zatnul pěsti, ale uvolnil je, jakmile Waristood namítl, že stejně tak i on. Měl pravdu. Laureliën byl hříšníkem, ale vinil z toho všeho Rilea, to on ho přivedl do zvráceného života, který začal žít. Nebo který si dříve odmítal připustit.

„Neviním tě z toho, co si udělal pro to, aby ses později měl lépe. Já sám udělal horší věci, ale základem úspěchu je, aby nikdo na naše činy nepřišel," vysvětloval mu klidným hlasem, zatímco přistupoval blíže. Laureliën stál jako přimražený, když mu Waristood položil ukazovák jemně na rty v náznaku, že o tom nikdy nemá mluvit. „Udělal jsem to pro tebe, Laureliëne. Má dobrá vůle a drobné přání z tebe udělalo komandéra lodi, to je velice velkorysé," šeptal. Sundal svůj prst z Laureliënových rtů, otočil se k němu zády a dodal: „Jestli se někdy rozhodneš za mnou opět přijít, z jakéhokoli důvodu, nebudu tě nikdy odsuzovat."

•••

Na mnoho věcí ze své minulosti není Laureliën pyšný a celá věc s Waristoodem se mezi ně řadí. Litoval, že udělal, co po něm chtěl, i když to z něho udělalo komandéra. Litoval toho, co udělal nadále a jak vše dopadlo, ale minulost už vrátit nemohl. Proto, když mu Fyrel řekl, co chce za jídlo, roztřásl se. Veškeré ty myšlenky a vzpomínky ho bolely, protože se bál, že pokud to udělá, vše se bude opakovat a zažít vše podruhé už nechtěl.

Tehdy u Waristooda nebyl schopen uvažovat nad odmítnutím, protože jeho mysl byla zaslepena tím, že se stane komandérem.

U Fyrela ho sužoval hlad, který nedokázal po třech dnech už utišit. Byl unavený prací a nedostatek spánku a to jeho hlad a potřebu ho utišit pouze umocňovalo. Zdálo se to navíc opět jako velkorysá nabídka. Pouze krátký polibek za to, aby měl to, co si přál.

Promnul si obličej. Kdyby tehdy odmítl Waristooda, možná by neseděl na krunýři obrovské želvy, která brouzdala oceánem. Byl by někde jinde pod velením jiného komandéra a možná i šťastný. Ale třeba i on by ho dovedl tam, kde byl. Byla to věc, nad kterou mohl pouze polemizovat, ale odpověď zjistit nemohl.

„Bojíš se?" otázal se Fyrel tiše. „Zde tě tvůj Bůh nevidí, nemůže ti ublížit," dodal.

„Můj Bůh je tam, kde jsem já," namítl Laureliën, svěsil ruce k zemi a upřel zrak na démona. Nerozuměl mu. Nerozuměl nikomu z těch, kteří byli okolo něho. Chovali se jako prostí lidé, ale přitom jimi nebyli. Jejich rudé kštice a to, že Kain přežil to, co žádný člověk nemohl, tomu napovídalo. Ani Fyrelovy oči přece nemohly být lidské.

„Kdyby tu byl, tvoji muži by byli živí a ty svobodný," namítl krátce.

„Jestli byl jejich osud zemřít a můj tento, nemůžeme se protivit tomu, co nám předurčil."

„Krutý Bůh, nemyslíš?" otázal se, zvedl jídlo, aby ho Laureliën viděl a poukázal tak na nabídku, kterou mu učinil. „Nikdo nezjistí, co si udělal a pro co."

Laureliën polkl. Pevně sevřel pěsti, postavil se na nohy a udělal dva kroky vpřed. Vzpomněl si znovu na Waristooda. Jak vypadal, jak se choval, kým byl. Nikdy nepochopil, v čem přesně spočívala jeho práce, ale ani nechtěl, bál se, co by o tom muži zjistil. Stejně tak neznal Fyrela. Považoval ho za démona, který musel provést něco strašlivého, ale zároveň se podle jizev na jeho těle, muselo stát i něco jemu.

Polkl, udělal ještě jeden krok a klekl si. Ve Fyrelově tváři neviděl jedinou emoci, kterou očekával. Děsil ho, ale hlad ho nutil zapomenout na veškerý strach a udělat cokoli, co by mu zajistilo jídlo. Olízl si suché rty, polkl a pomalu přisunul hlavu k démonovi. Hrdlo se mu stahovalo ze vzpomínek, ale také z toho, co se chystal udělat.

Zavřel oči, poručil si, aby udělal, co muselo být, ale Fyrelovy rty necítil. Pouze chladný noční vzduch a mělký dech. Otevřel oči, Fyrel měl hlavu odtaženou a hleděl na něho stejně kamenným pohledem jako předtím.

„Vezmi si to jídlo," hlesl, natiskl mu ho na hruď a tím ho i od sebe odstrčil, aby se mohl postavit na nohy.

Laureliën na něho udiveně hleděl s pootevřenými rty a snažil se pochopit, co tím vším démon zamýšlel. Nedokázal pochopit jedinou věc, kterou dělal. „Proč?" zeptal se.

Fyrel se usmál, odhrnul si vlasy z modrého oka a stočil pohled k Laureliënovi. „Zamlouváš se mi, komandére, a to se nestává často," vysvětlil.

„Ale proč ten... Polibek," objasnil a nedokázal zamezit tomu, aby se mu do tváří nahnala červeň.

Fyrel ještě více roztáhl rty, na chvíli v něm Laureliën viděl pouze nerozvážného mladíka a ne někoho jiného, pouze vteřinový záblesk někoho, kým démon měl být, kdyby byl obyčejným člověkem

„Jak jsem ti už řekl, zamlouváš se mi," odpověděl.

•••

Poté, co se Laureliën vrátil opět z Waristoodova domu, dlouhé hodiny ležel v posteli a pouze přemítal nad tím, co mu bylo řečeno. Vybavoval si tvář muže, který mu ublížil, ale hned poté toho, kterého považoval za dokonalého. Byli odlišní, ale jednu věc měli společnou – byli to hříšníci. Laureliën nesměl dopustit, aby se hříchy zažraly i do jeho těla, ale každým dnem to pro něho bylo stále těžší a těžší. Přemáhal se, bojoval sám se sebou a výsledkem té bolesti a prošení, aby se jednalo o lež, byla pouze jedna jediná věc – líbili se mu muži.

Vinil z toho všeho Rilea, ale nijak tomu už nemohl zabránit. Pouze se snažil udržet ten prokletý chtíč na uzdě, aby nikdy nevkročil do hříšných vod, kam byl už jednou uvržen. Litoval těch, kteří se nedokázali ovládnout a museli trpět tresty za jejich hříchy a chtěl jim nějak pomoci. Nevěděl však jak, protože v té době ani netušil, jak pomoci sobě samému.

Neznal bolest, která mohla ulehčit jeho trápení, proto se nechal lehce svést hříchy.

Když za Waristoodem přišel poprvé, přišel si jako zbitý pes, který se vrátil se staženým ocasem za pánem, který mu ublížil. Bál se toho, co mohlo přijít, ale po prvních dnech té tuhé zimy pochopil, že Waristood nebyl tím, kdo ho zbil.

Waristood byl tím, kdo ošetřil jeho rány na těle a na duši.

Od toho dne, kdy začal se svým otcem žít v sídle za vysokými zdmi, se necítil tolik milován. Zapomněl na to, jaké to je, když na něho hledí očima něhy a ne vzteku. Netušil, jak chutnají doteky, které ho mají potěšit a ne ranit. Neuvědomoval si, jaký je rozdíl mezi hlasem člověka, který mu chtěl ublížit a tím, kterému na něm záleželo.

Laureliëna za Waristoodem nehnala láska, ale tisíce jiných pocitů. Když byl v jeho blízkosti, cítil, že není napjatý ze strachu, co mu přinese další chvíle. Nestrachoval se, že až škobrtne a nezachová se správně, že bude potrestán. Když byl s ním, mohl spát. V jeho blízkosti pro něho bylo vše lehčí, ale pokaždé, když se vzdálil, trpěl, jako kdyby mu někdo na tělo přikládal rozžhavená železa. Trhal si vlasy, třásl se, nedokázal jíst a myslet na nic jiného než na to, jak ho jeho otec trestá. Viděl sám sebe, jak je trestán za své hříchy před celým městem, zatímco Waristood na něho hledí z davu.

Být s ním pro něho bylo požehnání. Bez něho mučením.

Na jaře, když Laureliën věděl, že nemůže pokračovat v tom, co dělal, rozhodl se, že je třeba učinit to, co provedl Rileovi – musel Waristoodovi pomoci od jeho hříchů smrtí, aby za Zlatou branou mohl žít šťastný život.

Když Rileovi projel dýkou od jeho otce srdcem, rozpůlil přitom v jeho náprsní kapse zlatou minci, jejíž půlku si uschoval pod falešné dno šuplíku na Plachém rackovi.

Waristood se stal prvním mužem, jehož život Laureliën ukončil pod záminkou, že koná správnou věc.