Nejhorší na jeho problémech se spánkem bylo to, že spát nakonec musel. I když byl sebevíce unavený a odmítal zamhouřit oka, v určité chvíli to už nezvládl a i přes strach, který zmítal jeho tělem, usnul. Někdy naopak si přál spát, ale nemohl, protože mu to jeho hlava nedovolila a mohl za to právě strach. Derinovi a všem vždy říkal, že trpí nespavostí a není jednoduché pro něho usnout, ale pravdou bylo, že Laureliën Pather se bál spánku. Neděsilo ho, co se skrývá ve tmě, ani se nebál zlých snů, ale toho, že by měl být ve spánku zabit. Ten strach v něm byl hluboko zakořeněný a vytvářel celou jeho podstatu, kterou se bál si přiznat. Bratr mu říkával, že jeho strach je ten nejhloupější, o kterém kdy slyšel, ale Laureliën považoval naopak svého bratra za nejhloupějšího – nerozuměl totiž tomu, proč on sám se nebojí.

Pozdě v noci byl Laureliën odveden démonem zpět do klece na kraji lesa. Svázal mu ruce za zády, aby se nepokoušel utéct a nechal ho tam o samotě se slovy, že jestli se pokusí znovu utéci, nezemře. Místo toho mu usekne jednu nohu, protože smrt není na místě.

Laureliën zůstal sedět opřený o dřevo. Třásl se chladem a strachem, kousal se do rtu a přitom hleděl na prázdný prostor okolo sebe, kde před několika hodinami ještě seděli jeho muži a společně se modlili. Jenže ty, které znal dlouhé roky, už nemohl nikdy spatřit. Jejich krev se v té chvíli mísila se slanou vodou okolo těla Torhe'ksiy, která je pozřela. A ti muži, kteří nebyli odvlečeni pryč, zůstali na lodi zmatení a bez zásob s chabou vyhlídkou na přežití.

Zatl zuby, tiše se zalkl, kolena si přitáhl blíže k tělu a čelo si opřel o kolena. Soptil, třásl se, prosil o slitování a pomoc. Doufal, že se probudí z té nejošklivější noční můry, kterou zažil, ale nic se nedělo. Stále seděl na studené zemi, opuštěný s malými vyhlídkami na přežití, hladový a žíznivý, unavený a vyděšený k smrti. Potřeboval si odpočinout, protože jeho bylo ztuhlé a neobratné, ale bál se usnout. Myslel pouze na to, že ho démoni zabijí ve spánku.

„Bože odpusť mi všechny mé hříchy," sténal do svých kolen.

Vítr za jeho zády si hrál s větvemi stromů. Šeptal tichou melodii nahánějící hrůzu, zatímco šumění moře v okolí se pokoušelo Laureliëna utišit v jeho nejhorších chvílích.

„Na světě je pouze jediné místo, kde neexistuje nic jako bůh," zašeptal tichý hlas zničený časem.

Laureliën se zalkl, zvedl tvář, rozhlížel se ve tmě a zastavil se u vedlejší straně klece, kde klečela postava v dlouhém plášti a kapuci. V měsíčním světle pouze viděl hrubé obrysy jeho těla, ale věděl, že se jedná o toho muže, kterého označil za kata. Stál na hlavě želvy a dovolil Kainovi z Vinopádu, aby odtáhl Laureliëna do lesů pohřbít Dirtteho. V ruce držel hliněnou nádobu a naznačoval Laureliënovi, aby se k němu přiblížil.

Laureliën se neobratně překotil na kolena, doplazil se po nich až k muži a modlil se za to, aby v nádobě byla voda. Jeho přání bylo vyhověno. Muž pokynul, aby přiblížil hlavu k mřížím, sám naklonil nádobu a nechal zajatce, aby se hltavě napil chladné vody.

„A to místo je zde," dořekl po nekonečné odmlce muž.

Na pár vteřin si pohlédli so očí. Laureliën viděl mnoho očí a snadno v nich četl. Znal Derinovy, které jiskřily radostí a utajovaným smutkem. Matčiny jemné jako hladina jezera pod hvězdnatou oblohou. Iorenovi plné mladické radosti a naivity. Rileovi oči lovce, který si bral to, co si přál. Cuubeho prázdné a zničené drogou, která pohltila i Laureliëna. Ale ten, kdo klečel před ním, měl oči, které viděly a zažily mnoho. Odrážela se v nich minulost, jako se měsíc odráží od hladiny moře. Ty oči mohly vyprávět příběhy, ale Laureliënovy nesly pouze trochu vody, která měla uhasit jeho žízeň.

„Zabil si mé přátele," hlesl bezmocně Laureliën. Voda mu stékala podél koutků, hleděl na muže, jehož tvář neviděl a doufal, že jeho slova vyvrátí.

Muž nijak neodpověděl. Pouze položil nádobu na zem, vstal a stejně tiše, jako přišel, odešel.

•••

Ráno přišlo dříve, než Laureliën očekával. Ležel na zemi, choulil se v klubku a snažil se udržet oči otevřené, ale v jedné chvíli už neměl sílu. Nespal zcela, spíše jenom na půl, probudil ho každý sebemenší zvuk, ale nebyl ani zcela při smyslech. Pokaždé, když se probudil, jednalo se o něco hloupého – mečení kozy, náraz větší vlny o želvu, zpěv ptáků. Ale v jedné chvíli ho probudil hlas, který říkal: „Má pěknou tvář, nemyslíš?"

Otevřel oči, hleděl před sebe a nedovolil si pohnout se. Hrál mrtvého brouka, zatímco hleděl do očí ženě, která mohl být přibližně jeho věku. Vlasy měla kudrnaté, zdály se jako tekoucí oheň na tváři nevinnosti, i když byla samotným démonem. Tvář měla pokrytou drobnými hnědými pihami a oči jako karamel. Laureliën polkl, nemotorně se posadil, semknul rty a hleděl na ni bez jediného mrknutí.

Klečela na zemi, podpírala si bradu, zatímco vedle ní stál muž. Po jejích slovech si také klekl, našpulil jemně rty a pohodil hlavu. Byl to démon z předchozího dne – zjizvený. Vlasy měl na levé půlce hlavy vyholené a na té pravé mu spadaly do obličeje a zakrývaly jedno oko. Když však pohodil hlavou, naskytl se Laureliënovi pohled, který ještě neviděl. Zatímco pravé oko měl jako led, to levé bylo nazelenalé.

„Není špatný," pokrčil s nezaujetí rameny, naklonil hlavu jemně do strany a prohlédl si strhaného zajatce. „Viděl jsem hezčí, než je on," ušklíbl se, krátce se podíval na ženu, ale nakonec pomalu vrátil pohled k Laureliënovi, našpulil rty, usmál se na jeden koutek a dodal: „Ale jo, z těch posledních má vážně nejhezčí tvář."

„Prosté ano by stačilo, Fyrele," zasmála se žena tiše s pohledem na druhého démona.

Zjizvený démon, kterému říkali Fyrel na to nijak nezareagoval. Pouze vstal, protáhl si záda, ruce složil na holém hrudníku, do kterého se mu opíralo odpolední slunce a osvětlovalo bledé jizvy od kousanců, ale i nožů a drobné spáleniny všude po horní části těla.

Ani démonka neměla mnoho oblečení, byla bosá, ramena měla holá a zakrývaly ji pouze krátké volné šaty sešité do volných nohavic. Když je tak Laureliën sledoval, sám si uvědomil, že mu je v uniformě už tak brzy teplo, ač byl podzim. Netušil, v jakých vodách želva plula a jak daleko se přes noc dostane, ale připadalo mu, že musí být blíže k jihu Nové země, kde zima přicházela mnohem později a nikdy ne tak silně jako ve Staré zemi.

„Co vůbec Kain chce, abychom s ním dělali?" otázal se Fyrel, kterému již vlasy zakrývaly bledě modré oko.

Žena se zvedla na nohy, přes tvář se jí přehnal drobný úšklebek se slovy: „Vůbec nic, jenom jsem se na něho chtěla přijít podívat."

Fyrel zpražil svou přítelkyni zlým pohledem, našpulil rty, stáhl rudé obočí až se mu mezi nimi vytvořila hluboká vráska a skrze zuby procedil: „A mě zde nazýváte dítětem."

Jeho věk Laureliën nedokázal určit. Žena se zdála podobně stará jako on, ale ten, kterému říkali Fyrel, mohl být stejně starý jako Ioren, ale stejně tak jako Laureliën nebo dokonce starší. Tělo a svaly měl pevné, kůži bez vrásek, ale jeho jizvy značily někoho, kdo prožil mnoho let v prostředí, kde se nevyhnul ostrým potyčkám a mnoha napadnutím noži.

„Řekl vůbec, proč tu zbytečnost vůbec máme udržovat naživu?" otázal se Fyrel, zatímco žena sbírala ze země nádobu na vodu, kterou tam nechal jiný démon předešlé noci.

Žena pokrčila rameny, „řekl mi pouze to, že obětovat ho můžeme kdykoli, tak proč si ho chvíli nenechat?" krátce se zasmála, pohlédla s přívětivým úsměvem na Laureliëna a dodala: „A ta zbytečnost se prý jmenuje Laureliën Pather," natočila s těmi slovy hlavu k Fyrelovi, přešla k jednomu stromu, kde stál sud s vodou, ponořila do něho nádobu, přenesla ji plnou k mřížím, protáhla skrz ruku, pokynula, aby se napil a otázala se: „Krásné jméno, kdo ti ho dal?"

Laureliën polkl, posadil se na kolena, opatrně se rozhlédl po obou démonech a neochotně se připlazil k ženě, nespouštěl z ní zrak a pomalu se napil. Neodpovídal na její otázku, protože netušil, kam ti dva míří.

„Na té lodi si toho namluvil víc," odsekl Fyrel, zapřel se ramenem o klec, našpulil rty a dodal: „Skoro mě tvá řeč o tom, že se obětuješ pro přítele, dojala. Už jsem chtěl říct, ať klidně jdeš, ale Kain mě předběhl... Škoda," povzdechl si. Laureliën v té chvíli pochopil, že smějící se démon byl ten, kterému říkali Fyrel a s vyplazeným jazykem Kain. „Už toho lituješ, co? Raději být na lodi jak zde s vědomím, že ostatní museli zemřít, zatímco ty si tu vesele sedíš v kleci a-"

„To stačí, Fyrele," okřikl zjizveného třetí hlas, který přišel z lesa. „A kdo ti dovolil, Magno, abys to krmila?" mávl rukou k ženě, která dávala Laureliënovi napít.

Uhnula rukou ve chvíli, kdy se pokoušel Laureliën opět napít. Zapotácel se, zatnul zuby a ohlédl se do strany na démona, který se mu představil jako Kain z Vinopádu. Mračil se, v ruce mačkal červené jablko a druhou rukou měl schovanou v kapse kalhot.

„Někdo se o tvoje zvířátko musí starat," odsekl Fyrel s pozvednutím brady. Laureliën nedokázal určit, jestli nepřátelské chování, které okolo něho panovalo bylo způsobeno nenávistí mezi démony nebo bylo pro jejich rasu zcela přirozené.

Kain zaskřípal zuby, odhodil jablko do klece, dopadlo jenom kousek od Laureliëna, ale v té chvíli ho jídlo i přes hlad nezajímalo. Byl zaujatý a zděšený při sledování dvou démonů, kteří se zdáli, že se co nevidět servou jako dva divocí psi. Kain přistoupil blíže, byl o kousek vyšší než Fyrel, ale nezdál se tak silný.

„Ty mi budeš povídat o starání se o zvířátka? Už si dneska krmil svoji rybičku, nebo počkáš, až si zase najde něco sama?" cedil svá slova skrze zuby tak nenávistným tónem, který Laureliën ještě neslyšel. Byla to čirá nenávist, která pramenila z něčeho, čemu nemohl rozumět, ale oni ano.

„Přestaňte," hlesla tiše Magna, která se však více neodhodlala zapojit do jejich hádky.

Fyrel si olízl rty, „rád ti předvedu její krmení. Z takového kusu vola, jako jsi ty, by se nažrala na celý týden."

I když byl Laureliën dobrý v hádání, jací jsou ostatní osobnostmi a co jim přinesl život, byl zcela ztracen v tom, kde pramenila nevraživost a původ hádky démonů. Muselo se jednat o něco, co přesahovalo chápání obyčejného smrtelníka, který nevěřil, že někdy v životě spatří osobu s rudými vlasy, ale přitom před sebou viděl rovnou tři a věděl, že v lesích se skrývají další.

Kain udělal krok k Fyrelovi, svaly měl napjaté, v očích odhodlání napadnout svého druha a Fyrelovo postavení bylo stejné. Byli připraveni se rvát pro věc, které Laureliën neměl šanci porozumět.

Jejich rvačce zamezila Magna. Postavila se mezi dva muže zády k Fyrelovi, zaujala proti němu obranou pozici s nataženými pažemi, aby zamezila Kainovi jeho napadení. „Je to jenom dítě, Kaine," bránila ho mateřským hlasem.

Kain nadzvedl bradu, zorničky měl zúžené, pěsti zaťaté, ale nedovolil si uhodit přes Magnu. Ustoupil, dlouze vydechl nosem, naznačil oběma, aby odešli, otočil své tělo ke kleci, kde seděl jako přibitý Laureliën a přitom řekl: „To ho neomlouvá."

Fyrel byl stále připraven k boji, neuhýbal zrakem od Kaina, který se již věnoval svému vězni, ale musel přestat, jakmile ho Magna chytila za paži a táhla ho pryč se slovy, že mu to za to nestojí. Laureliën ho sledoval. Snažil se v jeho výrazu pochopit, co se muselo někdy v minulosti stát, ale byl zmatený. Pochopil pouze to, že Fyrel udělal chybu, která ublížila Kainovi. A jestliže ne na těle, minimálně na duši a na někom, kdo byl pro Kaina důležitý. Více nedokázal hádat, nevěděl ani, kde se nachází.

Nakonec dva démoni odešli a nechali tak Laureliëna na pospas Kainovi, jehož výraz byl stále přísný. Prohlížel si Laureliëna, bradu měl nadzvedlou a čekal, dokud se jeho druzi nevzdálí. Až poté otevřel klec, pokynul Laureliënovi, aby vstal a začal mu rozvazovat ruce. Nic neříkal, pouze tahal za utažené provazy, které se Laureliënovi prodírali do kůže a když byl hotov, odstoupil.

První Laureliënovou reakcí bylo vrhnout se po jablku, které Kain hodil do klece, když přišel. Sbíhali se mi sliny, hlady už skoro šilhal, ale sotva jeho ruka chmátla po jablku, Kain mu přišlápl zápěstí k zemi. Pevně podrážkou měkké boty drtil Laureliënovi kosti, donutil ho kleknout si a syčet bolestí.

„Neřekl jsem, že si ho můžeš vzít," šeptl, sedl se pro jablko a až poté pustil Laureliënovo zápěstí. Posadil se na jednu stranu klece, vytáhl z kapsy krátký nůž, řízl jím do jablka a na ostří přidržoval kousek jablka. „Může být tvé," hlesl k Laureliënovi, který se posadil a držel si bolavé zápěstí.

„Za co?" otázal se ho. Viděl mu v tváři, že to nebude zadarmo.

„Položím ti pár otázek. Když mi na ně odpovíš správně, dostaneš kus, pokud špatně, nic nedostaneš. Neboj, máš tři možnosti na každou odpověď," usmál se.

Laureliën polkl, posadil se proti Kainovi, přimhouřil zrak, hypnotizoval toužebnýma očima kus jídla a vyzval ho, aby mu položil první otázku.

„Kdo jsi?" zeptal se Kain bez váhání.

Laureliën nechápal, zvedl zrak ke svému vězniteli, polkl a odhodlaně odpověděl: „Laureliën Pather."

Kain pozvedl jeden koutek, „špatná odpověď. Máš druhý pokus."

Laureliën stiskl zuby, zhluboka se nadechl a snažil se pochopit, co od něho chce. Nic však nechápal. Byl odhodlaný však to jablko získat. „Jsem Laureliën Pather, námořník sloužící na Plachém rackovi, lodi Staré země."

„Opět špatná odpověď," usmál se Kain pohrdavě.

Laureliën stiskl zuby. Začal být nervózní Nechápal, co po něm chtěl. „Mé jméno je Laureliën Pather, jsem komandér na obchodní lodi Staré země," cedil odpověď naštvaně mezi zuby.

Kain naklonil hlavu lehce do strany, sundal kousek jablka z ostří nože, pozvedl ho do výše svého obličeje, nadechl se, otevřel pusu a plátek si vložil do úst se slovy: „Špatná odpověď."