Došli až ke kraji lesa, než mu došlo, že dál již jít nesmí. Zapřel se, trhl rukama za zády, aby svého věznitele upozornil na vzdor, rozkročil lehce nohy a zapřel se s nimi v prašné zemi co nejvíce mohl. Démon s sebou trhl, otočil se k němu s ohrnutými horními rty jako vzteklý pes a skrze zuby procedil: „Neřekl jsem, aby ses zastavil."

„Moji muži," namítl Laureliën hlubokým hlasem, ač se cítil, že v té chvíli chce pouze řvát o pomoc a prosit, aby je propustili.

„Nechceš je vidět," pokrčil démon rameny, „je to přehlídka krve a křiku, který ti bude rvát uši, než přijdeš ty sám na řadu. U toho chceš být?" Otočil se k němu čelem, bradu pozvedl výše a na Laureliën hleděl z výšky, jako to dělával otec. Vydobýval si tak u něho autoritu, protože se nacházel v lepší pozici.

„Mám být tam, kde jsou oni," procedil Laureliën skrze zuby. Děkoval za to, že nezemřel, ale přežití ho bolelo stejně jako vědomí přežít. Jestliže pro jeho život měli zemřít ostatní, nezasloužil si zůstat naživu.

„Už na lodi jsem ti řekl, ty nejsi ten, kdo vydává rozkazy," hlesl s lehkým úsměvem. Zatáhl za Laureliënův provaz, táhl ho dál do lesů a nemluvil. Začal nabývat pocitu, že je veden na smrt. Neměl zemřít v tlamě obrovské mořské želvy, ale rukou démona, kterého se pokusil zabít předtím. Bylo to logické. V hlavě se mu honily možnosti, jak může zemřít, jakými způsoby ho zabije a zda to udělá hned, nebo si dá načase, aby Laureliëna nejdříve potrestal za to, co udělal.

Stáhlo se mu hrdlo, zatnul pěsti, které měl k sobě svázané a cítil, že se mu začínají třást kolena. Bál se smrti více než čehokoli jiného na světě, a proto se vždy snažil vyhnout všemu, co mohlo smrt přinášet. Nikdy si nemyslel, že by mohl být na té lodi, která bude přepadena a už vůbec ho nenapadlo, že se někdy pokusí zabít démona – neúspěšně.

Kráčeli lesem, procházeli okolo dřevěných chýší malé i pro jednoho člověka na zemi, ale také okolo vysokých žebříků a můstků, které byly odcizeny z lodí, které vedly vysoko do korun stromů. Laureliën zvedl hlavu. Mezi korunami a širokými větvemi viděl stavby. Chýše vysoko nad zemí zpevněné mezi stromy. Nikdy neviděl nikoho, kdo by žil v korunách stromů, protože to nebylo třeba, ale zde? Mezi stromy nebylo mnoho místa a mýtina byla malá. Jestliže Torhe'ksia nesla na svém krunýři ostrov porostlý hustým lesem, neměli na výběr a museli se usídlit v korunách stromů.

Laureliën se na krátko zastavil, ale démon s ním trhnul. Okřikl ho, že není na procházce a ať si pohne. Stmívalo se, ochladilo a navíc byl Laureliën hladový a žíznivý.

Zastavili se až ve chvíli, kdy padla tma. Prošli okolo dalších chýší, ze kterých vycházely hlasy a to Laureliëna pouze utvrdilo, že je démonů mnohem více. Nemohl však říct kolik.

Po dalších minutách cesty nechali chýše za sebou. Zůstali uprostřed lesa, každý druhý krok byl zakopnutím o kořen, ale poté se konečně zastavili. Byli na další malé mýtině. Mnohonásobně menší než té předchozí. Dorůstající měsíc osvětloval zem před Laureliënem, kde leželo zabalené tělo v našedlé látce ihned vedle lopaty. Démon si otočil Laureliëna k sobě zády, přesekl provaz, který mu svazoval ruce a než ho pustil, řekl: „Zahrabej si svého přítele, ale jestli se o něco pokusíš, budeš ležet vedle něho."

Pustil jeho ruce, udělal pár kroků a posadil se pod jeden strom. Ruku si pomalu položil na obvázanou ránu, Laureliënovi pokynul směrem k Dirtteho tělu a dodal: „A čím dříve to doděláš, tím dříve dořešíme tu naší malou věc o bodnutí."

Laureliën chvíli hleděl na démona, hledal sílu, aby se ho pokusil zabít, ale něco mu říkalo, že by to dopadlo marně. Posledně dopadl pouze s boulí na hlavě, ale tentokrát by se mu mohlo stát něco horšího. Přistoupil proto k Dirttemu, klekl si a odhrnul cíp látky, aby viděl jeho tvář. Byl bílý jako čerstvě napadený sníh, oči měl zavřené a zdálo se, že spal. Alespoň do té chvíle, než si Laureliën všiml rány na krku, ze které vykrvácel.

Laureliën vstal, uchopil do rukou lopatu, krátce pohlédl na démona, který z něho nespouštěl oči a pustil se do kopání. Pracoval pomalu, byl hladový, žíznivý a měl sotva sílu chodit. Věděl však, že Dirtteho musí pohřbít a netušil, proč jeho tělo zkrátka nehodilo do moře nebo také neobětovali Torhe'ksie.

Stál v jámě sotva po kolena. Tělo měl orosené od potu, byl promrzlý, jazyk měl suchý a přál si pouze to, aby si lehnul a mohl spát. Paže se mi třásly pokaždé, když nabral hlínu a z úst mu vyšel sten, jakmile ji odhodil na hromadu. Kvůli práci už před nějakou dobou odložil svou uniformu. Pracoval pouze v propocené košili s vyhrntými rukávy i přesto, že mrznul. Démon stále seděl na zemi a sledoval Laureliëna při práci.

V jedné chvíli, když byl Laureliën v zemi po kolena, démon prohlásil: „Sundej si košili."

Laureliën zasekl lopatu v zemi, otřel si pot z čela a natočil se k démonu se zamračeným pohledem. „Proč?" zeptal se s čistým znechucením.

„Prostě to udělej," odpověděl s pokrčením ramenou.

Laureliën chvíli mlčel. Hledal jediný důvod, proč by si měl sundat svou košili a napadal ho pouze jeden jediný – hledal kněze. Svatá kniha říkala, že pouze ten, který je hlasatelem božím, dokáže přemoci démona a tím Laureliën byl. Jeho tetování to říkalo. Zatnul zuby, hleděl démonu do očí, ale rozhodl se jeho rozkaz nevykonat. Uchopil lopatu a dal se opět do práce.

Démon mlčel, seděl za Laureliënovými zády, propaloval ho pohledem a přitom mezi prsty lámal slabé větvičky spadlé ze stromu. Nudil se, ale přesto nechal svého zajatce, aby pohřbil svého druha. Laureliën nechápal proč, snažil se přemýšlet jako rudovlasý, ale neviděl žádný důvod, proč by tělo mrtvého nepohodil do moře, což by všem ulehčilo práci. Někdo to tělo musel na mýtinu donést, musel s Laureliënem čekat v chladu a to ho přeci nemohlo bavit. Ani to nemohla být lítost.

„Proč mi dovoluješ pohřbít ho?" nevydržel to nakonec. Zeptal se, zastavil svou práci a ohlédl se přes rameno na démona, který se právě dlaní škrábal v rudých vlasech.

Démon nadzvedl obočí, natočil hlavu lehce do strany a odpověděl otázkou: „Nechceš snad pohřbít toho, jehož krutou smrt si zajistil?"

Laureliën polkl, po zádech mu přeběhl mráz při vzpomínce na to dopoledne. „Já nebyl ten, který ho odvlekl z lodi a připravil následně o život," namítl suše.

„A já nejsem ten, kdo měl bláhovou myšlenku na útěk z místa, které není na žádné mapě a je neustále v pohybu," opáčil démon, vstal a protáhl se. Přistoupil blíže k díře, která sahala Laureliënovi už do půli stehen, protáhl rty do úzké linky a prohlásil: „Tohle mu bude muset stačit."

Laureliën opět stiskl zuby, ohlédl se za Dirtteho tělem a lopatu pevně sevřel v pěstech.

„Vylez, ještě ho musíš zahrabat," poručil mu démon a natáhl k němu ruku, jako kdyby mu ji snad nabízel, aby mohl vylézt ven. Laureliën to gesto však nepřijal, nevěřil mu, odhodil lopatu na zem a vylezl svépomocí ven.

Démon však rukou nepohnul. Stál na místě, jemně se usmíval na jeden koutek a hleděl do jámy. „Jestli tohle chování předvedeš i před jinými, zmrzačí tě. Ne všichni jsou tak přívětiví jako já," zašeptal, ruce si vložil v bok a ustoupil, aby Laureliën mohl uložit Dirtteho tělo.

„Zítra už budu mrtvý, na slušném vychování již nesejde," namítl Laureliën, zakryl Dirtteho tvář, která mu byla jako ranou do srdce a vrátil se k lopatě. „Až ho pohřbím, nakrmíš mnou Torhe'ksiu, že?" odfrkl si. Věděl, že to, co mělo přijít, bylo pouze zbytečně prodlužováno.

„Pohřbi toho kluka. Co přijde potom, není momentálně tvoje starost," řekl, načež se vrátil na své původní místo pod stromem, kde se usadil, překřížil si nohy a čekal, než Laureliën dokončí to, co začal.

•••

Skončil pozdě v noci. Tělo měl pokryté potem a bahnem, svaly ztuhlé jako kámen a tak hladový a žíznivý se necítil ani jako dítě, když mnohdy neměl co do úst. Dirtteho tělo leželo pod nánosem měkké hlíny, u které padl na kolena. Dlaň měl položenou na mokré zemi, kousal se do rtu a vzpomínal na to, proč vlastně Dirtte musel zemřít. Bylo to kvůli nerozvaze a podvodům jeho otce, které donutili Laureliëna, aby začal jednat. Vyžádal si obilí, které dlužil nebo dva syny, aby pracovali na lodi a splatili tak dluh. A mlynářův mladší syn za to zaplatil svým životem, zatímco ten starší se vrátí domů se vzpomínkami na nejkrásnější místo na světě a nejhrůznější noc v životě, která ho připravila o bratra.

Chtěl se za Dirtteho pomodlit, ale sotva se nadechl pro začátek modlitby, démon ho táhl za límec pryč. Stáhl ho z kolen na zadek, přesunul svou ruku do Laureliënových vlasů, stiskl a zvedl jeho tvář k té své. „Tady se nemodlíme," procedil skrze zuby a zvedl Laureliëna nedobrovolně na nohy.

„Jdeš mě teď hodit želvě?" zasupěl tiše Laureliën, chtěl se sehnout pro svou uniformu, aby mohl zemřít v ní, ale sotva se jeho tělo ohnulo, v žaludku se mu ozvala zničující bolest způsobená kopnutím kolene. Démon své koleno bořil hluboko do jeho orgánů, držel ho za látku na zádech a jakmile poznal, že se laureliën už nedrží na nohou, pustil ho a nechal v bolestech padnout na zem.

Démon si odrhnul vlasy. Uchopil cíp látky, kterou měl obvázanou okolo břicha, začal ji odmotávat a přitom mluvil natolik hlasitě, aby ho Laureliën, který se kroutil na boku bolestí, slyšel.

„Mé jméno je Kain z Vinopádu a od dnešního dne jsem jediný důvod, proč jsi stále naživu," odmotal poslední vrstvu látky, odhodil ji na zem a Laureliënovi tak ukázal svou ránu. Nebyla vůbec taková, jaká měla být. Tam, kde měla být hluboká rána, byla prakticky zahojená jizva od starého bodnutí. „A až jednoho dne řeknu, zemřeš," dodal, posadil se do dřepu, s širokým úsměvem si podepřel bradu a ukončil svou krátkou řeč slovy: „Laureliëne Pathere."