Podruhé toho dne otevřel oči a viděl pouze tu prašnou zem okolo sebe. V hlavě cítil, že má obrovský zvon, který vyzváněl, narážel mu do lebky a nenechával ho v klidu. Cítil bouli na svém čele od tupé rány, kterou dostal od démona i přesto, že ho bodl do břicha. Netušil, kolik času uběhlo od toho incidentu, ale hádal, že pokud démoni umírají stejně jako lidé, je velká pravděpodobnost, že už není naživu. Chtěl pohnout rukama, vstát, ale nemohl s nimi pohnout. Měl je pevně svázané za zády, provaz se mu zařezával do zápěstí a mohl se tak pouze převalit se zasténáním na záda.

„Komandére," hlesl v té chvíli známý hlas. Starý si klekl k němu, pomalu mu pomohl do sedu, přidržoval jeho záda a přitom na něho hleděl zděšeným pohledem. „Kde to jsme?" ptal se.

„Netuším," zasténal Laureliën, rozhlédl se po svých mužích, kteří již byli vzhůru a polkl. Dirtte chyběl. Stiskl rty, odvrátil hlavu od mužů a podíval se k díře, kterou vyřezal. Byla zacelená a tentokrát u klece už byla stráž. Jeden muž a žena, oba dva podobně stavění jako démon, kterého Laureliën bodnul, ale tady měla pouze žena rudé vlasy. Muž měl krátké černé, v rukou oba dva drželi oštěp a pozorně hleděli na zajatce, který se probral. Propálili Laureliëna přísným pohledem, načež se otočili a hleděli na volný plac před nimi.

„Kde je Dirtte?" ozval se Pable, který seděl v rohu. „Vedli ho s námi z lodě," dodal s polknutím. Všichni se otočili k němu, následně se rozhlédli okolo a pohledem skončili u Laureliëna, který měl ruce svázané za zády.

Neodpověděl jim, rozhlédl se okolo sebe, jako kdyby byl stejně zmatený jako oni, ale nedokázal jim odpovědět, že může za jeho smrt, a že se pokusil utéct bez ostatních. Neměl odvahu jim říct cokoli, co mělo něco společného s jejich situací. Připadalo mu, že ve všem selhal. Jako syn, bratr, kněží, komandér... Selhal ve všech aspektech člověka, které mu náležely a už netušil, co má dělat dál, aby komukoli pomohl.

Kolem Laureliëna sedělo takřka dvacet mužů. Nejmladšímu bylo sotva dvacet, Starej byl starší než jeho vlastní otec a Dirtteho tělo nejspíše stále leželo u pláže, kam de pokusili utéct. Hleděl na ně, přeříkával si v hlavě jejich jména a přitom vzpomínal, kdy je potkal, odkud pocházeli a jací byli. Stále dýchali, ale Laureliën věděl, že jsou všichni mrtví už od chvíle, kdy byli označení jako druzí. Jen on ne. On se obětoval pro muže, kterého miloval a nenáviděl současně. Derin byl jeho přítelem, pro kterého by vložil ruku do ohně, ale stejně tak by ho i shodil z lodi mezi žraloky pro drogu, kterou vnesl do jejich životů. Stále ji měl u sebe. Nosil ji v kapse nad srdcem a občas ji po nocích vytáhl, aby se na ni podíval. Nutilo ho to vzpomínat na vše, co se stalo a ta bolest ze vzpomínání ho nutila nepřestat se hněvat na přítele. Chtěl, aby ho Derinův odchod nebolel. Ale pokud by Derin měl zemřít, nikdy by se přes to nepřenesl, jako v případě jeho bratra.

„Komandére," ozval se Tramalin. Byl Laureliënova věku, přes tvář měl velké mateřské znaménko a rty plnější než kdejaká žena. Moc toho obvykle nenamluvil, pouze plnil rozkazy a nikdy nechtěl více, než zrovna potřeboval.

„Ano?" hlesl na to Laureliën se sklopenýma očima. Opíral se o klec, paže měl svázané za zády a začínal mít křeče do ramenou. Mohl si za to však sám a bolest nebyla ničím oproti faktu, že ztratil Dirtteho.

„Můžeme se pomodlit, než nadejde náš čas?" zeptal se hlasem zlomeného muže, který přijal svou smrt, ale nikterak nebyl připraven odejít ze světa ve chřtánu obří mořské želvy.

Za Laureliënovými zády se ozval smích. Cítil, jak na něho démoni hledí, ale odmítal se otočit. Místo toho sledoval zaschlou krvavou skvrnu na svých kalhotech. Pomalu si klekl. Nemohl nijak použít ruce a jeho modlitba tak nemohla být úplná, ale muži ho napodobili. Celou dobu hleděl do země, bál se na ně pohledět a smiřoval se s tím, co mělo přijít.

Žádal Briciuse o odpuštění všech jejich hříchů, kterých se dopustili a žádal, aby jejich duše přijal u Zlaté brány jako staré přátele. Modlil se také za ty, kteří zůstali na lodi. Přál si, aby se dostali v pořádku na břeh a už nikdy je nepotkalo co, k čemu byli odsouzeni. A nakonec se pomodlil i pro Dirtteho, který zmizel. Nepřiznal se k tomu, co se stalo.

Usadil se, opřel se hlavou o jednu silnou větev a na chvíli zavřel oči. Cítil, že se démoni za ním hýbou, jeden musel jít blíže a nepletl se. Kleknul si k němu, byl to ten muž, natáhl se co nejblíže k Laureliënovi a za zády mu pošeptal: „Tvůj bůh ti zde nepomůže."

Jeho hlas šimral Laureliëna na šíji, cítil, jak se mu ježí chloupky na krku, ale ani se nepohnul. Zatnul zuby, zhluboka se nadechl, otevřel oči, krátce se podíval na všechny své muže a pousmál se. Neměl co říct a ani nechtěl. Věřil svému Bohu.

•••

Když byl jenom o trochu mladším než Ioren, Pather rozhodl, že jenom jeden z jeho dvou synů je hoden toho, aby se stal kněžím. Tvrdil, že pouze jeden z nich je hoden číst v posvátné knize a kázat slova boží, zatímco ten druhý je odsouzen pouze k tomu, aby byl za své hříchy popraven nebo pozřen mořskou želvou.

Od toho dne spolu bratři trávili méně a méně času. Laureliën byl se svým otcem, učil se starému jazyku, který náležel kněžím, zatímco Silweriën se potuloval po sídle se zákazem opustit jeho hradby. Jeden byl vězněn svým bohem, druhý vysokými zdmi. Ten rok byl ve znamení toho, jak se silné pouto mezi stejnými chlapci lámalo a navždy ničilo. Láska těch dvou ustupovala a místo toho přicházelo odcizení a touha být si vlastním pánem. Alespoň tak to vnímal Laureliën, zatímco Silweriën toužil být si s bratrem zase blízký.

Pather nikdy neskrýval svou náklonost k Laureliënovi. Měl ho vždy raději a oba dva bratři si to moc dobře uvědomovali. Mnohdy byli biti stejně, ale Silweriën přeci jen častěji. Na Laureliëna byl i milý, usmíval se na něho a říkal mu, že jednoho dne bude dobrým mužem, na Silweriëna hleděl pouze odtažitým pohledem.

Kdy začal Silweriën nenávidět jejich otce Laureliën netušil, věděl však, že v jeho případě to bylo toho večera, kdy jedli své střídmé jídlo před dnem božím a Pather pronesl, že Laureliën je mu dobrým synem. Poté pohleděl na Silweriëna, pozvedl bradu a nadále se věnoval svému jídlu.

•••

Slunce zapadalo. Seděli v kleci celý den, hrdla měli vyprahlá, žaludky jim volaly po jídle. Za celou dobu se pouze démoni vyměnili. Opět přišel muž s ženou, oba dva s ohnivě rudými vlasy, ale ke svým zajatcům neřekli ani slovo. Laureliën je požádal o vodu pro jeho muže, ale oni mu ani neodpověděli. Pouze se na něho podívali s ohrnutým nosem a otočili se k němu zády.

Morálka byla pod psa. Každý se věnoval sobě, nemluvil a všichni museli pouze přemítat nad vlastním životem a smrtí, která musela brzy přijít.

Když slunce přestalo pálit a začalo se ochlazovat před západem slunce, k démonům se připojil ještě jeden. Laureliën ho zprvu neviděl, ale poznal jeho hlas. Byl to ten, který je označoval slovy první a druhý – muž, který rozhodl o jejich smrti. Ohlédl se přes rameno, přimhouřil oči a prohlížel si ho. Byl vysoký, přes volnou košili, která mu vlála ve větru nedokázal říct, jak byl stavěný, ale byl stejně rudovlasý se zjizvenou tváří a obrovskými jizvami ve tvaru zubů na levém předloktí.

„Je čas," řekl prostě.

Laureliën polkl. I ostatní muži zpozorněli, někteří dokonce vstali, zalapali po dechu a pokusili se v malé kleci nacpat na co nejvzdálenější zeď mohli, ale všem muselo být jasné, že si tím nikterak nepomohou. Laureliën pouze vstal, otočil se k démonům čelem a nespouštěl z nich oči.

„A hele, odvážný komandér, co se pokusil utéct," ušklíbl se zjizvený, „prý sis přinesl z lodi zbraň," dodal.

„A uklidil ji v břiše tvého přítele," procedil Laureliën skrze zuby.

Démon se zašklebil: „Taky mám chuť do něj občas něco bodnout."

Všem bylo poručeno, aby se otočili. Nejdříve tak nikdo z nich neudělal ale poté, co na ně ukázali oštěpy, raději tak učinili a dali si ruce za záda, aby je mohli svázat podobně jako u Laureliëna. Svázali je dalším provazem do řady, přičemž Laureliën skončil poslední. Ti, kteří je hlídali, šli první, vedli konec provazu a démon s jizvami šel vzadu a mluvil k Laureliënovi, ač ten mu nijak do konverzace nepřispěl.

„Neberte si to osobně, někdo to ale schytat musel. I želvy potřebují jíst a Torhe'ksia se živí lidským masem, máme snad na výběr?" vyptával se, jako kdyby mu snad bylo líto, co hodlají udělat.

„Ta želva nám nabízí domov, musíme jí její velkorysost nějak oplácet," povzdechl si dlouze a Laureliëna poplácal po zádech. „Ne snad? Vy platíte daně svým Pánům, my želvě."

Laureliën se zamračil, natočil hlavu k démonovi a následně stočil zrak k zemi. Přecházeli přes plac, který se pokoušel s Dirttem přeběhnout a vedli je od pláže dal k šedému kopci vpředu.

„Kde je ta želva?" šeptl Laureliën s nervózním pocitem.

„Stojíš na ni," odpověděl klidným hlasem, tiše se zasmál a odběhl pryč. Mířil ke kopci vpředu, který, jak si Laureliën všiml, když se na něho zaměřil, hýbal. Jemně se vlnil nahoru a dolů jako ve vlnách.

Všude okolo se scházeli démoni, mnozí z nich byli rudovlasí, ale někteří ne. Kráčeli vpřed ke kopci, na kterém stál muž v dlouhém plášti a dva jeden po jeho boku. I z dálky poznal, že to je žena. Démon, kterým byl doprovázen Laureliënem k nim právě dobíhal a rukama něco naznačoval.

Laureliënově v hlavě zněla slova démona, hleděl na ten hrbolek, rozhlížel se okolo sebe a začal chápat, co tím vším myslel. Torhe'ksia byla obří želvou, ale nikdo netušil, jak velkou skutečně byla. Pravdou bylo, že na svém krunýři mohla nést celé město a nejspíše to také dělala. Nesla na sobě hnízdo démonů, kteří se jí odvděčili tím, že ji krmili unesenými námořníky.

Laureliën se zarazil. Chtěl stát, vzdálit se od hlavy, jejíž tlama ho brzy měla pozřít, ale oproti svým mužům, kteří netušili, kde stále jsou a šli tak dál, neměl šanci. Klopítl, padl na kolen a stáhl tím k zemi i Pableho před sebou. Někdo k němu přikročil, zvedl ho na nohy a strčil do ramene, aby šel dál, ale Laureliënův děs mu nedovolil jít dál. Zmítal se, chtěl jít pryč a nevnímal zmatené a zděšené pohledy jeho mužů. Šel zemřít, nezáleželo mu na tom, že ho začnou považovat za zbabělce.

„Prosím," šeptal neslyšně, ale byl si jist tím, že už mu není pomoci. I jeho muži už začali zmítat svými pouty a snažili se dostat pryč. Vysloužili si tak akorát několik ran do obličeje, břicha a vrážení do ramen, aby se přiblížil k pahorku, což musela být hlava želvy, kde stáli tři lidé. Dva byli rudovlasí, muž v plášti se schovával, aby na něho nešlo vidět.

Démoni vpředu jim poručili, aby se zastavili těsně před začátkem pahorku. I zezadu Laureliën viděl ohyby na krku želvího démona a hrubou našedlou kůži. Nechápal, jak nebyl schopný si předtím všimnout toho, že byl na živém tvoru, který byl porostlý trávou a lesem. Možná proto, že tohle všechno považoval za nemožnou pohádku.

Dva démoni na hlavě Torhe'ksiy sešli dolů. Laureliën odhadoval, že jsou jakýmisi vůdci, zatímco ten v plášti bude mít podobnou úlohu jako kat.
Rozhlížel se všude okolo sebe. Napočítal přibližně třicet démonů, většina s vlasy rudými jako oheň a zjizvenými po celém těle. Chyběl však ten, kterého dopoledne bodl. Modlil se pro to, aby byl mrtvý. Obyčejný člověk neměl možnost přežít takové zranění, ale netušil, jak to bylo se stvořeními, které se pouze podobali lidem.

Démon zjizvený v obličeji rozhodil rukama a mluvil o tom, jaká může být pro námořníky čet, že byli vybráni pro to, aby pohostili Torhe'ksiu, nejmocnějšího tvora, který se kdy zjevil na zemi. Laureliën však nevnímal, díval se do země, po čele mu stékal pot a snažil se najít možnost, jak utéct. Žádný ho však nenapadal. Chtěl řvát a rvát se o svůj život, ale bylo mu jasné, že prohrál. Pouze zvedl hlavu, hlasitě polkl a otočil hlavu do strany, aby se podíval na toho, kdo přicházel. Vlasy krátké po stranách, zvlněné na temeni. Vysoký se silnými pažemi a na břiše rána přeložena několika vrstvami tenké bledé tkaniny, která se u rány zabarvovala do ruda. Laureliën vyvalil oči, modlil se za to, že je mrtvý, ale pletl se.

Démon s rukou na břiše přešel až k tomu, který mluvil, pokynul mu, že s ním chce mluvit a otočili se zády. Chvíli gestikulovali, pokřikovali na sebe a nakonec se oba natočili k muži, který byl skrytý v plášti a na něho se ho zeptali.

Laureliën netušil, o čem mluvili, ale mladší démon z jejich hádky musel vyjít jako vítěz. Zeširoka se usmál, hlavou pokynul k muži v plášti a vzdaloval se od svého druha. Z pod opasku vytáhl krátký nůž, jednou si ho přehodil v ruce a se samolibým výrazem přešel k Laureliënovi, který odtáhl hlavu.

Sundal si ruku ze své rány, vzal za provaz, který Laureliän svazoval k Pablemu, jedním máchnutím ho přesekl a chytil jeho konec. Zatáhl za něj, donutil Laureliëna udělat jeden krok blíž k němu, aby skrze zuby mohl procedit: „Myslím, že my dva spolu máme něco nedořešeného."