Cítil se mizerně. Sledoval širé moře, na které měl již brzy vyplout, v rukou muchlal papírový sáček plný drogy a netušil, co si počít. Ta droga nebyla nijak neznámá, ale lidé se jí vyhýbali, protože znali její nebezpečí. Stačila špetka, aby člověk prožil krátké vzrušení a štěstí, aby byl následně odsouzen k dlouhotrvajícím bolestem a křečím. Pokud i tohle člověk přežil, vybudoval si závislost, která ho dříve, či později, určitě dohnala ke smrti.

Derin si dle jeho slov dal pouze na špičku prstu, což bylo více než dost. Pokud chtěl člověk cítit štěstí a vzrušení, stačilo pouze snítko sušeného listu. Laureliën si schoval sáček do kapsy. Mohl ho vhodit do oceánu, ale neudělal tak. Chtěl to mít u sebe jako bič, kterým by Derinovi připomněl, co se pokoušel udělat. Netušil, co ho to popadlo. Derin byl pijan, mnohdy ho přepadala agrese navazující pokáním a nekonečným smutkem, ale nezdál se jako někdo, kdo by táhl k umělému štěstí. Jenže jak byl Laureliën obeznámen, i ti, u kterých by to nikdo nečekal, se s drogami spustí, aby byli na krátkou chvíli jinými lidmi.

Znal takové, ale většina již byla po smrti.

Promnul si tvář, byl unavený, ale ne fyzicky. Jeho mysl opět byla zahlcena desítkami myšlenek a vzpomínek, které nedokázal dostat z hlavy. Do toho všeho se mu tam honily představy, jak se Derin vrhá z paluby, aby ukončil mučivou bolest. Nedokázal si představit, že by se do Staré země vrátil bez něho a snad se musel vydat i za rodinou Trist, aby jim oznámil, že veze pouze Derinův dar, ale ne jeho, protože tragicky zahynul. Nikdy by neřekl pravdu, něco by si vymyslel, aby Derinova smrt vyzněla hrdinsky, nikoli potupně.

Třásly se mu rty, ze všeho byl zmatený a zoufalý, chtěl se na chvíli dostat někam, kde by byl zcela sám, nikým nerušen a neobtěžován. Jenže nic takového na lodi očekávat nemohl.

Slyšel jeho motání už od chvíle, kdy otevřel dveře kabiny. Šel pomalu, přešlapoval, tiše kašlal, ale dostal se až k němu, opřel se o zábradlí a předklonil přes palubu. Ve tváři byl bílý, třásl se a sotva se držel na nohou. Laureliën s ním však mluvit nechtěl.

„Běž spát," řekl mu.

„Chci se omluvit," hlesl Derin.

„Je mi to jedno, Derine," zakroutil Laureliën hlavou. „Potkal si stejné lidi jako já a víš, jak dopadli ti, kteří okusili to, co ty a přesto sis tu věc sám vzal?"

Derin zatnul prsty do dřeva, zhluboka se nadechl a otočil znavenou tvář k Laureliënovi. „Řekla mi, že zapomenu na to, co se mi dříve dělo a budu šťastný. Pár snítek listů na špičku prstu denně a zapomenu na to, co se dělo dříve a začnu zcela na novo," vysvětlil přerušovaným tichým hlasem.

„To tě neomlouvá, Derine," odsekl v odpověď, „sám si před lety na západě viděl člověka, který té droze propadl. A výsledkem bylo, že jsme byli oba dva málem zabiti. Přesto ses rozhodl, že ji sám okusíš a zapomeneš na život, který si prožil. Nemohu ti to prominout."

Derin polkl, hlavu si zapřel o dlaně a dlouze bolestně vydechl. „Vzpomínám si na to, ale... Myslel jsem si, že to bude jiné a nepoznáš to. Asi jsem se pletl," povzdechl si.

„Určitě ses pletl," odsekl, narovnal se v zádech a s rukama v kapsách odstoupil od Derina. „Jako tvůj nadřízený bych tě měl obvinit z toho, že ses pokusil propašovat drogu do naší země, ale neudělám to. Jenže jako tvůj přítel ti už nedokážu odpustit, že si ji opět dostal do našich životů."

Derin se k němu otočil, narovnal se, jednou rukou se podpíral a na Laureliëna hleděl tmavě hnědozelenýma očima, které se leskly bolestí a nevolností. „Co tím myslíš?" hlesl.

„Naše přátelství je pryč, Derine."

•••

Laureliën si vzpomněl na slova svého tatínka. Říkával je, když jeho syn seděl nasupený před domem nebo v rohu, ruce založené na prsou a tváře nafouklé jako ropucha. „Trucuješ tak dlouho, že za chvíli budeš mít tváře jako žába. A já nechci, aby si mi tu kvákal po nocích."

Laureliën dokázal být naštvaný a uražený dlouho. Dokázal mnoho věcí přejít, ale pokud byl skutečně naštvaný, dokázal to i dlouhé týdny dávat najevo a to, co provedl Derin, ho ranilo. I po takřka dvou týdnech na lodi se svým poručíkem nemluvil. Oba dva se pouze sledovali. Derin hleděl na Laureliëna, který předával rozkazy Starýmu, i když je měl říkat jemu a laureliën zase hleděl na Derina, který bavil posádku svou opicí, která rozzářila všední pracovní dny.

Laureliën se mnohdy cítil, že by mu měl odpustit, ale v takových chvílích se dotkl své kapsy, kde měl schovaný papírový sáček a vzpomněl si, proč Derinovi nemohl odpustit.

Rok poté, co se spolu začali přátelit, Plachý racek se vydal do Yadrënu, západního města Nové země, kde se kromě nejrůznějších koření právě do světa rozlezla droga zvaná Sametová jehla. Derin s Laureliënem byli v Yadrënu poprvé, oba dva byli poměrně nezkušení v tom, co dělali, ale snažili se. Oba dva se potulovali ve městě, hledali obchodníka s barevným pepřem, smrákalo se, když narazili na právě jednoho obchodníka. Byl už starší, tvář měl posetou jaterními fleky, vous nerovnoměrně zastřižený, ale pytle právě plné pepře, který Laureliën potřeboval. Snažil se s ním domluvit, ale ukázalo se, že obchodník byl němý. Posunky jim naznačil, aby počkali a vydal se do domu, aby se po chvíli vrátil se svým synem. Oproti otci to byl vytáhlý hubený muž šlachovité postavy s vysokými lícními kostmi a vlnitými zlatými vlasy po ramena.

Nebyl v počátcích moc ochotný, ale nakonec oběma navrhl, aby se s ním připojili k večeři, kde by mohli probrat možnosti obchodu. Derin s Laureliënem přijali a dalšího večera se vydali do domu obchodníka s pepřem a jeho syna Cuubeho. Pro jejich překvapení nebyl sám obchodník přítomen, protože se necítil dobře, ale Cuube je přesto pozval. Společně povečeřeli silně kořeněné maso, které Derina třikrát rozkašlalo a popili trochu zlatého vína.

Po večeři Suube vytáhl z dřevěného pouzdra papírový sáček, olízl si malíček a sáhl do sáčku, aby mu na prstu ulpěla snítka zelenofialového sušeného lístku. Derin s Laureliënem ho mlčky sledovali, očekávali, co udělá, ale Cuube se místo toho usmál a natáhl malíček k Laureliënovi. „Už jste byli seznámeni se Sametovou jehlou?" otázal se.

Derin s Laureliënem zakroutili hlavou a to donutilo Cuubeho, aby natáhl malíček ještě blíže k Laureliënovi. „Pokud jste v Yadrënu, musíte okusit," šeptl s širokým úsměvem, ukázal Laureliënovi své zuby a mrkl.

Laureliën se krátce podíval na Derina, který pouze pokrčil rameny. Netušil, jak zareagovat, ale přišlo mu nezdvořilé odmítnout. Netušil navíc, do čeho šel a proto natáhl rty ke Cuubemu. Jemně z jeho malíčku olízl snítek lístku, převalil ho na jazyku a polkl.

Z té noci si už více nepamatoval. Ví pouze to, že se nadcházejícího rána probudil v kajutě, žaludek měl jako na vodě a jeho tělo odmítalo vstát. Cítil se pod psa, chtělo se mu brečet, ale nebyl na tom hůř než Derin. Svíjel se v bolestech, kňoural jako týrané štěně a dávil se.

Celý den zůstali zavření v kajutě, netušili, co si počít se svým životem, ale když se jim v noci udělalo lépe, cítili potřebu okusit Sametovou jehlu podruhé. Vydali se proto za Cuubem, který je přivítal s otevřenou náručí a nabídl jim, aby ještě okusili pravé Yadrënské jehly. Derin se po sáčku vrhl, nabral snítek na svůj prst, slízl ho a za krátko se jeho tvář zaplavila širokým úsměvem. Laureliën se více ošíval, chtěl okusit jehly, ale zároveň se bál dalšího rána. Cuube proto jehlu opět nabral na svůj prst, přešel blíže k Laureliënovi a nabídl mu se slibem, že nadcházející ráno už bude lepší. Laureliën si drogu vzal a krátce na to se po jeho tváři rozlil úsměv a v těle mu proudilo teplo. Deri tvrdil, že chce tančit. Chtěl být mezi lidmi a než mu Cuube stačil vymluvit, aby nikam neodcházel, už zmizel ve dveřích, aby našel otevřený hostinec s hudbou.

Laureliën zůstal s Cuubem v domě. Jemně se usmíval, opíral se o zeď, sledoval strop a přitom sledoval Cuubeho, jak si nabírá na prst minimálně dvojnásobnou dávku, kterou nabídl svým hostům. Spolkl svou dávku, nabral na prst další snítek a přešel k Laureliënovi. Usmíval se, chodil kolébavě a musel se rukou zapřít o zeď vedle Laureliëna, aby udržel rovnováhu. „Jeden snítek pro úsměv, dva pro chtíč a tři pro největší blaženost," řekl mu.

Laureliën se pouze zasmál, protože jeho slovům nerozuměl, ale bez vyzvání přistrčil své rty jemně k jeho prstu, aby si vzal druhý snítek.

„Chceš tančit jako tvůj přítel?" otázal se ho Cuube.

Laureliën pouze zakroutil hlavou. Svět se mu rozplýval před očima, přišlo mu, jako kdyby byl na lodi a zároveň u příjemně teplého krbu.

Netuší, jak tu noc dopadl Derin, ale ví, co se dělo s ním. Vzpomínky z té doby neměl zamlžené. Když ustoupil smích a přišel chtíč, na blízku měl pouze vytáhlého blonďáka, který ho uvedl do týdnů slasti a bolesti, která se střídala každou noc. Bylo to poprvé od smrti Rilea, ale tentokrát do toho nebyl násilím přinucen. Uvedla ho do toho droga, kterou dobrovolně přijal a rozhodl se, že tak učiní i další noc. A další. I tu další.

Derin nezvládl přijmout třetího večera dvě snítka jehly a po třech dnech úmorných bolestí, kdy si námořníci mysleli, že onemocněl, přísahal, že už jehlu nikdy neokusí. Laureliën mu slíbil, že už také nikdy nevezme ani snítko, ale pokaždé, když Derin ulehl, vydal se za Cuubem. Přestal přijímat snítka z jeho prstu a raději je bral z jeho rtů. Jejich chtíč přestal pramenit pouze z užívání drogy, ale i vzájemných citů, které Laureliën nedokázal nijak ovlivnit, protože jeho hlava byla zamlžená jako podvečerní přístaviště po dešti.

Mnoho večerů přijal i dvě dávky jehly, aby mohl prožít delší noc, ale to přinášelo mnohem větší bolesti, které se snažil přečkat ve své kajutě. Po měsíci, který si už z velké části nepamatuje až na útržky, posádka pojala podezření, že se s jejich komandérem něco děje. Derin se ujal toho, aby zjistil, co se s jejich komandérem děje, ale netrvalo mu dlouho, než zjistil, kam vítr vane.

Na poslední noci s Cuubem si nepamatuje, ví pouze to, že měl vždy tři snítka a poté celé dny ležel v bolestech, ale přesto přijímal další a další dávky.

Mnohokrát se neprobudil ani na lodi, ale jednou ano. Byl na zemi ve své kajutě, tělo měl v jednom ohni, dvakrát se pozvracel a jeho jediné myšlenky byly na to, aby se vrátil za Cuubem. Dveře měl však zabarikádované a seděl před nimi Derin. Řekl mu, že už vypluli a dokud se Laureliën nevrátí ke svému starému já, nevyjde z kabiny.

Byly to tři týdny, které Laureliën strávil na zemi v křečích, zvracel, dávil se, chtěl si rozbít hlavu o zeď, rozpárat hrdlo, prokousnout jazyk, ale ve všem mu zamezil právě Derin. Mluvil s ním, uklidňoval ho, vyprávěl mu o všem možném, aby ho rozptýlil. Za ty týdny řekl Laureliën Derinovi mnoho nemilých slov, který následně litoval, ale Derin ho nijak neobviňoval. Za celou tu dobu se ho zeptal pouze na jednu věc: „Když jsem tě našel, ležel si v jeho posteli," řekl mu.

„Nic si nepamatuji," zalhal Laureliën.

„Jen chci, abys to věděl. Ten bastard tě zničil a zneužil, zasloužil by si za to trpět, ale... Přednější bylo ti pomoci." Položil mu povzbudivě ruku na rameno, stiskl a usmál se. „Bricius si s tím smilným bastardem už poradí."

V té chvíli se Laureliën cítil hůř než za celou tu dobu, kdy se snažil dostat z účinků drogy. To, co si Derin myslel, nebyla pravda, ale nikdy mu nic neřekl.

•••

Laureliën nedokázal Derinovi odpustit. Oceňoval a děkoval mu za vše, co pro něho tehdy udělal, ale doufal, že on to pro něho nikdy nebude muset podstoupit. Pamatoval si na ta muka a modlil se, aby je Derin nikdy nezažil v té míře jako Laureliën, ale Derin přesto drogu přijal. Byla to zrada, kterou Derin jeden ze zlomových bodu jejich přátelství, kdy oba věděli, že si pomohou v jakékoli situaci.

Laureliën si povzdechl. Uniformu si přitáhl blíže k tělu, protože mu začínalo být chladno. Loď byla obklopena v bezvětří a mlze, která by se dala krájet nožem. Trvalo to už celý den a začal z toho být nervózní, protože už tak měli zpoždění.

Otočil se k zádi lodi, očima přejel po skrytém horizontu, naslouchal smíchu námořníků a nízkým vlnám, které narážely do lodi. Něco mu na tom všem nesedělo. Jako kdyby se voda pod ním otřásala a vytvářela neznámé vlny, které přinášely něco zlého.

Vzpomněl si na jednu námořnickou povídačku:

Tam, kde nelze vidět špičky vlastního nosu, tam lze spatřit zemřelé lačnící po lidském mase za zpěvu Torhe'ksiy a nářku plačících vdov.

„Torhe'ksia," hlesl Laureliën do mrtvého moře.