Vracel se skrze trh s proutěným košem v ruce. Snažil se s opicí moc netřást, nadzvedával ji nad hlavu, když se na něho natiskl dav a přitom měl v náprsní kapse uloženou rolničku. Z lidí okolo začínal být unavený a byl rád, že měl toho večera už odplout domů, ač to znamenalo, že jakmile zakotví, Derin se vydá za svou Trist, zda jeho a dar růže přijme. A pokud ano, rozeběhne se okamžitě do námořnického domu ve Východní provincii, aby si převzal poslední výplatu a ohlásil, že opouští námořnictvo Staré země, aby se mohl oženit a založit rodinu.

Na jednu stranu Laureliën přál Derinovi, aby byl šťastný. Chtěl, aby měl ženu, rodinu a navždy se tak odpoutal do rodiny, kterou měl. Bití, chudoba, žádná disciplína a ani láska, kterou by mohl přijmout a následně předat dále. Ale zároveň chtěl, aby ho Trist odmítla. Nepřál si nic jiného než to, aby zůstali spolu, plavili se přes oceán do cizích zemí, jedli jídlo, které jinde okusit nemohou a hlavně si přál, aby vnímal Derinovu přítomnost. Nechtěl být sám. Potřeboval cítit poblíž sebe někoho, komu mohl věřit a říct mu vše, co uznal, že o něm lidé mohou znát. Laureliënovi muži věděli o jeho původu, znali pána Pathera, který ve Východní provincii byl zákonodárcem a soudcem, ale neznali, kým ve skutečnosti byl. Netušili o jeho způsobech, výchově a vnímání svých synů. Netušili ani o smrti Silweriëna. Nikdo, kromě Pathera a Derina o tom netušili.

Dostal se z trhu až před polednem. Slunce ho pálilo do zátylku, mezi lidmi se mu špatně dýchalo a začínal být hladový. Rozhodl se jít chvíli po pláži, bylo tam méně lidí a musel překračovat pouze vytažená rybářská pádla a sítě omotané mořskou trávou a chaluhami.

Rybáři se toho dne už vraceli. Foukal silný vítr, vlny byly vysoké a sám Laureliën se obával, že se nebude moci k večeru vydat na moře. Na chvíli se zastavil, přemítal nad mořem, sledoval rybáře a potulujícího se postaršího muže, který obcházel jednotlivé bárky. Vždy se zastavil u posádky, ta mu vysmekla mělkou poklonu a následně zakroutili hlavami. Chvíli si spolu povídali a poté se muž v drahém oblečení vydal dál.

I z té dálky ho Laureliën poznával. Byl to vládce Oro. Laureliën si tiše povzdechl. Věděl, že se na pláž nevydal kvůli klábosení s rybáři, ale hledal svého syna, který se v noci nevrátil domu. Svého syna však nalézt nemohl, protože jak Laureliën pochopil, tůň, ke kterého ho Ioren přivedl, byla mnoha lidem utajená a neznámá.

Bylo mu vládce Ora líto. Nikdy nezjistí, co se s jeho synem stalo, protože pravdu zná pouze Laureliën. Nemohl říct, co se stalo, bál se toho, že by Oro začal svého syna nenávidět za jeho hříchy.

Tiše si povzdechl, odvrátil se od zoufalého vládce a raději se vydal na loď. Už se poměrně těšil na to, až odplují z přístavu a vrátí se do Východní provincie, kde nesvítí ani přes léto tolik slunce se spalujícími paprsky. Těšil se na chladný vítr, déšť a i na tu barevně chudší přírodu. Měl však před sebou ještě čtyřtýdenní cestu na kterou se ani nevydal.

•••

Loď překypovala životem. Plavčíci táhli na loď poslední bedny s potravinami, sudy s vodou a přepočítávali zboží. Laureliën věřil v Derinův úsudek, který měl na starosti, aby všeho byl dostatek, takže ani nehodlal cokoli překontrolovat. Nebylo to poprvé, co takovou práci Derin vykonával.

Nemohl však svého přítele nalézt. Klec s opicí odložil ve své kajutě a vydal se na palubu, aby Derina nalezl, ale nikdo netušil, kde se nacházel. Dle všeho ani neohlásil, kam se vydal, pouze odešel a nechal loď nestřeženou.

Laureliën se nad tím zamračil, znejistil, ale vzápětí se uklidnil a řekl si, že to je pouze kousek Derinovy nezodpovědné povahy. Rozhodl se mu dát chvíli, aby se vrátil a převzal zpět zodpovědnost počítání a kontroly zboží, aby byli připraveni vyplout.

Od Starého zjistil, že bylinkářka přišla krátce po rozednění a dala vše, co slíbila, ač se s ní Derin chvíli dohadoval. Poté odešla a hned na to zmizel i Derin.

Se záležitostmi nošení zboží a strhávání těl se opět ozvaly stížnosti od mlynářových synů. Mladší mlčel, ač byl slabší a práce mu dělala větší starosti, avšak starší Brien si neustále stěžoval, že práce, která byla dána jeho bratrovi, ho zničí a navíc byla dána neoprávněně, jelikož jejich otec se komandéra nesnažil okrást. Laureliën už však veškeré Brienovy stížnosti zcela přehlížel a pouze mu opakoval, aby se vrátil do práce.

K večeru začal být Laureliën nervózní. Derin se nevracel a on byl odkázán k pobytu v přítomnosti opice. Měl její klec postavenou na stole, sledoval ji, skrze mříže jí podával na drobno nakrájené ovoce, které opice přijímala a přežvykovala, zatímco vydávala tiché pištivé zvuky. Snažil se nemyslet na nejhorší. V jeho hlavě se totiž rodily obrazy toho, co vše se mohlo Derinovi stát a bál se, protože vše mohlo být skutečné. Mohl být okraden a zabit, mohl se někde ztratit, opít do němoty nebo jenom mohl utéct. Starej se přišel už dvakrát zeptat, zda vyplují, ale Laureliën namítal, že bez poručíka se na moře nevydají a plavba tak byla odložena alespoň do dalšího rána.

Až poté, co zcela zapadlo slunce, se Derin vrátil na loď.

Byl střízlivý, slušně oblečený, ani nebyl nijak pomlácen. Laureliën si nebyl jistý tím, kde skutečně byl a ani žádný z námořníků, kteří se ho vyptávali, jakmile přišel s širokým úsměvem na tváři.

„Poznával jsem," odmlčel se dlouze, zazubil a po chvíli ticha svou větu dořekl, „krásy tohoto města."

Smál se, pohupoval se na palubě a pískal si, což mu vysloužilo od pár plavčíků mumlání, že už konečně zešílel, ale následně si všichni šli svou vlastní cestou. Pouze Laureliën zůstal a mračil se. Chytil Derina za límec, odtáhl ho do kabiny, kde ho zhurta posadil do křesla, chytil ho za vlasy, aby mu zvedl hlavu a zblízka se mu zadíval do očí.

„Co je to?" zasyčel.

„Nevím, o čem mluvíš," zašeptal Derin s širokým úsměvem.

Laureliën mu volnou rukou uštědřil pohlavek. „Dáš mi to ty, nebo si to vezmu sám," zavrčel.

Derinova tvář se zkřivila bolestí. Zkusil se vymanit z Laureliënova sevření, ale akorát si způsobil bolest taháním za vlasy.

„Už nic nemám," kňoural.

Laureliën se však nenechal odradit. Sáhl do jeho náprsní kapsy a okamžitě uspěl, protože nahmatal drobný papírový sáček. Pustil Derinovi vlasy, ustoupil dozadu a sáček rozbalil. Odmítl si k němu přičichnout, pouze se u svíce zahleděl dovnitř a zaskřípal zuby.

„Kolik sis vzal?"

„Na špičku prstu," zamumlal Derin, který si rovnal vlasy a kroutil se v židli. „Bylinkářka říkala, že to stačí," dodal.

Laureliën sevřel pevně rty, sáček schoval do své kapsy a vykročil ven, odkud se vrátil, jakmile v ruce držel prázdný džber, který okamžitě podal Derinovi do rukou.

„Jedna špetka je dostatek na to, abys ztratil sebe samého," okřikl ho.

V temných uličkách Nové země se dala sehnat droga. Skrývala se pod mnoha jmény a variantami, ale vždy šlo v podstatě o jednu a tu samou rostlinu, která se sušila a drtila na drobno. Na každého člověka působila jinak. Někoho popadlo veselí, jiné naopak silný smutek a pro mnoho lidí to byla stimulující droga vedoucí k mnohonásobnému uspokojení. Ale když droga začala ustupovat, přicházela nevolnost, bolesti a paranoia, která vedla i k tomu, že se člověk raději vrhl ze skály, než aby nadále trpěl. Představa, že by takového Derina měl na palubě, ho děsila. Stačilo, aby se vrhl přes okraj a už by byl navždy ztracen ve vlnách.

„Musíš to vyzvrátit," oznámil mu Laureliën.

Derin k němu zvedl zrak. „Dal jsem za to mnoho peněz," usmál se nervózně.

Laureliën ho opět chytil za vlasy. Zatáhl, aby Derin zaklonil hlavu a hleděl na něho tak zdola. „Tohle nebyla prosba a ani nabídka, Derine," zasyčel.

Derin semkl rty. V očích se mu odrážela bolest, ale kroutil hlavou, nechtěl vyzvracet něco, co ho stálo více než si pomalu mohl dovolit.

„Tohle dělám jako tvůj přítel a nadřízený," hlesl Laureliën, zhluboka se nadechl, zatáhl ještě více za Derinovi vlasy a zvedl druhou ruku. Ukazovák s prostředníkem měl natažené a než dokázal Derin odhadnout, co se bude dít, strčil mu prsty co nejhlouběji do krku mohl, aby vyvolal dávení, které přešlo ve zvracení.

Stačil akorát uskočit. Pustil Derinovi vlasy, ten chytil kbelík a dávil se.

Laureliën ustoupil. Otřel si prsty, snažil se nevnímat dávení a zvracení, které mu samo obracelo žaludek vzhůru nohama a přitom vnímal drobný sáček v kapse jeho uniformy. Byla drahá, neskutečně moc a Derin musel moc dobře vědět, jaké následky má pár chvil štěstí a požitku. Někteří se chvástali, že jejich droga nemá vedlejší účinky, ale v takovém případě neměla ani ty stimulující a jednalo se o podvod, který mohl obchodníkovi přinést pořádnou nakládačku a podpálení domu.

„Až s tím skončíš," odkašlal si Laureliën, „na stole máš dárek."

Těšil se na to, jak opici předá, celý den. Ale jeho veškerá nálada byla zkažená drogou, kterou chtěl Derin zhuntovat své tělo a snad i život. Rty měl pevně semknuté, když odcházel na palubu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.