Když byl mladší a jeho otec ho zbil, ať měl jakýkoli důvod, nikdy se necítil zcela provinilý za své činy a ani nepřemítal nad tím, jak by měl být lepším člověkem. Za trest sedával v té studené věži, kde mu mohl být přítelem pouze Bricius, ke kterému se musel modlit za odpuštění. Často sedával s bratrem na opačné straně dveří, jeden zamčen uvnitř, druhý dobrovolně venku, opírali se hlavami o tlusté dřevo a vnímali přítomnost toho druhého.

Občas však byli sami a ten druhý byl pryč. V té chvíli měli největší čas na přemýšlení a ve chvílích, kdy tam seděl Laureliën, jeho myšlenky byly stočené pouze k tomu, že si nezasloužil to, co se mu stalo. Cítil nespravedlivost, že je trestán za sebemenší hříchy, zatímco ti nejhorší hříšníci chodí venku bez trestu. A tak, když měl nohy promrzlé od té kamenné podlahy, byl utvrzený pouze v jedné jediné myšlence – svět není spravedlivý a to, jak je s lidmi zacházeno, je určeno na základě jejich postavení ve společnosti.

Jako dítě byl světem určený za odpad. Zbytkovou část společnosti, která byl předurčena ke smrti, pokud nenajde způsob vlastní obživy.

Později však dostal titul bohatého syna Pána, který bude stejně důležitým mužem jako sám Pather.

Dospělost mu přinesla vlastní místo, které si vybudoval na hrobu vlastního bratra. Zabil toho, jehož tvář byla stejná, aby zjistil, jakým člověkem je.

A poté, co to zjistil, kým je, předurčil svůj život tomu, aby se stal spásou pro hříšníky a považoval se za spasitele.

A ke konci si přišel zase jako dítě, které si myslelo, že svět je nespravedlivý.

•••

Kráčel od Toho nejhoršího co nejrychleji dokázal. Zhluboka dýchal, mířil zpátky k mýtině, ale poté pocítil, že se mu do těla vlévá vztek. Stočil své kroky jinam, mířil mezi stromy, kroky měl rychlejší, kladl nohu přes nohu stále rychleji a rychleji a nakonec utíkal. Kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím, zakopával o kořeny stromů, ale nevnímal žádné zpomalení.

Věděl, že daleko nedoběhne. Brzy ostrov skončí a bude na druhé straně na pláži, daleko od domova a od každého, koho zná. Ale bude, co nejdále může být od těch, se kterými být nechce.

Běžel dlouho, ale připadalo mu, že to byla pouze chvíle do té doby, než byl nucen se zastavit. Proběhl okolo tůně, pole mrtvých, mezi stromy, které neznal a spatřil rozlehlou zlatou pláž. Noha se mu propadla do písku, ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Několikrát se převalil v horkém písku, než se zcela zastavil a zůstal ležet vyčerpaný na břiše. Divoce dýchal, prsty zarýval do písku, z čela mu odkapával horký pot a třásl se.

„Jsi šmejd," hlesl mezi jednotlivými dechy. Odhodil hrst písku do dálky a pěstí udeřil do země. Zuby měl pevně zatnuté, zatímco zvedal hlavu proti slunci. „Člověk, kterému nepřálo štěstí. Ale svět není spravedlivý," cedil skrze zuby odpovědi na otázky Toho nejhoršího.

Posadil se do kleku. Dlaněmi si přejel přes světle hnědé vlasy, které měl zacuchané a prsty se mu zasekávaly o prameny slepené solí. Hleděl na moře, poslouchal šumění vody a šelest větru za jeho zády. Stále nebyl schopen uklidnit svůj dech, ale nezáleželo mu na tom. Hrudník se mu prudce zvedal a zase klesal, hrubá látka ho škrábala na kůži a slunce ho pálilo do tváře. Bylo mu vedro z běhu a neustále letního počasí. Stáhl ze sebe košili, protože věděl, že tady ho nikdo nemůže vidět. Odhodil ji daleko od sebe a užíval si paprsky slunce na kůži. Nikdy neměl rád nahotu, ale připadalo mu, že byl svazován tím, že nesměl ukázat, co je ve skutečnosti zač. Dlaní si přejel přes tetování, které mu zdobilo velkou část hrudi. Černá tuž táhla světlo a pálila ho příjemným způsobem do těla. Šest hříšníků na boku mu říkalo, kým ve skutečnosti je – lhář, surovec, smilník, vrah, podvodník a zloděj. Lhal lidem, kým je. Bil jiné, ač se tím nebránil. Smilnil s muži, protože chtěl. Zabil ty, kteří by mohli říct jeho tajemství. Byl také podvodníkem a zlodějem, ale věděl, že svět okolo nebyl připraven na to, kým byl. Tetování na jeho zádech říkalo prostá slova – jednou hříšník, navždy hříšník. Slova, která říkával jeho otec a on je přijal za vlastní.

Pomalu sundal své dlaně ze svých vlasů. Položil je na stehna, pomalu sjel ke kolenům, a nakonec ruce položil do písku před sebe. Zavřel oči, dlouze se nadechl nosem, vydechl ústy a předklonil se. Položil si čelu na dlaně a započal tichou modlitbu, ve které prosil Briciuse o pomoc, jak přežít ve světě, kde není vítán on a ani Laureliën. Oba dva byli nevítanými hosty mezi těmi, kteří věřili lži, že Bricius je zlým člověkem, který zničil mnoho životů pro to, aby jiným pomohl.

Pomodlit se mu přišlo za tu krátkou dobu tak cizí. Netušil, zda to dělá správně, ale věděl, že na tom nesejde. Do té doby, dokud modlitba šla od srdce, byla správnou. Řekl svému bohu vše. Veškeré strasti a zmatení z posledních dnů a týdnů, které prožíval na plovoucím ostrově plným démonů, kterými ho strašily, když byl pouhým dítětem. Řekl mu, že sice nemají modré jazyky a ostré zuby, ale za to používají ostrá a jedovatá slova, která pálí na kůži stejně, jako oheň. A že vlasy mají v právě jeho barvě. Většinou.

Cítil jistou úlevu, když řekl někomu, komu věřil vše, co zažil, co mu nedovolovalo spát a jak zmatený z toho všeho byl. Jako kdyby shodil veškeré kamenní ze svých zad a mohl být na krátkou chvíli volný a bezstarostný.

Vstal. Nechal oči zavřené a vnímal vánek se sluncem, jak se mu otírají o holou pokožku, jako kdyby už desítky let nebyl na čerstvém vzduchu. Potřeboval vyventilovat veškeré pocity, které v sobě dusil a bál se je, byť jen trochu projevit před ostatními.

Otevřel oči až po dlouhé chvíli, kdy pochopil, že jeho mysl je prázdná. Hleděl na moře, na daleký horizont, kam jeho oko dohlédlo a vnímal lámající se vlny ve všech odstínech modré, ve kterých se odráželo slunce.

Přistoupil blíže k moři. Zul si boty, odhodil je daleko, jako odhodil svou košili, vyhrnul si nohavice kalhot a vlezl po kolena do moře. Zarýval prsty do mokrého písku, nechával si omývat kotníky, a přitom stále hleděl na ten daleký horizont. Někde tam daleko byl jeho domov, po kterém toužil. Bál se, že už nikdy nespatří zapáchající doky ve Východní provincii, neochutná zředěné jižní víno a ani nepohlédne na žádné barevné sklo zdobící Dům boží. Chtěl se naposledy projít po palubě lodi, které velel a dát rozkazy mužům, kteří pod něho patřili. Přál si číst a sepisovat dlouhé smlouvy o obilí a vlně, víně a pepři. Byl to život, kterého si nevážil do chvíle, než o něho přišel. Připomínal si však, pro koho to dělal – Derin. Muž, který měl být již doma, měl se ženit a založit rodinu, kde budou mít všechny jeho děti prořízlý jazyk a drzý úšklebek po otci. Zhluboka se nadechl. Ze vzpomínky na Derina byl smutný a litoval jejich hádky, kvůli které spolu byli méně času, než mohli.

Otřel si dlaní obličej. Nechtělo se mu plakat, ale připadal si zranitelný, jako kdyby stál na pokraji vlastních sil, a i to nejmenší popostrčení by ho rozložilo na tisíce skleněných střepů, které by nikdo nebyl schopen už složit dohromady.

Připomínal si, ať je silný. Když ne pro nikoho jiného, tak alespoň pro sebe, protože nikoho jiného už v té chvíli a už vůbec ne na tom místě neměl. Nesměl přestat mířit za domovem, nesměl projevit slabost a projevit lítost pro pár lidí, kteří měli být už dávno po smrti.

Zhluboka se nadechl. Vydechl. Opět se nadechl a chtěl vydechnout, ale připadalo mu, že mu někdo dech vyrazil.

Na horizontu se objevil drobný stín. Krátce se zjevil nad hladinou a se šplouchnutím byl pryč. Přimhouřil oči, protože si nebyl jist, zda skutečně něco viděl, ale poté to stín zopakoval. Tentokrát však byla dva. Vynořily se z vody a krátce na to dopadly zpátky. Jeden, dva, pět. Skákaly z pod hladiny a dopadaly o pár metrů dál s rytmickými šplouchnutími po obvodu želvy.

Viděl delfíny mnohokrát. Doprovázely Plachého racka na jeho cestě skrze moře, ale nikdy je neviděl z pevniny. Zapomínal, že se nenachází na mělčině, kde nežijí. Očima je doprovázel na jejich cestě, pozoroval oblouky jejich skoků, a přitom bojoval s nutkáním, aby se usmál. Delfín pro něho byl symbolem, že moře není pouze nebezpečné a smrtící, ale přináší také něco krásného.

Za krátko byl však tento symbol pryč a Laureliën zůstal na pláži sám. Vylezl z vody, písek se mu lepil na mokré nohy a nepříjemně pálil. Nezáleželo mu na tom. Posadil se na zem, zvedl zrak k obloze a pomalu si lehl. Nechal se obejmout horkým objetím pláže a zavřel oči. Potřeboval si odpočinout.

•••

Spal, ale cítil, že jenom tak na půl. Odpočíval, avšak jeho tělo reagovalo na okolní podměty, aby mohl být připraven bránit se. Například cítil, když mu stín z ničeho nic zakryl slunce, které mu ohřívalo tvář. Nejdříve cukl tělem a až poté otevřel oči, aby spatřil tvář jednoho z démonů.

Vyskočil do sedu a zvedl ruce v náznaku, že byl připraven bránit se, než v démonu poznal Kaina s jeho samolibým úsměvem a rukama protestně založenými na hrudi. „Děláš si ze mě jenom srandu, že?" otázal se jízlivě rozespalého Laureliëna.

„Proč bych měl?" nechápal. Smetl si z rukou písek, který mu uvízl na těle a zůstal sedět na zemi.

Kain bradou poukázal na jeho tělo, „spíš si tu svlečený, ač víš, že tvoje tetování tě můžou stát život. A ještě si mě práskl, že jsem zloděj," odsekl, ač to znělo spíše pobaveně s nadhledem.

Laureliën zatnul rty. „Tu knihu si vzal ty, ne já," obhájil se.

„Na tý pitomý knize mi nesejde," zakroutil hlavou.

Laureliën se nadechl. Očima pátral po své košili, ale i když ji našel, rozhodl se, že si ji neobleče. „Nečekal jsem, že mě někdo najde až tady," objasnil mu stroze.

Kain jedním prstem ukázal k moři, „delfíni tě prozradili," vysvětlil krátce s tlumeným smíchem. „Když si zmizel, zeptal jsem se jich, jestli tě neviděli okolo moře a prý ano. Tak jsem šel sem," vysvětlil.

Laureliën nahrbil obočí. Nikdy nebyl zrovna znalým v humoru, ale to, co pronesl Kain, mu komické přišlo. Pouze se tomu nesmál. „Delfíni ti řekli, kde jsem?" zeptal se nechápavě.

Kain přikývl. „Démoni byli před dlouhými léty vyhnáni do moře, ale to nebylo místem, kde mohli přežít. Jestliže nechtěli zemřít, museli začít sdílet tělo s tvory, která moře obývají. Každé zvíře, které žije v moři, je posednuto démonem, a tedy jezdci jim rozumí. Jsou silnější démoni, jako třeba Torhe'ksia nebo můj milovaný Walaweth, kterým rozumí pouze jeden člověk, ale ti ostatní ne."

Laureliënovo nepochopení ještě vzrostlo, ale pojal podezření, že se nejednalo o vtip. „Chceš mi říct, že rozumíš tomu, co říkají delfíni, ryby, ale třeba i hvězdice?" zeptal se.

Kain rozhodil rukama, „jsem tady. A ty si snad okolo viděl někoho jiného než delfíny?" odpověděl na otázku otázkou.

Měl pravdu. Pochyboval, že by měl Kain takové štěstí, že by ho našel na ostrově a neměl tolik času, aby prošel veškeré okolí. „To je tak hloupé," zakroutil nechápavě hlavou.

Kain dopadl na zem. Usadil se proti Laureliënovi s lehce natočenou hlavou, přimhouřenýma očím a otázkou: „Co je na tom hloupého? Je to záviděníhodné, že vím, o čem si tlachají želvy, ne?" zubil se. „Nebo si jen naštvaný, že delfín prozradil, kde se vztekáš na našeho dobrého přítele?"

Laureliën krátce vydechl nosem. Přišlo mu to trapné, když věděl, že někdo byl u jeho emocionálního výlevu, který měl patřit pouze jemu. „Je to šmejd," procedil skrze zuby.

Kain pouze pokrčil rameny, „to ti nevyvracím, Je to skutečně šmejd v mnoha ohledech. Ale být s ním v rozepři není zrovna nejlepší."

„Proč?" nechápal.

„Protože bez něho bychom zde nebyli. To on je jezdcem želvy a jenom díky němu nás zde trpí a nabízí nám možnosti, jak se o sebe postarat. Bez ní bychom dodnes byli na rozpadající se lodi uprostřed oceánu na pokraji života a smrti. A to nikdo z nás nechce."

Laureliën na to už neodpovídal. Odvrátil hlavu k moři a raději mlčel, protože netušil, co by měl říct. Nevracel zrak až do chvíle, než si periferním viděním všiml, že se Kain přisunul blíže a dlaně mu položil na kolena. Nechápavě k němu vrátil zrak a lehce nadzvedl obočí.

„Můžeme pokračovat, kde jsme včera skončili?" otázal se Kain s lehkým natočením hlavy na druhou stranu.

„Myslím, že jsme včera zcela jistě skončili," odpověděl Laureliën klidně.

Kain zabubnoval prsty o jeho kolena, „Brzy se vrátíš na pevninu, kde si můžeš žít jakýkoli život chceš, ale tady tě nevidí soudivé oči tvého lidu a ani bůh tě zde neslyší. Co ti brání?" zajímal se.

Strach. V tom všem mu bránil strach vůči Kainovi, kterého se nedokázal zbavit. Ale ten strach se překrýval s mnoha dalšími pocity. Přitažlivost, která byla způsobena pocitem rebélie vůči všemu, čemu byl učen. Kain byl mužem, rudovlasým démonem, který se podílel na zabití jeho druhů. Morálně byl tak zkažený a nechutný, že by měl odvrátit zrak, jakmile by ho pouze spatřil, ale to všechno naopak vytvářelo zakázanou přitažlivost, se kterou musel Laureliën bojovat. Byla v tom i obyčejná přitažlivost, kterou pociťovali všichni. Někteří byli okouzleni modrookými lidmi, jiní vysokými, pihatými, ale Laureliëna přitahovala exotika. Mohutný seveřan Bo-Varran, Yoren s pokožkou v barvě mandlích a s vůní exotického ovoce, Cuube s jeho sametovou jehlou a Waristood s cizím šarmem, který neměl nikdo ve Staré zemi. Kain byl možná dříve farmářem, ale změnil se do ostrovana, který oplýval mnoha schopnostmi a vypadal jako nikdo jiný, koho kdy potkal.

Ale tohle všechno bylo stíněno strachem, přes který se nedokázal přenést. Položil své dlaně na Kainovy, aby je mohl sundat ze svých kolen a položil je do písku před sebou. „Brání mi v tom strach," vysvětlil krátce a zcela popravdě.

Kain se zamračil, snad jeho slovům nerozuměl. „Čeho se bojíš?"

Pár vteřin přemítal, zda má vůbec odpovědět, ale nakonec tak udělal. „Tebe."

Démona se slova na první pohled dotkla. Už se nemračil, spíše byl zklamaný a zrazený, ač ne tolik jako Ten nejhorší dříve toho dne. „Proč?" nechápal.

Laureliën zatnul zuby. Bál se Kaina, kterého znal a nelíbil se mu ten, který rázem seděl před ním. Citlivá část pro něho byla zcela cizí a nedokázal si ji představit. „Protože, když jsem tě viděl poprvé, měl si šklebící se masku a srážel si mě opakovaně k zemi, když si mé muže vybíral s Fyrelem na smrt. A poté si zabil malého chlapce, mé muže obětoval bohu a já mezitím pohřbíval jednoho mrtvého. Dny si mě držel bez jídla v kleci, přiotrávil mě drogou a chováš se nepředvídatelně. Už chápeš proč?"

„Říkal jsem ti, že takový jsem. Nechci, aby mě ostatní měli nutně rádi a chovám se tak ke všem." V jeho hlase zněla nejistota, ale pokusil se obhájit.

„Jenže na tom mi nezáleží," pokrčil Laureliën rameny. Sundal své dlaně z Kainových, položil si je na kolena a lehce se zamračil, „nestojím o to, abych si blízko sebe držel někoho, koho se bojím, jak se ke mne následujícího dne zachová."

Pomalu vstal ze země. Chtěl si vzít své oblečení a vydat se pryč, ale sotva udělal krok, cítil, že ho Kain chytil za zápěstí a pokusil se ho stáhnout zpět k zemi. „Počkej," řekl krátce, ale Laureliën na nic nečekal.

Zůstal v lehkém předklonu, odhodlaně hleděl démonu do očí, a i přes strach byl připravený neodstoupit a stát si za svým. „Nebudu čekat. Léta jsem si nalhával, že miluju člověka, který trýznil mne i mého bratra. A už nikdy nenechám někoho, aby mi cokoli takového nalhával." Vyškubl svou ruku z jeho sevření, natáhl si košili, kterou zvedl ze země, nazul si boty a vydal se zpátky na druhou stranu želvy.