Odpoledne byl vtažen do práce. Káceli stromy na straně želvy, kde se ještě Laureliën neocitl, řezali kmeny na menší části, které jiní rozsekávali sekerou na polena a ta byla odnášena na hlavní pláž do připravených přístřešků. Připravovali se tak na zimu, která se nenávratně blížila a přesto, že se Torhe'ksia mohla pohybovat po oceánech, zimě se vyhnout nemohla. Laureliënova právě spočívala v rozsekávání špalků na čtvrtiny, které démonka jménem Neila rovnala do nůší. Neila byla mladičká, starší než Fyrel, ale rozhodně mladší než Laureliën. Hádal, že když Bricius vyhnal démony, nemohlo jí být více než dvacet tři. Na tvářích měla pár jizev od uhrů, rty tenké v tmavě růžové barvě a vlasy jemné po ramena. Zdály se spíš bronzové než ohnivé, viděl i pár nazlátlých pramenů, ale to připisoval hře světla se sluncem. Kain ho upozornil, že Neila je upovídaná a zvědavá, ale s Laureliënem toho moc nenamluvila. Občas ho opravila, aby nedělal špalky tak velké, jindy mu radila, jak správně máchnout sekerou, protože to Laureliën nikdy nedělal. Jinak spolu nemluvili.

Krátce po začátku práce byl zpocený. Pot mu tekl po čele a teplé podzimní slunce tomu všemu moc nepomáhalo. Otíral si čelo a krk rukávem košile, která byla po mnoha dnech už nasáklá potem a věděl, že jeho odér byl nesnesitelný.

Po pár hodinách práce byla Laureliënova košile mokrá, on sám byl unavený jak nikdy jindy v životě a připadalo mu, že po nekonečném máchání sekerou bude ruce tahat za sebou. Každou vteřinou se modlil, aby práce skončila, ale démoni se zdáli neúnavní a pracovali až do západu slunce, kdy dorazil Ten nejhorší a oznámil jim, že ostatní připravili večeři. Oproti jiným dnům se Ten nejhorší zdál jiný. Vždy na sobě měl svůj plášť, ale tentokrát byl do půli těla nahý. Teprve v té chvíli Laureliënovi přišlo, že si toho muže může konečně prohlédnout. Zlaté vlasy měl strčené za uchem a ve tváři se zdál smutný. Pokožku měl dozlatova opálenou, oproti ostatním se nezdálo, že by někdy hladověl. Jeho postava byla bez jizev, jemná a celkově vypadal, jako kdyby k ostatním démonům nezapadal. Pouze zlomek z nich nebyl rudovlasý, ale jeho zlaté vlasy se zdály, že tam vůbec nepatřily.

Byl přistižen, že Toho nejhoršího pozoruje, jím samým. Nejdříve hleděl na ostatní, tiše s nimi hovořil, ale poté se jeho zrak opatrně stočil k Laureliënovi, který si otíral pot z krku. Pouze se mělce usmál, pokynul hlavou a otočil se k odchodu. Laureliën na to nestačil jakkoli zareagovat, pouze se přistihl, že se začervenal a tento akt byl zaznamenán někým jiným.

Kain k němu dorazil z boku, ruce měl založené v bok, vlasy měl slepené potem. Pohrdavě se usmíval na jeden koutek, když říkal: „Neila říkala, že smrdíš."

Laureliën se zamračením otočil hlavu ke Kainovi, „nejsem zvyklý pracovat," zamumlal uraženě.

„Všimli jsme si," přitakal démon, „jdi se před jídlem umýt. S timhle každýmu přestane chutnat."

„Nemá žádný jiný oblečení," namítl Laureliën okamžitě.

„Nějaké přinesu," mávl nad tím Kain rukou. „Víš, kde je ta tůně kousek od pole mrtvých?"

Laureliën pouze lehce přikývl.

•••

Voda byla příjemně studená. Slunce zapadalo, mizelo za indigově modrým obzorem nekonečného moře, slabě zářilo skrze kmeny a větve stromů a mělce hřálo. Seděl v tůni po krk. Trvalo mu dlouho, než se odhodlal ponořit se do vody tak hluboko, ale jakmile tak udělal, přišlo mu, jako by z jeho těla slehlo veškeré napětí, špína a to nejenom ta na povrchu jeho těla. Ponořil se na pár sekund pod hladinu, vnímal vodu omývající jeho ústa, tiché šumění vtékajícího pramene do tůně, tlukot jeho srdce a chlad projíždějícího jeho tělem. Připadalo mu, že v té chvíli byl na pár vteřin jinde. Než na hřbetě obrovské želvy plující nekonečným oceánem. Pro chvíli mohl být kdekoli – v jezeře kousek od sídla jeho otce, v řece nedaleko domu, kde se narodil, v moři u pobřeží exotického města, kde zakotvil Plachý racek.

Zůstal pod vodou do chvíle, než mu začalo připadat, že ztrácel dech. Hrdlo se mu stahovalo, plíce ho bolely a rychleji mu začalo tlouct srdce. Potřeboval se nadechnout, mohl vyplavat, ale snažil se vydržet co nejdéle. Chtěl vědět, jaké to bylo, když držel své dlaně okolo hrdla svého bratra. Potřeboval zjistit, co si myslel, jaké myšlenky se mu honily hlavou, když nebyl schopen popadnout dech a cítil, že z něho vyprchává život.

Začal panikařit, otevřel pod vodou oči, pocítil pálení a musel vyplavat.

Popadal dech, každé nadechnutí mu dávalo pocitu, že se mu v těle rozpoutal požár. Bolelo to na těle i na duši, třásl se zimou, jakmile se do něho opřel chladný večerní vzduch. Hleděl na hladinu, která se čeřila po dopadu kapek z jeho brady a vlasů. Uklidňovalo ho to, ale nemohl se přestat třást. Pěsti měl pevně zatnuté, seděl na oblém kameni a zuby měl pevně stisknuté.

„Žil si na moři," hlesl hlas za jeho zády. Ztuhnul, pomalu se otočil přes rameno a hleděl na Kaina, který seděl ve dřepu kousek za ním, podpíral si bradu rukou, kterou měl opřenou o koleno a přes druhé měl pohozené čisté svršky. „Ale přesto neumíš pořádně zadržet dech," dodal posměšně.

Laureliën polkl, otočil hlavu vpřed, zády se zapřel jiný kámen, který ho nepříjemně tlačil do lepé lopatky a odpověděl: „Žil jsem na moři, jak říkáš. Ne v moři. Neměl jsem důvod zadržovat ho."

Kain pohodil oblečení na zem, narovnal se a jedním rychlým pohybem ze sebe shodil svou košili. Přes břicho se mu táhla úzká zacelená jizva po napadení, které Laureliën doufal, že ho připraví o život, ale nemýlil se.

„Navazuje to na sebe," pokrčil Kain s rameny. Laurliën k němu byl otočený zády, ale přesto věděl, co dělá – svléká se, aby se mohl namočit v tůni. Otočil hlavu do strany, hleděl do posledních paprsků slunce, aby sám sebe krátce oslepil a byl odhodlán do nich hledět až do chvíle, než cítil, že se hladina pohnula a Kain se ocitl ve vodě.

Musel několikrát silně zamrkat, aby se mu zrak navrátil. Hleděl před sebe, ale koutkem oka viděl, že ze sebe Kain drhnul špínu, která mu utkvěla na těle.

„Řekni mi," vydechl Kain krátce, nabral si vodu do dlaní, aby si namočil tvář a čekal, dokud nezískal Laureliënovu pozornost. „Jak si mohl měsíce trávit na lodích, kde neexistuje soukromí, a přitom nikomu neprozradit, že jsi smilníkem?" zajímal se.

Sklopil lehce hlavu k hladině, hleděl na svůj odraz a přitom dlouho rozmýšlel odpověď. Bylo to pro něho přirozené, ale když se nad tím zamyslel, nedokázal najít prostou odpověď. „Než jsem se stal komandérem, bylo to lehčí. Byl jsem mladý, hloupý a odmítal jsem si cokoli přiznávat. Později jsem získal trochu svého soukromí a naučil se, že bolest překoná touhu.

„Kolik mužů...-" započal Kain svou otázku zaujatě. Zapřel se lokty o břeh a lehce se usmíval. Laureliën ho však zastavil.

„Do toho ti nic není."

Démon lehce povytáhl překvapeně obočí a našpulil rty, „tak mi pouze řekni, jestli více nebo méně než já."

Laureliën se zamračil, „myslel jsem, že si měl ženu," podotkl.

Kain pokrčil rameny, „byla doba před ní. Byla doba po ní," odpověděl. Udělal mezi svými slovy krátkou pauzu, prohrábl si rukou vlasy a s pohledem na oblohu řekl: „Tři."

Každý coul těla mu říkal, aby neodpovídal. Ale sotva Kain řekl ta slova, viděl je všechny před sebou. Násilného Rilea, mocného Waristooda, dokonalého Euritha, nesmělého Cuubeho, osamělého Bo-Varrana a dokonce si vzpomněl i na Ioren, kterého připravil o život dříve, než něco stačil okusit. Toho posledního počítat nemohl. „Více," přiznal potupně.

Kain překvapeně roztáhl rty do širokého úsměvu. „Jsi kněz a... Jsi samé překvapení, Laureliëne," zasmál se a donutil tím Laureliëna odvrátit zrak.

„Nejsem na to pyšný," zamumlal.

„To je tvoje věc," mávl nad tím Kain rukou. Odrazil se od břehu, voda mu sahala ve stoje pod prsa, dlaně měl položené na hladině a pomalu přecházel k Laureliënovi.

Ten, jemuž se přezdívalo Smutný komandér, zůstal sedět na místě, ale tvář měl lehce odvrácenou. Nechtěl se dívat na démona, kterému přišlo, že jeho trýznění je zábavou.

„Jen si nedokážu představit, že bys toho byl koneckonců schopen," dodal Kain po krátké pauze.

Laureliën se k němu lehce natočil, mračil se, protože jeho slovům nerozuměl. „Co tím myslíš?"
„Když jsem tě políbil," zasmál se tiše, „bylo to, jako kdyby ses pokusil utéct. Nebo jako kdyby ti to snad ubližovalo. Dokázal ses vůbec k nějakému z nich... otevřít?" zajímal se.

„Otevřel jsem se těm, jejichž činy nebyly z čirého výsměchu, jako je to u tebe. Pouze se mi vysmíváš a ukazuješ mi, v čem všem se pletu, to oni nedělali."

Kainovi se přes tvář prohnalo krátké zamračení doprovázené špulením rtů. „Kvůli tomuhle mě třikrát odmítla má žena. Když mě poprvé políbila, začal jsem se smát a ona utekla. Podruhé jsem se jí zeptal, jestli znovu uteče. A po třetí jsem zopakoval to, co po druhé," odmlčel se, dlaní přejel po studené hladině a zamyšleně dodal, „možná proto mě tolik lidí nemá rádo."

„To na tom nic nemění," pokrčil Laureliën rameny. Stále Kaina nemohl přestat vnímat jako sobce, který mu lehce naháněl hrůzu.

„Pravda," přitakal Kein, posadil se na jeden vyšší kámen vedle Laureliëna, loktem se zapřel o břeh a lehce se usmál. „Já stejně nikdy nestál o to, aby mě ostatní měli rádi."

Laureliën se pokusil lehce odsunout, ale začal sjíždět z kamene. „Vidím," hlesl.

„Ale no tak," mlaskl už znaveně Kain. „Vám, kým jsi, seš tak daleko od svého Boha, jak jen to je možné. Nikdo tě nevidí, nikdo neví, kde vlastně jsi. Polib mě. Ukaž mi, jaké to je, když se nepokoušíš utéct a zachránit se před zlými démony z moří."

Laureliën mu nerozuměl. Hleděl mu do očí, lehce se mračil a netušil, co by na to měl říci. „Proč bych to dělal?" vyšlo z něho po delším tichu, které začalo být až nepříjemné.

„Protože až se vrátíš na břeh, nebudeš to už moct nikdy udělat. Bude z tebe zase kněz, který bude hlásat slovo toho, koho považuješ za Boha a budeš se modlit pro to, aby tě nepověsili na náměstí."

Ta slova zabolela Laureliëna u srdce, ale také ho zaujala. „Vrátím se domů?" zeptal se tiše.

Nejdříve od Kaina nepřišla žádná reakce, „jestli budeš chtít," hlesl sklesle.

Laureliën v to nedoufal. Myslel, že tato nabídka padla společně s tím, jak mu Kain odhalil, že není možné ho zbavit prokletí. Tělem mu projelo horko a nadšení, nemohl myslet na nic jiného než na to, že bude opět stát na pevné zemi a bude obklopen svými lidmi. Srdce se mu divoce rozbušilo, hleděl Kainovi do šedých očí a bezmyšlenkovitě se k němu nahnul. Natáhl k němu krk, rty se mu nejdříve jemně otřel o ty jeho, aby mu naznačil, že se nepokouší utéct. Kain zprvu polibek neoplácel, snad i Laureliën cítil, že se usmívá, ale poté se jeho rty pohnuly. Ucítil jeho dlaň na krku, drsnými prsty mu přejížděla po kůži a způsobovala mražení v už tak chladné vodě.

„Už si to představit dokážu," poznamenal Kain krátce, ale jeho jízlivá slova Laureliën ignoroval.