Zvedl zrak k obloze. Sledoval hvězdy, které Kain spatřil poprvé až v době, kdy byl přibližně starý jako Laureliën, zatímco ten je pozoroval skoro každou noc na moři.

„Když jsem sem přišel, říkali jste, že tady žádný Bůh není," zamumlal Laureliën zamyšleně.

„Protože mi v něho už nevěříme," vysvětlil Kain. „I když pár desítek lidí nedocílí toho, že přestane existovat, podle nás Bohem není. Je pouze člověkem, který je něčím víc než my," upřesnil.

Laureliën sklopil hlavu. Díval se upřeně před sebe a přemítal. Vždy věřil tomu, že Bricius existuje, ale je někým, koho nelze spatřit mezi obyčejnými lidmi. „Když se stal Bohem, kam zmizel?" zeptal se tiše.

Kain se zamračil. Jako kdyby snad ani nechtěl odpovídat. „Viděl jsem ho pouze krátce, ale říkalo se, že zmizel. Poté, co se mu lidé poklonili a nazvali ho Bohem, zmizel a zůstal po něm pouze svět, který změnil."

Do hlavy se mu vloudila jedna myšlenka. Pootevřel jemně ústa a přemítal nad tím, zda ji má vůbec vyslovit nahlas. Byl však zvědavý a ta vlastnost ho ničila. „Pokud si lidé vytvořili démony a následně Boha, proč neuvěřili i tomu, že nelze posednout ty, kteří mají rudé vlasy?" zajímal se.

Kain se zarazil. Hleděl na Laureliëna, který si byl vědom toho, že píchá do vosího hnízda. „Proč by věřili něčemu, co neublíží všem?" zeptal se. „Vždy nás bylo pramálo. Bylo vzácné potkat člověka s rudými vlasy, pro některé jsme na obdiv, pro jiné jsme byli divní. Pouze malá špetka mezi všemi těmi lidmi, kteří byli zaujati Briciusem a ne tím, aby věřili, že jsme před démony stejně chránění."

Laureliën tomu moc neuvěřil. Viděl za tím vším něco více, ale Kain byl někým, kdo tam byl a všechno to zažil.

„To je mi líto," řekl suše.

Kain se poškrábal na hlavě, odvrátil hlavu do strany a rozzlobeně řekl: „Ale stále věříš tomu, že pár desítek životů se vyrovná záchraně tisíců?"

Laureliën potupně přikývl. Bylo smutné, že lidé neuvěřili tomu, čemu věřit mohli, ale bylo pravdou, že nikdy o tomto způsobu víry neslyšel. A pokud ne on, nemohli o tom slyšet i jiní.

„Zítra tě představím těm obětem," hlesl Kain znaveně, „pokud o to stále stojíš."

Laureliën pouze přikývl a zhluboka se nadechl. „Promiň mi za to, co jsem řekl odpoledne."

„Je mi to fuk," mávl nad tím nezaujatě rukou, „Řekli o mě už mnohem horší věci, že nějaká hloupá slovo o tom, jakým jsem, mi neublíží. Jsem spíš zklamaný," přiznal.

„Ze mě?" nechápal. Byl tím překvapen. Považoval sám sebe za zklamání a věděl, že skutečně zklamal veškeré lidi, kteří v něho alespoň trochu věřili, al nečekal, že by mohl někdo být zklamaný z toho, co řekl.

„Z toho, že ve mně vidíš jenom všechno to špatné," zakroutil lehce hlavou. „Přestože ty sám nejsi zcela počestný."

„Říkal jsem, že se tě bojím. Tvoje činy to pouze znásobňují, ale tvůj charakter v tom nehraje roli."

„A co když se ve skutečnosti nebojíš mě," zamyslel se Kain nahlas s hlavou zakloněnou, „ale toho, že bys skutečně mohl něco cítit?" sklopil hlavu s úsměvem na jeden koutek, kterým vždy říkal, že má v celé situaci na vrch.

„Strach není láska a ani žádná její obdoba," namítl Laureliën pohotově.

Kain se nechápavě zamračil, „byl si vůbec někdy zamilovaný?"

„Jednou ses mě na to už ptal," opáčil Laureliën tiše.

Kain se tiše zasmál, „ne, to jsem se ptal na to, jestli tě někdo někdy miloval. Ale teď mě zajímá, jestli si ty někdy někoho miloval."

Laureliën mezi tím nejdříve moc rozdílů neviděl, ale poté se donutil zamyslet. Přemítal, vzpomínal, snažil se rozvzpomenout na to, co cítil k jednotlivým lidem, ale o žádném nedokázal říct, že by ho miloval. Miloval však svou matku, která brzy zemřela a také miloval svého bratra, kterého připravil o život. Tohle však nebylo to, na co se Kain ptal. Toho zajímalo, zda si vybral někdy někoho, kdo by byl hoden jeho citů.

„Ne," přiznal poníženě. Žil více než třicet let, ale nedokázal to říct o jediné živé duši.

„Já ano," hlesl Kain, „a vím díky tomu jediné – láska a strach jsou si tak blízké, že k sobě bezmezně patří. Nejdříve tu osobu potkáš a něco ucítíš v srdci. Nejistotu a jakési okouzlení, které ti zahalí mysl a celé dny nebudeš schopen myslet na cokoli jiného. A s každou vteřinou toho pomyšlení se v tobě rozleze nejdříve nenápadný a poté mocný strach – co když nejsem dost dobrý? Co když miluje jiného? Co když nikdy nevyjádřím své city? A později třeba tenhle strach zmizí, protože své city vyjádříš a ony jsou opětované. Ale tehdy se začneš ptát na jiné otázky. Miluje mě? Budeme spolu navždycky? Co když potká jiného? Co když brzy zemře? Budu někdy schopen být opět sám? Všechno, co se týče lásky, je strach. Strach z budoucnosti, porozumění, opětování citů a tisíců dalších věcí."

Laureliën ho zkoumavě sledoval. Kain se mohl zdát jako surovec, který svou sílu vložil pouze do svalů a těla, ale byl také člověkem, který dokázal myslet a tři stovky let mu dalo dostatek času na to, aby vytříbil svou mysl a pochopil veškeré své myšlenky.

„Nemyslím si, že někdy chci být zamilovaný," namítl na to Laureliën se zakroucením hlavy.

„Samozřejmě, že chceš," namítl Kain, „jenom se toho bojíš. Žiješ ve světě, který tě nutí se toho bát, nedivím se."

Nijak na to neodpovídal. Netušil, kde leží pravda a bál se nad tím vším přemýšlet. Nikdy nad tím neuvažoval a bránil se tím před jakýmkoli zklamáním. S povzdechem si lehl na zem. Natáhl se na záda, která ho po celém dni bolela a sledoval oblohu. Uklidňovalo ho to. Podle hvězd poznával roční období, směr a také v nich viděl příběhy a odpovědi. Ve hvězdách bylo vše, co bylo zapotřebí.

Cítil, že ho Kain sleduje, ale nevnímal to.

„Alespoň to zkus," navrhnul. Zapřel se o loket, tělo přetočil na svůj bok a na Laureliëna hleděl z výšky. Vlasy mu padaly do tváře a stále měl na rtech ten samolibý úsměv. „Život beze strachu je nudný," dodal.

Pouze lehce k němu stočil zrak, aby se mu díval do očí. Všichni na želvě měli staré oči, i když žádný z nich se nevyrovnal Tomu nejhoršímu. Kainovy oči říkaly, že je sice starý, ale stále ví, že mu svět může ležet u nohou, pokud by se trochu snažil. A nebyl prokletý. Ztratil mnoho, ale byl připraven bojovat za další věci, ač věděl, že ho to nakonec bude děsivě bolet. Oproti tomu, koho poznal na lodi, a kým byl držen v kleci, tenhle Kain byl... pravý. Shodil tu šklebící se masku, kterou měl a ukázal svou tvář.

„Celý život žiji ve strachu," namítl pološeptem.

„A ten tě udržuje naživu," namítl okamžitě Kain, „bojíš se smrti, a proto se snažíš přežít. Bojíš se odsouzení, a proto se snažíš nemilovat. Bojíš se mě," zalkl se krátce, „a proto mě odmítáš, i když víš, že za pár dnů můžeš být už doma s příběhem, jak si unikl z ostrova démonů, kteří jsou skutečně tak děsivými, jak legendy vyprávějí."

„Skutečně si myslíš, že budu schopen o tomto někdy někomu říct? Potom všem, co jste mi prozradili?" nechápal.

Kain lehce pokrčil rameny, „nevím a je mi to jedno. Dokud v nás nepřestanou lidé věřit, je mi vše jedno."

Odvrátil od něho zrak. Sledoval nadále černou oblohu posetou bílými hvězdami a představoval si, že leží někde zcela jinde. Hledal ve své mysli šťastné místo, kde by rád ležel a pozoroval hvězdy, ale uvědomil si, že žádné takové neexistuje. Vybavoval si místa a také to, proč vše bylo nereálné. Dům, kde se narodil, už nejspíše neexistoval a lidé z něho byli mrtví. Sídlo jeho otce bylo chladné a neměl čas pozorovat tam hvězdy. Plachý racek byl naopak plný práce a nemohl mít chvíli klidu na to, aby si lehl a díval se vzhůru. Neměl domov, neměl místo, kam se rád vracel. Jediná chvíle, kdy se mohl nerušeně dívat k oblakům, byla zrovna ta.

Přestal se opírat o loket a trochu se snížil k zemi, stále měl hlavu zvednutou a byl nad Laureliënem, ale už byl blíže, cítil jeho dech na své tváři, ale snažil se stále dívat k obloze a vyhnout se tak jeho pohledu.

„Dokážeš si představit, jak by lidé reagovali, kdyby zjistili, že jejich kněží políbil démona?" zeptal se Kain pobaveně. Hlas měl tichý, prakticky to šeptal.

Laureliëna ta představa však pobavila. Nedokázal určit, zda by pro lidi bylo horší, že někoho políbil jako kněží, že ten někdo byl muž, nebo snad to, že měl rudé vlasy. Celá ta představa byla nanejvýš komická a nemohl si pomoci. Zasmál se. Tiše, ale rty měl roztažené do úsměvu a ramena se mu lehce třásla pobaveně.

„Ty víš, jak se smát?" divil se Kain s překvapením. Donutil tím Laureliëna stočit k němu zrak, ale s tím i trochu vyprchal jeho úsměv. „Ještě jsem tě neviděl smát se."

„Moc to nedělám," objasnil mu tiše, „život mi nepřijde zrovna vtipný."

„Ale tahle představa tě pobavila?"

Laureliën lehce přikývl, „myslím, že by mi mohli odpustit jakýkoli hřích v mém životě, ale tento by nedokázali ani pochopit."

„Tak to udělej," ta slova přicházela k Laureliënovi tak tiše, že se musel plně soustředit na Kainův pohyb rtů, aby věděl, co vůbec říká. Nesjpíše to dělal schválně, aby získal jeho plnou pozornost a soustředění.

„Kdybych tak udělal, musel bych se zbičovat, abych se dostatečně potrestal," namítl podobně tichým hlasem. Zdálo se mu, že je Kain ještě bližší, ale ani když ho sledoval, nebyl schopen říct, kdy se přibližuje.

„Tos udělal i předtím?" zajímal se.

„Dříve ano. Za každé potěšení přišla bolest, abych dal Briciusovi najevo, že mě mé činy mrzí," odpověděl.

„Tady žádný bůh není, nevěříme v něj, takže to dělat nemusíš."

V mnoha chvílích se nechával Laureliën vždy unášet vědomím, že mu bude odpuštěno. A tím, že nikdo neřekne jeho tajemství, protože budou dávno po smrti. Tady však nebyl nikdo, kdo by ho mohl potrestat a odsoudit za jeho činy. A navíc, již Kaina políbil a potrestán nebyl. Předtím nad tím však tolik nepřemýšlel.

Pomalu zvedl ruku, byl nervózní, protože nad těmito věcmi nikdy mnoho nepřemýšlel. Jestliže byl poháněn touhou, poddal se jí a následně vše sváděl na svou slabost a patřičně se potrestal. Přejel Kainovi palcem po linii čelisti, cítil pod kůží jemné rudé strniště a to, jak se mu napínala kůže pod úsměvem. K palci pomalu přidal i zbylé prsty a pomalu jimi přejel k jeho krku a do krátkých vlasů. Nemusel ani dělat nic jiného, stačil pouze ten jeden krátký dotek a Kain překonal tu malou vzdálenost mezi nimi.

Už párkrát Kaina políbil, ale prvně v tom cítil něco jiného než jakousi povinnost a potřebu udělat to, co je nutné k přežití. Mohl si to užít a vychutnat, když věděl, že brzy se vrátí domů a nikdy už nebude mít možnost se k tomuto vrátit.

Kain přejel Laureliënovi dlaní pomalu přes krk, byl to pouze letmý dotek, který cítil asi tolik jako jarní vánek. Vnímal však, jak mu dlaní pokračuje přes hruď a zastavil ruku na jeho boku. Naopak vztekle stiskl pěst a odtáhl se od Laureliëna dál s pohledem do tmy.

„Vypadni," řekl suše.

Laureliën stočil zrak tam, kam hleděl Kain. Už v té chvíli se za vše styděl, ač ani netušil, na koho vlastně hledí. Fyrel byl však tichý, byl skrytý v šeru a v rukou držel dva proutěné koše.

„Tvůj přítel se nabídl, že mi pomůže sbírat noční slunce," namítl tiše.

Laureliën se posadil, jemně od sebe odstrčil Kaina a pohledem chvíli těkal mezi dvěma démony, „slíbil jsem to," odsouhlasil polohlasem s pohledem ke Kainovi, „takže bych měl jít," dodal.

Když se zvedal, položil mu jemně ruku na koleno, „promiň."

-------

Jedna čtvrtina maturity hotova ~ (což je teď stejně jedno, když u toho psaní nehorázně prokrastinuju a kašlu na učení :c)