Komandér Tonks Tonks ho mnohokrát vzal na bály a honosné večeře, které pořádala obchodní rada Východní provincie, ale i bohatí obchodníci z ostatních krajin. Laureliën na takových večírcích nosil roli tichého společníka po boku komandéra Tonkse Tonkse a nemluvil, pokud nebyl vyzván jinými. Obvykle byl pouze tázán na humorné otázky, zda je komandér Tonk dobrým mužem, nebo se snaží své muže upracovat. Laureliën odpovídal střídmě, nuceně se usmíval, ale zdál se, jako kdyby ten úsměv byl zcela přirozený. Přitakal ke všemu, u čeho věděl, že lidé chtějí, aby souhlasil, vždy byl zdvořilý a obracel se na slovo jejich pána Briciuse, aby ukázal, kde je ve skutečnosti na lodi jeho místo.

Komandér Tonks Tonks po každém takovém večeru tvrdil, že se Laureliën pro přetvářku před bohatými snoby narodil. Věděl, že nebyl takový, ale Laureliën na to nikdy neodpovídal. Nebyl si jist tím, zda komandér myslí svá slova jako chválu nebo urážku.

Po smrti komandéra Tonkse se jeho místa i v těchto ohledech ujal Laureliën. Usmíval se na ty, kteří se považovali za nejdůležitější, snažil se jim nenápadně podlézat a byl tím, kým chtěli, aby byl. Nebral však na tyto večírky Derina a ani nikoho jiného, protože nechtěl, aby ho kdokoli tak viděl. Po těch večerech byl většinou smutný, ale nikdy nechápal proč. Snažil se to všechno pouze přežít, a to mu vysávalo energii, kterou by raději vkládal do jiných věcí.

To, kam byl pozván Verisem a Magnou bylo zcela jiné místo. Šli na pláž, kde se před několika dny společně rvali. Taborák plápolal vysokým ohněm, ve vzduchu bylo cítit pečené maso a ze sudů se nalévalo víno. Viděl démony, které ještě nestihl poznat, jak se smějí a pijou. Chovali se nenuceně, klábosili, dloubali do sebe a zdáli se jako obyčejní lidé na oslavě sklizní nebo třeba slunovratu.

Veris s Magnou zmizeli krátce poté, co na pláž dorazili a Laureliën se na krátko ocitl sám. Sledoval už ve tmě plápolající oheň, prohlížel si lidi, většina jejichž vlasů byla ve stejné barvě jako plameny. Někdo mu podal pohár s vínem, ale nezareagoval, kdo to byl. Poděkoval do větru, mnul pohár mezi prsty, ale nenapil se z něho. Pozoroval mlčky okolí, bradu měl nadzvednutou, a dokonce se i nachytal, že se občas pousměje, když viděl, jak se jiní smějí z vtipu, který jejich společník pronesl.

Nevšiml si však za celou dobu Kaina. Srdce mu nad tím faktem tiše plesalo, ale všiml si Fyrela, jemuž stále něco dlužil. Za pravdu, kterou mu sdělili, chtěl vědět, jestli je Laureliën kněžím a on se bál odpovědět, protože netušil, jaká bude jeho reakce.

„Dříve bylo v naší zemi zvykem oslavovat, když naši blízcí byli smutní," ozvalo se blízko Laureliën. Otočil se přes rameno a hleděl na toho nejhoršího, který si zastrkával zlaté vlasy za uši. V rukou držel podobný pohár, jako měl Laureliën a výraz v očích byl stále smutný, i když měl na tváři úsměv. „Protože smutek byl naším jediným nepřítelem. Chtěli jsme, aby se ostatní měli lépe a k tomu nám pomáhalo oslavovat, smát se a zapomenout na strasti okolo. Nemyslím si, že tohle ještě děláte," rozmluvil se.

„Oslavujeme den, kdy Bricius vyhnal démony do moře," odpověděl tiše Laureliën s nejistotou, zad to má říct nahlas. Ten nejhorší se však zdál, že jeho slova přijal a pouze přikývl. Postavil se po jeho boku, byl o kousek vyšší a hleděl do dálky.

Ten nejhorší se lehce pousmál, otevřel jemně rty, jako kdyby něco chtěl říct, ale žádná slova z něho nevyšla. Zakroutil nad tím vším hlavou, stočil zrak k Laureliënovi a zeptal se: „Jak tohle oslavujete?"

„Modlitbami," odpověděl Laureliën. „Ráno při rozednění, jsou na to speciální texty. A poté při západu slunce, až se znovu pomodlíme, začíná oslava. Jí se dobré jídlo, lidé se spolu baví a pije se sladké víno. V přístavních městěch se na plážích zapalují obrovské táboráky a... Ti, jimž se narodil v daném roce démon, jsou odškodněni dary od jejich sousedů a přátel." Vzpomněl si na jednoho jeho námořníka, Luharta Tokse, který se nevypravil na poslední cestu, protože se mu narodil démon. Dítě, které mohlo zabít celé rodiny a bylo prokletím. Laureliën sklopil zrak. Cítil, jak na něho Ten nejhorší hledí a věděl, kvůli čemu to bylo.

„Slyšeli jsme o těch dětech," hlesl. „Nebožáci, kteří byli už v matčině děloze prokleti a nebylo jim umožněno prožít své životy."

Laureliën se zamračil, stočil zrak ke svému společníkovi a hleděl na něho s otázkou v očích. „Jsou skutečně proklati jako vy?" zajímal se. Nikdy nezjistil, kde to prokletí pramení. Věděl pouze to, že narození takového dítěte nebylo tolik potupou, jako spíše smutkem a obdivoval jeho otce, který se snažil lidem s těmito dětmi pomoci. Netušil však, co taková pomoc obnáší. To měl zjistit až v pozdějším věku.

Ten nejhorší zakroutil hlavou, „jsou na tom hůř než my. Ať jsme jakýkoli, jsme ti, kteří mají jména, místo ve světě a máme své životy. Jsou bolestivé, nekonečné a ti, kteří o nás vědí, na nás hledí skrze prsty. Ty děti však... Nemají jména, nejsou milováni ani vlastními matkami a žijí jen pro to, aby zemřely."

Přes Laureliënovu šíji projel mráz. „Co tím myslíš?" nechápal.

Ten nejhorší si povzdechl, „Přesně to, co říkám." Napil se ze svého poháru, který na jeden velký lok vyprázdnil a rozhlédl se okolo sebe načež bez dalších slov odešel.

•••

S postupujícím večerem, když vína ubývalo a smích byl hlasitější, Laureliën se začal cítit v té společnosti nesvůj, stejně jako byl i na břehu v okolí těch, kteří byli omámeni alkoholem. Pouze je pozoroval, nemluvil s nimi a snažil se dostat blíže k Tomu nejhoršímu, aby si s ním ještě promluvil, ale ten se vždy provlékl jako had mezi kameny a zmizel pryč.

Z jeho chování byl Laureliën nejistý, ale netušil, koho jiného se na podobné téma zeptat. Nestačil moc lidí okolo sebe poznat a jiným se zase potřeboval vyhýbat, aby ochránil sebe samého. Kain se však za celou noc nedostavil a Fyrel se držel na okraji skupiny a hrál si s krátkým vrhacím nožem.

Jejich pohledy se za celou noc setkaly pouze jednou. Krátce před půlnocí, když na Laureliëna dopadala únava a byl odhodlaný, že si někam půjde lehnout, přišel k němu Fyrel s drobným pohárem hutné tekutiny, které si okolní lidé začali rozdávat.

Laureliën překvapením cuknul, hleděl na pohárek a jemně se mračil. Za celý večer vypil pouze jeden pohár vína a netušil, co mu Fyrel nabízí. „Co je to?" nechápal.

„Nemělo by ti to ublížit," řekl okamžitě a vnutil mu pohárek do rukou. „Je to směs bylin a... víry," odpověděl mu s odmlkou před posledním slovem.

Laureliën nechápavě pozvedl obočí, „víry?"

Fyrel naklonil lehce hlavu do strany, otevřel rty, aby mohl odpovědět, ale v té chvíli na jeho rameno dopadla mužská ruka a druhá paže se natáhla, aby Laureliënovi vzala pohárek z ruky. Ten nejhorší se zjevil z temnoty, stál za Fyrelem a hleděl na Laureliëna.

„Neměl bys to pít," řekl krátce.

„Co je to?" nechápal Laureliën stále.

Fyrel už mlčel, prameny vlasů mu zakrývaly jedno oko, hlavu měl lehce skloněnou.

„Jednou do roka, krátce poté, co Torhe'ksia pozře oběti, oplývá větší silou než kterýkoli jiný den. Když tohle vypijeme, můžeme vidět to, co jiné dny ne. Jako třeba ty, kteří zemřeli a už více nejsou mezi námi," objásnil Ten nejhorší krátce.

Laureliën ustoupil a zamračil se. „To je hloupost," řekl.

Ten nejhorší nepohnul ani svalem ve tváři. „Hloupostí nazývali to, že se Bricius snažil zahnat démony. Avšak víra v tyto věci je neskutečně silná a může vytvářet zázraky. On zahnal démony a my můžeme jednou do roka na pár chvil vidět ty, které nám vzala smrt."

Laureliën sklopil zrak k pohárku, který mu Ten nejhorší vzal. Každičký sval v jeho těle mu říkal, aby mu nevěřil, ale okolo něho se stalo tolik neskutečných věcí, že ač chtěl, nemohl tomu neuvěřit. „Proč bych to neměl pít?" zajímal se.

„Jsi připraven ho spatřit?" otázal se na oplátku Ten nejhorší.

Laureliën polkl. Zapomněl, že Ten nejhorší ví věci, které nevyslovil. Už mu to dokázal, ale stále to bylo k neuvěření. Tělo se mu třáslo při pomyšlení, koho by mohl opět vidět, ale netušil, zda to bylo nadšením nebo strachem. „Ale on je za Zlatou bránou," namítl Laureliën.

„Je tam, kde má být. Narodili jste se spolu, vyrostli a i přesto, že jste byli rozděleni... Jak můžeš říct, že s tebou nezůstal?"

Laureliën měl mnoho důvodů, proč by s ním bratr neměl zůstat, ale žádný nevyslovil nahlas. Nebylo to podle něho potřeba.

„Nech ho napít se," vložil se do toho Fyrel, který zvedl k Tomu nejhoršímu hlavu. „Chci vědět, na kom člověku, jako je on, záleží," odsekl jedovatě. Svá slova však doplnil úsměvem na jeden koutek.

Ten nejhorší rozpačitě podal pohárek Laureliënovi. „Bude ti připadat, že máš těžkou hlavu, ale hlavně na to už do rána nepij nic jiného," řekl krátce, podal Laureliënovi pohárek, poklepal Fyrela po zádech a vzdálil se.

Laureliën ho nedůvěřivě držel v rukou, sledoval Fyrela a čekal na to, co má dělat.

„Pojď," pokynul mu Fyrel a vedl ho k ostatním, kteří se vzdalovali více k vodě od ohniště. Laureliën Fyrela dohnal, držel opatrně svůj pohárek, a přitom těkal pohledem po ostatních.

„Kain nepřijde?" zeptal se tiše.

Fyrel dlouho mlčel, ale nakonec zakroutil hlavou. „Nesnáší to." Krátce se nadechl, natočil hlavu k Laureliënovi a dodal: „Koho si ztratil?" zajímal se.

Laureliën odvrátil pohled jinam. Všímal si, že ostatní už nalévají obsah tekutin do svých hrdel a Fyrel je následoval. Sám chvíli váhal, ruce se mu třásly, ale odhodlal se k tomu, aby těžkou sladkou tekutinu nalil do svého hrdla a těžce polkl.

„Uvidíš, koho jsem ztratil," zašeptal tiše Fyrelovi. Ještě, než to dořekl, připadalo mu, jako kdyby mu do mozku narazila silná vlna, hlavu měl z ničeho nic těžkou, ale také mu připadalo, že je svět okolo něho lehčí.