Ještě předtím, než měl Kain vůbec možnost vrátit se s jídlem, Laureliën se vydal pryč. Nechal knihu ležet na zemi a pomalými kroky šel skrze les k pláži. Foukal silný vítr, i mezi stromy lomcoval jeho tělem, cuchal mu vlasy a hnal do tváře písek a prach. Měl proto oči přimhouřené, rukou bránil písku, aby mu létal do očí a odhodlaně šel po vyšlapané cestě, protože věděl, že jestli zůstane na místě, bude to problém. Bál se Kainovi přiznat, že není schopen mu pomoci a věděl, že bude muset lhát. Minimálně bude muset nějakou dobu předstírat, že v knize skutečně čte a hledá řešení, aby nakonec řekl, že nic takového není možné. Netušil však, jak bude démon reagovat. Zabije ho ve vzteku? Pomůže mu dostat se domů? Nechá ho za trest zase vrátit do klece poté, co ho zbije?

Šel k pláži, protože to místo poznal jako to, kde je stále někdo. Bylo to záchranné místo, kde mohl někoho vidět a utéct tak před tím, před kým utíkal. To místo ho zároveň i bolelo, protože tam zemřel Dirtte, ale dávalo mu i naději, že tam někde daleko za obzorem je jeho domov, kam se může někdy vrátit, pokud dříve nedá démonům důvod, aby ho zabili.

Avšak poté, co na pláž dorazil, všiml si pouze jedné osamělé postavy sedící blízko vody s nohama blízko u těla a dlouhými rezavými vlasy vlnící se v jemném podvečerním vánku. Magna tam seděla zadumaná, nehýbala se a snad se nechala unášet myšlenkami, zatímco nechala veškerou společnost daleko za ní. Laureliën chvíli váhal. Když nepočítal svou matku a služebné v sídle jeho otce, nikdy nepoznal ženy. Byly mu cizí, v námořnictvu se žádné nevyskytovaly, obchodnic také moc nebylo a většina žen tak byla pouze manželkami mužů, se kterými uzavíral obchody. Nerozuměl jim, nemyslel si, že s nimi má cokoli společného, ale v Magně viděl svou matku a snad to ho k ní táhlo. Mateřská láska, jistota, důvěra a to, co měli společné – Laureliën přišel o svou matku jako dítě, zatímco Magna ztratila své děti. I přes to, co se jí však stalo, si ji otiskl do paměti jako veselou ženu, která se nebála před kohokoli postavit, aby ho bránila. A proto ho snad ještě více trápilo, proč je tam tak osamělá.

Nepromluvil až do chvíle, kdy ho zaslechla přicházet.

„Nech mě být, prosím," řekla slabým hlasem.

Laureliën se zarazil v půlce kroku, suše polkl a vydal ze sebe: „Omlouvám se."

Magna pomalu otočila hlavu. Oči měla přivřené, rty zlehka pootevřené a nuceně se usmála, když se na muže před sebou podívala.

„Myslela jsem si, že jsi Veris," šeptla a pokynula, aby se posadil vedle ní.

Laureliën tak tiše učinil, přitáhl si kolena blíže k tělu a nepřestával Magnu sledovat. „Pohádali jste se?" zeptal se.

Magna přikývla, „to se v manželství, která přetrvávají staletí, stává. Řekneme si pár nepěkných slov, která nemyslíme vážně, otočíme se k sobě zády a počkáme, dokud nás zloba nepřejde. Poté se navzájem omluvíme a žijeme životy, které máme."

Laureliën věděl, že jejich manželství není obyčejné. Byli spolu staletí, mezi kterým přišli o domov, potomky a sami přitom věděli, že nikdy nezemřou. Byli tím prokleti, ale přesto stále byli spolu a dokázali se milovat.

„Jak spolu dokážete být tak dlouho?" nechápal.

Magna jemně pokrčila rameny. „Známe se odjakživa. Verisova rodina byla obchodníky, kteří prodávali a vyměňovali zboží na místech, kam nebylo lehké se dostat. Třeba k nám do hor. Má rodina chovala horské kozy a bylo to skutečně osamělé místo. Dvakrát do roka k nám však přijeli tihle obchodníci, pár dní zůstali a poté šli o vesnici dál. Veris byl takhle na cestách od narození a těch pár dnů, co u nás byla jeho rodina, pro mne byl nejlepším přítelem. Dospívali jsme, viděli se pouze pár dnů do roka, ale přesto nám oběma přišlo, že se známe lépe než kdokoli jiný na světě. Jednou jsem mu řekla, že nenávidím ty dny, kdy přijíždí, protože mě vždy rozveselí na pár dnů a poté mě na mnoho dalších uvalí do žalu, kdy se musím smiřovat s tím, že odjel. A on zkrátka řekl, ať si ho vezmu. Že pak spolu budeme moct být každý den a nebudu se muset trápit těmi dny, kdy odjede." Lehce se usmála při pohledu na moře. Laureliën ji sledoval, ale nic neříkal, protože cítil, že ještě nedomluvila.

„Bála jsem se, že když s ním budu každičký den, uvědomím si, že ho ve skutečnosti nemám ani ráda, ale pouze jsem si přála společnost. Ale nebylo tomu tak. Protože byl konečně blízko a už nebyla žádná bolest z toho, že by odjel. Pouze radost z toho, že byl konečně furt blízko," zhluboka se nadechla a dodala poslední větu: „A teď už nemáme kam odejít."

Laureliën mlčel. Hleděl na moře, sledoval obzor a vzpomněl si na otázku, na kterou již znal odpověď. Zajímali ho jezdci, kteří poroučeli zvířatům, o kterých se mu ani nesnilo. Kraken, který přepadl Plachého racka, žralok, který ho málem připravil o život a želva, na které seděl. Ještě existovala dvě zvířata a Magna byla jedním z těch jezdců.

„K čemu vám jsou ta zvířata? Ten žralok a ostatní," zeptal se.

„Chrání nás," odpověděla bez váhání. „Želva nám dává domov, žralok nám zabraňuje, abychom odešli a našli smrt na pevnině. Kraken nám hledá zásoby a oběti pro želvu. Velryba byla ta, která dovedla naši loď až sem a had je hodně podobný žralokovi, ale krotší."

„Který je tvůj?" zajímal se.

Magna k němu natočila hlavu s otázkou, kdo mu o tom řekl. Neodpovídal, protože si byl jist, že mu to Fyrel neměl říkat.

Magna chvíli vyčkával na odpověď, ale poté zakroutila hlavou a odpověděla: „Hostholf, ta velryba. Vybral si mě, když jsme byli na té lodi a umírali na hlad. Slyšela jsem ho zpívat a byla tak první, kdo věděl, že pomoc je už na blízku."

„A ti ostatní? Kraken a had?" vyptával se dále.

„Kraken je Kaina. To na Kainovi záleží, která loď bude přepadena. Had patřil Edrillovi, který je už po smrti a o Y'volesovi jsme už více neslyšeli. Někde bloumá mořem okolo nás, ale netušíme, kde přesně je."

Nechápal, jak Magna mohla o takových věcech mluvit bez potíží. Okrádání lodí a zajetí poloviny námořníků pro ně bylo přirozené jako dýchání, považovali démony za své společníky a chovali se, jako kdyby někde tam za mořem nebyla pevnina, kde se narodili a měli také zemřít jako všichni ostatní.

Hleděl před sebe. Šel na pláž, protože se bál toho, jak Kain zareaguje na to, že neumí číst v knize. Bál se to říct, ale nejenom jemu. Bylo to tajemství, které si jako kněží nesl, protože každý předpokládal, že ve skutečnosti ten jazyk ovládá. I otec si to myslel. Zatím byl však schopen se lží přežít, protože věděl, co lidé chtějí slyšet, ale nikdy neslyšel o ničem, co by mohlo zbavit prokletí – protože nic jako prokletí démonů neexistovalo.

„Jsi v pořádku, Laureliëne?" zeptala se tiše. V jejím hlase byla slyšet opět ta mateřská něha, skrze vlasy ji prosvítalo zapadající slunce a vytvářelo iluzi bronzového víru, skrze který Laureliën hleděl. Netušil, jak by měl odpovědět, protože se v pořádku necítil už dlouhá léta. Na bedrech měl mnoho strastí a problémů, které neuměl vyřešit a nemohl je ani odložit stranou.

„Jsem jen trochu zamyšlený," přiznal a nelhal tím. Hlavu měl plnou myšlenek na mnoho věcí, že ani netušil, které by se měl věnovat první. „Přemýšlím nad domovem," přiznal.

„Odkud jsi?" zeptala se ho.

„Narodil jsem se kousek od Taleda ve Východní provincii, ale vyrostl jsem v jeho hlavním městě."

Magna protáhla rty do úzké linky a jemně zakroutila hlavou, „nepamatuji si žádné takové město."

„Je poměrně mladé. Dříve to byla jenom křižovatka obchodníků, ale poté se okolo trhu začaly stavět domy a lidé se tam zabydleli. Ale hlavní město bys mohla znát, jmenovalo se dříve... Zlatý pahorek? Myslím."

Magna chvíli přemýšlela, hleděla do dály a pokynula hlavou, „Zlatavý pahorek. Párkrát jsme tam s Verisem byli," přitakala. Na chvíli se odmlčela, naklonila hlavu do strany a pronesla nahlas myšlenku: „Ale zlatavý pahorek neleží u moře."

Laureliën věděl, kam tím mířila. „Když jsem dospěl, odešel jsem do přístavního města Portter. Tam jsem se stal námořníkem."

„Ach," přikývla lehce na srozuměnou, „čemu ses ale vyučil ve Zlatavém pahorku?" zajímala se.

Laureliën mlčel. Nemohl odpovědět, ale nechtěl ani lhát. Otevřel lehce rty, nadechl se a chtěl říct poloviční pravdu, ale Bricius byl v té chvíli na jeho straně a přivolal rozptýlení, které u zabránilo v tom, aby musel odpovědět.

Mužský hlas volal Magnino jméno. Oba dva se otočili po strůjci toho hlasu a sledovali Verise, který byl už matněji vidět pod tmavnoucí oblohou.

„Můžeme jít?" zeptal se jí hlasem, ve kterém byla slyšet lítost.

Magna se krátce podívala na Laureliëna, pousmála se, čímž mu potvrdila, že žádné jejich hádky netrvají věčně a vstala.

„Můžeš jít s námi," dodal Veris směrem k Laureliënovi.

„Kam jdete?" zajímal se.

„Bavit se, jíst, pít, smát se," pokrčil jemně rameny.

„Měl bys jít s námi," dodala Magna, „zábava nikomu nikdy neublížila."

Laureliën se lehce zamračil. Nebyl si tím jistý, ale pomyslel si, že tam, kde bude mnoho lidí, nebude Kain. A jemu se potřeboval vyhnout.

„Dobře," přitakal.