Přišlo mu, jako kdyby byl opět dítětem v moci Patherově. Celé ty roky si přišel... prázdný. Tělo měl zničené bitím a prací, zatímco jeho mysl byla prázdná jako ledová pustina. Znal pouze Briciuse, modlitby, ale nic víc. Žádné štěstí, hry a radost, které by mu vytvořilo vrásky u rtů a v koutcích očí. Mohl pouze závistivě hledět na ostatní, jak se prohánějí po dvoře a smějí se, zatímco on seděl zavřený v chladné místnosti se svým bratrem a pokud se díval moc dlouho z okna, dostal políček za ucho, aby se nerozptyloval.

Přesně tak se cítil – jako kdyby se vrátil domů. Do chladného domova, kde nebylo radosti.

Třásl se, když se pokoušel otevřít oči. Cítil se slabý, jako kdyby veškerá jeho síla mu byla odebrána nebo jeho tělo vážilo tunu. Třásl se, nemohl ze sebe setřást ten pocit, který mu nedovoloval dýchat. Hlavu měl jako cizí, netušil, kde je, kým je, co se vlastně stalo. Veškeré myšlenky přistupovaly pomalu, ale když dorazily, nechtěl jim uvěřit. Bál se pomyslet na to, že zemře a probouzí se do posledních hodin svého života. Ani si nepamatoval, že usnul. Jak mohl někdo, kdo sotva spal, usnout v situaci, která byla okolo něho? Muselo se jednat o čáry, kterým nemohl odolat a to ho děsilo.

Otevřel oči a viděl pouze prašnou zem na které ležel a rozostřené mříže ze dřeva, které ho obklopovaly. S vypětím všech sil se posadil, zarýval prsty do suché země a snažil se nevydat ani hlásek, když se usazoval do dřepu. Měl neskutečnou žízeň, okolo sebe stále cítil moře, ale byl na pevnině, kterou nepoznával. Mělce se nadechl, rozhlédl se okolo sebe a všiml si těch, kteří byli označeni jako druzí. Spali, leželi na hromadě okolo něho v jedné velké dřevěné kleci a zdáli se, že byli již mrtví, ale jejich hrudě se pomalu nadzvedávaly. Byl první, kdo se probudil a věděl, že je musí ochránit, i když byla již malá pravděpodobnost, že uspěje.

Opatrně se dotkl ramene nejbližšího z ležících. Byl to mlynářův mladší syn, který byl odsouzen na pět plaveb na obchodní lodi, ale pár týdnů před dokončením té první měl být odsouzen k smrti. Prvního dne na lodi se lekl obyčejné mořské želvy a netušil, že za necelé dva měsíce bude jednou pozřen.

Laureliën zatnul zuby, pomalu vstal, rukama se chytil dřevěných mříží, které ho odklopovaly a hleděl okolo sebe. Za zády měl les, který se podobal těm, které viděl v Safírovém městě. Pod nohami suchou hlínu, která se nacházela s pár trsy suché trávy také všude okolo. Před ním byla mýtina s bednami a pytli z Plachého racka, které démoni odnášeli, zatímco bylo vybíráno, kteří z nich zemřou. A úplně vzadu viděl pláž. Malou písčitou pláž.

Ale kde jsou oni?

Očima těkal po okolí, pevně zatínal prsty do tvrdého dřeva a snažil se najít jedinou bytost. Nezdálo se mu, že by byli ponecháni sami v kleci, mohli přece uniknout. Netušili, kde sice jsou a jak se dostat domů, ale útěk by jim mohl dát naději.

Instinktivně si sáhl za záda. Nahmatal kudlu, kterou mu dal otec a zároveň tu, která vzala život Iorenovi a jiným. Vytáhl ji, prohlédl si ostrou čepel, ve které se odrážel jeho odraz a věděl, že řezáním do dřeva ji zničí. Ale na tom mu nezáleželo. Začal prohmatávat dřevo, hleděl nejužší část, kterou by mohl přeříznut a našel takovou ve výši svých kolen za Starým, kterého musel ve spánku odsunout. Netušil, co jim udělali, protože těmi pohyby a strkáním by se už všichni musel probudit, ale nestalo se tomu tak.

Ještě jednou se rozhlédl okolo sebe, ale když někoho neviděl, začal řezat do dřeva, aby mohl vytvořit průlez na útěk. Jednal bezmyšlenkovitě, nemyslel na možné výsledky jeho činu a ani nepřemýšlel nad tím, že nikdo jiný ještě není vzhůru. Měl snad utéct sám? Neopustím je.

Přeřezal větev pouze z poloviny, rozhlédl se kolem sebe, rty pevně semknuté a na čele krůpěj potu. Bál se, že ho někdo uvidí, ale stále byl sám. Posadil se, ještě jednou se rozhlédl, zhluboka se nadechl a pravačkou kopl do naříznuté části, aby se větev zlomila.

Prasknutí mu přišlo ohlušující, dech se mu zatajil, ale stále v okolí nebyl nikdo, kdo by viděl, co dělá.

To samé udělal ještě s větví vedle. Stačilo to k tomu, aby vytvořil průchod natolik úzký, aby nebyl ihned k vidění, ale zároveň natolik široký, aby v něm protáhl ramena a boky, což stačilo k celému tělu.

Zatřásl s muži ze své posádky, modlil se, aby se probudili, ale nikdo z nich nereagoval. Chytal je za ramena, dokonce jim i dal jemnou facku na tvář, ale nikdo se neprobudil. Vrátil se k díře, kterou vytvořil, hluboce polkl a protáhl nohy, aby se mohl dostat na svobodu. V té chvíli uslyšel zasténání.

Prudce se otočil dozadu, bál se, že spatří démona, ale viděl pouze Dirtteho, který se pomalu zvedal ze země a držel si tvář. Mumlavě opakoval jméno svého bratra, ale Laureliën ho popadl za kotník a naznačil mu, aby byl tiše.

„Pojď za mnou," zašeptal tiše k chlapci se zarudlýma očima od pláče. Dirtte se nejdříve rozhlédl okolo sebe, ale poté se s přikývnutím vydal za komandérem, který se protáhl dírou. Postavil se na nohy, přikrčil se a rozhlédl okolo sebe. Stále nikoho neviděl. Pomohl Dirttemu na nohy a řekl: „Musíme utéct."

„A co ostatní?" šeptl Dirtte s pohledem na klec.

„Neprobouzí se," polkl Laureliën zničeně, popadl chlapce za zápěstí a vyběhl s ním směrem k pláži doufajíc, že najdou alespoň malý člun, kterým by se mohli dostat pryč.

Chlapec za Laureliënem klopýtal, sténal, zadýchával se, ale Laureliën mu nedovolil zpomalit. Táhl ho za sebou jako pytel brambor, nerozhlížel se okolo sebe a myslel pouze na útěk. Bál se, srdce mu bušilo jako splašené, chtělo se mu řvát a prosit o pomoc, ale věděl, že pokud si nepomůže sám, zemře.

Dirtte zpomaloval, dávil se, oči měl plné slz, ale Laureliën ho s vypětím všech sil táhl dál. Poté však chlapec ztěžknul, jako kdyby spadl. Laureliën se ohlédl, myslel si, že zakopl, ale pletl se. Zatajil se mu dech, do očí mu vyhrkly slzy a leknutím pustil Dirtteho ruku. Spadl na zem, dopadl na bok, zvedl ze země oblak šedého prachu a skrze něj se díval, jak Dirtte dopadá na zem a okamžitě zem pod sebou smáčí rudou krví, která se mu valila z krku. Dopadl tváří napřed, z šíje mu trčel kus šípu a nehýbal se. Byl mrtvý a byla to Laureliënova chyba.

„Dirtte," šeptal. Připlazil se k chlapci, zlomil šíp, vzal chlapcovo tělo do rukou a otočil ho k sobě tělem. Dirtte měl stále otevřené oči, hleděl modrozelenýma očima na azurovou oblohu, ze rtu mu vytékal tenký pramínek krve a nehýbal se.

„Dirtte," hlesl se vzlyky v hlase Laureliën. Zvedl hlavu, rozhlížel se kolem sebe a konečně je spatřil. Jeden z nich stál uprostřed mýtiny, v ruce natahoval druhý šíp, kráčel blíže k Laureliënovi a ve tváři byl zcela klidný. Vlasy měl v barvě ohně, po stranách krátké a na temeni delší v mohutných ohnivých vlnách, jako výjev moře v plamenech. Pokožku měl opálenou od slunce, hubený, kůže mu obepínala svalstvo na rukách.

„Zpátky do klece, poklade," pronesl démon se stoickým klidem, namířil šíp na Laureliëna a hlavou mu pokynul, aby se zvedl od chlapce.

Laureliën stiskl Dirtteho tělo, pevně zatnul zuby a nespouštěl zrak z démona. Vypadal přesně tak, jak mu je otec popisoval. Vlasy rudé jako oheň, tvář čirého zla, zbýval pouze modrý jazyk, ostré zuby a ani na tu dálku neviděl, zda skutečně nemá nehty.

Démon kráčel blíže, natahoval šíp, aby ho mohl vystřelit po Laureliënovi, ale nezdálo se, že tak skutečně učiní. „Tomu dítěti život nevrátíš a stejně by zemřelo. Tak mě nenuť se tady přemáhat a vrať se do klece dobrovolně, ostatní s tvým zabitím nebudou tak dlouho váhat," říkal. Hlas měl klidný, hluboký, tvář jako vytesanou z kamene a očima v barvě břidlice sledoval Laureliëna a nespouštěl z něho oči.

Laureliën polkl, nedobrovolně pustil Dirtteho tělo a vstal. Ruce měl pokryté krví a stejně tak i kalhoty. Zatínal pěsti, nespouštěl zrak z démona a to ani tehdy, když na něho přestal mířit šípem a místo toho ho vhodil do toulce na rameni a luk si přehodil přes druhé. Rozpřáhl rukama na náznak přátelského gesta, hlavu natočil do strany s arogantním úsměvem a řekl: „Tak vidíš, že to jde."

Přiblížil se k němu. Svou kudlu měl schovanou za zády, kde měla být. Nejdříve si nemyslel, že by bylo moudré napadnout démona, ale v jeho žilách se rozproudil krev. Vzpomínal na to, jak Dirtteho a jeho bratra viděl poprvé. Byli to dva vystrašení kluci, kteří svůj strach maskovali hněvem vůči komandérovi, který je odsoudil k úmorné práci na lodi a jednoho z nich nevědomky k smrti. Zatímco Briene si na práci na lodi zvykl rychle a zapadl mezi zkušené námořníky, Dirtte byl uzavřenější a od té doby, co získal v Safírovém městě deskovou hru, trávil veškerý volný část tím, že zkoumal jednotlivé strategie hry. Laureliën mu sliboval, že si jednou zahrají spolu, ale nikdy tak neuskutečnil. Tvrdil mu, že nezná pravidla, ale Dirtte je hravě vysvětlil všem na lodi, pouze Laureliën odmítal. Sledoval však toho chlapce při hře. Byl chytrý, šikovný a rychle učenlivý. Dokázal svou strategii rychle měnit na základě toho, co použil jeho protihráč a nikdy se tak nestalo, že by byl poražen. Ale chytrá hlava ho neudržela naživu.

Laureliën došel k démonu. Hlavu měl sklopenou, zuby pevně zatnuté a díval se na své ruce, které měl od chlapcovy krve. Vyčkával na správnou příležitost, vnímal, jak se démon hýbe a jak reaguje. Byl nepozorný, uvolněný, jednu ruku měl zavěšenou na luku a tu dál od Laureliëna volně svěšenou podél těla. Hlavu měl otočenou ke kleci a říkal něco v tom smyslu, že ho tentokrát raději svážou, když je to taková liška mazaná.

A než dořekl svou otázku: „Čim si přeřezal to dřevo?" Laureliënova ruka již pevně držela kudlu. Otočil se rychleji, než přišla jakákoli reakce od démona. Jediné, co mohl vnímat, bylo to, jak se mu krátká kudla zabodla do levé části břicha až po rukojeť. Laureliën chytil démona druhou rukou pevně za rameno, drtil mu kůži pod pevným stiskem a nedovolil mu tak, aby se odtáhl.

Démon zaúpěl, pevně stiskl zuby, položil Laureliënovi s křečovitým výrazem ve tváři ruce na ramena, zeširoka se zazubil a lehce odtáhl hlavu.

Poté přišla jenom tupá rána do čela a Laureliënův svět potemněl.