Bylo pozdě, takřka se schylovalo k ránu. Obloha přecházela z temně modré do fialové a za horizontem do světle růžové. Hvězdy mizely, svět byl tichý jako v žádnou jinou hodinu. Byla to ta část dne, kterou mnoho lidí nepoznalo. Noční sovy uléhaly do svých postelí, ranní ptáčata ještě nevstala. I rybáři měli čas, než se vydají vytáhnout sítě s měsíčníky. Ta hodina patřila pouze lidem, jako byl Laureliën. Těm, kterým smutek a strach nedovoloval spát. Umělcům, kteří vkládali svá těla do maleb, soch a básní. Zlomeným srdcím, která krvácela při vzpomínce na jejich ničitele, vůči kterým tem planoucí pocit nebyl nenávist, ale láska.

Z velké části ležel ve svém křesle. Tvář si opíral o dlaň, oči měl přivřené, hleděl ze špinavého okna a v hlavě měl prázdno, ale zároveň změť tisíce myšlenek, které odešly tak rychle jako přišly. Nemohl se v nich vyznat, přidal si, jako kdyby byl uprostřed bludiště, které neustále rostlo a nemělo konce. Stěny se přibližovaly, rostly do výše, uzavíraly ho, ale nebál se. Sám to bludiště vytvořil a mohl ho kdykoli zničit. Ale nechtěl. Chtěl být ztracen a najít se. Jeho dnem bylo najít východ a nadechnout se čerstvého vzduchu. Toho dne mu to však nebylo souzeno.

Slyšel kroky, tiché překračování po palubě, nepravidelné, jako kdyby někoho zmítala podnapilost. Srdce se mu rozbušilo rychleji, ale tělo se ani nepohnulo. Trestal tím sám sebe, trpěl, aby jeho posmrtný život byl lepší. Vyčkával, třásl se a vnímal, jak se Derin přibližuje. S klikou měl problém, musela mu vyklouznout z rukou, ale přeci jen se dostal dovnitř. Něco zamumlal, ale Laureliën mu neodpovídal. Nadále seděl ve stejné pozici ve svém křesle a vyčkával.

Derin se blížil. Byl cítit po soli a mléčném likéru.

Snažil se uklidnit své srdce, ale nezvládl to. Ne ve chvíli, kdy se Derin kodrcavě dostal až před něho, tiše se zasmál a poasdil se na zem s překříženýma nohama. Musel se Laureliëna přidržet – položil mu dlaň na koleno, svezl se k zemi, poklepal Laureliëna jako koně a ruku sundal, aby se mohl zapřít za zády.

„Měl by si spát," hlesl Laureliën.

„Ty také," zamumlal na to Derin. Nebyl tak opilý, jak Laureliën očekával. Spíš mu začalo připadat, že jeho chůze pochází z únavy. „Raději tu budu s tebou," vydechl dlouze Derin, „nezbývá nám mnoho času, než se přestaneme tak často vídat."

Laureliënovi přišlo, jako kdyby mu srdce někdo chytil do kleští. Bolelo to, byl naštvaný na Derina, na Trist, kterou neznal. Hněval se na všechny, kteří chodili po světě, protože vše na sebe navazovalo a i oni tak zajistili, že brzy přijde o Derina.

„V tuhle dobu ti nemám co říct, Derine. Tahle denní doba patří těm, kteří mluvit nechtějí," opáčil tichým hlasem Laureliën. Přestal se opírat, místo toho se lehce předklonil a lokty si zapřel o kolena.

„Vím," vydechl Derin, pomalu se zvedl na nohy. Pomalu vstával a Laureliën ho doprovázel trupem. Přestal se předklánět, zvedal zrak k Derinovi a čekal, zda něco dalšího řekne. „Nechci toho říct moc," dodal, „pouze pár slov."

„Povídej," vyzval ho. Začal se v něm rozlévat divný pocit. Ne špatný, ale nezvyklý, správný. Jako kdyby neprožíval realitu.

Derin se pomalu předklonil, hlavu měl ve stejné výšce jako Laureliën, rty poblíž jeho ucha, jako je měl on sám dříve toho dne u ucha Iorena. Věděl však, že Derin ho nepřišel zabít. Ale co se tedy chystá dělat?

„Kdybych mohl," zašeptal Derin tak slabým hlasem, že naháněl Laureliënovi husí kůži, „nevzal bych si nikdy Trist. Nikdy, ani kdyby z nebe padalo čiré zlato a moře bylo tvořeno vínem, bych si ji nevzal, kdybych mohl mít tebe."

Laureliënem projel chlad a vzrušení. Žaludek se mu smrštil, krk stáhl a chloupky na krku měl vzpřímené. Derinův dech ho šimral a slova pálila jako krbový oheň po celém dni stráveném venku. Slyšel slova, o kterých vždy snil.

Tiše polkl, naklonil hlavu jemně do strany, rty měl pootevřené a zahleděl se Derinovi do očí. „Lžeš?" otázal se ho.

„Nejsem lhář," namítl Derin stejně tichým hlasem. Rty pomalu přesunul od jeho ucha k Laureliënovým. Políbil ho. Jemně se mu otřel o rty, ale než stačil přestat, Laureliën ho přitáhl blíže k sobě. Vnímal horké rty, jemný odér sladkého mléčného alkoholu a vroucí kůži. Derin se dotýkal jeho krku. Mozolovitými prsty pomalu přejížděl po jeho kůži a líbal ho. Jemně, ale Laureliën z toho cítil nekonečnost. Blažený pocit, který nikdy neskončí, protože získal vše, co si v životě přál. Ale ten cizí a neskutečný pocit stále přetrvával.

•••

Probudilo ho zalapání po dechu.

Pot mu stékal po tváři, tělo se mu třáslo jako ve sněhové vánici a nemohl dýchat. Připadal si, jako kdyby měl tělo obtěžkané kotvami, které ho stahovaly do černé hlubiny, kde měl zemřít. Chtělo se mu brečet, protože ten sen byl noční můrou, ale zároveň splněným snem, který neměl mít. Jedna jeho část si přála, aby to bylo skutečné, aby Derin skutečně přišel a líbal ho, ale ta druhá byla zděšená a zhnusená. Byl to hřích. Snění o muži bylo stejně trestuhodné jako s ním skutečně být.

Posadil se. Síť se pod ním společně s lodí houpala. Všichni ještě spali a dokonce i Derin, na kterého se bál pohledět. Přesto tak udělal. Otřel si tvář, oči pomalu stočil ke svému příteli a otřásl se. Hleděl na jeho rty, představoval si je na těch svých, vzpomínal na jejich chuť a tvar. Vše si vysnil, byla to jenom jeho představa, ale vše mu přišlo tak možné a reálné. I když se to nikdy nesmělo stát.

Sjel pohledem k jeho dlaním. Prohlížel si jednotlivé prsty, které stále vnímal na svém krku, kde mu pomalu přejížděly jako prsty po harfě.

Žaludek měl z toho na vodě. Blažený pocit střídala nevolnost, kterou nakonec neovládl. Seskočil ze sítě, bosýma nohama dopadl na podlahu, rozeběhl se na palubu a převrhl obsah svého žaludku přes levobok. Kyselé šťávy mu zcela zastínily chuť na Derinovy rty, dávil se, třásl, ale věděl, že to nebyl jeho trest. Musel trpět za to, co provedl. Měl by za to zemřít, ale nemohl. Kdyby se tak stalo, odkázal by Derina jako komandéra Plachého racka a on by nemohl odejít za Trist. Vzal by svému otci posledního syna a světu někoho, kdo pomáhal ostatním hříšníkům. Nesměl zemřít, pouze trpět.

Zesláblý se posadil na palubu. Třásl se, přišel si slabý jako děcko, nohy si přitáhl blíže k tělu a otřel si rty. Čelo si zapřel o kolena, zavřel oči a pokoušel se uklidnit. Nemyslel již na ten sen, snažil se ho vypudit hluboko do bludiště, které bylo tvořeno v jeho hlavě, aby si na něj již nikdy nevzpomenul, ale nezvládal to.

Stále se to vracelo, nedokázal se toho zbavit a věděl proč – bylo to jediné, po čem v životě tajně snil. Nechtěl si to přiznávat, ale byla to pravda. Nikdy se nechtěl stát kněžím, komandérem, obchodníkem a ani mužem, kterým byl. Nechtěl zbavovat hříšníky jejich bolestí, ale chtěl políbit Derina. Od té chvíle, co ho blíže poznal, chtěl pocítit jeho rty na svých. Přál si, aby jeho tělo pocítilo jeho prsty jinde než na ruce, když si jimi třásly. Chtěl Derina cítit tak blízko, jako měl jiné. Přál si, aby udělal to, co mu udělal Rile a on později jiným.

Derin byl jeho největším hříchem, pro který měl zemřít, ale on se raději rozhodl trpět.

Vstal. Tělo se mu třáslo a dech měl zpomalený, když se vydal ke své kajutě, aby udělal to, co bylo nutné.

•••

Při chůzi se podlamoval. Došlápnutí na levou nohu ho bolelo, tupá bolest se mu ozývala celým tělem, ale také mu připomínala, že hřešil. Bylo to pouze pár zlomených prstů na noze, které si sám způsobil, ač posádce řekl, že jeho kulhání je způsobeno sudem, který omylem překotil na svou levou nohu. Zrak měl přitom do nejdále od Derina, který se lehce mračil, ale na nic se nevyptával.

Laureliën se následně vydal do města. Poručil Derinovi, aby zkontroloval zboží, vyčkal na příchod poslední obchodnice a dohlédl na plavčíky, že vše připevní a dopraví na loď zásoby na čtyři týdny, aby se dostali zpátky domů.

Městem procházel sám, pokud nepočítal davy cizinců. Kráčel pomalu, kousal se bolestí do rtu, zatínal pěsti a mířil rovnou k obchodníkovi se zvěří, který byl daleko od přístavu. Jeho stánek se vyznačoval proutěnými klecemi, neustálým zpěvem barevného ptactva, syčením hadů, pištěním myší a tichými hekavými zvuky opic. Sám obchodník byl zarostlý, objemnější muž se vzhledem sudu a nerovně zatřiženým hnědým vousem, ač vlasy měl světlé. Nabízel kolemjdoucím svá zvířata, zatímco se mu kolem krku ovíjel dlouhý zelenozlatý had jehož oči hypnotizovaly potenciální zákazníky.

Laureliën se zastavil kousek od stánku, ruce si založil na hrudi a optal se, kolik chce za šedou opici v horním koši.

Obchodník si olízl rty, zeširoka se usmál, přikročil blíže k pultu a hrdě řekl, že sedmnáct zlatých.

„Nedám více než deset," opáčil Laureliën.

Obchodník se jemně zamračil, „přízvuku ze Staré země slevím na patnáct, ale na více ne."
„Dám ti čtrnáct," pokrčil Laureliën rameny a mince vyložil na stůl. Odmítal nadále smlouvat.

Obchodník si odsekl, sundal ze svého krku hada, odložil ho do proutěného koše a přiklopil víkem. Mince shrábl tak rychle, že nemohl být ani schopen je spočítat.

Sundal jeden koš. Na rozdíl od hadího nebyl neprůhledný, ale Laureliën mohl za dřevěnými mřížkami viděl drobnou šedou opici s obrovskýma černýma očima, kterýma hleděla všude okolo sebe.

Obchodník ze své kapsy vytáhl krátkou šňůrku s měděnou rolničkou na konci, kterou Laureliënovi zacinkal před očima. Opice ihned po zvuku zpozorněla a chytila se mříží.

„Kdo vlastní rolničku, ten je pánem opice a té se bude držet," řekl krátce a podal ji Laureliënovi.

Krátce si ji prohlédl, nepřišla mu nijak zvláštní, ale opice na její zvuk reagovala a natahovala se směrem k Laureliënovi.

Schoval rolničku do kapsy, uchopil proutěný koš do obou paží a opici si prohlédl. Zdála se mu smutná, vyděšená. Určitě musela nenávidět ten život v kleci, ze které nemohla odejít, jinak by byla bita, opět lapena a schována do klece.

Vlastně s tou opicí trochu soucítil.

„Derin tě osvobodí," zašeptal tiše, aby ho obchodník a nikdo jiný nemohl slyšet. „A bude ti dobrou společností, jako byl mne."

Ač pro něho trpěl, mrzačil své tělo a ducha, Derin pro něho byl přítelem a člověkem, na kterému mu záleželo více než na komkoli jiném.