V dětství sice moc lidí se svým bratrem neměl možnost potkat. Ač nejdříve žili daleko od ostatních a poté byli drženi za zdí, snadno pochopil, že na světě není mnoho těch, kteří by byli jako on a Silweriën. Sdíleli stejnou tvář a trvalo mnoho let, než potkal takové, kteří by byli jako oni dva. Pouto se svým bratrem proto považoval za posvátné, nezlomitelné a myslel si, že je svazuje až do smrti. Jednou o tom bratrovi řekl. Pověděl mu, jak si myslí, že to, kým jsou, z nich dělá výjimečné lidi, kteří byli stvořeni pro to, aby dosáhli velkých věcí pospolu.

Silweriën však odvětil: „Jestli se budeš pouze celý život schovávat za mými zády, nikdy tohoto hloupého snu nedosáhneš."

Laureliën byl tím menším. Neměl takovou odvahu, inteligenci a ani šarm jako jeho bratr a proto se snažil vše od svého bratra převzít a napodobit. Věděl, že to nenávidí, ale přesto to dělával a čím byl starší, tím více vnímal bratrova kousavá slova, aby se vzchopil a začal se trochu snažit. Laureliënova snaha ho dostala na pláž v Safírovém městě s poloprázdnou láhví v ruce a červenými tvářemi.

Nebyl opilý, ale cítil se uvolněný. Derin byl v podobném rozpoložení, protože likér nebyl tak silný, jak očekával. Zůstali však sedět na pláži, protože vzduch byl teplý, nebe poseté hvězdami a okolí klidné.

„Přemýšlel jsem," hlesl Derin, „furt mi nedává spát, proč jsem nikdy nepotkal Silweriëna."

„A čeho si dosáhl?" otázal se tiše Laureliën.

Derin chvíli mlčel, dlouze vydechl, vzal si od Laureliëna láhev, napil se, chvíli likér převaloval na jazyku a až poté, co polkl, tiše řekl: „Myslím si, že Silweriën zemřel."

Laureliën hleděl na moře. Pozoroval vlny, bílou pěnu, která se líně plazila po pláži a sledoval i měsíc, který rozléval své paprsky jako tekuté stříbro po vlnící se hladině. Snažil se dohlédnout tam daleko za obzor až do Staré země, kde se narodil a vyrostl.

„Proč si to myslíš?" zašeptal Laureliën zlomeným hlasem.

„Protože vždy, když se o něm snažím něco zjistit, jsi smutný. Nikdy ti nenapsal dopis a pokaždé, když ho ‚jedeš navštívit', řekneš mi pouze to, že jste si moc nepopovídali. Ani tvůj otec se v dopisech o něm nikterak nezmiňuje. Myslím si, že zemřel," odpověděl Derin souvisle bez jakékoli mezery, ve které by hledal vhodná slova.

Laureliën sklopil zrak k zemi. Nohy měl pokrčené, o kolena si opíral paže, v dlaních převaloval hrst písku. „Ještě předtím, než jsem nastoupil na Plachého racka, krátce poté, co jsme byli vyhozeni z domu, abychom si našli vlastní místo, pohádali jsme se. Chtěl jsem, abychom zůstali spolu, ale Silweriën se chtěl rozdělit a jít si navždycky vlastní cestou. Přespávali jsme v jednom hostinci, ale uprostřed noci se vyplížil z hostince, aby se mohl vydat na vlastní cestu. Jakmile jsem se ráno probudil, vydal jsem se ho hledat a... Nalezl jsem ho. Ležel v kanále vedle silnice. Okradený, zmlácený a hlavně mrtvý. Někdo napadl mého bratra a já tam nebyl, abych mu mohl pomoci."

Bylo těžké to říct. Jazyk měl zauzlovaný, do očí se mu hnaly slzy a hlas mu přeskakoval, když na to vzpomínal. Zkroucené tělo u cesty, otevřené bledě modré oči bez životy a ledově modrá kůže, se kterou se snažil třást, aby se probudil. Silweriën byl však již mrtvý, nebylo mu pomoci a Laureliën si to kladl za vinu – nedokázal totiž bratra ochránit.

Vnímal, že na něho Derin hledí, ale neřešil to. Hleděl na moře, sám sobě vyčítal vše, co se tu noc událo, ale také cítil úlevu. Derin byl prvním, kdo to věděl, pokud nepočítal otce. Tělo svého bratra nechal poslat domů, aby byl spálen a od té doby se již domů nevrátil. Komunikoval s otcem už pouze přes dopisy, které častěji dostával. Pather se od smrti syna změnil. K Laureliënovi začal být milejší, ale to bylo horší než to, jak se choval dříve, protože se zdálo, že jeho přísná a tvrdá výchova byla způsobena Silweriënem a ne tím, jaký Pather byl. Laureliën věřil a doufal, že otcova změna chování byla způsobena steskem a ne nevraživostí vůči jednomu ze synů.

„Proč si mi nikdy neřekl, že zemřel?" otázal se Derin.

Laureliën pokrčil rameny, „přijde mi lehčí říct, že s bratrem nemluvím a on si žije někde svůj život beze mne a je šťastný. Nebo snad doufám, že ve skutečnosti není mrtvý."

„Nenáviděl si ho vůbec?" tázal se Derin dál hlasem, který mu byl cizí. Dokázal být všelijaký. Uměl se přetvářet, vyprávět, projevovat všelijaké emoce, ale tenhle Derin přišel Laureliënovi cizí. Odjakživa o svých bratrech mluvili jako o hlupácích, podlých bastardech a osobách, které více nenáviděli než milovali. Přeháněli, ale když najednou měli oba dva projevit lítost vůči Silweriënovi, vše bylo zvláštní a snad i falešné.

„Svým způsobem ano, ale zároveň ne. V průběhu dospívání jsme se odcizili a pochopili jsme, že spolu nedokážeme být přátelé, protože naše názory na svět byly moc odlišné. Když já šel vpravo, Silweriën vlevo. Kdybych řekl, že k smrti nenávidím ovesné kaše, Silweriën by nejedl už nikdy nic jiného. Hádali jsme se, prali, neustále jsme se na sebe hněvali, ale stále to byl můj bratr a jeho smrt mne uvrhla na pokraj zoufalství a sebezničení. Avšak, když na něho vzpomínám, vidím pouze ten křik a neshody. Byl bych raději, kdyby byl živý, ale nemohli bychom být už nadále blízko sebe, pokud bychom si chtěli zachovat alespoň špetku lásky k sobě." Laureliën odpovídal monotónně. Hleděl před sebe na indigové moře a snažil se na bratra nevzpomínat, protože nechtěl ve své hlavě vidět ty hádky a tichou nenávist, kterou v sobě drželi pokaždé, když byli oba zbiti za to, co provedl pouze jeden z nich.

Derin mlčel, střídavě hleděl na moře, na Laureliëna a na ubývající tekutinu v láhvi. „Asi rozumím," hlesl po dlouhé době. „Vatis nás bil a zabil nejmladší z nás, ale stejně, když zemřel, jedna má část byla smutná, protože to stále byl bratr. A Colas? Další parchant, ale stejně doufám, že má dobrý život a nemusí už nadále trpět to, co si s námi prožil."

Laureliën vstal. Rozbolela ho hlava a cítil se slabý. Nevzpomínal na Silweriënovu smrt už dlouho. Vždy o něm uvažoval jako o živým a stejně arogantním, jako býval. Ale rozpomenutí ho drtilo jako kleště ořech. Cítil, že pod tím tlakem praská a na povrch by se mohlo dostat nitro, které bylo hořké a prolezlé červy.

Omluvil se Derinovi, řekl, že je unavený a vydal se na loď. Cítil, že se jeho hrdlo již stahuje. Třásly se mu ruce a začal vidět rozmlženě. Ten den byl pro něho moc náročný, nedokázal ve stejnou chvíli snést Silweriëna, vzpomínku na Rilea a ostatní a zároveň na mladého Iorena, jehož otec se nejspíše táže, proč se syn nedostavil k večeři.

•••

Měsíc v úplňku vrhal na celý přístav dlouhé ledové stíny. Večer to byl poklidný, vál jemný slaný vítr, vzduch byl teplý a moře klidné. Loď se jemně pohupovala, podlaha vrzala pod nohami a na palubě seděl shrbený chlapec nad dřevěnou deskou.

Laureliën jemně při pohled na mlynářova mladšího syna, Dirtta, naklonil hlavu do strany. Chlapec si ho všiml, zvedl hlavu a jemně přikývl na pozdrav.

„Měl by si spát, Dirtte. Zítra nás čeká poslední den, než se vydáme zpět do Staré země," oznámil mu.

Dirtt protáhl rty do úzké linky a na čele se mu objevila jemná vráska. Bylo to zklamání, že musí opustit Safírové město, které muselo přirůst k srdci každému člověku, který nebyl slepý, hluchý a bez čichu zároveň.

„Nechce se mi spát a z podpalubí mě vyhodili, protože jsem svítil lucernou a klapání kamenů všechny obtěžovalo," namítl Dirtte. Měl tenký hlásek dítěte, ač měl silná ramena od tahání pytlů mouky.

Laureliën sklopil zrak k desce. Ta hra se jmenovala Sha a byla složitější, než mohl člověk očekávat. Cílem bylo vyřadit z desky všechny kameny protihráče až na jeden, který se nazýval Kat. Úkolem Kata na desce bylo pouze zabránit tomu, aby ostatní kameny byly vyhozeny z desky, protože jeho samotné vyhození by znamenalo prohru. Každý barevně pokreslený kámen měl své vlastní tahy a vlastnosti, které bylo klíčové se naučit, stejně jako taktiky a kombinace dvou nebo více druhů kamenů.

Laureliënovi tu hru představil před lety komandér Tonks Tonks a nenáviděl ji. Neuměl v té hře vyhrát. Jeho mysl nebyla schopna zkombinovat pohyby kamenů natolik, aby svého protihráče porazil. Jediná taktika, kterou znal, bylo položit Kata do samého rohu desky, nechat vyloučit veškeré své kameny a ponechat si pouze Hrdlořeza. Kámen, jehož pohyb byl takřka přes celou desku a dal se kombinovat do určitých úhlů. Většinou s Hrdlořezem vyhodil takřka půlku protihráčových kamenů, ale poté byl zahnán do rohu Démony. Nikdy neporazil Démony.

„Víte, jak se ta hra hraje, komandére?" otázal se Dirtte.

„Bohužel," zalhal Laureliën se zakroucením hlavy, „nikdy jsem s ní nebyl seznámen."

Dirtte si zamumlal, že je to škoda, protože ještě neměl možnost si ji s kýmkoli zahrát. Laureliën namítl, že brzy spoluhráče najde a následně se vydal do své kabiny.

Hrdlořez je složitá postava. Zdá se všemocný a neporazitelný, ale opak je pravdou. Je sám, vždy je sám a není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Když Hrdlořeza postavíš proti Vládci – vyhraješ. Avšak obklič ho dvěma Hlupáky a zemře.

Podobná slova řekl komandér Tonks Tonks Laureliënovi po jejich první hře. Nabádal ho, aby Hrdlořeza nevyužíval, aby si jeho taktiky skryl do zálohy, ale Laureliën ho neposlouchal a vždy hrál pouze s ním. Právě kvůli tomu vždy prohrál.