Do přístavu se vrátil až za tmy. Bál se, že se ztratí v lese, který neznal, ale kroky a polámané listy s větvemi ho postupně vyvedli ven na okraj města, kde již znal cestu. Byl klidný, trochu unavený, ale jeho duše byla v rovnováze z pocitu dobře vykonané práce a vysvobození, které přivedl do duše jednoho hříšníka.

Zažil to již mnohokrát. Dříve si jako dítě myslel, že jsou lidé za své hříchy trestáni, ale posléze pochopil, že se nejednalo o trest, nýbrž o pomoc. Bylo pravdou, že nejdříve potrestáni byli, aby se pokusili pomoci si sami, ale pokud to nezvládli, pomohli jim jiní. Pokud člověk kradl, usekli mu ruku, aby pocítil bolest a pochopil, že s krádežemi musí přestat, aby byla jeho duše osvobozena od hříchu. Ale pokud krást nepřestal, bylo zřejmé, že hřích již natolik pohltil jeho mysl, že musel být osvobozen smrtí, aby za Zlatou bránou mohl poznat lepší život, který mu na zemi nebyl umožněn.

Byli však lidé, kteří si nemohli pomoci sami. Zatímco surovec mohl rozevřít své pěsti, aby nikoho neuhodil, zloděj mohl přestat krást a lhář přestat lhát, někteří nemohli. Jejich hříchy byli natolik zlé a prohnilé, že existovalo pouze vysvobození, které jim mohlo pomoci. Mezi takové lidi patřil i Ioren. Smilník, který prahnul po mužích, mohl být osvobozen pouze smrtí, aby za Zlatou bránou poznal čisté a nezkažené pocity chtíče pouze vůči ženám.

Laureliën svého otce mnohokrát viděl, jak podobné lidi osvobozoval. Nepoučené lháře, zloděje, ale také krvelačné vrahy a smilníky, kteří byli jeho rukou osvobozeni, aby mohli přežít lepší posmrtný život. Laureliën byl připraven, že jestli se stane kněžím, tato úloha připadne i jemu. A skutečně i připadla.

Trestal smilníky, protože věděl, že on jejich smrt udělá tak milosrdnou, jak si ti nebozí lidé zaslouží. Nesetne jejich hlavy, nepověsí je na silném provaze, kterým jim zlomí vaz, ale pouze jim milosrdně vrazí kudlu přesně do srdce ve chvíli, kdy to nebudou čekat, aby jejich smrt byla okamžitá a v soukromí, aby nebyli osvobozeni před svými blízkými, kde by se jim do očí obtiskli pouze jako hříšníci a ne jejich milovaní.

Trestal také smilníky, protože věděl, že jejich bolest je ta nejhorší, kterou může člověk prožít. Nekonečná svazující bolest a démonický chtíč, který lomcuje jejich tělem a nutí je prahnout po osobách, které nesměli mít. Zvrácenosti a oplzlé myšlenky, které se jim honily hlavou je musely dovádět k šílenství, od kterým jich Laureliën pomáhal.

Bylo těžké s tím hříchem bojovat a on to věděl. Člověk mohl drtit své kosti, trhat svou kůži a krvácet, ale ty myšlenky se stále vracely – on to znal.

Kdyby si však vzal svůj život a přijal ten lepší za Zlatou bránou, kdo by nadále pomáhal těm, jako byl Ioren? Nikdo by jejich smrt neudělal tak milosrdnou jako Laureliën.

•••

Na loď dorazil pozdě. Byl unavený po celém dni, vyhládlý a ve své kapse měl vzpomínku na osobu, které pomohl od hříchu. Chtěl si vzpomínku na Iorena uložit mezi ostatní, kterým pomohl. Ioren byl šestou osobou, které pomohl, ale Laureliën si na všechny pamatoval natolik, jako kdyby se vše stalo v jeden jediný den. Nechtěl však na nimi vzpomínat, protože věděl, že teď se již mají lépe, než když museli žít na zemi.

Loď byla tichá. Hádal, že někteří již spí nebo jsou v hospodě, ale nikdo nebyl v jeho přítomnosti. Byl za to rád do té doby, než si všiml matného světle, které osvětlovalo kajutu do které mířil. Jemně se zamračil, povzdechl si a otevřel dveře.

Správně očekával Derina. Seděl za stolem, nepřátelsky se mračil na smlouvy, ruce měl založené na prsou a ani si nevšiml Laureliënova příchodu.

„Stalo se něco?" otázal se Laureliën, Derin krátce vzhlédl, zamračil se a bradou poukázal na smlouvy.

„Darhner se nedostavil s bavlnou. Čekal jsem na něco celý den, ale neukázal se," procedil skrze zuby. „On a ta bylinkářka."

„Je to Dashner," opravil ho Laureliën, sundal si svou vestu a posadil se na místo, kde vždy sedával Derin. „A ani se nedostaví. Včera se mnou ukončil smlouvu, musím najít jiného dodavatele, ale letos bavlnu nepřivezeme. Co se týká bylinkářky... Je to zvláštní žena, dáme jí čas do zítřejšího poledne, se západem slunce bych chtěl nejpozději vyrazit zpět do Východní provincie."

Derin zvedl zrak. Už se nemračil, místo toho se tvářil překvapeně a netušil, na co dříve reagovat. „Už léta odebírá mouku za bavlnu, co se mu znelíbilo?"

Laureliën chvíli uvažoval, že mu neodpoví, ale přišlo mu to vůči Derinovi nespravedlivé. „Chtěl, abych sloužil na jeho vlastní obchodní lodi a odešel z našeho námořnictva. Odmítl jsem a on se mne pomstil tím, že ukončil naši smlouvu. Nic se neděje, najdu jiného dodavatele," zakroutil Laureliën hlavou. Čim více nad tím uvažoval, tím absurdnější se mu to zdálo.

„Idiot," zamumlal si Derin, stočil zbývající dvě smlouvy, odhodil je na stůl, zapřel se o Laureliënovo křeslo a nohu si hodil přes nohu. „Užil sis ten volný den?"

Laureliën se lehce usmál, „dobře jsem se najedl, prošel jsem si město a nedaleký les. Snad se nezlobíš, že jsem ti nechal loď na starosti."

Derin mávl rukou, „vše šlo hladce. Mlynářově mladšímu synovi se dokonce začalo na lodi líbit. Říkal plavčíkům, že jako mlynář nemůže pomalu vytáhnout paty ze mlýna a pokud jo, jede akorát odvést mouku do města. Tady je sice práce namáhavá, ale tolik nových míst a lidí ještě neviděl. Mám pocit, že tu snad bude chtít potom i zůstat," ušklíbl se.

„Znal jsem jednoho takového, který nejdříve proklínal svého komandéra a nakonec sám zůstal," zamyslel se Laureliën nahlas při vzpomínce na Derina.

Derin se zamračil, ale poté se rozzářil. „Včera jsem se neviděli, ale koupil jsem tu růži, kterou si mi popisoval při počátku plavby."

Laureliën neodpovídal. Stále se mu nelíbilo, že by měl Derin odejít od Plachého racka.

„A také," odkašlal si Derin, natáhl ruku k zemi a zvedl zdobenou skleněnou láhev s matnou mléčnou tekutinou. „Jsem objevil mléčný likér. Překvapivě chutná dobře a není tak silný, abys ho musel ředit. Tak co říkáš?" zazubil se.

Laureliën si povzdechl. „Mám poměrně hlad, abych pravdu řekl."
„Nevadí!" zajásal Derin, „obchodník říkal, že se ten likér dokonale hodí ke sladkému pečenému chlebu, který seženeš v pekárně, kde pečou až dlouho do noci od té doby, co se tenhle likér stal tak oblíbeným. Seženeme chléb k jídlu a ochutnáme likéry Nové země?"

Na to už Laureliën nenamítal. „Kup chléb, sejdeme se na mole. Ještě potřebuji něco dodělat," poškrábal se na hlavě, ale než to dořekl, Derin byl již na nohou.

Derinovy kroky brzy odezněly, zmizel z paluby jako vítr z plachet a nechal Laureliëna samotného. Vstal, přesedl si na své místo, vytáhl falešné dno šuplete a vložil pod něj Iorenův rybářský přívěsek, aby si navždy pamatoval, kdo byl jeho rukou osvobozen.

Hleděl do šuplete na všechny ty předměty a vzpomínal.

První, který získal, byl zlatý medailon Briciuse.

•••

Bylo to rok poté, co nastoupil na Plachého racka. Dny byly dlouhé a suché, Plachý racek dorazil do přístavu v Jižních provincií. Hladina moře se rychle snižovala, řeky vysychaly a loď tak uvízla v zátoce na mnoho týdnů, než začalo pršet. Ty dny Laureliën trávil bloumáním po okolí, poznávání nových lidí, ale hlavně tím, že se nabízel jako kněží v chudých vesnicích, které neměly vlastní dům boží. Přednášel na modlitbách, žehnal, ale hlavně byl pro lidi oporou.

Jednou dorazil do vzdálené vesnice, která byla obklopena vinicemi. Rozhodl se tam na pár dnů zůstat, povídal si s lidmi o Bohu a vyprávěl legendy, zatímco pil. Jeho hrdlo bylo proléváno sladkým a suchým vínem, červeným i bílým, starým, ale také mladým. Jeho zrak byl dvojitý, tváře rudé, nedokázal se přestat celé ty dny smát. V té vesnici poznal Rilea Xohkse. Rile byl vinařem, vysoký s širokými rameny, plochým břichem a hnědými vlnícími se delšími vlasy s postupujícími šedinami od spánků. Tvář měl hranatou, oči karamelové a přesto, že byl již skoro padesátiletý, byl stále pohledný a energie měl jako kdejaký mladík.

Nabídl Laureliënovi, aby pár dnů zůstal v jeho domě, protože od té doby, co jeho děti odešly a žena zemřela, měl tolik volného místa, že netušil, co s ním. Laureliën zůstal. Opilý, veselý a hlavně unavený padl do postele, kterou mu Rile nabídl a i přes svůj strach spát – usnul. Kdyby nebyl posilněn alkoholem, nikdy by neusnul a dokonce by ani nezůstal v cizím domě, ale toho dne bylo těžké ho probudit, ač jiné dny stačilo, když na zem spadl špendlík.

Neslyšel Rilea vkročit do ložnice a ani to, když se posadil do postele. Probudil se až tím, když cítil, jak se mu jeho krátké vousy zabodávají do rtů a nemohl dýchat ústy. Rile držel jeho dlaně, snažil se mu vykroutit, ale strach, zmatení a panika, která ho zachvátila, z něho udělala pouze zmítající se stvoření, které netušilo, jak si pomoci. Přišel si jako ryba na suchu, v očích měl slzy a Rileova slova o tom, že vše bude v pořádku, se mu zabodávala do těla jako tisíce nožů.

Nikdy si nevzpomněl na to, co se stalo poté. Jeho mysl je v té chvíli černější než noc a pustější než otevřené moře. Ví pouze to, že všechny vzpomínky na to ho bolí a je z toho smutný.

Avšak ráno, když se probudil, myslel si, že vše bylo pouhým snem. Rile ho uvítal snídaní a prosbou, zda by mohl požehnat dítěti jeho přítele, které se narodilo před pár dny, protože v okolí žádný jiný kněz nebyl. A Laureliën tak učinil. Požehnal dítěti, pomodlil se s vesničany a vypomohl na vinicích. To vše v blízkosti Rilea. Protože jeho mysl mu říkala, že ta děsivá noc se odehrála pouze v jeho hlavě jako noční můra.

Další noc však pochopil, že se nejednalo o sen. Už tolik nepil, byl při vědomí, tvář měl otočenou ke zdi a oči pouze zavřené, když zaslechl, že se dveře otevírají a přes vrzající podlahu k němu někdo kráčí. Cítil Rileovu vůni po víně a slunci, když se usadil do jeho postele, ale Rile už nestačil cokoli udělat. Myslel si, že Laureliën spí a to byla jeho největší chyba. Neočekával totiž, že kněz vyskočí ze své postele, obejme prsty jeho krk a palce mu vší silou zaboří do hrdla, aby mu zabránil dýchat.

Spadli na zem, Rile se sápal s hekáním po Laureliënových pažích, ale Laureliënův vztek z něho udělal stvůru se silou býka. Mačkal Rileovo hrdlo, po tvářích mu stékaly slzy a nemohl dýchat.

Až poté, co se Rileovy oči protočily, paže padly k zemi a jeho tělo se uvolnilo, Laureliën z něho sesedl. Třásl se na zemi, plakal, trhal si vlasy z hlavy a přitom sípavě prosil Briciuse o slitování.

Věděl, že musí utéct a to přesně udělal. Vstal, kolena se mu třásla, oblékal se, otíral si slzy a přitom stále prosil Briciuse o odpuštění za to, co udělal.

V jedné chvíli však prosit přestal. Mačkal v rukou svou košili, hleděl na Rileovo tělo a zlatý medailon s rozkvetlým stromem, když si uvědomil, že to, co provedl, způsobil Rile. Vzal si Laureliëna a udělal tím ze sebe surovce a smilníka a Laureliën pouze zmařil jeho hříšný život, aby ten posmrtný mohl prožít šťastný.

Klekl si, vzal si Rileův medailon, přestal plakat a opakoval si, že mu pomohl – odpoutal ho od hříšného života.

•••

Kdyby již dříve neměl problémy se spánkem, obvinil by Rilea z toho, že nemohl v noci spát, avšak on nebyl původcem. On pouze nasypal sůl do otevřené rány, která sžírala Laureliënovo tělo jako spalující slunce pole.

Ač Laureliën nevinil Rilea z jeho problémy se spánkem, vinil ho z jiných věcí. Rile v něm totiž zasel semínko, které vyklíčilo v rostlinu černou jako uhel a své kořeny roztáhlo po celém těle. To semínko hříchu přivádělo Laureliën ke zlým a hříšným myšlenkám. Bolest kořeny ničila, lámala je, pálila, ale nikdy nedokázal zničit všechny. To, jak Rile smýšlel nad Laureliënem, přimělo Laureliëna tak myslet nad Derinem. On byl však silnější, odhodlanější zničit svůj hřích v počátcích a nikdy neublížit svému příteli tak, jako Rile ublížil jemu.

Od toho dne také Laureliën nezvládl pozřít více alkoholu. Krk se mu stahoval, víno mu připomínalo pohlednou tvář milého muže, který se proměnil v monstrum, které mu ublížilo více, než mu kdykoli ublížil otec. A to i přesto, že Pather způsobil svým synům nemyslitelná zvěrstva, v očích Laureliëna byl Rile horším člověkem.