Té noci spal. Bylo to dáno vyčerpáním předchozích dnů a toho, že usnul dříve, než se na lodi objevili ostatní. Ani jejich hlasy ho neprobudily – tak tvrdý spánek měl. Brzký spánek však zařídil také brzké vstávání předtím, než vůbec vyšlo slunce. Převlékl se, tvář si omyl v sudu s vodou a vydal se rovnou do své kajuty, kde se zavřel před světem a připravil veškeré smlouvy. Mnoho obchodníků mělo přijít již toho dne, aby vyměnilo své zboží a chtěl, aby vše bylo pro Derina připraveno. Nechával práci předání už pár let na něm a ten den vždy využil, aby byl sám. Pro Derina to byly zkušenosti a chvilkové pocity, že je tím, kdo všem poroučí a jeho tvrdohlavá povaha nikdy nedovolila, aby si ho jediný obchodník zkusil napálit, že se s komandérem dohodl na nižším odvodu. Tahle práce byla také jedním z důvodu, proč Derina naučil číst.

Po přípravě smluv se pomodlil. Nejdříve pronesl modlitba pro Lháře, jemuž náležel den. Poté poděkoval Briciusovi za vše, co mu dal a vzal, aby z něho učinil člověka, kterým se stal. A nakonec prosil o odpuštění. Omlouval se za činy, které provedl a které teprve vykoná. Svěřoval se svému Bohu se svými činy, které musel učinit a prosil, aby se nad ním Bricius u Zlaté brány slitoval, neboť konal jen a pouze v jeho jméně.

„Jsem pouhý hříšník konající ve tvém jméně," hlesl. Pomalu otevřel oči, hleděl z okna na rozjasňující se oblohu, která hrála světle růžovými a modrými barvami, zatímco zlaté sluneční paprsky se pomalu plazily z pod obzoru.

Věděl, že v té chvíli jsou již rybáři vzhůru, vytahují sítě s měsíčníky, které plánují odnést na trh, kde tržníci již vybalují své stánky, aby mohli lidem nabízet své výrobky. Čerstvě upečený chléb, čerstvé mořské ryby, ovoce a koření. Mínil se toho dne vydat na trh, ale stále bylo ještě brzo. Měl stále čas pro sebe.

Vstal, bosí přešel ke svému stolu, otevřel jediný šuplík a zahleděl se dovnitř. Byl z velké části prázdný a až na pečetidlo a vos v něm ležel pouze prach a malá hnědá krabička. Opatrně ji vytáhl, položil na stůl, jako kdyby byla vyrobena z nejkřehčího skla a otevřel ji. Pod tmavě hnědým dřevem v tmavě modré hedvábné látce leželo kožené pouzdro s tenkou dýkou uvnitř.

Dostal ji od otce. Jedna pro něho a druhá pro Silweriëna. Byla ulita z jiné větší dýky, která dle otce přinesla spravedlnost do jejich životů a dala jim místo, které jim náleželo. Jeho bratr svou dýku po vzoru prvotního odlitku nazval Spasitelem, zatímco Laureliën svou nazval Zkázou.

Častokrát tu dýku nevytahoval. Byla prý určena pro ozdobu za opasek a pouze v těch dnech, které měli pro člověka být výjimečné. A ten den Laureliën za výjimečný považoval. Opatrně dýku vytáhl společně s pouzdrem a zavěsil ji za opasek kalhot. Toho dne svou uniformu neměl. Byl oděn v prostých tmavých kalhotách, vysokých botách a krémové košili s tenkou černou vestou se zlatými knoflíky a lemováním okolo límce. Ten den chtěl být pouze Laureliënem Patherem, nikoli komandérem nebo kněžím.

Ale ani poté, co byl oblečen a připraven vyrazit, nebylo slunce natolik vysoko, aby značilo začátek nového dne. Přístav byl stále potemnělý, rybáři se teprve dostávali ke svým bárkám a byl stále příliv. Obchodníci se teprve v polospánku plahočili okolo dřevěných stánků a nebyli připraveni nabízet své výrobky jako ty nejlepší a nejlevnější, které bylo možné sehnat.

Laureliën tu chvíli využil ještě k tomu, aby znovu otevřel šuplík, který měl již obsahovat pouze prázdnou krabičku od dýky a pečetidlo. Obě věci vyndal, odložil je na stůl a dlaň strčil do šuplete. Pokud dostatečně zatlačil na zadní část spodní části, nadzvedlo se falešné dno, které mohl vytáhnout, aby tak odhalil prostým lidem skryté poklady jeho šuplete.

Člověk, který nebyl v těch věcech znalý, by je považoval za harampádí. Kožený náramek z tučného severního zvířete, který měl z Křišťálového města na severu Nové země. Polovina zlaté mince Staré země a medailon rozvětveného listnatého stromu – symbol Briciuse. Duhový kámen, který se těžil ve středu Nové země a stříbrnou vidličku. Byly to zvláštní poklady, které nesly své vzpomínky, které znal pouze Laureliën.

Uložil své vzpomínky zpátky hluboko do šuplete, kde bylo místo, které jim náleželo. Nechtěl, aby je kdokoli spatřil, patřili pouze jeho zraku a to pouze tehdy, když byla jeho mysl zamlčená chmurnými myšlenkami a vzpomínkami na ty, které potkal a kterými byl obdarován.

„Je čas vyrazit," vydechl. Zhluboka se nadechl, upravil si límec své košile a pomalými kroky se vydal na trh. Měl před sebou dlouhý den.

•••

Když byl dítětem, tehdy, než začal žít v noblesním sídle, kde poznal chlad a tvrdé bití, brávali ho rodiče společně s bratrem na trh. Do nejbližšího města to měli dlouhou cestu, vždy za mulou táhli malý povoz a plánovali přivést tolik surovin, kolik jim jejich rozpočet dovolí. Mnohokrát ze své malé farmy neodjížděli, ale když ano, vraceli se zavaleni surovinami, které jim měli zajistit obživu.

Tehdy ten trh ve městě považoval za kolos. Těch pár stánků a obchodníků pro něho byl davem, který měl vše a nabízel mu to za nuzný peníz. Rodiče jemu a Silweriënovi vždy koupili sladké koule smažené na tuku, které zaplácly jeho žaludek na celý den. Bylo mu po nich těžko, ale nikdy je neodmítl, protože ten sladký éterický pocit v jeho ústech mu za následnou bolest vždy stál.

Po smrti matky na trh přestal jezdit a opět se k nim dostal až jako dospělý.

Poznal skutečně velké trhy, které se táhly po celém pobřeží a v přilehlých uličkách. Neslyšel vlastní myšlenky, lidé se překřikovaly, vrážely do sebe a pod nos mu neustále někdo strkal čerstvé ryby, šperky, drahé oblečení a demižóny vína.

Koupil si jednu do křupava opečenou rybu na špejli, která byla potřena pálivým sosem, který mu rozdráždil jazyk. Ostrou pachuť proto spláchl nasládlým sirupem ze stromové mízy a žaludek ještě zaplácl bobulovitým bílým ovocem, jehož bobule byly náhodně sladké a kyselé. Nikdy netušil, kterou zrovna ochutná a jeho tvář se tak buď zkroutila do úšklebku nebo blaženého pocitu.

Po jídle se na chvíli vzdálil z trhu. Pomalými kroky se dostal na zlatou pláž, sundal si boty a po kotníky vlezl do teplého moře, které daleko za přílivem bylo připraveno hostit rybáře, kteří stále porcovali své úlovky měsíčníků, aby mohli vyrazit na dopolední lov.

Stál v moři, pozoroval horizont a přitom přemýšlel, co vlastně chce zařídit. Hlavním pro něho byla pouze opice, kterou chtěl dát Derinovi darem za vše, co pro něho udělal – hlavně za to, že byl stále s ním, když to potřeboval.

Ale když se nad tím zamyslel, další plány neměl. Chtěl se pouze loudat, aby se vyhnul obchodníkům, kteří ho považovali za méněcenného. A chtěl se setkat s mladým Iorenem, který mu slíbil, že mu ukáže Purpurovou tůni, jakmile vyloží své úlovky.

Řekl, že se setkají u posledního stánku ve východní části města. Ten stánek náležel starému muži, který splétal a opravoval sítě a byl pouze co by kamenem dohodil od Laureliëna, který měl na jeho tichý stánek dokonalý výhled a mohl tak věděl, kdy se Ioren přiblíží.

To však trvalo déle, než Laureliën myslel. Žaludek mu již slehl, slunce se mu opíralo do zátylku a začal být z nic nedělání malátný. Už před nějakou chvílí vylezl z vody, obul si boty, uvolnil horní knoflíky košile, aby se mu lépe začalo dýchat a vydal se i mezi domy do stínu.

Tam již nepobyl dlouho. Naslouchal rozhovorům trhu, opíral se o kamenný dům a vyčkával na Iorena, který se přihnal jako letní bouře. V náruči držel rybářskou síť, kterou okamžitě položil na trh stánkaři a bez vyzvání ho požádal o spletení ok, která vytvořily hřbetní ploutve měsíčníků. Vedle sítě položil dvě mince, otřel si čelo a dlouze vydechl. Rozhlédl se okolo sebe a netrvalo dlouho, než se pohledem setkal se smutným komandérem, který se opíral opodál.

Zachraň mě, pane, před tímto hříchem, žádal, ačkoli se jeho kroky již stočily k mladému Iorenovi.

•••

Okolí Safírového města bylo tvořeno exotickými stromy se zelenými a měkkými kořeny, rostlinami s listy většími než batole a květinami, které hrály všemi barvami duhy. I mezi stromy bylo teplo, vzduch byl vlhký a vysoko v korunách stromu zpívali ptáci a skákali divoké opice s rudou a černou srstí.

Ioren Laureliëna vedl daleko. Žádná cesta v tom lese neexistovala, proplétaly se mezi listy a kořeny, ohýbali se před liánami a nízkými větvemi, jednou Laureliën i naskočil leknutím, když mu před nosem skočila drobná zelená žabka, která se rázem ztratila mezi stromy.

„Skokanky, dokážou přeskočit i člověka," zasmál se tiše Ioren, který si všiml Laureliënova zmatení ze zvířete.

„Žáby ve Staré zemi jsou mohutné a bradavičnaté, sotva poskočí," zamumlal na to Laureliën. Dříve je chytal u potoka, ale bál se toho, že i jemu naskáčou takové bradavice.

„Stará a Nová země se v mnohem liší, že?" otázal se Ioren.

„Sever obou zemí je v mnohém podobný, ale ano. Nová země je plná barev, zatímco Staré vládce prostá zeleň, jehličnaté lesy a skály. Tolik barev, jako je v tomto lese, bys nenašel ani na našich oděvech," odpověděl Laureliën.

„Počkejte si, až spatříte tůni, Laureliëne." Iorenův hlas byl měkký, vyjadřoval úctu a jakýsi i strach v dálce, který se Laureliënovi nelíbil.

„Jsem tobě rovnou osobou, Iorene," upozornil ho, „netřeba těch formalit."

Ioren se zastavil, otočil se k němu čelem s lehce otevřenými rty a chvíli mu trvalo, než Laureliënova slova zpracoval. „Omlouvám se ti," vyhrkl nakonec, „Laurelienë."

Laureliën s lehkým úsměvem přikývl, než se vydali dále. Znal Iorena už mnoho let, ač poprvé tento rok s ním trávil více času. Poprvé ho viděl, když byl možná tak desetiletým dítětem a Laureliën pouhým kněžím, který se držel za kabát komandéra Tonkse Tonkse, aby poznal, v čem tkví jeho práce. V Orově sídle tehdy ještě žily jeho dcery, jedna živější než ta druhá a mezi nimi byl ten malý chlapec s rozčepýřenými černými vlasy, který na kněžího hleděl jako na zjevení z nebes. Následující roky se potkávali pouze na pár chvil pokaždé, když Laureliën zakotvil v Safírovém městě, ale neexistoval mezi nimi žádný vztah. Vše se však mělo změnit.

Šli ještě mnoho minut, ale nakonec se Ioren zastavil, mávl na Laureliëna a prstem ukázal z mírného kopce. Laureliën si představoval tmavou tůni, na kterou slunce vrhalo nafialovělé odstíny uprostřed lesů, ale Ioren mu ukázal něco jiného. Byla to malá tůně vystupující ze skály, která stála osamělá uprostřed hlubokého lesa a její voda byla tmavě fialová – purpurová. Neměla žádný odtok a ani přítok, voda v ní byla stojatá a okraje tůně porostlé listy, které přepadaly do vody. I z té dálky však Laureliën viděl, že se pod její hladinou míhají stíny.

„Tam žijí ryby?" podivil se.

Ioren přikývl. „Drobné ryby s fialovými šupinami. Nejsou jedlé a tak si tu jenom plavou ve fialové tůni uprostřed ničeho," dodal a bradou ukázal vlevo od tůně. „Dříve tu žil jeden poustevník. Zemřel už před lety, ale zůstala tu po něm rozpadající se chatrč a tůně, na kterou skoro všichni zapomněli. Živil se dříve tím, že ryby prodával jako okrasné bohatým měšťanům, ale dnes se již nikdo neobtěžuje tím, aby je sem chodil lovit."

Ioren se rozmluvil o něčem, co znal, jako to dělával Laureliën. Vyprávěl těm, kteří se zajímali a naslouchal, pokud vyprávěli oni.

„Chceš jít blíže?" otázal se následně tiše Ioren a Laureliën přikývl.

Voda byla ledová a jakmile Laureliën ponořil ruku do vody, rybky se rozprchly, co nejdále mohly od cizince. Nedokázal určit, z čeho pochází fialová barva vody, ale v té chvíli ho to nezajímalo. Ioren klečel vedle něho, dlaně si opíral o kolena a sledoval přitom komandéra, který byl zaujat vodou.

„Jenou jsem jako dítě společně se sestrou potkali toho poustevníka ve městě. Prodával své rybky a jakmile již neměl co prodat, vydal se do lesů a my ho následovaly. Slyšeli jsme o něm mnoho, ale netušili jsme, kde žije a chtěli jsme to zjistit. Dovedl nás nevědomky až sem, ale poté nás spatřil. Praštil nás oba dva dřevěnou holí o kterou se opíral a řekl, že jestli sem ještě někdy vkročíme, dokud bude chodit po této zemi, utopí nás v té tůni. Od té doby jsme tu nebyli, ale když jsem se doslechl, že poustevník zemřel, vrátil jsem se. A stále to občas dělám," vyprávěl dál a Laureliën naslouchal.

Otočil se přes rameno, kde stála polorozpadlá chýše porostlá mechem a sežraná zubem času. Kostra stále stála, ale veranda byla poničená a střecha děravá. „Byls někdy uvnitř?" zajímal se Laureliën.

Ioren přikývl. „Je tam něco, co by se ti mohlo líbit," hlesl, vstal a nabídl Laureliënovi ruku, aby mu pomohl vstát. Přijal ji.

Ioren šel první. Opatrně našlapoval na ztrouchnivělou verandu, dlaní se opřel do rozviklaných dveří a ponořil se do šera skromného obydlí. Kromě rozpadlé pelesti, jejíž matrace byla plněna sušenou trávou a drobného krbu si Laureliën nevšiml ničeho zajímavého, dokud mu Ioren nenaznačil, kam se má podívat.

Na zdi visel obraz, který moc dobře znal. Viděl ho na stokrát ve všech možných podobách a tohle byla pouze další z nich. Bricius, který zaháněl démony do moře a chránil před nimi lidstvo. Malba rozežraná časem bez rámu, plátno potrhané, ale značilo, že poustevník byl Laureliënova vyznání.

„Ten obraz máme doma také," zašeptal Ioren, zatímco byl Laureliën fascinován něčím, co znal lépe než cokoli jiného.

„Visel i v pracovně mého otce," přikývl Laureliën.

„Je škoda, že je tak poničem," zamumlal Ioren, přikročil blíže a prstem se dotkl díry v nebi nad Briciusem.

„Nezáleží na tom, že je poničem," namítl Laureliën, natáhl paži podél té Iorenovy a pomalu svými prsty přesunul ty jeho na Briciuse. Musel se kvůli tomu postavit blíže k němu, cítil vůni slaného větru z jeho vlasů a zrychlený dech. On sám byl zatím klidný. „Protože stále má své poselství," dodal a cítil, jak hluboce Ioren polkl.

Ioren pomalu svěsil svou ruku. Laureliën cítil, že se třásl, ale on sám měl žaludek sevřený a hrdlo vyschlé. Chlapec se k němu pomalu otočil, neměl moc možností, kam ukročit, ale ani se o to nesnažil. Stál na těsno k Laureliënovi, zrak měl lehce zvednutý, zorničky rozšířené a rty pootevřené.

Laureliën stáhl paži od obrazu, ale zastavil dlaň u Iorenovy tváře, prsty pomalu položil na jeho tvář a sledoval jeho reakci.

Dech se mu zatajil a rázem zrychlil, rty se mu rozechvěly, ale nebál se – bylo to vzrušení, které mu pumpovalo žilami a Laureliën to cítil.

Zvedl druhou paži, prsty jemně přejel po Iorenově krku a pozvedl mu bradu výše, zatímco pravačkou sjel z tváře na bok. „Nikdo by o tomto nikdy neměl vědět," hlesl tiše Laureliën.

„Vím," hlesl Ioren roztřeseným hlasem. Opatrně zvedl své ruce, jednu položil na Laureliënovu pravačku, zatímco druhou jemně zavěsil na ruku, která se dotýkala jeho tváře. „Nikomu o tom neřeknu," dodal tiše Ioren krátce předtím, než se k němu Laureliën přiblížil hlavou.

Minul však jeho rty, mělce svými rty putoval těsně od kůže až k Iorenově uchu, zatímco se chlapec v jeho letmém objetí třásl jako květina ve větru.

„Nikdo se nikdy nedozví o tvém hříchu," hlesl, jemně políbil Iorena na tvář a polohlasem dodal: „Dávám ti rozřešení jako smilníkovi, kterým jsi."

Ioren nechápal, nehýbal se, srdce mu bilo jako splašené a naráželo do Laureliënovi hrudi jako kladivo. Už mnoho vteřin neměl na Iorenově boku položenou ruku, protože ji měl za zády. Necítil ve své dlani třesoucí se bok mladého chlapce a jeho teplé tělo, ale pevnou rukojeť díky, která se ve chvíli, kdy tiskl své rty na vroucí tvář, prodírala kůží a masem mladého chlapce.

Ioren se zalkl, pevně stiskl Laureliënovi paže, vytřeštil zrak a z jeho úst vyšlo tiché zasténání, ale nebylo mu již pomoci. Krátká dýcha byla zabořena hluboko v jeho srdci a Laureliën nepovoloval stisk své ruky. Držel chlapce co nejblíže u sebe dokud cítil, že se jeho tělo třese. Až poté povolil a dovolil jeho bezvládnému tělu sesunout se v záplavě tmavě rudé krve k ztrouchnivělé zemi.

„Tvé tajemství je u mě v bezpečí, Iorene," zašeptal Laureliën, klekl si k bezvládnému tělu s vyděšenýma očima dítěte, jemně je zavřel a rukou zašmatral na Iorenově krku. Všiml si toho již v sídle a věděl, že to je něco, co bude chtít ukrýt mezi své vzpomínky a poklady. Kožený provázek s přivázaným žraločím zubem, který nosil každý rybář v dalekém okolí.

Vstal, schoval si dýku do pouzdra, přívěsek do kapsy a vydal se k přístavu, aby uložil svůj poklad do falešného dna šuplíku k těm, které již získal.

Nebyl vrahem. Byl mužem boží, který vykonával spravedlnost a trestal hříšníky, aby za Zlatou bránou byli odměněni za svou bolest.