Brašnu přes rameno měl plnou stočených smluv. Mnohé z nich byly již podepsané, ale stále mu zbývalo pár, které potřeboval vyřídit. Obcházel veškeré známé obchodníky v Safírovém městě, aby s nimi smlouvy obnovil a domluvil, kdy bude jednotlivé zboží předáno, ale také se zajímal, zda se ve městě naskytly nové produkty, o které by mohl mít zájem.

V počátcích byl nadšen z toho, co dělal. Poznával nové lidi, vyjednával podmínky a množství, snažil se o to, aby v každém městě měl přehled, co může získat a ztratit. Ale jak roky plynuly, začalo mu vše připadat stejné. Obchodníci chtěli získat hodně za málo a zrovna tak i on. Mnoho obchodníků bylo nabubřelých, nepřátelských a vůči Laureliënovi povýšení, protože ho považovali za honosnějšího žebráka, který přišel k jejich dveřím žebrat o bedny ovoce, sušené krokodýlí maso a drahé kameny. A on jim nabízel prosté obilí, kořenovou zeleninu a další méně lákavé, ale v Nové zemi nedostupné plodiny.

Každý z nich navíc očekával, že zrovna on je pro Laureliëna tím jediným a nejdůležitějším zdrojem a tudíž očekávali, že o nich bude vědět i tu nejmenší drobnost a jejich životy pro ně budou důležitější než ten jeho. Vše dopadalo tak, že byl Laureliën nucen pamatovat si nejenom jména a životy obchodníků, ale také jejich strasti, rodiny a problémy se sousedy.

Za jednoho z nejhorších považoval obchodníka s bavlnou. Když ho poznal, byl to vysoký hubený muž s přísným pohledem a zlatými vlasy a jeho dcera byla jeho přesnou, ale horší kopií. Jakožto jediní v dalekém okolí, kteří vlastnili bavlnu, vyžadovali vysoké ceny a veškerou péči a pochlebování, kterého byl Laureliën schopen pro jediné klubko.

Setkal se s nimi ve vile vysoko nad městem. Cesta byla křivoklátá vytesaná ve skále, foukal silný vítr a slunce pralo Laureliënovi do zad. Ke dveřím vili došel zpocený, otíral si pot z čela a vyčkával, až služební otevřou dveře, aby zjistili, že přijel další podřadný kupec, který bude od jejich pánů prosit o trochu nitě.

Pro Laureliënovo překvapení však za dveřmi z červeného dřeva nestál opálený služebný, ale samotná dcera obchodníka, Lindall. Zlatou hřívu měla rozpuštěnou, oči zvýrazněné drahými šminkami a lehké poloprůhledné růžové šaty se jí vlnily ve větru zvenku.

„Smutný komandér," zkonstatovala jemným ženským hlasem s širokým úsměvem. Laureliënovi se však nezdálo, že by jeho návštěva byla jakkoli radostná, protože ten úsměv považoval spíše za výsměch, že se musel plahočit takovou cestu, aby nakonec nezískal nic.

Zhluboka se nadechl, zatnul zuby a vysmekl Lindall mělkou úklonu s pozdravem. „Snad my Vy a Váš otec odpustí, ale obchody mne za vámi volají," řekl se vší noblesou, která mu v té chvíli připadla.

„Jistě, pojďte dál," pokynula mu a uvolnila prostor mezi dveřmi.

Zatímco Orova vila byla postavená okolo zahrady, která byla základním kamenem celého domu, rodina Lindally, které se přezdívalo Bavlněná, se honosila prostorem, který oplývala. Samotná hala byla mnohonásobně větší než dům, ve kterém se narodil a vystavená pouze z nejdražšího kamene.

„Otec je v zahradách, následujte mě," mávla Lindall jemně rukou, načež se vydala chodbou na druhou stranu, kde za vysokými prosklenými okny Laureliën mohl spatřit prostorné zelené zahrady s výhledem na celé Safírové město.

Mělce dýchal, nerozhlížel se kolem sebe, pouze se soustředil na svůj cíl a modlil se, že jednání s Lindall a jejím otcem Dashnerem bude rychlé.

Samozřejmě se pletl. Dashner, který seděl v zahradách a upíjel lehkého vína přičemž ujídal drahých sýrů, nejdříve Laureliëna vyzval, aby se posadil, načež začal klábosit o tom, jak se chudina ze Safírového města stále více rozlézá po městě a začíná být na obtíž. Pokračoval ke stížnostem, že lidé nechtějí pracovat a musel najmout také strážné na své bavlníkové pole, aby zamezil stále se zvyšujícím krádežím jeho majetku – Laureliën hádal, že kdyby své zaměstnance alespoň s trochou úcty platil, krádežím by předešel –, a nakonec se také pochlubil novou lodí, kterou si koupil a které kotvila v přístavu.

Všechna ta slova se snažil Laureliën přejít, ale nesměl je zapomenout pro další setkání. Nechápal však, k čemu byla Dashnerovi loď – snad to byla jediná věc, kterou nevlastnil a chtěl mít vše?

„A vůbec, komandére, co si po mně žádáte? Co mi nabídnete?" vyzval Dashner Laureliëna, natočil se k němu u stolku čelem a zářivě se usmál.

Laureliën seděl proti Dashnerovi a vedle Lindall, která se přisunula blíže k otci. Vypadali jako jedna osoba držena ve dvou tělech různého věku a ta podoba byla děsivá.

„Prvotřídní mouku našich mlynářů, pane. Jako vždy bych rád vyměnil za vaši bavlnu, která byla ve Staré zemi řádně oceněna a lidmi oblíbena. Máte-li zájem, vezeme ještě pár děl od tajemného malíře, který se podepisuje jménem Vrabčák."

Dashner našpulil rty. „Na díla bych se rád podíval, ale mouka?" povzdechl si.

„V Nové zemi se dá draze prodat. Zdejší půda není nevhodnější k jejímu pěstování, zatímco Stará země je na to jako dělaná." Nenechal se ihned zviklat. Musel si stát za svým a nijak neuhýbat před zbohatlým nabubřelým pitomcem, který chtěl pouze peníze a nic víc.

Dashner se opřel o opěradlo židle a jeho dcera zrovna tak. „Každou Vaší návštěvou se dohadujeme a vždy dojdeme ke stejnému závěru, neušetříme si letos čas?" navrhnul Dashner, což Laureliëna překvapilo. Nedůvěřivě se zamračil, ale vytáhl ze své brašny pergamen určený pro Dashnera a podal mu ho k podpisu.

Dashner tenký pergamen rozprostřel, jeho dcera zatěžila konce dvěma skleněnými těžítky a podala otci brk s tuží. Dashner ho však odmítl.

„Podepíši naši smlouvu, ale pouze tehdy, jestli si vyslechnete mou nabídku," vydechl a Laureliën pochopil, že ten den byl až moc jednoduchý, měl očekávat háček.

„Povídejte," vyzval ho pevným hlasem.

„Už mě unavuje neustálé dohady s obchodníky, kteří mi nemají co nabídnout a na oplátku chtějí vše, co sám mám. Odkupovat mouku, maso, zlato... To vše je pro mne složité. Chci pouze prodávat – bavlnu za peníze a nic víc. Koupil jsem si proto loď, chci, aby plodiny mé tvrdé práce cestovaly rovnou za novými majiteli a vracely se mi peníze. Mám však loď, ale chybí mi někdo, do jehož rukou bych vložil kormidlo a svou důvěru."

Laureliën přimhouřil oči, pochopil, proč si Dashner koupil loď, ale jeho nabídka se mu už v té chvíli nelíbila.

„A po mne si přejete?" otázal se však, když se Dashner zdál, že nebude pokračovat.

„Abyste byl komandérem na mé lodi," odpověděl.

Nastala chvíle ticha. Laureliën hleděl upřeně Dashnerovi do očí a věděl, že nesmí ucuknout. Tím pohledem soutěžili o tom, kdo získá navrch a právo rozhodovat o tom, co bude dál. Laureliën se bál, že je v té horší pozici, odmítne-li, může přijít o lukrativní nabídku bavlny za mouku, ale přijetí by znamenalo zavrhnutí Staré země, Plachého racka a všeho, co si v životě vybojoval. Byl si však jistý tím, že pod křídly Dashnera by se měl lépe, než by si mohl kdykoli snít a nepřišel by o možnost cestování a poznávání nových krajin. Přesto věděl, že nemůže přijmout a musí zůstat u námořnictva té země, ve které se narodil.

„Nemohu," odpověděl, ale nepřestával se Dashnerovi dívat do očí. Bylo to jako válka mezi nebem a zemí. Laureliënovi světlé oči po matce proti hnědozeleným s příměsí zlaté, kterými se pyšnil Dashner.

Dashner si olízl rty, lokty si opřel o stolek, předklonil se a řekl: „Dal bych Vám vše, co byste si přál. Dům, posádku, peníze, měl byste se lépe, než můžete s tím hloupým platem komandéra ze Staré země," zvýšil svou nabídku, ale Laureliën byl odhodlaný neustoupit.

„Omlouvám se, ale v tomto případě jsem oddán Staré zemi," odpověděl.

„Dal bych Vám svou dceru," procedil Dashner skrze zuby a prsty poukázal k Lindall.

Laureliën konečně odtrhl zrak, krátce se podíval na Lindall a snažil se v jejích očích vyčíst jakoukoli zradu a nenávist vůči otci. Její pohled byl však pevný, jako kdyby se samotným plánem souhlasila.

„Jsem muž boží," namítl Laureliën s pohledem stále na Lindall, ale postupně vrátil pohled zpět k jejímu otci. „Nesmím se oženit."

Dashner pozvedl bradu, přimhouřil oči a Laureliën díky tomu věděl, že jejich rozhovor se blíží ke konci. „Pokud je tedy Vaše slovo konečné..." – Laureliën přikývl– „náš rozhovor je u konce."

Laureliën vstal, prstem poukázal na smlouvu, ale žádná slova nedodával. Věděl, že Dashner byl chamtivý muž, který nerad prohrával.

„Nepodepíši," pokrčil rameny Dashner.

Laureliën to očekával. Jestliže nehrál tak, jak chtěli jiní, nemohl očekávat, že udělají to, co si on sám žádá. Byl si jist, že ze svého života ztratí jednoho z nejhorších lidí, které poznal, ale také největšího dodavatele bavlny. Byl však odhodlán ho ztratit, protože chtěl zůstat tam, kde to měl rád. Chtěl být námořníkem Staré země, komandérem Plachého racka a chtěl mít své muže. Pracovitého Luharta Tokse, který toho roku nenastoupil, Starýho, který patřil lodi více, než bude kdykoli patřit Laureliën, a Derin. Derin, který byl na Plachém rackovi za trest, ale zůstal dobrovolně a dostal se na post poručíka. Derin, který odejde, aby si vzal Trist.

Laureliën polkl, hrdlo se mu na chvíli stáhlo a byl si vědom toho, že Dashner si jeho změny všiml. Nebylo to však ohledně smlouvy, ale jednalo se o Derina.

„Rád jsem s Vámi obchodoval," vyšlo přidušeně z Laureliënových úst. Vzal do ruky smlouvy, sbalil svitek, schoval ho do své brašny a ustoupil o krok od stolky. Dashner a Lindall Bavlnění na něho hleděli jako dva jedovatí hadi, kteří chtěli uštknout svou oběť.

„Vyprovodím Vás," hlesl Dashner s přehrávaným úsměvem.

Vykročili spolu k východu, šli tiše, v každém pumpoval jeho vlastní vztek, ale oba dva se to snažili nedat najevo. Až u dveří, které Dashner Laureliënovi otevřel, vypustil z úst: „Budu se modlit za to, aby se Vaše pitomá loď s moukou potopila."

„To by byla věčná škoda, Dashnere," hles Laureliën na rozloučenou, než se vydal k vytesané cestě do skály, aby se mohl vrátit do města. Kvůli Dashnerovi ztratil většinu dne a za to ho proklínal. Měl ještě mnoho věcí na práci.

Nezbývalo mu mnoho dní v Safírovém městě. Čím dříve byly obchody vyřízeny, tím dříve se mohl vrátit do Staré země. Měl za sebou stále pár obchodníků a stále chtěl Derinovi darem koupit opici, ač si nebyl jistý, zda ji muž, který se má ženit, ocení. A zbýval i mladý Ioren.

„Kéž Bůh odpustí, co hodlám učinit," hlesl Laureliën do prázdna, zatímco hleděl na město. Chvění a bolest jeho pravé ruky, která již byla zahojená, se vrátilo jako ozvěna minulosti.

•••

Na loď se vracel až k večeru. Byl strhaný, unavený, ale většinu obchodníků úspěšně zvládl. Naplánoval s nimi, kdy proběhne výměna zboží, podepsal veškeré smlouvy a dokonce byl i jedním postarším obchodníkem s čajem pozván na večeři, kterou slušně odmítl, jelikož byl sedmý den boží a nebylo mu dovoleno jíst před půlnocí.

Po celé dni chůzi byl však unavený a nechtěl nic jiného než se dostat na loď, natáhnout se do své sítě a trochu si odpočinout, než se ostatní vydají spát.

Venku se smrákalo, slunce vrhalo dlouhé zlaté stíny na moře, které vypadalo, jako kdyby bylo tvořeno roztaveným zlatem. Rackové utichaly, trh za Laurelienovými zády usínal, zatímco hostince se probouzely a zábava začínala. Rybáři doráželi do přístavu, vytahovali své sítě a s pruty se vraceli ke svým rodinám. Po celém dni práce se však smáli, vrážely do sebe, vykládali si vtipy a nezdáli se, že by je těžká práce ničila.

Laureliën se zastavil na kraji mola. Hleděl na rybáře, kteří vycházeli z pláže, pozoroval jejich lodě, které se lehce vlnily na hladině a krátce přemýšlel nad Dashnerovou nabídkou. Nevadilo by mu, kdyby žil v Safírovém městě. Nezlobil by se, kdyby se vracel tam a ne do Východní provincie. To místo se mu líbilo, uchvacovalo ho, ale věděl, že nesměl.

Dlouze si povzdechl, chtěl udělat krok, ale slyšel, že místo toho někdo kráčí k němu. Vycházel mezi rybáři, prut měl přehozený přes rameno, v ruce síťovku s mohutnou šedorůžovou rybou a na tváři nepatrný vřelý úsměv.

„Měl jsem vždy za to, že rybáři nepracují do večera, co budete dělat s rybami, když je trh zavřený?" otázal se ho Laureliën okamžitě.

„Už jsme je odnesli odpoledne," odpověděl Ioren, „večer rozhazujeme sítě na měsíčníky. Ve dne nejdou chytit, ale jejich maso je lahodné a masité, takže na ně musíme sítě nahazovat už v noci a vytahovat brzy ráno," vysvětlil.

„Vidím, že pracuješ tvrdě," přitakal Laureliën. Neměl rád plané řeči bez cíle, ale rozhodl se je s tím chlapcem vést. Měl své důvody.

Ioren se usmál, „Vy očividně taky, komandére."

„Laureliëne," opravil ho rázem komandér.

„Omlouvám se, Laureliëne," cukl chlapec lehce koutky.

„Měl jsem mnoho pochůzek se zdejšími obchodníky. Zítřejší den už bude volnější, nejspíše se půjdu podívat na trh jako prostý zákazník a poté kdo ví? Muži budou překládat zboží a já bych se tam pouze motal. Nejspíše se půjdu někam projít," zamyslel se nahlas.

Hleděl Iorenovi do očí. Očekával, že mu nabídne, že ho provede a ukáže mu zajímavá místa, jako to chlapec už nabízel a nepletl se. V tom chlapci se lehce četlo.

„Viděl jste již Purpurovou tůni?" zajímal se Ioren.

Laureliën zakroutil hlavou. „Ocením, když si na mně zítra najdeš chvíli a tu tůni mi ukážeš," hlesl.

Bože,odpusť mi mé činy, hlesl, neboť budu smilníkem a zkázou.