Považoval Safírové město za jedno z nejkrásnějších míst, které kdy navštívil. Stále slunné břehy, indigově modré moře a azurová obloha s hřejícím sluncem společně s mořskými ptáky obklopovaly společně město postavené z bílého kamene mezi hustými lesy palem a pro Laureliëna nezvyklých stromů. Kdo viděl to město poprvé, připadal si, jako kdyby o světě a přírodě nevěděl zhola nic. Přesně tak reagovali synové mlynáře, když Plachý racek zakotvil v přístavu. Jejich rty byly otevřené, oči těkaly od místa k místu, ukazovali na trh, kde se prodávalo pro ně neznámé jídlo a vyptávali se ostatních, zda budou mít čas si město prohlédnout.

„Až se vyloží všechen náklad a naloží potřebné," odpověděl jim Derin, když pochopil, že Laureliën se do reakce nemá.

Bylo krátce po východu slunce, město vstávalo, kromě slané vody bylo ve vzduchu cítit i čerstvě nasekané ovoce k snídani.

Starej bez optání začal hulákat rozkazy. Říkal všem, které suroviny odnést kam a sám se vrhnul do práce. Derin s Laureliënem zůstali stát na přídi a mlčky sledovali probouzející se město.

Po čtyřech týdnech na lodi jejich hra moc nepokročila. Nebyli schopni uhádnout nic ze života toho druhého, co by mělo nějakou větší váhu, ale to bylo normální. Nebylo lehké uhádnout, co ten druhý prožil za zvěrstva a hrůzy. Laureliën pouze zjistil, že Derinův starší bratr Colas utekl z domu krátce před smrtí otce a vyhnul se tak bití Vatise. Později se ještě setkali, ale co se stalo Laureliën netušil. Derin naopak zjistil pouze to, že Laureliënova menší nevraživost patřila bratrovi z toho důvodu, že byl silnější a bylo tak těžké ho někdy porazit ve rvačce.

„Tohle město mi chybělo," vydechl Derin s úsměvem.

Laureliën mlčel, pouze lehce přikývl. „Měl bych se vydat za vládcem města," povzdechl si. Nerad s tím mužem jednal. Byl příliš živý, přátelský a dalo by se říct i vlezlý. Navíc při mluvě prskal a k Laureliënovi měl zvláštně přátelskou a blízkou náklonost.

„Mám jít s tebou?" otázal se Derin.

Laureliën zakroutil hlavou, „postarej se o to tady. Vládce Ora zvládnu sám."

•••

Vládce Oro byl muž takřka šedesátiletý. Jeho pleť byla opálená, stejně jako každého v Safírovém městě, tvář měl potetovanou vybledlým inkoustem starými runami a symboly, kterým Laureliën nerozuměl. Většina obyvatel Nové země sice již vyznávala Briciuse jako svého jediného boha, ale převážně jižní kraje stále věřili ve zvířecí bohy jejich praotců. Oro Opice – jak znělo jméno jeho rodu – byl prvním z jeho rodu, který již vyznával i Briciuse, ale také posledním. Laureliën si beztak myslel, že jeho náklonost k Bohu je pouze přehrávaná, aby si obchodníky ze Staré země přiklonil na svou stranu. Jako kněžímu by mu na tom mělo záležet, ale jako obchodníkovi mu záleželo na nejlepší ceně a tu mohl získat pouze tehdy, věřil-li slepě Orovi a hrál na jeho půdě tak, jak měl.

Mnozí lidé museli na audienci u Ora čekat dny, někdy týdny, ale Laureliën byl přijat okamžitě. Netušil, čím si tu náklonost zasloužil, ale byl za to rád, protože čekání nepomáhalo obchodu.

Orova vila byla prostší než jakákoli sídla ve Staré zemi. Stará země dokazovala bohatsví svou robustností, zatímco Nová země si potrpěla především na eleganci. Vila měla pouze jedno patro, chodby a ložnice byly rozestaveny do čtverce a v samém středu domu chyběla střecha a místo toho se tam nacházela zahrada s rybníčkem a barevnými drobnými rybkami. Oro nejčastěji sedával práce u toho rybníčku v proutěném křesle a sklenicí sladkého fialového vína.

Ač byl již starší, vždy vyskočil na nohy hbitě jako zajíc a přiskočil k Laureliënovi, aby ho mohl objat s díkem Briciusovi, že cesta proběhla bez problémů. Laureliën objetí z pouhé slušnosti oplatil a následně se již posadil do volného křesla, přehodil si nohu přes nohu a pustil se do krátkého slušného rozhovoru s Orem, aby nepřešel rovnou k obchodu.

Jednou na setkání s Orem pozval Derina, ale litoval toho. Poručík většinu času proseděl s pusou otevřenou dokořán a po opuštění vily se nevěřícně Laureliëna vyptával, co za komandéra to sedělo proti Orovi, protože on to být nemohl. Ty výsměšky o tom, že se choval zcela jinak, Laureliën nerad poslouchal a proto s sebou nadále Derina nebrával.

„Jsem poctěn, že ses nás opět poctil svou přítomností, Laureliëne," usmál se Oro zeširoka.

Laureliën si podepřel bradu jemně prsty, usmál se a odpověděl: „Vždy rád navštívím Vaše město, vládče Oro. To já bych měl být poctěn, že nám bylo dovoleno ukotvit zde Plachého racka."

„Ale kdeže, komandére," zasmál se vládce s mávnutím ruky, „jakmile hlídka spatří vaše plachty a vlajky, má nařízeno okamžitě uvolnit místo v přístavu."

„Tak to bych měl hlídce poděkovat, že vybrali tak skvostné místo hned u trhu," přitakal Laureliën.

Tlachali pouze chvíli. Od Orova služebnictva dostali na stříbrném podnose lehké pečené košíčky s citrusy a další víno, které se slušností Laureliën odmítl a požádal o vodu. Mezitím mluvil s Orem o moři, o tom, jak se daří Staré zemi a chvíli mluvili i o Briciusovi, jehož studiu se Oro věnoval, jak si Laureliën stačil všimnout.

Když však Laureliën hodlal přejít k tématu obchodu a dani, kterou budou muset zaplatit, aby mohli své suroviny prodat a měnit, byli vyrušeni.

Mladík svému otci moc podobný nebyl. Byl vysoký s hranatými rameny a hustými černými vlasy, díky kterým měl zvýrazněné zelenozlaté oči na nahnědlé pokožce. V jedné ruce nesl prut, zatímco v té druhé síť s dvěma šedorůžovými rybami, které musel chytit na pobřeží.

„Růžoplavci se vrátili již do moře, otče," zahlásil Orův syn, který si nevšiml jejich hosta.

„Skvělá zpráva pro naše rybáře, Iorene, ale nechme ryby rybami, raději pozdrav našeho hosta," pokynul rukou k Laureliënovi, který pouze na náznak pozdravu pokývl hlavou.

„Vítejte, komandére," hlesl Ioren, předal ryby i prut kolemjdoucímu sluhovi a rukou si prohrábl vlasy. „Proběhla Vaše cesta do Safírového města v pořádku?" otázal se.

„Vítr byl přívětivý a moře klidné, děkuji za optání, Iorene," přitakal Laureliën na další rozhovor bez hloubky.

Ioren se omluvil, že nebude nadále vyrušovat jejich setkání a Laureliën se tam mohl s Orem vrátit ke svému rozhovoru.

„Kde jsme byli?" otázal se Oro s širokým úsměvem.

„Chtěl jsem se zrovna otázat, kolik nás bude stát daň pro tento rok," odvětil Laureliën s ještě zářivějším úsměvem, který nijak nekorespondoval s jeho smutnýma očima.

•••

Po čtyřech týdnech morálka mužů značně poklesla. Byli nevrlí, vousatí, ramena měli spálená od slunce a nedostatek alkoholu z nich dělal nevrlé dědky. Z mlynářových vyděšených synů se stali naopak unavení a apatičtí výrostci, kteří neznali smích. Jakmile však Plachý racek zakotvil s vědomím, že se na několik dnů zdrží, koutky všech se pozvedly vzhůru a oči rozjasnily. Než se Laureliën vrátil do přístavu, většina posádky již byla v trapu a utrácela své těžce vydřené peníze.

Ani Derin se nenacházel na lodi, když se Laureliën vrátil. Využil toho klidu, aby se na chvíli posadil. Dveře do kajuty nechal otevřené, natáhl si nohy, zabořil hlavu do polstrování křesla a na pár chvil zavřel oči, ten klid si užíval.

Před pár lety by běhal po městě jako splašený. Ochutnával by jídlo, pozoroval lidi a zvířata, prošel by nedaleké okolí, ale bádání ho již tolik nelákalo. Začal pociťovat potřebu mít vlastní klid a chvíli pouze pro sebe, což na lodi bylo více než vzácné.

A i ve chvílích, kdy nemusel očekávat vyrušení od posádky, mohl být vyrušen někým zcela jiným.

Jeho kroky slyšel již od chvíle, kdy vešel na palubu, ale nedokázal říct, kdo to byl. Pouze naslouchal, oči měl zavřené a věděl, že na svém stole pod pergamenem pro obchodníka s ovocem je ukrytý jídelní nůž. Ne tolik ostrý, ale na obranu by mohl stačit. Hádal však, že jeho návštěvník nepřišel pro zlato nebo zabití komandéra.

Otevřel proto jedno oko, ale nedokázal rozeznat, kdo stojí ve dveřích proti slunci. Otevřel proto i druhé, narovnal se a tázavě natočil hlavu do strany.

Toho chlapce moc neznal. Věděl jeho jméno a příslušnost k rodu Opice a to, že byl Orovým jediným synem. Podobal se spíše své matce a byl sotva dospělý. Laureliën hádal, že nemohl být o moc starší než mlynářův starší syn Briene. Byl to vytáhlý chlapec se silnými rameny a vřelým úsměvem, což Laureliënovi lichotilo, ale nikterak nedokázal jeho celoživotní nadšení a radost opětovat.

„Přeješ si, Iorene?" otázal se tichým hlasem a mávnutím ruky ho pozval dovnitř, aby se posadil.

Chlapec přikývl, „otec mě za Vámi poslal s darem," vysvětlil svou přítomnost a zvedl ruce, ve kterých držel proutěný koš plný červenozeleného ovoce a ořechů. „Zve také Vás a Vaše poručíky dnes na večeři, chcete-li." Koš odložil na stůl, Laureliën si ho jenom koutkem oka prohlédl a v duši zajásal, že se v něm nachází i banány.

„Děkuji ti, Iorene. Rádi přijdeme na večeři," přitakal.

Chlapec s úsměvem přikývl, spojil ruce za zády, lehce si olízl rty a tiše se zeptal: „Zdržíte se v Safírovém městě dlouho, komandére?"

Laureliën pokrčil rameny. „Vše záleží na našich obchodech. Nemůžeme pobít déle, než je třeba, ale nesmíme ani odjet dřív, než koupíme a prodáme vše potřebné," objasnil mu. „Proč se ptáš?" optal se na oplátku.

Chlapcova opálená tvář se na chvíli zbarvila do jemně červené, semkl rty a chvíli neodpovídal. Očima těkal po okolí, než je vrátil ke komandérovi s odpovědí: „Otec říkal, že kromě mořeplavce, obchodníka a kněžího jste také cestovatel. Okolí Safírového města skrývá mnoho pokladů a míst, které Vaše oko nemělo šanci spatřit. Jestli budete chtít...," polkl, „mohl bych Vám je ukázat."

Laureliën ho chvíli sledoval, vnímal řeč jeho těla, roztěkané pohledy a orosené čelo. Uměl číst v lidech, rád je pozoroval a vnímal, jak se chovají. Ioren byl pro něho lehké čtení.

„To budu rád, Iorene," usmál se.