Když mu bylo pět a jeho matka byla stále naživu, žil v malém domě za městem. Byli chudí, žili daleko od ostatních, ale byli šťastní. S bratrem spával na kožešině na vysoké peci, která je zahřívala při ledových večerech, zatímco jejich rodiče spali v posteli na druhé straně místnosti. Skutečně toho neměli moc, pouze jednoho vola a pole, které opečovávali, aby mohli přežít. Ta rodina však byla šťastná, čemuž ti, kteří nikdy nezažili chudobu, nemohli porozumět.

Ráno se chlapci probudili a šli k potoku pro vodu. Společně táhli kárku se džbery, které plnily čistou vodou, zatímco jejich otec již opečovával pole a matka dojila krávu. V létě po přinesení vody sbírali lesní plody v nedalekém lese, pomáhali otci líčit pasti na zajíce a nosili dřevo pod střechu na zimu, které jejich otec nasekával.

Chlapci byli šťastní, ale mnohdy byli v rozporu. Křičeli na sebe, vrážely do sebe a rvali se na prašné zemi pro banality. Tahali se za vlasy, mlátili drobnými pěstmi do druhého, kopali, kousali a škrábali se a nazývali nepěknými slovy až do chvílí, než je jejich rodiče roztrhli.

Pamatoval si, že jednou měl proti bratrovi na vrch. Bylo parné léto, slunce ho pálilo do zad, zatímco si jeho bratr kryl obličej. Klečel nad ním, pěstmi ho bouchal do rukou a snažil se dosáhnout na jeho tvář, která byla schovaná. Nevnímal otce, který doběhl za ním, popadl ho za boky a zvedl, aby ho mohl postavit co nejdále od bratra, který se pomlácený zvedal ze země.

„Přestaňte s tím už!" vyštěkl hrubým hlasem chlapci do tváře. Klečel na zemi, aby byli ve stejné výšce, oči zamračené a držel chlapce pevně za levou paži, aby se nemohl vysmeknout.

„Je to pitomec!" zakřičel chlapec ukazujíc na svého bratra, který si otíral krev, která mu vytékala z obou nosních dírek.

„A stejně tak i ty," opáčil rázem otec, „oba dva jste pitomci," dodal k druhému chlapci, ale následně pohled vrátil k synovi, který se snažil vymanit z jeho sevření. „Ale jednou budete mít jen a pouze sebe. Já s matkou tu nebudeme, abychom ukončili všechny vaše rvačky a usmířili vás. Jste stejní, vaše tváře, hlasy, krev – vše spolu sdílíte a to je něco, co vám nikdo nikdy nevezme a neodcizí. Tak si toho začněte vážit, nebo na tomto světě skončíte sami a osamělí."

•••

Nepamatoval si mnoho z těch časů, kdy žil životem prostého dítěte farmáře, kterému záleželo pouze na vlastní obživě. Měl však v hlavě střípky příběhů, na které si občas vzpomněl a ten, kdy ho tatínek odtáhl od bratra, ze kterého se snažil vymlátit duši, měl před očima tak jasný, jako by se to stalo teprve včera.

Věděl, že jeho tatínkovi vždy záleželo na tom, aby jeho synové vždy zůstali spolu. Považoval jejich spojení za posvátné a strachoval se toho, že se jednoho dne rozpadne právě kvůli jejich malicherným hádkám a rvačkám, které neměly žádného důvodu.

Chlapci se nakonec rozdělili a nikterak v dobrém. Laureliën slova jeho tatínka pociťoval, cítil se osamělý, protože rázem nikoho neměl. Derin pro něho byl dobrým přítelem, ale chybělo mu to spojení, které měl se svým bratrem. Bylo nenahraditelné, ale také už nebylo způsobu, aby bratři opět spočinuli spolu. Jejich vzájemná zášť byla neuhasitelná.

Seděl na přídi, nohy měl přehozené přes palubu, ruce měl položené na zaoblené špici lodě a sledoval černé moře, které se vlnilo pod lodí. Foukal chladný vítr, který mu svými dlouhými prsty přejížděl po šíji a tváři, oči měl přimhouřené a hleděl ke vzdálenému horizontu, kde daleko za ním ležela Nová země. Před mnoha chvílemi za svými zády slyšel Derina. Vyšel z kabiny a místo do podpalubí se vydal ke přídi, aby si s Laureliënem promluvil, ale na poslední chvíli se rozhodl odejít. Laureliën slyše pouze jeho mělký dech a klapání bot. Očekával slova, ale zároveň se jich bál.

Tušil, že by se měl omluvit, ale neuměl to. Stokrát, možná tisíckrát klečel na zemi s hlavou skloněnou a omlouval se otci a bohu za jeho hříšné chování, ale nikdy necítil, že by se omlouvalo jeho srdce, ale pouze jazyk. Pronášel ta slova monotónně jako pozdrav a rozloučení, protože věděl, že to musí udělat, ale nikdy necítil, že bylo správné se omluvit. A když se chtěl omluvit Derinovi za své chování, netušil, jaká slova pronést.

Byl vyučen etice, počtům, čtení, plavení, čtení ve svatém písmu, náboženství, historii, vedení, dokázal sepsat smlouvy a vyjednávat o cenách, ale ničemu jinému. Neuměl se dvořit, přátelit, omlouvat se a ani vycházet s lidmi. Byl tak moc izolován od světa, že se těmto schopnostem nezvládl naučit, a když dospěl, bylo očekáváno, že všemu již rozumí a nikdo se nepokusil mu byť jen pomoci pochopit svět takový, jaký byl. Snažil se přežít sám pomocí toho, že se pokoušel v lidech číst a předpovídal tak jejich reakce, ale neuměl na ně adekvátně reagovat.

Zatímco zpytoval své svědomí tím, že nebyl schopen adekvátních reakcí a litoval sám sebe, že je osamělý, donutil se vzpomenout i na jiné věci, které ho pouze utvrzovaly v tom, že mu skutečně schází empatie a závidí navíc Derinovi.

Leč byla pravda, že neměl dovoleno mluvit se ženami, dokud žil s otcem, neplatilo to poté, co odešel. Pár let předtím, než se nechal potetovat a poznal Derina, setkal se na západním pobřeží Nové země s dvojčaty jménem Colen a Aran. Colen byla půvabná žena s dlouhými zlatými vlasy po pas a zlatě opálenou pokožkou, zatímco Aran s krátkými vlasy a silnými rameny. Dvojčata však držela vždy při sobě, starala se o rodinný obchod s léčivými mastmi a Laureliënovi řekla, že jestli si někdy někoho budou muset vzít, musí to být dvojčata. Laureliën měl chvíli ve které si mohl pohovořit s Colen, ale v jejich rozhovoru nikdy nepřiznal, že má dvojče. Nechtěl objasňovat, proč jsou odděleni a přišlo mu nedůležité se o tom zmiňovat.

„Myslíte si, že někdy najdete ty, které si chcete vzít?" otázal se Laureliën Colen, ač shledal přitažlivější její dvojče.

„Možná, ale pokud ne, nesejde na tom, protože mi nesejde na ničem jiném než na člověku, se kterým jsem přišla na tento svět," odpověděla Colen.

Jejich rozhovor byl delší a pro Laureliëna jeden z prvních, které vedl se ženou. V následujících letech již mastičkářská dvojčata nespatřil, ale vlastně mu na tom nezáleželo.

Přemýšlel však nad dvojčaty, protože když byl menší, snil o stejné věci – o tom, že si se Silweriënem vezmou ženy, jejichž tváře jsou zcela stejné a přišly na svět ve stejný den. Avšak to se nestalo a sám Laureliën se k ženění ani nikdy nepřiblížil. Záviděl proto Derinovi, protože si myslel, že spolu zůstanou na Plachém rackovi do konce svých dní, jako se to zdálo u Starého.

Jemné kolébání lodi na vlnách ho uspávalo, ale přesto jeho mysl byla v pozoru a nedovolila mu usnout. Hleděl na své hřbety dlaní, prsty jemně přejížděl po jemných bílých linií, které vytvořil proutek a každičký dotek vnímal jako staré pálení, kterými pykal za své hříchy. Ani si je všechny nepamatoval. Vzpomínal si na to, jak byli trestáni za jedení v Boží den, nekázeň při modlitbě, drzost, neupřímnost, lži – za vše, co bylo v rozporu. Měl však také jednu jizvu, která nepatřila žádnému hříchu. Aby ji spatřil, musel otočit svou ruku, protože byla ukryta v dlani. Dlouhá a rovná vystouplá jizva, která mu připomínala, že cesty některých lidí jsou vydlážděny krví a utrpením druhých. A jeho krev tomu přispěla.

Někdy sám sebe obviňoval z té cesty, kterou dláždila krev a po které byl nucen kráčet, ač nepatřila jemu, ale na druhou stranu věděl, že jeho čin ničemu nedopomohl a ani nepřispěl. Kdyby to neudělal, byl by k cestě tak či tak donucen. S jizvou nebo bez – jeho boty se smáčely krví.

Vstal, otočil se zády k obzoru, hlavu zvedl k obloze, která byla z části zakrývána šedými mračny a sledoval slabý srpek měsíce osamělý na černomodré obloze. Měl okolo sebe hvězdy, tisíce drobných světélek, ale byl tak odlišný, že se nemohl považovat za jejich součást. Obklopen ostatními, ale přesto stále osamělý a nepochopený. Laureliën nemohl říci, že mu rozumí, pouze s ním soucítil, ač netušil, co si může takový měsíc myslet. Nejspíše nic, byl to pouhý měsíc, nikoli člověk s emocemi, které by proudily jeho tělem jako krev žilami.

Vydal se do kabiny, věděl, že té noci neusne, protože mu to jeho mysl nedovolí, ale nechtěl noc promarnit nekonečným sledováním oblohy a horizontu. Místo toho si sundal uniformu a pouze v kalhotách poklekl na zem proti oknům skrze které proudilo slabé měsíční světlo.

Muselo být již po půlnoci, půst Božího dne končil a místo toho přišel den Lháře. Prvního hříšníka, jehož jazyk byl pokryt jedem, který trávil jeho slova a ničil ty, kteří tyto otrávená slova zaslechly. Šest dnů patřilo hříšníkům, každého dne byl jeden hříšník odsouzen. Sedmý den patřil Bohu. Půlnoc přinesla první den Lháře. Prvním trestem Lháře bylo vytrhnutí jazyka vroucím železem. Druhý trest – smrt – nepřicházel, protože Lhář již nemohl trávit lidi svými slovy. Proto se Lhář považoval za nejmenšího, ale nikterak odpustitelného, hříšníka.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a z jeho úst začal vycházet slova. Zvučné hlásky prosící Briciuse o odpuštění pro všechny lháře, jejichž jazyky byly zapleteny démony, kteří se vkradly do lidských domovů. Jak rychle však s modlitbou začal, tak rychle přestal. Otevřel oči, protože si vzpomněl na námořníka, který se nedostavil na loď. Starej řekl Laureliënovi, že Luhartovi Toksovi se narodil démon. Nebylo většího prokletí člověka než to, kdy z jeho krve vzešlo stvoření stvořené ve chřtánu Torhe'ksii. Nebyla to potupa a ani obvinění z hříšného života. Zrození démona nutilo ostatní se pro nebohé rodiče modlit a cítit lítost.

Démoni náleželi moři a Torhe'ksie. Moře a oceány byly její zemí a každá loď, která se po její zemi plavila byla v ohrožení, že bude jednoho dne napadena a polovina posádky unesena pro její obživu. Nebyla to legenda, byl to fakt, který se udal každého roku od té doby, co byla Torhe'ksia přemožena Briciusem. Každičkého roku jedna loď. Někdy obchodní, jindy rybářská, občas velvyslanecká nebo ryze ta, která převážela osadníka do Nové země. Ale každého roku byla jedna loď napaena jako pomsta za to, že Bricius spasil zem.

Toho roku ještě loď napadena nebyla.