Po poslední večerní modlitbě již Derin začal být nesnesitelný. Přešlapoval po místnosti, neustále vyhlížel z okna a urážel slunce, které zapadalo moc pomalu. Laureliën mu navrhl, aby si nalil pití, ale Derin odmítal, že jeho hlad už nemůže být uhašen nějakým pitím. Každého sedmého dne, který se nazýval Božím dnem, nebylo povolené jíst. Bylo nařízeno pět modliteb, tři místo jídla a dvě mezi nimi. Pít se smělo, ale jíst ne. Laureliën byl zvyklý odříkat si jídlo i jiné dny než na Boží. Byl těm návykům naučen otcem. Vždy říkával, že člověka nelze poznat dle šatů, které nosí, jazykem, kterým mluví ani penězi, kterými se honosí, ale v jednání, které koná hladový.

Ač Laureliën nemohl říci, že se svým otcem v mnohém souhlasí, v tomto však ano. Všímal si lidí a hlavně v dnech, kdy hladověli, protože byli jiní. Mnohem více je ovládala agrese, nevrlost a nedočkavost půlnoci, kdy mohou pozřít první sousto jídla. Mnoho lidí, především ti starší a chudí, byli na hladovění zvyklí a den bez jídla jim přišel obyčejný a nikterak zajímavý. Derin hladověl celý život, a když měl jídla najednou dostatek, dny bez něho ho přiváděli k šílenství a Laureliën to přikláněl k faktu, že se strachoval, aby nepadl do propasti chudoby a opilosti, která ho nakonec přivedla na Plachého racka.

„Ještě máme pár hodin, posaď se a řekni mi, co si myslíš, že rozbouřilo nebesa nade mnou a mým bratrem," snažil se ho Laureliën rozptýlit. Posunul na druhou stranu svého stolu také pár stočených pergamenů se slovy: „Nebo mi pojď pomoct s tímto."

Derin se usadil. Rozvinul se zamračením jeden svitek, který obsahoval smlouvu o obchodu s obchodníkem drahého kamení. „Tolik vlny za jeden hloupý safír?" zeptal se nechápavě po několika minutách ticha.

„Otec jimi nechává ve Východní provincii zdobit Boží domy," vysvětlil krátce Laureliën, převzal od Derina smlouvu a sroloval ji do ruličky. „Tohle zrovna netřeba řešit, nevezeme dostatek vlny, abychom se safíry mohli zabývat." Podal mu raději jinou smlouvu, která se týkala ovoce na oplátku za sůl.

Derin se zapřel o židli, smlouvu zvedl víš, přimhouřil oči a pomalu četl z další smlouvy. Rty si naznačoval jednotlivá slova a slabiky, prstem přejížděl po zaschlé tuši a snažil se přečíst, co jí bylo napsáno. Naučil se číst teprve nedávno, když Laureliënovi nabídl, že mu pomůže, s čím bude třeba. Občas se ptal na dlouhá slova, někdy si potřeboval číst věci nahlas, ale Laureliën věřil, že by dokázal přečíst už i knihu. Pouze na to neměl pomyšlení.

Zatímco Derin četl, Laureliën přepisoval starou smlouvu, kterou sežral zub času. Slovo od slovo přepisoval starý pergamen, který se mu rozpadal pod rukama a snažil se nevnímat Derinovo šeptání slov, která by mohl z nepozornosti napsat. Podle povzdechu, který přišel, poznal, že Derin již dokončil čtení a očekával mumlání, že by smlouva měla být upravena v jejich prospěch. Pletl se, protože z Derinových úst vyšla jiná slova.

„Myslím si, žes se Silweriënem soutěžil o dívku. Oba dva jste chtěli stejnou a protože jste zcela stejní, nemohla si sama vybrat. Oba dva jste se snažili být tím nejlepším, ale vyhrál on. Získal ji a ty ses nechal potetovat na náznak smutku a uznání porážky, protože si nemyslíš, že najdeš nějakou jinou."

Laureliën zvedl hlavu, hleděl na Derina, jehož hlava byla lehce nakloněná a koutek pozvednutý. V očích se mu odrážela jiskra od lucerny, zatímco v komandérových smutných očích pomalu umírala.

„Otec nás nikdy nenechal být s dívkami. Bez jeho dozoru jsme neměli povoleno opustit sídlo a už vůbec ne vyjít za bránu. Naší společností byli pouze postarší služebné, které nechodily pro ránu daleko a udavačský správce, díky kterému jsem schytal mnoho ran přes ruce a bolestivých políčků. Jednou, když nám bylo asi čtrnáct, jsme na večerní bohoslužbě potkali dívku. Neznali jsme její jméno, ale dlouho jsme s ní po modlitbě hovořili. Bratr se neskutečně moc styděl, v obličeji byl rudý a nakonec se i vzdálil, zatímco já zůstal. Pouze jsme si povídali, poté musela odejít. Vrátili jsme se s bratrem do sídla a šli si lehnout. Uprostřed noci do ložnice vtrhl otec a chrstl na mě vědro ledové vody, vytáhl za vlasy z postele a odtáhl do té moc dobře známé věže, kde mě zavřel. Křičel na mě, že jestliže se míním vybavovat s děvkami, mohu se vybavovat i s Bohem. V té ledové věži mě uprostřed zimy nechal až do další noci a já a ani Silweriën jsme od té doby s dívkou nepromluvili, dokud jsme žili s otcem. Takže ne, bohužel. Má nelibost k bratrovi nepramení ze zášti, že by mi ukradl dívku."

Derin mlčel. Hleděli na sebe, vyčkávali, zda ten druhý něco řekne, ale nebylo co. Pro ten den byla jejich hra u konce, už dále nesměli hádat, museli čekat do rozednění, aby mohli předložit další návrhy o tom, proč byly jejich vztahy s bratry natolik pochroumané.

„Proč vás s nimi nenechal mluvit?" otázal se nakonec Derin, sotva se Laureliën vrátil ke své práci.

Odložil brk, zvedl hlavu, natočil ji k oknu, za kterým pomalu tmavla obloha a pokrčil rameny. „Netuším," hlesl, „Někdy jsem si myslel, že konal z čiré zášti, protože on byl zcela oddán Bohu svým tetováním. Později jsem si začal myslet, že se otec pokoušel z našich životu odstranit cokoli, co se netýkalo jeho samotného, protože se bál, že nad ním zanevřeme a opustíme ho. Snažil se, abychom mu byli oddáni a milovali ho více než sebe samotné, ale vybudoval v nás pouze strach na něho byť jen pohledět." Mnohdy toho tolik neřekl, ale byl zamyšlený. Hleděl do prázdna a pronášel své myšlenky jedinému člověku, kterému se dokázal jakýmkoli způsobem otevřít.

„Měli bychom se napít," hlesl Derin se zakroucením hlavy. Ani nečekal na Laureliënovu odpověď, vstal a nalil do dvou pohárů z černého demižonu. Do jedné nalil více, do druhé přilil vodu a sklenici podal Laureliënovi, který se mezitím dokázal postavit a protáhnout ztuhlá záda.

„Teprve jsme se vydali na plavbu, nevracíme se," prohodil Laureliën. Nebyl zvyklý ten nápoj pít někdy jindy než po úspěšné plavbě a Derin to věděl, přesto jim nalil.

Derin pokrčil rameny, zhluboka se nadechl, jednu ruku si založil v bok a rty protáhl do úzké linky. „A jaké si měl léto?" zajímal se.

Laureliën překvapeně nadzvedl obočí. Derin nebyl stvořen pro hloupé tlachání o počasí a o tom, jak se druzí lidé měli, když nemuseli zrovna být na lodi. Plavby byly pouze na jaře a k podzimu, nikdy v zimě a při parném létě. Ty měsíce trávil Laureliën především v přístavu, občas cestoval, jedno léto dokonce zůstal v Nové zemi a loď se vrátila domů bez něho a nalodil se opět až na podzim. Mnoho času však trávil s Derinem, ale tohle léto ne. Viděli se pouze párkrát a nemohl za to Laurliën, který by nebyl k nalezení, ale Derin, který nikdy nebyl k zastižení.

„Navštívil jsem Silweriëna," přiznal.

„Takže jste si svoje rozpory vyříkali?" otázal se okamžitě Derin se zaujetím.

„Převážně jsem mluvil pouze já," pokrčil rameny. „Zajímá mne však, proč chceš mluvit o mém létě. Cos provedl?"

Olízl si rty, hlavu natočil lehce do strany a sklenici nervózně převaloval mezi prsty. „Přemýšlel jsem o tom, že bych po této cestě odešel od Plachého racka," polkl.

Laureliënův stisk okolo skleničky zesílil, pocítil jemné praskání, které mohlo vést k prasknutí. Odložil sklenici na stůl, tvář otočil do strany a olízl si rty. Netušil, co by měl říct, hlavu měl plnou možností, proč by měl Derin odejít, ale žádný se mu nezdál reálný.

„Ale proč?" otázal se ho.

„Poznal jsem jednu ženu," hlesl krátce, „a chci, aby se stala mojí ženou."

Ta možnost Laureliëna napadla, ale nechtěl jí věřit. Protože Derin nebyl člověk, který byl stvořen pro ženění a rodinu. Jeho minulost ho nutila nenávidět otce a staršího bratra, který ho vychovával, zatímco matka nezmohla proti oběma zcela nic. A když se on sám posléze pokusil svůj život obrátit k lepšímu, selhal a skončil v nekonečné smyčce opilosti a chudé střízlivosti, kdy hledal pouze další peníze na pití, aby zapomněl, jak mrský a nikam nevedoucí život vedl. Plachý racek byl Derinovým vykoupením, který mu nabídl první plat, slušné oblečení, pravidelnou stravu a možnost učit se a poznávat. A také mu dal přítele a Laureliën proto doufal, že zůstane. Protože ani jeden z nich nikdy přátele neměl a společně si rozuměli a alespoň zaháněli osamělost, která je sžírala.

„Jaká je?" otázal se tichým hlasem, který selhal v tom, aby zamaskoval zradu a smutek, který Laureliëna rázem přepadl. Cítil, jak se mu prodírá hrdlem. Pomalu se sápal z těla až na jazyk, kde ho dávil a sžíral. Bylo to jako se smrtí matky a pokaždé, když ho otec surově zbil – bojoval s tím, aby se jeho tvář nezkřivila smutkem a bolestí, který se mezitím prožíral jeho tělem jako kůrovec stromem.

„Krásnější a hodnější, než si zasloužím," odpověděl Derin zasněným hlasem. „Potkal jsem ji krátce po jarní cestě na kraji města. Její rodina jsou statkáři. Odkoupil jsem od nich pár vajec k obědu, ale její tvář se mi zaryla tak hluboko do mysli, že jsem nebyl schopen na ni přestat myslet a hned další den jsem se za nimi vrátil. Snažil jsem se zapůsobit na jejího otce, nadávky a hrubosti jsem držel přísně za zuby a snažil se nést a chodit tak, jak si mne učil. Ta dívka se jmenuje Trist, nádherně zpívá a vypadá jako jarní květ. Požádal jsem jejího otce o její ruku a on řekl, že bude souhlasit, přivezu-li k zásnubám dar z daleké země, který nikdy v životě nespatřili. Mám sedm zlatých a jsem připraven je utratit všechny, mám-li tím darem získat Tristinu ruku."

Laureliën se snažil hledět přes Derina do zdi. Neuměl snášet špatné zprávy a vůbec ne ty, které se alespoň okrajově týkaly jeho. Semknul rty do úzké linky, mělce se nadechl a udělal pár kroků, aby mohl projít. Zastavil se však vedle Derina, ramena měli ve stejné úrovni a zatímco měl Derin hlavu natočen ke straně k Laureliënovi, smutný komandér hleděl pouze před sebe, pěsti pevně zatnuté. „Roční růže ze Tří hor. Ve Staré zemi nerostou a kvetou celý rok. Na jaře a v létě mají květy zlaté a oranžově, na podzim se zbarvují do červené a v zimě jsou fialové. Přivez je Tristě, budou se jí líbit a nejsou ani tak drahé, alespoň vám do vašeho společného života zůstanou peníze," hlesl. Neměl, co jiného by pověděl, na gratulace bylo brzy a ani to nechtěl říct, protože byl naštvaný.

„Děkuji," odpověděl mu Derin tiše. „Napijeme se?" otázal se.

„Ne," procedil Laureliën mezi zuby. „Jdu spát," zalhal.