Na studené kamenné podlaze proseděl dlouhé hodiny svého života. Kolena měl ztvrdlá, záda bolavá a přísahal by, že si na místě už vyseděl i důlek. Promrzlé prsty držel na koleno, záda měl rovná, hlavu skloněnou, dýchal tiše a přitom rty pouze naznačoval slova, která Pán pronášel klečíc před ním.

„Ve jménu Briciuse, pána našeho, požehnané buďte naše životy, které odkázali jsme jeho cti a památce, děkujeme," pronesl hřmotný hlas řečníka, který klečel před ním.

„Děkujeme," pověděl jednohlasně se stovkou dalších, které měl za svými zády. Dlaně si položil z kolenou na zem před sebou, sklonil hlavu k zemi, položil na ni krátce své čelo a následně se narovnal, dlaně vrátil na kolena a zvedl zrak k muži v bledě modrém hábitu se zlatým vyšívaným stromem na zádech.

Muž vstal, otočil se k lidem, kteří klečeli seřazeni za ním, roztáhl ruce, zeširoka se usmál, až se mu na obou tvářích objevily hluboké vrásky a pronesl: „Nechť vás požehnaná ruka Briciuse doprovází."

Lidé zvedli do jednoho svou levačku, sevřeli pěst a palcem napřed si ji položili k ústům, lehce svůj prst políbili a následně začali vstávat a tiše rozmlouvat nad modlitbou, kterou pán Pather před chvílí pronesl.

Pather svěsil ruce a z jeho tváře postupně vyprchal úsměv. Sklopil hlavu k zemi před sebou, kde stále na zemi klečeli dva totožní chlapci se provinilým výrazem ve tváři.

„Vstaňte," poručil jim.

Oba dva chlapci tak učinili, ten vlevo si upravil kalhoty, které mu padaly a zrak držel u země, zatímco druhý chlapec hleděl na pána.

„Silweriëne," pronesl Pather jméno chlapce se skloněnou hlavou, jako kdyby se jednalo o kletbu, která ho pálila na jazyku.

Chlapec zvedl hlavu jen lehce, díval se na svého pána a otce skrze pár tmavě hnědých vlasů a viditelně se bál toho, co bude navazovat.

„Omlouváme se, otče," pověděl druhý chlapec, který měl pěsti pevně semknuté až mu zbělaly klouby.

„V domě božím nejsem váš otec," opravil ho okamžitě muž s přísnou tváří a robustní stavbou těla. Vypadal jako těžce pracující horník s holou hlavou, ač byl ve skutečnosti ctěným božím mluvčím a správcem Východní provincie Staré země.

„Omlouváme se, pane," opravil se okamžitě chlapec s krátkým pohledem na svého bratra, kterého vyzýval k omluvě.

„Omlouváme se," zamumlal druhý. Nemusel ani zvedat zrak, přesto věděl, že otec hledí přímo na něho a vyžaduje to jedno jediné slovo, které na rozdíl od svého bratra Laureliëna opomněl. „Pane," dodal.

„Pojďte," přikázal jim otec a vyšel skrze uličku mezi lidmi, kteří stále rozmlouvali o modlitbě, se vydal s chlapci skrze rozlehlou síň z bílého kamene ven. Dělal dlouhé kroky, stíhal zároveň přát všem lidem dobrý den, zatímco mu děkovali za modlitbu a chlapci za ním klusali, aby ho svými krátkými dětskými nohami dohnali.

Vyvedl je ven, třemi kroky sešel šest schodů vedoucí z domu boží, nadzvedl lehce své světlé roucho, než vkročil do prašné země a pokračoval přímou cestou přes rozlehlé prázdné nádvoří k mohutnému domu ze světlého kamene a tmavého dřeva, který stál ihned naproti božímu domu.

Chlapci ani nedutali, byli si vědomi toho, kam je otec vede a co je čeká. Věděli i to, čím si to zasloužili a proto nemluvili – neměli jak obhájit své hříchy.

„Jste syny pána, správce Východní provincie, Bricius je vám blíže než komukoli jinému, avšak –" říkal Pather, zatímco kráčel skrze prázdný dvůr. Mračil se, ale to chlapci nemohli vidět, cítili však jeho hněv a to jim stačilo.

Chlapci neodpověděli.

Přes dvůr a podlouhlou síň s hnědým zdobeným koberec je dovedl do nejvzdálenější místnosti, která se v sídle nacházela. Světlá, zdobená podlouhlou tapisérií znázorňující mořskou příšeru ustupující do moře a muže stojícího na pláži, který příšeru svou silou zahání, zatímco za jeho zády stojí celý národ. Barevná skla v oknech byla zdobena zlatým listnatým stromem, který měl Pather vyšitý na zádech svého roucha. Místnost byla až na těžký stůl z tmavého dřeva, křesla, které bylo potažené hedvábím, a svaté knihy na kamenném stojanu, vesměs prázdná.

Pather se postavil zády ke svému stolu, chlapci si okamžitě klekli na zem před ním, položili si dlaně na kolena a hlavy držely nahoře, aby otci mohli hledět do rozhněvaných tmavě hnědých očí.

„Doznejte se," vyzval je.

Chlapci se na sebe současně podívali. Laureliën prosil svého bratra o doznání, Silweriën žádal o pomoc.

„Doznejte se!" zakřičel Pather. Chlapci s sebou škubli, skla v oknech se otřásla, do Patherovy tváře se vehnala rudá barva.

Silweriën polkl, rty se mu chvěly, ale mlčel. Laureliën se třásl, žaludek měl strachy stažený, stále pohledem prosil bratra, ale Silweriën ani nedutal. Jeden z nich se musel přiznat.

„Byl jsem to já," hlesl slabě Laureliën. Vrátil zrak k otci, snažil se netřást, ale tělo ho neposlouchalo.

Otec ho za jeho slova uhodil. Dlaň se zlatým prstenem na prostředníku se mu vší silou obtiskla o levou tvář. Laureliën narazil pravou tváří do ramene svého bratra, který měl hlavu sklopenou a oči křečovitě zavřené strachy – vzlykal.

Chlapec se narovnal, ani si nepromnul tvář, dlaně vrátil zpět na kolena, sklopil hlavu a kousal se do rtu, aby nemyslel na bolest ve tváři.

„Trest lhářů je vytrhnutí jazyka vroucím železem, Laureliëne," odsekl Pather stroze výhružku. Laureliën strachy polkl, jazyk si namáčkl na horní patro a prosil v hlavě svého bratra.

„Doznejte se!" zakřičel Pather hlasitěji, až se chlapcům zježily chloupky na krku.

„Byl jsem to já, měl jsem hlad, vzal jsem chléb, když se nikdo nedíval, přísahám!" zakřičel Laureliën, zvedl hlavu a podíval se na otce zrovna ve chvíli, aby viděl, jak znova napřahuje ruku a udeřuje ho opět do levé tváře.

Tentokrát spadl Laureliën bratrovi do klína a trvalo mu déle, než se posadil. Otec ho okřikl, což způsobilo pouze to, že se Laureliën začal více třást a trvalo mu déle posadit se. Silweriën plakal.

Pather se posadil do dřepu, chytil Silweriëna za vlasy a zatáhl za ně, aby musel chlapec zaklonit hlavu a dívat se tak uslzenýma očima do otcovi tváře. Zavřel oči, odmítal se na něho dívat a to i přesto, že ho Pather napomínal, aby oči otevřel.

„Doznej se!" křičel mu do tváře.

Silweriën kroutil hlavou, cítil, jak mu otec trhá chomáče vlasů z hlavy a dýchá do tváře.

„Doznej se!" zakřičel tak hlasitě, že mu zalehly uši a drobná slina mu dopadla na levou tvář.

Silweriën plakal, dávil se svými vzlyky, zatímco jeho bratr seděl vedle něho, třásl se a odvracel hlavu od toho, co viděl a mělo následovat.

„Jednoho dne budeš pozřen mořskými příšerami, Silweriëne. Hříšníkům, jako jsi ty, jiný osud nenáleží," pověděl s klidem Pather. Ve chvíli dokázal to, aby se barva jeho tváře vrátila do normálu, pustil vlasy svého syna, který okamžitě sklopil hlavu, vstal a otočil se ke svým synům zády.

Ze stolu zvedl dlouhý tenký proutek. Otočil se k chlapcům, kteří již od začátku věděli, co se bude dít. Ráno byl Silweriën hladový, avšak věděl, že v den boží mu není povoleno jíst, vkradl se do kuchyně, kde ukradl starý chléb z předchozího dne, který byl schován pro den následující. Rozhodl se ho sníst pod schodištěm, kde byl však nachytán služebnictvem, avšak utekl tak rychle, že služebný nedokázal správci sdělit, o jakého jeho syna se jednalo. Když se to dozvěděl Laureliën krátce předtím, než začala první z pěti modliteb toho dne, věděl, že budou poté oba dva potrestáni v otcově pracovně.

„Zvedněte své ruce," přikázal jim.

Oba dva se třásli, ale udělali tak. Drželi své drobné ruce polonatažené před svým otcem, který je měl potrestat. Laureliëna za lhaní a Silweriëna za krádež a porušení přikázání. Kdyby žili někde jinde a byli syny někoho jiného, potkal by je trest v podobě vytrhnutí jazyka a useknutí rukou – proto mohli deset ran rákoskou přes ruce považovat za milosrdenství.

•••

Rákoska byla trestem pro krádež a lhaní. Porušení přikázání si musel ještě Silweriën odpykat v jediné věži sídla, která ležela v severním rohu. Byla to studená kamenná místnost bez okna, pouze s jednou svící na zemi před měděným symbolem stromu, který visel na zdi. Otec tam Silweriëna zamknul krátce po první modlitbě a hodlal ho tam nechat přes noc, aby měl dostatek času modlit se k bohu Briciusovi a prosit o jeho odpuštění, že jedl v boží den.

Laureliën seděl opřený zády před těžkými dveřmi, za kterými byl jeho bratr zamknut. Ruce se mu i po dlouhých hodinách třásly, zahojené jizvy se opět otevřely společně s čerstvými ranami, které neměl dovoleno si nechat obvázat – musel své hříchy vidět.

„Silwere, prosím," hlesl chlapec, který seděl na střídmě osvětlené chodbě a třásl se zimou.

Jeho bratr mu za dveřmi neodpovídal.

„Prosím," žadonil, „už nikdy ho nenuť, aby nám to opět udělal."