Nejdříve přišlo objetí, následně rána. Facka, která se ozvala okolím a pálila na tváři jako spálenina. Silweriënova hlava se pootočila do strany a obtisk Kainovi ruky ho pálil jako cejch. Nechápal, co se děje. Ještě před pár vteřinami cítil jeho obětí, následně ránu.

„Zasloužil jsem si ji," vydechl Silweriën. Nebyl si jistý, zda to myslel otázkou, smířením s faktem, že byl uhozen, nebo pouze konstatoval, co se stalo.

Kain na něho hleděl se zatnutými zuby, ale v očích se mu hněv neodrážel. Nemohl se zlobit, snad jenom nevěděl, co ve skutečnosti cítit a jak reagovat na jeho návrat.

„Proč si skočil do tý vody?" zeptal se skrze zatnuté zuby. Tón hlasu mu potvrdil, že se skutečně nezlobil, pouze nerozuměl tomu, co se děje.

Odpověď ze Silweriënových úst nepřicházela. Bricius mu řekl, že Kain pravdu nesnese, ne všechnu. Ani mu ji nechtěl říct. Styděl se za veškeré své činy, které spáchal. Byly prohnilé, kruté, zradil skoro každého člověk ve svém životě a ublížil mnoha lidem přímo i nepřímo.

V očích obyčejných lidí se mohl Kain zdát jako ten démon, který zabíjí, pije cizí krev a děsí děti ve spánku, ale ve skutečnosti to byl ten hnědovlasý smutný komandér s očima v barvě ledu z dalekého severu.

„Nevím," odpověděl tiše, „myslel jsem si, že se budu moci vrátit domů."

„A nemohl si?" zajímal se.

Silweriën zakroutil hlavou, „pro svět tam jsem mrtvý. Nemohu se vrátit." Položil si jemně hřbet ruky na tvář, na dotek to stále pálilo, ale chladný vánek mu na bolest dost pomáhal. „Je mi líto, že kvůli mně zemřel Fyrel," dodal tiše se skloněním hlavy. Cítil se potupně, ale potřeboval to říct nahlas. Aby mohla přijít další rána, kterou si zasloužil. Stejně jako tu první.

„Fyrel nezemřel kvůli tobě," odpověděl podobně tichým hlasem. Kain ho obešel, vzdálil se od dřevěných lavic a s rukama v hlubokých kapsách se vydal směrem na pláž. Siwleriën ho beze slov následoval, aby mohl slyšet, co Kain říkal dál.

„Vždycky chtěl být hrdinou, někomu pomoci, zachránit ho a vyznamenat se. Zemřel by i pro kotě, které by uvízlo na stromě a... Zkrátka zemřel pro tebe. Aby tě dostal zpátky sem mezi nás."

„Není to ve výsledku stejná věc?" otázal se. Hlas mu odnášel vítr, byl sotva slyšitelný, ale bál se o Fyrelovi mluvit. Byla to čerstvá rána a Kain ho vedl na pláž k loďce, na které připluli.

Hodí mě do ní a strčí na moře, pomyslel si Silweriën v zápětí. Co jiného s člověkem, kvůli kterému zemřel někdo jiný?

„Můj syn zemřel kvůli Fyrelovi a jeho nadutosti. Tys chtěl zemřít pro svého přítele, protože si ho snad miloval nebo si chtěl, aby žil život, který si ty mít nemohl. Je to stejné?" odpověděl mu na otázku otázkou. Nohy se jim propadaly v písku a Silweriënovi navíc ještě kolena při pohledu na loďku, kterou omývala mořská voda.

„Ne," hlesl.

„Tak vidíš," vydechl. Došli až k loďce. Silweriën hleděl dovnitř a představoval si, jak v ní ležel Fyrel. Myslel si, že spí – jak mohl být tak naivní? Kain položil jednu svou nohu na příď loďky. Nejdříve to vypadalo, že do ní vleze, ale poté se zapřel a vší silou odstrčil Fyrelovu dřevěnou rakev na moře. Nejdříve se loďka jenom kymácela v drobných vlnách, dřela o krunýř želvy, ale brzy se dostala na širé moře a byla v něm pohazována. Pomalu se vzdalovala od dvou stojících mužů a bylo jisté, že to plavidlo už nikdo nikdy nespatří.

Silweriën nechápal, proč tak učinil. Otočil hlavu do strany a hleděl na Kaina z profilu. Bradu měl zvednutou vzhůru, měl hrdý postoj, ale smutné oči, pobledlou tvář a bojoval s tím, aby nezkroutil rty a nerozplakal se. Vítr si lehce pohrával s jeho vlasy, které se kroutily jako spalující plameny a celý ten výjev byl pro Silweriëna něčím uchvacující.

Když viděl Kaina poprvé, bál se ho. Jeho rudých vlasů, chování, myslel si, že má modrý jazyk. Poté, co ho poznal, se ho bál ještě více, ale choval k němu jakýsi respekt a odhodlání poznat ho.

Nakonec ho i poznal. Z mnoha stran, při mnoha příležitostech. Ale stále nedokázal říct, co byl ten muž zač.

„Nenáviděl si ho?" zeptal se Silweriën z nenadání.

Kain ani nemusel nad otázkou přemýšlet. Zakroutil hlavou a pohled nespouštěl ze vzdalující se loďky. „Byl mi jako synem, ale on mě nepovažoval za otce."

„Miloval tě," namítl vzápětí smutný komandér – komandér, který byl pro svět mrtvý.

Kain jen lehce přikývl, „já vím. Jednou jsem si myslel, před hodně lety, že bych ho snad taky mohl v tomhle ohledu milovat, ale... milovat člověka, jako byl on, je těžké. Myslel si, že láska pramení pouze z vášně, ale nerozuměl té důvěře, která z ní musí pramenit. Byl by oddaný své věci a milující, ale bázlivý. Nikdy by neřekl, co skutečně cítí a raději se jenom trápil uvnitř. Já chci důvěru."

Krátce se nadechl, svěsil ramena, jemně protáhl rty do úzké linky a po chvíli ještě dodal: „Věřil, že by mohl člověka přinutit milovat ho."

„Přinutit?" nerozuměl tomu.

„Přinutit. Nějakým způsobem by člověka přesvědčil, že je možné ho milovat, protože si nemyslel, že by to bylo možné pro jeho osobnost a minulost. Zkoušel to u mě. Nutil se mi, dělal mou práci, pomáhal mi s tím, čím jsem nechtěl. Snažil se o to, abych mu byl tu lásku dlužen."

Silweriën sklopil hlavu k zemi. Sledoval písek nasáklý slanou vodou a vlny, které se vsakovaly kousek před jeho nohama. „Myslíš, že je možné..."

Než to dopověděl, démon mu skočil do řeči. „Poté, co jsme tě sem přivedli, jsem se s Fyrelem pohádal – proč tebe nemáme zabít? Řekl jsem, že je na tobě něco jiné, a to se mi líbí. Chtěl jsem tě nechat naživu, abych zjistil, co na tobě je. A myslím, že začal žárlit."

Silweriën si lehce olízl rty a zvedl zrak. Loďka byla již daleko, větší vlny s ní zmítaly ze strany na stranu a při menší bouři se určitě překotí a bude pohřbena hlubinami.

„Jednou chtěl, abych ho políbil," hlesl.

„Udělal si to?" zajímal se.

Pouze zakroutil hlavou, „chtěl jsem. Pro jídlo, ale odtáhl se a vysmál se mi."

Kain opět jenom přikývl, „Oddaný věci, ale bázlivý."

Nastalo další krátké ticho, které protnul Silweriën další otázkou. „Proč si odkopnul tu loď?"

V té chvíli Kain konečně otočil hlavu a podíval se na něho. Byl to dlouhý pohled, tentokrát nehleděl skrze něho, ale přímo do jeho očí. „Aby tě nenapadlo odtud odcházet."

•••

Den se přehoupl v noc. V chladnou a tmavou, kdy sice nefoukal vítr a svítil měsíce, ale chlad se zařezával do těl. Mezitím Silweriën viděl mnoho démonů, někteří na něho mluvili, někteří ne, ale cítil jakýsi chlad, který vycházel od něho a ne ostatních.

Po setmění netušil, kam by měl jít. Seděl na lavici a jeho pohled bloudil k dřevěné kleci, kde proseděl mnoho dní. Vždy se k ní obracel, když byl ztracen, ale nechtěl se do ní vracet. Nechtěl být vězněm, už nikdy.

Kain seděl vedle něho, hleděl na oblohu, ruce si opíral o stůl a čekal, než všichni odejdou.

„Jaké máte tradice, když ostatní zemřou?" zajímal se.

„Zabalíme jejich těla do látek, spálíme je, pomodlíme se. A tváříme se, že je vše v pořádku," řekl krátce.

„Dříve jsme měli mnoho různých zvyků, jak své ztracené pohřbívat. Někdo je skutečně pálil, někdo posílal na moře, většinou jsme je ale pokládali hluboko do země vedle těch, které jsme ztratili dříve. Ale ve Vinopádu jsme pak v noci otevřeli víno, seděli okolo ohně a mluvili. Ne nutně o zemřelém, ale pouze jsme mluvili. O životě, o lásce, smutku, radostech a starostech. Mladší říkali, jaké mají sny, starší se ohlíželi za tím, co v životě dokázali. Ten smutek ze ztráty nás vždy bolel, ale ta tradice nám dala vědomí, že naše životy jdou dál."

Silweriën se zapřel lokty o kolena. Nahrbil se, hleděl do dály na místo té klece a zeptal se: „Chceš zapálit oheň?"

Nejdříve to byl obrovský oheň plný oranžových a rudých plamenů, které se šplhaly k obloze, a i z dálky pálily do tváří. Později praskání dřeva a šlehání plamenů z velké části utichlo z ohořelého dřeva sálalo pouze pár větších plamenů, které hřály, pokud byl člověk dostatečně blízko.

Nejdříve tam byli i jiní. Magna s Verisem, rybáři, ženy, které většinou vařily a skládaly dřevo. Dokonce i Bricius se připojil. Mluvili a Silweriën je poslouchal.

Pobavila ho Verisova vzpomínka na to, jak jako dítě putoval se svými rodiči. Od města k městu, nikde neměl domov, nikde to ve skutečnosti neznal a nerozuměl tomu, proč se stále hýbou. Jednou ho už prý přestalo bavit se pořád přesouvat a domluvil se s dítětem z jednoho města, s jehož rodiči obchodovali, že se vymění. Druhé dítě pozná svět, on si odpočine. Karavana skutečně odjela, ale po pár hodinách se nasupeně vracela do města zpět, protože se chlapec, který předstíral, že spí na voze, rozplakal, že chce domů. Tehdy Veris dostal od svého otce tolik na zadek, že musel na voze stát, jak ho bolelo sedět.

Rozesmutnila ho pro změnu vzpomínka ženy, která vyprávěla, jak u podobného ohně seděla naposledy. Tehdy pohřbívala oba své rodiče a bratra, které skolila v zimě nemoc a ona zůstala zcela sama. Dokud nepoznala svého muže, ale i je osud oddělil.

Přišla i řada na něho, ale netušil, co by měl říct. Bál se sdělit jim cokoli o svém životě, a nakonec se rozhodl pro příběh, jak poprvé navštívil Novou zemi. Líčil jim svůj údiv nad jiným krajem, rostlinami, zvířaty a hlavně lidmi. Tušili, o čem mluví, ale sami nikdy takové místo neviděli a poslouchat o něm je uchvacovalo.

S postupující nocí však odcházeli a společně s lidmi skomíral i oheň, který nakonec slabě plápolal pouze pro poslední dva. Seděli naproti sobě u ohně, sledovali se přes kouř a stoupající jiskry, dokud se jeden z nich neodhodlal zvednout.

Kain se posadil vedle Silweriëna do písku. Byl blízko, ale stále mezi nima byla malá mezera, kterou bylo možné rychle překonat. Podpíral se o jednu dlaň, tělo mělo lehce nakloněné k Silweriënovi, který se oběma dlaněmi zapíral lehce za zády a víceméně hleděl na oblohu.

Podívali se na sebe skoro ve stejné chvíli. Oheň jim ohříval jednu tvář, zatímco do té druhé se jim opíral chlad. Hleděli na sebe, oba měli něco na srdci, ani jeden nemluvil.

„Věříš mi?" prolomil Kain první to ticho.

„Já nevěřím nikomu," namítl Silweriën. Ale v očích Kaina byl stále Laureliënem a tomu tak i zůstane. Nesměl říct pravdu.

Kain lehce přikývl, „já také ne."

Bylo opět ticho, ale Silweriën věděl, že Kain ještě nedomluvil, pouze si dával čas, aby mohl říct to, co měl na srdci.

„Ale kdybych někomu věřit měl, chtěl bych tobě."

„Proč?" nechápal.

Kain zvedl ruku, kterou se nepodpíral. Pomalu ji přiblížil k Silweriënovi a dloubl ho do srdce, které ten akt pochopilo jako příkaz tlouct mnohonásobně rychleji. „Protože cítím, že když tohle někomu daruješ, už nikdy si to nevezmeš zpět."

Rytmus tlukotu se ještě znásobil, až to začalo být bolestivé. Přestal se opírat za zády, nabral do dlaní písek a pomalu ho pouštěl skrze škvíry prstů, zatímco hleděl zblízka Kainovi do tváře.

„Nenáviděl bys mě, kdybys věděl, jak prohnilé to srdce je."

„Každý má svá tajemství. Ty nevěříš mě, abys mi ho řekl. My nevěříme tobě, abychom ti řekli to naše."

Jemně se zamračil, „jaké máte tajemství?"

Kain se lehce usmál, poodkryl zuby, ale rychle je schoval. „To, kým doopravdy jsme. A kým je celý tenhle svět, ale... to je naše tajemství a nevěřím ti, že bys unesl tu pravdu."

„A já si nemyslím, že bys unesl mou," namítl okamžitě, avšak v těle se mu vařila krev z faktu, že existuje tajemství, které neví. Pravda, která nebyla odhalena. O démonech. O světě. Pravda.

Kain se ještě jednou usmál, ale tentokrát neukázal zuby. Byl to smířlivý úsměv faktu, který nebylo možné vyvrátit, ale zároveň se nezlobil. Snad byl spokojený s tím, jaká ta situace byla.

Stále k sobě byli velice blízko. Silweriën se pokusil o kousek přisunout, jenom nenápadně pohnul hlavou jeho směrem, ale Kain se odtáhl. Dlaní mu zatlačil lehce na hruď a donutil ho dávat pozor.

„Slib mi něco."

„Co?"

„Že jestli mi někdy začneš věřit, řekneš mi svá tajemství a já ti na oplátku řeknu naši pravdu, až k tobě budu důvěru cítit."

Silweriënovým tělem projel chlad. Pohledem cukal všude okolo, ale nakonec skončil u Kainových očí, které ho nepřestaly sledovat. Plameny se mu odrážely v tekutém kovu, který se přeléval ze strany na stanu a na rtech měl stále slabý úsměv.

„Co když... ti nezačnu věřit hned?" zeptal se.

Kain pokrčil rameny. Povolil tlak na Silweriënově hrudi a místo toho pouze hřbetem jemně přejel po jeho hrudníku. „Nemáš způsob, jakým by ses vrátil na pevninu. Máme na to celý život."

Teprve v té chvíli mu ten úsměv oplatil. Nebyl nijak obrovský, ale upřímný. Kain se narovnal. Seděli proti sobě, kolena lehce namířená k sobě, zatímco jim oheň skomíral u boku, avšak na tom jim nezáleželo.

Říkalo se, že před smrtí viděl člověk před očima celý svůj život. A tehdy ho Silweriën viděl.

Nevinné dětství na vesnici se svým bratrem a rodiči, kde byl šťastný.

Smutek ze ztráty a poznání Pathera.

Bití a nekonečná bolest se strachem, kterou prožíval.

Zavržení vlastní osobnosti, aby světu vynahradil vraždu někoho, kdo byl dle něho lepší.

Život na lodi a všechny ty muže, kteří mu ublížili, kterým ublížil a u kterých si myslel, že pochopí lásku.

Ten den, kdy kraken obejmul Plachého racka a smiřoval se s tím, že jeho život se chýlí ke konci.

První pohled na démona a jejich poznávání.

Dětské tělíčko pohlcující moře.

Křik Pathera a krev mnoha dalších kněží na jeho rukou.

Fyrelovo bezvládné tělo v jeho pažích.

Viděl celý svůj život před očima, ale neumíral. V té chvíli cítil, že se teprve narodil a necítil žádné nitky, za které by někdo tahal a ovládal mu život. Cítil svobodu.

A ve chvíli, kdy konečně pocítil Kainovy rty, také cítil teplo. Hřejivé, světlo, které se mu vlévalo do těla a rozehřívalo ten chlad zažraný až do morku kostí. Vléval se do něho v té chvíli život, který neznal.

Na zádech měl vytetovanou větu. Quile regere, quile werde. Jednou hříšník, navždy hříšník. Byla to jediná věta, kterou si pamatoval v řeči kněží, ale byla ještě jedna, kterou se ukončovalo mnoho modliteb a její význam sice znal, ale nikdy nepochopil. V té chvíli si na ni vzpomenul, protože mu konečně dávala smysl.

Jan'sin lav.

Nechť naše srdce opatrují.