Na jeho rukou bylo mnoho krve. Zabil mnoho lidí, kteří měli rodiny, přátele, někam náleželi a mnohdy byli i nevinní. Zabíjel muže, ke kterým cítil sebemenší špetku citu, protože si myslel, že tak koná dobře. Ve skutečnosti pouze chránil sebe, aby nikdy nebyl odhalen.

Zabil ale i takové, kteří si to zasloužili. Muže, který ho zneužil, kněží, kteří vraždili a sami byli prohnilí a plní hříchů.

Smrt Fyrela pro něho byla ale v něčem jiná. Neměl na rukou jeho krev, nebyl tím, kdo by ho uškrtil, probodl mu srdce, neupálil ho. Ale kvůli němu se Fyrel vydal na pevninu a poté zemřel. Proč?

Fyrel přežil mnoho, sám Ten nejhorší mu to řekl. Pokoušel se otrávit, podřezat své žily, probodnout srdce a mnoho dalších věcí, ale vždy přežil. Proč tedy zemřel, když pouze zavřel své oči?

Posadil se do loďky, když všichni odešli. Slunce zůstalo skryté za mraky, vlny se tříštily o pláž a loďku. Tvář měl schovanou v dlaních, byl shrbený a snažil se... existovat. Neplakal, nepřemýšlel, pouze seděl a snad čekal, že se stane zázrak. Svět mu přišel chladný, i když bylo poměrně teplo. Sníh nebyl nikde okolo, vzduch byl i docela teplý, pouze vánek studil.

Netušil, jak dlouho tam seděl, a kdy přesně se za něho někdo postavil. Pocítil však jeho přítomnost, otočil se přes rameno a tupě zíral na Toho nejhoršího.

Najednou v něm viděl zcela vše, co předtím neviděl – podobu. Celý život hleděl na obrazy Briciuse, které se více nebo méně podobaly, ale vždy měly něco společného. Zlaté vlasy, velmi staré oči a výraz, který z něho dělal někoho vzdáleného a nepochopitelného.

Pomalu vstal, boty se mu zabořily do mokrého písku, pěsti měl sevřené a hleděl na někoho, koho dříve považoval za nejhoršího démona, ač to vždy byl jeho Bůh a lidstvo ho z něho udělalo pouhou vírou.

„Chceš se mnou o něčem mluvit?" zeptal se Bricius tiše. Ani nebyl překvapen tím, jak moc klidný byl. Zdálo se, že vždy byl nad ostatními, ale v tom smyslu, že s nimi nedokázal soucítit a raději se jim stranil. Strážil jejich domov, ale více pro jejich pohodlí udělat nemohl.

„Kde jsou ostatní?" zeptal se nejdříve strhaně.

„Pohřbí ho, zaslouží si, aby ležel tam, kde jeho rodina," odpověděl mu Bricius a ukročil do strany. Paží naznačil, aby se šli projít a Silweriën pouze bezeslov souhlasil a vydal se po jeho boku přes pláž.

Nejdříve nikdo z nich nemluvil. Vítr pouze zmítal jejich oblečením a rozhazoval Briciusův plášť všude okolo. Silweriën si pamatoval, že když ho poprvé viděl, skrýval se v něm. Snad se bál, že by ho někdo z nich poznal?

Nakonec jako první promluvil Bricius. Klidně, bez náznaku souzení nebo vzteku: „Tvůj otec..."

Bricius o něm vědl vše. Věděl vše o všech, sotva na ně pohleděl. Nemělo smysl mu lhát. „Musel jsem," šeptl, než se odhodlal mluvit nahlas, „zasloužil si zemřít."

„A ti ostatní kněží?"

„Zrovna tak."

„To, že si zabil pár kněží nezmění to, co se děje dětem s rudými vlasy." Bricius se k němu natočil, bradou mu naznačil, aby své kroky stočil trochu více vlevo. Věděl, kam míří. K hlavě obrovské želvy. Bylo to místo, kde byl Bricius nejčastěji.

„Já vím," vydechl s bolestí v hlase, „ale..."

„Cítil si vztek. Stejně jako ve chvíli, kdy ti otec řekl, že tě nikdy nemiloval."

Chloupky na Silweriënově krku se zase vzpřímily. Bricius věděl o všem, tedy i o tomhle. Věděl jeho skutečné jméno a mnohem dříve, už tehdy, kdy vkročil na želvu.

Silweriën polkl. Hleděl do země, nevěděl, co by měl říct. Nikdo netušil, kým ve skutečnosti byl. Mezi démony byl Laureliën, stejně tak pro svět i jako Laureliën zemřel, zatímco Silweriën byl po smrti již mnoho let.

Mlčeli možná minutu, mezitím došli k vrcholku hlavy. Bricius se posadil, Silweriën ho následoval. Nohy měl překřížené, lokty opřené o stehna a hlavu sklopenou. Bricius naopak hleděl na otevřené moře a konečně promluvil.

„Nikdy jsem nepochopil, proč přesně sis myslel, že tě svět nebude milovat kvůli tomu, jaké jméno neseš."

Silweriën zavřel oči. Bylo to složité. Byla to závist vůči vlastnímu bratrovi a nedůvěra ve vlastní osobnost. Využil situace, protože si myslel, že jako Laureliën bude mít lepší život. To jméno mu dalo sebevědomí a sílu. Možná to ale nebylo kvůli tomu, ale kvůli tomu, že vše dělal pro svého bratra a nikoli pro sebe.

„Já nechtěl, aby svět miloval mě," odpověděl tiše do země. Odmlčel se, zvedl hlavu a zadíval se na moře. Na nekonečné modročerné vody, které sledoval dlouhá léta. Na námořnictví bylo něco uklidňujícího a nádherného, co nemohl pochopit nikdo, kdo se nikdy neplavil a neslyšel nic jiného než vlny odrážející se od dřeva a neviděl nic jiného než hvězdy plující v nekonečných vodách čisté oblohy. „Chtěl jsem, aby svět poznal Laureliëna a miloval ho."

„Svět ale mohl milovat tebe. A jeden malý svět i stále může," namítl.

Silweriën zakroutil hlavou. „Kdybych řekl pravdu, nikdy by mi neodpustili. Chci zůstat pro svět Laureliënem," polkl. Měl na jazyku ještě jedna slova, která se bál dlouho vyslovit. „Musí mě teď nenávidět za to, co je provedl."

Bricius se k němu otočil. Vlasy měl nahrnuté v obličeji, ale přesto dokázal Laureliëna propalovat tím specifickým pohledem. „Co si myslíš, že si provedl?"

Nemohl to vyslovit, protože tím přiznával svůj zločin. Jenže Bricius ho věděl. Věděl vše a i to, jak Fyrel ulehl ke spánku věčnému. Přesto nebyl Silweriën připraven říct to nahlas. Projel si dlaněmi přes tvář. Chtělo se mu zase křičet. Chtěl brečet, chtěl se schovat někde v koutě za to, že vzal život dítěti.

Zalkl se, cítil, že nedokáže promluvit nebo udržet city na uzdě.

Rozrušil ho dotek. Bricius mu položil dlaň na záda a jako by uvolnil veškerý ten tlak, který cítil. Zvedl hlavu, pohled měl skelný, ale dokonale viděl moře před sebou. Pootočil hlavu lehce do strany, díval se na Briciuse pouze ze strany a měl pocit, že ho zrak klame. Otřel si oči, jeho vlastní slzy zmizely, ale viděl malé slzavé kapky v očích Briciuse.

„Fyrel se zabil sám, nebyla to tvá vina," vykoktal ze sebe. Hlas se mu zcela změnil. Najednou nebyl Bohem a někým, kdo věděl vše o všech. Byl obyčejným člověkem, který ztratil blízkého člověka. „Lidé mají jedinou možnost, jak zabít démona a tu znáš. Ale démon může zabít i sebe samého," zalkl se. Otřel si slzy, které se mu hnaly do očí a zhluboka se nadechl.

Silweriën hleděl na Toho nejhoršího s pocitem, že hledí na cizince. Na někoho neznámého, koho viděl prvně v životě. Ale znal ho přitom několik týdnů a byl snadno čitelný – vůdce, který věděl, že není jako jiní a nesnaží se k nim proto dostat.

Ale z ničeho nic se objevil na stejné rovině jako lidé. Prožíval emoce a při těch špatných se cítil slabý a zranitelný jako kdokoli jiný. Nebál se plakat, protože k tomu měl dobrý důvod a jeho sílu a postavení projevení emocí nijak neoslabilo.

„Démon nesmí vkročit na souš, protože bude prožívat muka, jako kdyby mu někdo drtil kosti, pálil kůži, trhal orgány. Je to nepředstavitelná agónie, která nepřestane do chvíle, kdy se odevzdá opět moři."

„Ale on se vrátil," hlesl Silweriën, „vrátil jsem ho, jak nejrychleji jsem mohl."

Bricius zakroutil hlavou, pokusil se nadechnout, ale bylo to pro něho těžké a dech mu přeskakoval. „Moře ho odmítlo. Před lety mu moře a jeho démoni nabídli útočiště a místo, kde mohl žít a on ho zavrhnul. Moře proto zavrhlo jeho."

Neexistovala žádná šance, že by Fyrel žil. Neměl naději, aby se probudil a byl takový, jako dřív, avšak ta slova se Silweriënovi zlomila veškerou naději. A nepřinesla žádnou úlevu. Stále byl tím, kdo zabil Fyrela, i když o tom nevěděl. Nemohl mu však pomoci. Zemřel by na pevnině, zemřel by na moři. Záleželo pouze na tom, které z těch dvou míst si zvolil.

„Proč jste ho nezastavili? Kaina ano, ale Fyrela ne," ohradil se Silweriën. Uvnitř něho bublal vztek, ale nebyl schopen zvýšit hlas.

Bricius si otřel oči, opět se musel nadechnout a hleděl na moře. „Jediné, co si v životě Fyrel přál, bylo stát se hrdinou. Neuspěl, když chránil svou matku. Neuspěl, když chtěl svou rodinu dostat do bezpečí. Dostat tě zpátky mezi nás, bylo jeho poslední možností, jak se jím stát."

„Ale proč jste ho nezastavili?" zakřičel. Napětí v jeho těle se trochu uvolnilo, ale necítil se o nic lépe.

Bricius k němu na chvíli otočil zrak. Slzy měl otřené, ale pohled stále skelný. „Snažil jsem se o to. Zastavil jsem Kaina, snažil jsem se zastavit i jeho, ale Fyrel byl dítě. A děti neposlouchají a rebélie je to jediné, co jim proudí žilami. Šel za tebou zemřít, protože si myslel, že koná dobrou věc."

Oba se v jednu chvíli obrátili k moři. Hladinu protrhlo stvoření. Obrovské pokryté šedou hladkou kůží s mnoha jizvami a zuby ostrými jako meče. Mohutné tělo se dostalo vysoko nad hladinu, mrskalo s sebou a dopadlo do vody. Hladina se vzedmula, voda se odrazila vysoko o hlavu želvy a smáčela kalhoty dvou mužů.

Silweriën vyskočil na nohy. V žilách mu koloval strach a vzpomínka, kdy poprvé viděl ty ostré zuby, které ho chtěly pohltit. Tehdy ho Fyrel zatavil, ale ne vždy uspěl. A nyní tu už nebyl. Cerchur byl volný.

Bricius seděl na zemi. Pohled upřený na místo, kde se poprvé zjevil žralok. Nebyl to jeho poslední skok. Plul blízko želvy, vyskakoval do vzduchu, plácal obrovským ocasem, prořezával svou ploutví hladinu.

„Co je s ním?" zeptal se roztřesený Silweriën.

„Dělá to, co my všichni," vydechl Bricius v odpověď, „truchlí."

Roztřesený Silweriën se posadil zpět vedle Briciuse. Věřil, že se mu nic nestane, ale vzpomínka na Cerchura mu stahovala žaludek. „Jak může truchlit? Nenáviděl Fyrela."

Bricius zakroutil hlavou, „ty si také svého bratra ve skutečnosti měl rád, i když jste spolu nevycházeli. A Kain měl také Fyrela rád, ač se vztekal. Cerchur a Fyrel byli neoddělitelní, spojení poutem, které nebylo možné zlomit a zrušit. Smrt Fyrela Cerchura bolí jako kohokoli jiného. Truchlí pro svého jezdce a už nikdy nebude schopen získat jiného, pokud ho Fyrel nepředá. A ten již nemůže. Další démon tak bude ztracen v nekonečných temnotách vlastní duše, odkud se nikdy nedostane."

Jedna zmínka na Briciusově vyprávění Silweriëna zaujala. „Předat?" zeptal se.

„Démon si volí jezdce, ale jezdec může démona předat, pokud najde vhodného a dostatečně silného člověka. Fyrel tak měl udělat, když odcházel, protože věděl, že zemře. A i když není Cerchur nejhodnější a nejlehčí démon, existují tací, kteří by ho ovládli."

Silweriën sklopil hlavu. Díval se do země a pevně zatínal zuby. „Fyrel mi chtěl něco dát," procedil skrze zuby.

Bricius k němu otočil hlavu. pohled měl prázdný, čekal na další slova, ale ta Silweriënovi trvala, aby je vyslovil. „Ale já mu řekl, že mi to dá až zde," zalkl se.

Cerchur v té chvíli vyskočil. Výše než předtím a tělo se mu zmítalo ve vzduchu jako v bolestivých křečích. Dopadl na bok, voda se vzdemula a oba muži vyskočili na nohy, aby se dostali dál. Voda se vylila přes hlavu želvy, smáčela celou pláž a část planiny. Voda jim v jedné chvíli sahala po kotníky a Briciusovi se vrátil ten bolestivý výraz po ztrátě Fyrela.

„Asi znáš tu legendu, jak Bricius zahnal démony do moře, že ano?" otázal se Bricius tiše a nepřítomně.

„Vím, ale bojím se, že to není pravda," odpověděl Silweriën a otočil k němu zrak, „už mi konečně došlo, kým jsi."

Bricius se lehce usmál, ale v očích měl stále bolest. „Všechny jsem je znal. Jménem, jací jsou, s některými jsem i hovořil, ale Cerchur byl... Vyděšený. Bál se. Vždy se bál toho, co se bude dít, avšak ve chvíli, kdy se dostal do moře a získal své tělo, změnil se. Všichni se změnili, když se sem dostali, ale Cerchur nejvíce. Myslím si, že jeho chování je skrýváno za strach a smutek. Na břehu nikdy nikomu neublížil, byl to tichý démon skrytý ve stínech a teprve moře v něm probudilo zrůdu, za kterou byl a je považován."

„Tak proč si vybral Fyrela jako svého jezdce? Fyrel nikdy nebyl skrytý ve stínech."

Bricius pokrčil rameny, jako by netušil, i když opak byl pravdou.

„Všichni zde pro něho byli moc slabí a ti, kteří ne, považoval za méněcenné. Magna mu nemohla přinést pevnou ruku zalitou krví, kterou žádá. Už zesnulý Edrill byl pro Cerchura moc klidný. A Kain? Kaina označil za toho nejslabšího ze všech. Obyčejná člověčina unášena svými emocemi, tak přesně ho nazval. Fyrela vnímal jako jediného, kdo byl hodný být jezdcem. Cerchur chtěl, aby byl jezdcem všech. Fyrel měl vybírat s Walawethem, které lodě budou přepadeny. Y'voles a Hostholf měly být jeho služebníky a s Cerchurem měli vládnout moři. Jenže to ostatní démoni odmítli a za své jezdce přijali ostatní."

„Jenže proč ho tím pádem Cerchur neposlouchal?" zajímal se Silweriën.

„Protože se cítil zrazen, ale Fyrela měl rád. Snad ho i miloval, byla to ostatně polovina jeho duše."

Silweriën se zadíval k moři. Viděl pouze hřbetní ploutev plujícím oceánem. Vzdalovala se od břehu a mizela v dálce.

Slunce na krátkou dobu vysvitlo, osvítilo hladinu moře a bylo těžké zahlédnout mizející ploutem. Silweriën měl oči přimhouřené a dlaní si zakrýval slunce, ale přesto nebyl schopen ho spatřit.

A nikdo jiný ho už také nespatřil. Stejně jako se hadí démon Y'voles odebral do neznámých končin poté, co byl jeho jezdec Edrill zabil Cerchurem, zmizel také Cerchur.