Vesloval až do chvíle, kdy pocítil, že neudrží otevřené oči. Svaly měl jako v ohni, po těle mu stékal pot a třásl se zimou. Odložil Vesla do loďky, sesedl z lavice na dno vedle Fyrela, který spal zabalený v bílé látce a položil se vedle něho.

Myslel si, že okamžitě usne, ale spánek dlouho nepřicházel. V hlavě si opakoval místo, kam se chce dostat – Torhe'ksia. Chtěl spatřit tu obrovskou želvu, která na svém krunýři nesla celý ostrov a tvořila domov pro desítky těch, kteří by trpěli na souši. Kain říkal, že když si bude přát někam se dostat, dostane se tam. Byl toho i svědkem a jeho momentálním přáním nebylo pouze to, aby se dostal k démonům, ale aby byl Fyrel v pořádku.

Usnul až ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Vzduch na moři byl ledový, slunce vůbec nehřálo a třásl se, ale usnul konečně vyčerpáním. Spánek měl bezesný, pustý a připadalo mu, jako by spal pouze pár minut.

Probudilo ho slunce vysoko na obloze. Přesně nad ním, po otevření očí si musel zakrýt slunce dlaní. Cítil teplo, už žádné léto, ale v kabátu se potil. Posadil se, sundal si ho a rozhlédl se okolo sebe. Loďka se houpala na širém moři, voda pod ním byla indigově modrá, skoro černá. Museli být daleko od břehu.

Nahnul se lehce přes loďku, nabral do dlaní vodu, která byla na dotek studená a opláchl si tvář. Slaná voda se mu dostala na popraskané rty, pálila a tiše zasténal. Bolela ho záda z tvrdé loďky a prsty měl stále ztuhlé a svaly bolavé.

Ohlédl se za Fyrelem, ani se ve spánku nepohnul. Oči měl lehce zavřené, rty pootevřené. Vstal, Opatrně balancoval na loďce a zakrýval si dlaní slunce, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Nedokázal určit, kde se nachází, jak daleko jsou od břehů, ale cítil ve vzduchu, že už nejsou u Staré země, ale někde ztraceni, kde to obyčejný člověk neznal. Bylo to území obrovské želvy.

Želva však nikde nebyla. Posadil se zpět do loďky, tvář si schoval v dlaních a promnul si oči. Byl unavený a měl strach o Fyrela. Nechtěl ho však budit poté, co vše si musel vytrpět na souši, kam už stovky let nevstoupil.

„Počkáme," šeptl spícímu, opřel si lokty o stehna a zavřel oči. Nebylo nic, co mohl v té chvíli dělat. Pouze čekat.

•••

Na chvíli ještě usnul. Probudil ho až křik racků. Zvedl hlavu, překvapeně zamrkal. Řvoucí ptáci znamenali pouze blížící se zem a rackové nežili ve Staré zemi. Nemohli se dostat až k Nové zemi, vlny tam byly mnohem větší a děsivější, tady bylo moře klidné. A jediné místo, kde racky slyšel, bylo místo, kde byl nejdříve vězněm.

Vyskočil na nohy, málem šlápl na spícího Fyrela a rozhlížel se okolo sebe. Spatřil zem. Na první pohled malý ostrov pokrytý vysokými stromy a malými plážemi. Na jedné straně byl na hraně obrovský šedý kámen, který ve skutečnosti kamenem nebyl – byla to hlava Torhe'ksii.

Zalkl se, posadil se na kolena, aby mohl Fyrela probudit – vrátili se.

Nejdříve lehce zatřásl jeho ramenem, jenom jemně, aby ho nevylekal, ale Fyrel nereagoval. Zatřásl jím silněji, ale jako odpověď přišlo pouze zakymácení těla. Otočil tvář k němu, až do té chvíle sledoval pouze přibližující se pevninu. Odkryl z Fyrela bílou látku, která mu zakrývala bradu a lehce se prsty dotkl jeho tváře.

V té chvíli ztuhl. Tělem mu projel chlad, který cítil z Fyrelova těla.

„Fyrele?" hlesl.

Začal se třást. Odkryl látku co nejvíce mohl, viděl Fyrelovi ruce volně ležící podél těla a hrudník, který se nezvedal.

„Fyrele!" zakřičel. Chytil ho pod hlavou, pokusil se ho zvednout, ale byl zesláblý a mrtvá váha Fyrelovy hlavy na něho byla moc. Položil ho, ruku mu položil na hrudník, poté i ucho, ale nic neslyšel. V té chvíli měl už v očích slzy, v hrdle vzlyky a třásl se přesně tak, jako když pochopil, že Laureliën je mrtvý.

„Fyrele!" zakřičel. Ozvěna se roznesla po celém moři, ale mladík se ani nepohnul. Zatřásl jeho tělem co nejrychleji mohl. Žádná reakce.

Zakřičel ještě jednou. Tentokrát to byl pouze bolestný ryk do nebe, kterým se snažil uvolnit bolest v srdci. Chytil Fyrelovo chladné tělo, přitiskl ho k tomu svému a doufal, že mu tak navrátí život. Jediná odpověď, která přišla, byla váha, která ho táhla k zemi.

„Fyrele," zasténal do jeho vlasů.

Jednou mu řekli, že je jenom jediná možnost, jak zabít démona. Roztrhat jeho tělo natolik, že nebude moc zregenerovat. Proč však zemřel Fyrel, jehož chladné tělo dospívajícího dítěte a s jizvami zkušeného válečníka, leželo v Silweriënově náruči?

Plakal. Z očí se mu valily slzy, které nedokázal ovládnout a ani nechtěl. Proléval slzy pro démona, který se ho pokusil najít, protože to chtěl někdo jiný. Nemusel to dělat, nemusel trpět, nemusel zemřít. A hlavně nesměl zemřít s pocitem, že na něm nikomu nezáleží. Silweriënovi na něm záleželo, jinak by ho nechtěl zachránit. Neplakal by pro něho a nekřičel do nebes.

Fyrelovy vlasy byly zmáčené slzami. Silweriën ho pomalu položil zpět do bílé látky a zabalil ho do ní. Bolel ho pohled na tvář, u které si myslel, že spí. Jak dlouho byl skutečně mrtvý? Od chvíle, co zavřel oči? Nebo snad zemřel, když Silweriën pádloval? Když spal? Kdy? Kdy Fyrel naposledy vydechnul?

Otřel si slzy. Musel odvrátit hlavu od nehybného těla a raději se díval na pevninu, která se přibližovala. Rty měl pevně semknuté. Chtěl nadále brečet, ale také se musel dostat na pláž. Nesplnil slib, že se vrátí, ale aspoň jeho tělo mohl vrátit tam, kam patří.

Jenže se styděl a bál. Nechtěl se vrátit bez něho, nechtěl přinést bezvládné tělo zabalené v bílé látce. Za všechno mohl on. Kdyby se nikdy nepřihlásil za Derina, žil by si dál svůj obyčejný život. Nebo kdyby se nepokusil uniknout a přijal osud, byl by již mrtvý. Kdyby nikdy neskočil do té vody, Fyrel by nezemřel. Kdyby nikdy nezabil Laureliëna, svět by byl v pořádku.

Třesoucíma se rukama uchopil vesla. Nasadil je do vidlic a pomalu pádloval ke břehu. Pohyby měl trhavé, špatně se mu dýchalo a snažil se co nejvíce oddálit tu chvíli návratu.

Vlny ho nesly blíže ke břehu. Přestal i pádlovat, hrbil se, hleděl na bílou látku a doufal, že se každou chvíli pohne a Fyrel se mu vysměje, že naletěl na jeho žert. Doufal, že se vítr otočí a odnese loďku někam, kde ho už nikdo nikdy nenajde.

Jenže se z toho nic nestalo. Naopak cítil, že loďka drhne o písčitý břeh, až se zcela zasekla. Otočil se přes rameno a hleděl na prázdnou pláž, kde na zemi bylo vyskládáno několik prázdných sítí a sudy plné ryb. Vstal. Skočil do vody, která mu sahala pod kolena a vytáhl loďku na břeh. Fyrelova váha vše stěžovala, ale přišlo mu to jako pírko oproti tomu, co si nesl v té chvíli na srdci.

„Laureliën!"

Za jeho zády se ozval mužský hlas. Ohlédl se, třásl se hleděl na rudovlasého démona, který stál na okraji pláže. Byl to jeden z rybářů, který pracoval s Verisem, ale více ho neznal. Démon se otočil, mával ve vzduchu rukama na mýtinu a křičel: „Laureliën se vrátil!"

Prosím, ne.

Žádal marně. Démon nadále mával rukama a brzy se i objevilo mnoho hlav. Musel být čas oběda, všichni byli pospolu. A v čele skupiny běžela Magna.

U srdce ho píchlo. Otočil se, vstoupil do loďky a těžce zvedl Fyrelovo zabalené tělo.

Prosím, ne.

Otočil se ve chvíli, kdy Magna byla pouze pár metrů od něho. Vstoupil na pláž. Připadal si, jako kdyby byl před soudem. Proti němu stálo mnoho tváří, některé se přibližovaly, jiné zastavovaly, protože brzy pochopily, co nese v rukou. A on tam stál v těžkých okovech, které pouze cítil ve svém srdci a na rukou nesl tělo toho, kterého na povrchu mohli nenávidět, ale ve skutečnosti ho milovali jako svého přítele, bratra, někteří jako syna.

Slunce v té chvíli zašlo za těžké bílé mraky, okolí se ponořilo do stínu, jako by svět věděl, že ta chvíle není dělána pro radost a světlo.

Záda měl rovna, rty pevně semknuté a bojoval sám se sebou, aby nezačal plakat. Magna od něho byla jen na pár kroků, když se zastavila. Tvář měla rudou od běhu, ale nadšený výraz se jí stahoval do bolesti. Nejdříve neplakala. Pouze mlčela, zpomalila, vlasy se jí pletly do obličeje a ona je marně odhazovala. Přiblížila se k Silweriënovi, ale nehleděla na něho. Zrak měla upřený k bílé látce. Vzala za její cíp a pomalu do ohrnula, jako by se chtěla dotknout zrovna narozeného miminka.

Odsunula cíp do strany a ve chvíli, kdy tak udělala, Silweriën cítil, že celý svět se topí v bolesti.

Slyšel křik, ale tak moc vzdálený, jako kdyby tam ve skutečnosti nebyl a neviděl Magnu, jak se její tělo bortí k zemi. Dopadla na kolena, z hrdla se jí dral křik plný bolesti a smutku, že ostatní ustupovali strachy dál. Ale i v jejich očích se odrážela bolest, jako by také viděli, co spatřila Magna.

Silweriën ani nedokázal říct, kdy přiběhl Varis. Dopadl na zem vedle své ženy, pevně ji objal a kolébal se s ní. Uklidňoval ji, že vše bude v pořádku, ale jeho tvář říkala něco zcela jiného – nic nebude v pořádku. A byl také smutný. Ne kvůli Magně, ale kvůli tomu mladému muži, kterého Silweriën držel v náruči.

Veris vstal, držel Magnu pevně u sebe, zatímco mu hlasitě naříkala do hrudi. Na chvíli se zadíval do očí Silweriëna, ale ani jeden z nich nebyl schopen cokoli říct. Pouze mlčeli a Veris se následně s Magnou vzdálili. Nedošli daleko, protože Magna se opět svezla do písku a naříkala.

Někteří démoni se přiblížili, jiní se naopak vzdálili a mnoho z nich plakalo. Zejména ženy. Nikdo nemusel vidět tu tvář, která se zdála, že spí. Všichni věděli, kdo se pod tou látkou skrývá.

Silweriën v davu hledal dvě tváře. Hledal Toho nejhoršího a Kaina, ale ani jeden tam nebyl. Udělal jeden krok vpřed, ale zastavil se. Mohl vůbec vstoupit na ten ostrov?

Zastavil se, sklopil hlavu, aby viděl do tváře Fyrela a zalkl se. Vypadal stále jako by spal, když ho položil do loďky. Stalo se to teprve před několika hodinama. Ještě v noci byl Fyrel držen v kleci, i přes veškerou bolest zabil člověka a utekli spolu do doků, ukradli loďku a... zemřel. Ale proč?

Proč jsi zemřel? ptal se ho, jako by mu snad mohl odpovědět.

Hleděl mu do tváře dlouho. Prohlížel si jizvu na jeho tváři, vyholené rudé vlasy na jedné straně a dlouhé na druhé. Vzpomínal na ten pohled dvoubarevných očí, který již nikdy neucítí. Pocítil však dotek. Letmý podél paží, které držely Fyrela. Chloupky na krku se mu zvedly hrůzou a donutil se zvednout hlavu.

Zachytil pohled dvou šedých očí. Rozžhaveného kovu, prázdné, mrtvé. Potom spatřil i tu opálenou pleť, oranžovou kštici a pevné vysoké tělo. Tentokrát nenesl ten pohrdavý úšklebek, kterým hleděl na svět, ale prázdnou tvář.

Kain bezeslov uchopil Fyrelovo tělo. Nadzvedl ho ze Silweriënových paží, které se pomalu snesly podél těla a otočil se. Odcházel pryč, aniž by na Silweriëna promluvil.

„Kaine," hlesl tiše, ale démon nereagoval. Šel dál, prošel okolo Magny s Verisem. Zvedli se a následovali ho. Stejně tak udělali ostatní. Odcházeli do lesa a ponechali Silweriëna samotného na pláži pouze se šuměním mořem a křikem racků.