Fyrelovo sténání bylo to nejbolestivější, co kdy Silweriën slyšel. Nebylo to dávivé prošení jeho bratra, aby pustil jeho hrdlo. Nebyl to ten křik agónie, když upaloval vlastního otce zaživa. Nebyl to ani výkřik jeho tatínka, když mu probodli břicho. Nebyl to žádný pláč, který proléval zavřený ve studené věži. Nejhorší, co kdy slyšel, bylo to sténání a naříkání při každém kroku koně. Fyrel měl tělo položené na koňském krku, tělo měl přikryté bílou látkou, aby nebyl spatřen a Silweriën je vedl pryč z města.

Ničilo ho naslouchat té bolesti, kterou Fyrel pociťoval, ale nemohl mu pomoci jinak než tím, že ho odvede zpět na moře, kde už bolest neucítí. Město Zelený most leželo u moře, ale přístav se nacházel až za ním. Museli se dostat z ostrova, kde se město rozléhalo a jít pár kilometrů podél břehu, než se dostanou k přístavu, kde ukradnou alespoň malou loďku. Do té chvíle musel Silweriën naslouchat tomu, co mu trhalo uši i srdce.

Uklidňoval ho, že brzy budou pryč a vše bude v pořádku, ale vždy, když to řekl, Fyrel zasténal ještě více, jako by tomu snad nevěřil.

„Slib mi," hlesl Fyrel mezi návaly bolesti. Zvedl dokonce ruku, odhrnul látku ze své tváře a hleděl na Siweriëna očima zalitými bolestí. Ani po těch dlouhých týdnech, co se znali, se Silweriën nemohl zbavit pocit, že hledí do očí dvěma osobám, kterými Fyrel ve skutečnosti i byl. Uvězněn v těle chlapce z bohaté a mocné rodiny, který chtěl být hrdinou. Zároveň byl také starým mužem, z něhož svět udělal toho špatného. „Že se vrátíš na Torhe'ksiu," dokončil svou větu bolestně.

Silweriën se musel zastavit. Otočil se k Fyrelovi a dlouho neodpovídal. Na Želvě pro něho nebylo místo. Ale ani ve Staré zemi. Neměl místo, kam by patřil. Rozhodl se, že mu však slíbí cokoli, aby trochu ulevil bolesti, kterou cítil na těle i na duši. „Vrátím se tam," hlesl, „ale řekni mi, proč jsi zde?"

Fyrel na krátko zavřel oči, a když je otevřel, měl v nich slzy bolesti. „Protože Kain řekl, že tě přivede zpět," odmlčel se, „jenže mu to zakázali, že by se zabil."

„Tak proč tu jsi ty?" zeptal se.

Fyrel se usmál a byl to ten nejsmutnější úsměv, který kdy Silweriën spatřil. Věděl, jaká slova budou následovat a nechtěl je slyšet. Fyrel je přesto řekl. „Protože na mně nikomu nezáleží."

Silweriën sevřel čelisti. Otočil se, vzal za otěže koně a vedl je dál. Snažil se chovat, jako by ta slova vůbec neslyšel, ale ozvěna v jeho hlavě mu tvrdila něco jiného. Rezonovalo to v něm a nemohl přestat zatínat zuby. Bolelo ho slyšet, co si Fyrel myslel sám o sobě. Protože nebyla pravda, že nikomu na něm nezáleželo. Byla tam Magna, která ho chránila jako syna, kterého sama ztratila. Byl tam Ten nejhorší, který chránil všechny, kteří byli uvěznění na Želvě. A ač se Kain choval jakkoli, i jemu na něm záleželo. Všem na něm záleželo, protože v hloubi duše věděli, že on nemohl za to, co se stalo před tolika lety.

I přesto, že cesta byla relativně krátká, přes sněhovou vánici se šlo těžko. Silweriën necítil nohy, rty měl opraskané, takřka nic neviděl a chůze byla těžká. Sníh a vítr sice polevoval, ale únava tomu všemu nepomáhala. Vše ustalo až ve chvíli, kdy se dostali ke spícímu přístavu, ale schylovalo se k ránu, rybáři vyplují pryč a oni v té době už museli být daleko, aby nebyli spatřeni. Silweriën musel hnát. Pobíhal neznámým přístavem, dával si pozor, aby nikdo nebyl okolo a snažil se utišit sténajícího Fyrela.

Až po hodině, kdy prošli mrtvým trhem, dokem pro obrovské obchodní lodě a malou ves, narazil na dlouhé dřevěné molo pokryté sněhem, kde bylo uvázáno několik loděk. Moře bylo na břehu zmrzlé, led byl sice tenký a neudržel by jejich váhu, ale značilo to, jaká zima mohla být ve Staré zemi.

„Fyrele, musím tě sundat," šeptnul. Démon otevřel lehce oči, byl unavený, dokonce i jeho sténání utichlo do chvíle, než se ho Silweriën dotkl. Trhalo to uši, ale bylo to nutné. Držel ho jako dítě v náruči. Přikrytého bílou látkou, jedna ruky pod koleny, druhá na zádech.

Ohlédl se po svém koni. Po klidném stvoření, které nezasluhovalo, aby na svých zádech nosilo vraha od města k městu. Musel ho tam navíc nechat, což mu trochu trhalo srdce. Zvykl si na svého tichého společníka. Udělal krok blíže. Nevnímal Fyrelovu váhu, protože se mu zdál jako pírko ve větru. Hleděl do velkého černého oka koně a pouze zašeptal: „Jdi."

Kůň však stál na místě. Silweriën udělal několik kroků vzad, polkl a rozhlédl se okolo. Ves byla stále tichá, moře tiše šumělo a kůň přešlapoval ve sněhu. „Jdi," zopakoval mu šeptem, než se otočil a opatrně přešlapoval po namrzlém mole blíže k jedné loďce.

Opatrně položil Fyrela do sněhu, zatnul zuby při jeho sténání a seskočil do loďky.

„Brzy budeme pryč," šeptl, opatrně uchopil Fyrela a přenesl ho do loďky. Položil ho na podlahu, zabalil ho pevně do bílé látky, překročil ho a odvázal zmrzlými prsty silný provaz. Trvalo mu to déle, než si přál, přišlo mu to jako věčnost.

Potom se odrazil od mola. Loďka se zakymácela do strany a on se posadil. Uchopil do rukou jedno veslo, a ještě více se odrazil. Vlny nadnášela loďku, žaludek měl jako na vodě z únavy a vyčerpání. Uchopil druhé veslo, zavěsil je do vidlic na kraji loďky a začal pádlovat. Fyrelova hlava byla položena pouze kousek od jeho nohy, neustále ho kontroloval a doufal, že se bude cítit lépe.

Necítil. Fyrel krátce a rychle oddechoval, hleděl přerývaně na Silweriëna a třásl se.

„Pojď blíž," vyzval ho.

Silweriën polkl, přestal veslovat a posadil se na dno loďky, aby byl blíže. Sklonil trochu k Fyrelovi hlavu, aby ho slyšel, a přitom se třásl. Ne zimou, ale strachem.

„Něco ti chci dát," hlesl Fyrel. Pokoušel se vymanit své ruce z látky, ale byl slabý.

„Dáš mi to potom, teď odpočívej," namítl Silweriën.

„To bude pozdě," odvětil Fyrel. Oči měl otevřené, ale prázdné. Jako by v nich nebyl vůbec žádný život.

„Jsi nesmrtelný, nikdy nebude pro tebe pozdě," řekl klidně. Pokusil se usmát, aby ho povzbudil, ale nemohl. Bolel ho pohled na Fyrela.

„Ale ano," vydechl a zavřel na krátko oči. „Musím... si odpočinout," hlesl.

Silweriën přikývl. Rty měl pevně semknuté. Vstal, posadil se zpět na lavici v loďce a pokračoval v pádlování.

Stačilo, aby mířil daleko a nic víc. Pádlovat a poté čekat. Dostanou se tam, kam potřebují.

Musíme.