Až po západu slunce se náměstí vyklidilo dostatečně na to, aby mohl přistoupit blíž. Sněžení přitom neustávalo, z oblohy se líně snášely velkém chomáčky, které roztávaly na Silweriënově těle a smáčely mu vlasy. Odešel z náměstí, aby koupil nějaké jídlo. Vypil jedno svařené víno, i když ho neměl rád, aby se zahřál, nabral černý chléb a čekal, dokud lidé neodejdou. Poté koupil ještě jedno víno a vydal se zpět přes most do města. Cestou si vyzvedl svého koně a s doprovodem tichého klapání kopyt po kamenech mířil tam, odkud lidé odcházeli.

Cítil, že kroky má těžké, bál se, připadalo se, že by se raději propadl do země. Přesto šel, nemohl se zastavit, protože potřeboval vědět, kdo je v té kleci. Ještě neměl být mrtvý, protože ho nechtěli zabít hned. Nejdříve měl trpět, až poté zemřít. Démon byl kuriozitou, něčím, co stovky let nebylo viděno. Jenom on jich za poslední týdny viděl desítky a každičkým dnem je vnímal méně a méně jako démony, kterým ho strašily ve spaní. Byli to lidé jako on, kteří zasluhovali života. Avšak byli prokleti a nesměli vstoupit na břeh, museli žít na želvě, která jim poskytla útočiště.

Náměstí bylo prázdné. Lidé byli buď v božím domě nebo na cestě do okolních vesnic. Byl tam sám. Ani stráž nestála u klece, proč by měli? Démon byl slabý a kdo by se ho pokusil pustit ven? Měl tam být zavřený jako zvíře, aby ho všichni mohli vidět.

Oblečení měl pokryté sněhem, hlavu schovanou mezi koleny a Silwerën nemohl říct, kdo to je. Třásl se, vylil trochu svařeného vína na své dlaně, ale nevnímal pálení. Šel dál, až k pódiu, kde pustil svého koně a vylezl nahoru. Kráčel jako zhypnotizován vpřed, zrak upřený na třesoucí se postavu.

Slyšel vzlykot, bolestný nářek, který mu trhal uši. Ale díky tomu naříkajícímu hlasu poznal, kdo to je. Otřásl se, klekl si u klece na kolena, jednu ruku položil na mříž. Přišel si jako první dny ve společnosti démonů. Tehdy byl on zavřený, vystaven dešti, slunci a pohledů všech okolo. Bál se, ale necítil bolest.

„Fyrele," hlesl zesláble. Od úst mu stoupala pára, oči měl skelné, připadalo mu, že připravoval o život dalšího člověka, ale tohoto nechtěl.

Nejdříve nepřišla žádná odezva, pouze třes. Zopakoval jeho jméno. Tiše, co nejněžnějším hlasem dokázal.

Démon zvedl hlavu, pomalu svěsil ruce podél těla a zvedl k Silweriënovi tvář.

Po tvářích mu tekly slzy, potil se, byl bledý jako letní mraky, rty suché a popraskané. Nejhorší měl však oči. Místo bělma měl krev, která obklopovala jeho dvoubarevné oči. Hleděl na Silweriëna jako na cizince, nepřestával plakat a třást se.

Silweriën k němu natáhl ruku, dotkl se jeho předloktí a přišlo mu, že se dotýká ledové sochy. Fyrel uhnul.

„Fyrele prosím, proč tu jsi?" ptal se zoufale a snažil se mu podat svařené víno. Fyrel se po něm natáhl, ale sotva se dotkl hliněné nádoby, vykřikl a upustil ji. Víno se rozlilo všude okolo a démon vyskočil na nohy. Nalepil se na mříže, sténal bolestí a vzlykal.

„Všechno tak moc pálí," sténal mezi vzlyky. Přešlapoval z nohy na nohu, i dlaně nedokázal dlouho udržet obejmuté okolo mříží.

„Musíš odejít," procedil skrze zuby. Obešel klec, aby se dostal blíže k Fyrelovi, ale ten se pouze schoulil do malého klubka, tvář si schoval do dlaní a tiše vzlykal.

Silweriën se ztěžka posadil na zem. Čelo si opíral o chladný kov, který Fyrela pálil do dlaní, kousal se do rtu, dokud neucítil krev a přitom přemýšlel, co by měl dělat. Nechat ho tam znamenalo, že brzy zemře, ale předtím bude neskutečně moc trpět. Více, než trpěl za celý svůj život. Musel mu pomoci dostat se ven, aby nebyl nikým viděn, tedy uprostřed noci. Ale Fyrel byl slabý a sténal bolestí při každém doteku.

Vstal. Slyšel zvyšující se hlasy v Božím domě. Brzy půjdou lidé pryč a on bude nápadný tak blízko klece. Musel se vzdálit a vrátit později, jestli mu chtěl pomoci.

„Vrátím se," zašeptal. Instinktivně natáhl ruku, chtěl se Fyrela dotknout, ale včas si to rozmyslel. Obešel klec, aby mohl seskočit z pódia a vrátit se ke svému koni, když zaslechl tlumený hlas.

„Chybíš mu," opakoval sténáním.

Silweriën se zastavil v půlce kroku. Otočil se přes rameno a zachytil Fyrelův pohled. Skelné oči, které k sobě barevné neladily a prosily ho o pomoc. Bělmo měl rudé jako krev vytékající z žil a po čele mu stékal pot. Ta slova bolela. Drobně, ale ve velkém. Jako tisíce jehliček bodající po těle a zarývající se do kůže.

Před očima viděl tvář Kaina. Tu s tím mírným šklebem a svým způsobem povýšenou nad ostatními. Tvář démona, který ho mohl ve stejnou chvíli nenávidět i milovat. Nevyzpytatelný a nečitelný muž, který žil déle, než bylo komukoli po chuti.

„Vrátím se," šeptl k Fyrelovi, seskočil z pódia a ve stejnou chvíli, co vzal otěže svého koně, otevřely se dveře z Božího domu a ven se vyvalili lidé. Silweriën vyskočil na koně, popohnal ho a vydal se ven z města. Prsty zarýval do otěží, zuby měl pevně semknuté. V těle mu bublal vztek a zároveň i strach. Musel nějak Fyrelovi pomoci.

•••

K půlnoci začalo více sněžit. Až do té chvíle se sníh líně snášel k zemi, ale s přicházející hlubokou nocí přešel do vánice. Silweriën měl kapuci staženou v obličeji, vítr mu zmítal s kabátem a kůň kráčel nejistě a občas i protestoval. Nutil ho však kráčet blíže k městu a na náměstí, které bylo pusté. Za okny domů panovala tma, pódium nebylo ani od brány vidět. Musel přejít blíž, koňská kopyta byla tlumená sněhem a možná proto si ho nikdo nevšiml až do chvíle, než kráčel na pódium.

Sníh mu křupal pod nohama, vnímal vlastní kroky, ale vyrušilo ho další křupání. Zastavil se, přimhouřil oči a viděl dva muže, kteří kráčí blíže k němu. Kabáty měli zasypané sněhem, v rukou drželi oštěpy s kovovými špičkami – stráž města.

Silweriën zatnul zuby, zastavil se a hleděl na muže. Udělali pár kroků blíže k němu, sklopili oštěpy, aby mířily na Silweriënovo srdce a vyzvali ho, aby odpověděl, co tam pohledává.

„Chci vidět démona," odpověděl klidně.

„Přijď ráno," odsekl jeden strážný.

„Ráno už tu nebudu," vydechl Silweriën krátce. Cítil, že se celé jeho tělo zmítá. Odmítal cokoli udělat, ale ráno bylo skutečně pozdě. Fyrel trpěl každou vteřinou a musel mu pomoci. Jenže pro jeho pomoc musel ublížit dvěma lidem.

Odpusť, zašeptal si pro sebe, ale netušil, komu to vlastně říká.

Uchopil oštěp jednoho strážného pod ostrou špičkou a druhým koncem ho prudce bodl do břicha. Muž se zakuckal, povolil sevření oštěpu a dovolil tak, aby ho Silweriën uchopil. Druhý strážný nijak neotálel, zaútočil na Silweriëna, ale ten mu ostrý konec oštěpu odrazil tím, který sám získal. Uskočil o strany, jeden strážný stál proti němu, druhý klečel na zemi. Promrzlá a ztuhlá těla stráže mu hrála do karet, museli být unavení, zatímco jemu tělem proudila horká krev a nutkání pomoct příteli.

Odpusť, poprosil podruhé, než otočil svým oštěpem a bodkl klečícího strážného do břicha. Zasténal. Sněhová vánice tlumila jeho výkřik, ale krev valícího se do bílé pokrývky značila, že zranění bude vážné a konečné. Vytáhl oštěp z břicha, uchodil strážného do tváře tupým koncem a valil ho tak na zem.

„Budeš viset!" zahřměl hlas druhého, který se na Silweriëna vrhal skrze vánici. Silweriën uskočil do strany. Noha mu podklouzla na sněhu, svalil se k zemi a hlavou narazil do mříží. Zasténal, chtěl se zvednout, ale cítil divnou tupou bolest, která ho otupila a zamezovala mu vstát.

Strážný šel blíže k němu, oštěpem mu mířil na srdce a tvář měl zkroucenou hněvem. „Uřknut démonem, ale budeš viset!" cedil. Silweriën se pokusil vstát, ale ruka mu podklouzla na zmrzlé zemi. Lehce se zvedl, těžce dopadl a sledoval blíží se hrot. Strážný nechtěl, aby visel. Chtěl ho zabít.

Pevně zatnul zuby, byl připraven, že brzy pocítí vlastní krev vytékající z těla. Ani se nesnažil dosáhnout na druhý oštěp, neměl na to čas.

Hrot se ještě více přiblížil a najednou byl mnohem blíže. Z poza Silweriëna se objevila ruka. Objala chladný kov a trhla. Strážný se zapotácel podobně jako ten první. Dopadl na Silweriëna, který zasténal bolestí a následně se ozvalo křupnutí. Silweriënovi se z toho zvedl žaludek a ještě více, když bezvládné tělo strážného dopadlo plnou vahou na jeho hruď. Odstrčil ho od sebe a cítil, jak se mu do krku hrnou zvratky při pohledu na zlomený vaz.

Otočil hlavu do strany, pozvracel se. Dávil se při pohledu na tu hrůzu, kterou viděl. Mozek nevnímal to, jak se to stalo. Pouze to, že se to stalo. Až poté mu to došlo.

„Fyrele," zasténal. Vydrápal se na nohy, srdce mu divoce bušilo. Hleděl skrze mříže na muže, který se unaveně opíral o ledové mříže. Divoce dýchal, ale na rtech měl bolestivý úsměv.

„Nechápu, jak si mohl Kaina porazit," hlesl zesláble, než se sesunul k zemi.