Trvalo týden, než pochopil, že nikdy neuteče před činem, který spáchal. Prchal na koni od města k městu, hlava sklopená pod kapucí a naslouchal šeptání všech lidí okolo. O ohavném činu, který se stal v hlavním městě Východní provincie. V každém hostinci, v každém městě, každičký den vždy slyšel tu samou otázku.

Kdo to udělal?

A po chvíli ticha přicházela i ta stejná zděšená odpověď.

Démon.

Pravému vrahovi vždy cukaly koutky, když to slovo slyšel. Nechtěl se však usmívat, protože ho s činem nikdo nespojoval, chtěl křičet, že z jeho činu byli obviněni ti, kteří nesměli vstoupit na pevninu a neměli důvod Pathera zabít. On měl stovky důvodů po svém těle a tisíce dalších na duši. V jejich světě byl však mrtvý. Jako Silweriën Pather, ale i jako Laureliën Pather.

Netušil, kam vlastně mířil. Myslel si, že bude muset prchat před tím, co provedl, ale brzo mu došlo, že nemusí. Nikdo si nemyslel, že ten cizinec, co s nimi sedí v hostinci, by mohl být vrahem. Šeptalo se pouze o démonovi, který to být nemohl, ale oni jiné vysvětlení neměli.

Jedna chladná noc dostala Silweriëna do božího domu ve velkém městě v Jižní provincii. Viděl dav, který se posledního dne v týdnu odebíral do kopce po večerní bohoslužbu a byl jím stržen. Šel s nimi, hlava sklopená, svaly napnuté. Nechtěl do toho dom vstoupit, ale chtěl slyšet, co se v něm říká o smrti Pána Východní provincie.

Mohl však očekávat tu lež, kterou všichni pronášeli. Démon, který vstoupil na pevninu a zabil jednoho Pána ohavným způsobem. Poprvé v životě slyšel lid v božím domě křičet, přáli si chycení démona a jeho pomalé usmrcení, které si zasluhoval. Jenže žádný démon nebyl.

Silweriën upřeně hleděl na kněžího. Na vyzáblého muže s dlouhými prsty a ustupujícícmu šedými vlasy. Oči měl propadlé a rty tenké. Byl na pohled odpudivý a Silweirën z něho měl stejný pocit jako z Pathera. Bylo to monstrum. Vraždil děti, trestal za hříchy, které nebyly hříchem, žil v přepychu a jiní hladověli.

„Zabít Pána je tím nejhorším hříchem, který může spáchat pouze démon samotný!" zahřměl chrčivý hlas kněžího.

Silweriën se v té chvíli napřímil. Skrze dav hleděl na kněžího, snažil se zachytit jeho pohled, ale on byl až moc zaujatý tím, jak sklízel ovace a potlesk davu, který si přál smrt někoho, kdo je jiné dny strašil ve spaní.

V hlavě to pro pravého vraha nebylo jako oznámení, ale spíše výzva. Jestliže pouze démon mohl zabít Pána, pak pouze ten, kdo znal pravdu a chtěl se mstít, jich mohl zabít více.

A přesně tak i udělal.

Bylo jediného místa, kde si kněží, jehož jméno neznal, zasluhoval zemřít. Ve svém božím domě, krátce před půlnocí, kde se naposledy modlil daného dne. Silweriën k němu přistoupil zezadu. Potichu a neslyšně, když kněží zpíval. V ruce měl řemen, který nejdříve kněžího pohladil po krku a než stačil otevřít oči, vzduch z jeho plic mizel a dlaněmi se marně pokoušel poškrábat svého vraha a uvolnit tak jeho sevření.

Dalšího týdne bylo však šeptání stejné, avšak nyní se démon nacházel na jihu. Lidé se báli, kněží ještě více a každým dnem jejich strach sílil.

Třetí byl nalezen pod kamenným mostem kousek od svého božího domu. Krev z jeho hrdla zbarvila potok a bahno do ruda, že lidé odmítali dlouhé následující týdny přes most přecházet.

Čtvrtý už nebyl z jihu, ale ze středu země. Silweriënovi způsobil problémy, rval se s ním a roztrhl mu tvář pod okem. Malá rána za tu, která mu byla způsobena v podbřišku.

Tělo pátého bylo nalezeno u moře, rackové okusovaly jeho maso, hlava byla rozmlácená kamenem. Avšak povoz, se kterým přejel, byl už prázdný, a kromě malých hnědých hadrů nebylo ničeho jiného, co by v něm leželo. Silweriën přišel pozdě, aby některé z dětí zachránil.

Celkem jich bylo devět ze tří částí Staré země. Panika se šířila zemí, bohoslužby se nekonaly. Silweriëna to nezastavovalo. Hledal kněžího, který by byl neopatrný a mstil se tak za tisíce životů, které jejich náboženství zničilo. Necítil, že by na světě měl jakékoli místo, mohl konat jaké hříchy chtěl, brát kolik životů chtěl a necítit přitom stud. Naopak cítil podivnou pýchu za to, že byl mstitel těch, kteří se nemohli bránit.

Vracel se zpátky na východ, aby hledal jiné kněží. Byl jiný, než když před více něž měsícem opouštěl to místo. Cítil chlad. Nejenom ve světě, ale také ve svém těle. Jako kdyby byl ve skutečnosti mrtvý a neexistoval. Přesto dýchal, cítil potřebu jíst a spát, vnímal, jak se svět okolo mění. Konečně pochopil, jak se cítil Kain, Fyrel, Magna, Veris a ostatní. Nebyl živý, ale neschopen umřít.

Dorazil do města Zelený most. Ležel na ostrově v zálivu, kde byl vstup možný pouze přes obrovský most porostlý slizkými zelenými rostlinkami, které mu daly název a většina obchodů se odehrála právě na něm.

Vedl svého koně okolo stánkařů s horkým svařeným vínem, ovčí vlnou a pozdní tuřínovou zeleninou až do chvíle, než mu dav zatarasil cestu. Uprostřed mostu byl stupínek, kde stal muž zabalený v chlupatém kabátu a četl z nažloutlého papíru. Přes skandující a pokřikující dav Silweriën neslyšel. Rozhlížel se okolo sebe, snažil se pochopit situaci, ale slova se odrážela a snadno zanikala.

Po chvíli se dav pohnul a Laureliën odchytil za paži jednoho nadšeného chlapce s rudými tvářemi.

„Co se děje, chlapče?" zeptal se hlasitě, aby překřičel dav.

Na tváři pokryté akné se chlápci rozlil úsměv. „Chytili démona, pane!" vykřikl a vysmekl se, aby mohl dohnat dav, který mířil na náměstí města.

Napřímil se v zádech. Pevně držel svého koně za otěže, zatímco dav zmizel v dálce. Po zádech mu běhal mráz a nebylo to způsobeno zimou a sněhem, který mu padal v bílých chomáčcích do vlasů. Byl to špatný pocit, že na náměstí může spatřit něco, co nechce.

Ani tam nechtěl jít. Bál se. Opět jako ve chvíli, kdy šel zabít otce, ale tentokrát mu nedovolil ani stud tam jít. Protože ať tam bylo cokoli, obvinili to z vraždy kněžích, ač vrahem byl Silweriën. Jestliže tam drželi nevinného, musel jim pomoci.

Zatáhl za otěže svého koně. Připojil se k davu, který mířil, a přitom ani nedutal. V hlavě mu rezonovala ozvěna, která žádala smrt démona a mstu za mrtvé kněží. Měl chuť zakřičet z plných plic, že on je vrahem, ale nemohl. Nevěřil by mu a pokud ano, zadupali by ho a démona by tak i tak zničili. Musel mlčet, zjistit, co se děje a případně pomoci.

Nejdříve mu přišlo, že dav postupuje rychle, ale čím blíže byl městu, tím horší bylo hýbat se. Kůň se zmítal, nelíbilo se mu množství lidí a musel s ním opustit dav. Zaplatil jednomu stánkaři s kůží, aby u něho mohl na chvíli koně uvázat a pokračoval davem sám. Než však potřebné věci vyřídil, většina lidí byla již na náměstí.

Zelený most neměl mnoho domů. Většina lidí přicházela z přilehlých vesnic a náměstí kruhového tvaru s vysokými domy okolo bylo pouze pro nejbohatší měšťany a boží dům ležel hned naproti bráně, která vedla od mostu. Ve středu náměstí bylo pódium z kamene a dřeva, kde stál tlustý kněží v bílé rouchu a okolo něho stráže. Stáli před vysokým kvádrem, který zakrývala bílá plachta vlnící se ve větru, ale všem bylo jasné, co je pod ní – démon.
Silweriën stál vzadu. Neviděl přes všechen ten dav a marně hledal místo, kde by se jeho výhled zlepšil. Trochu poodstoupil, doufal, že by mohl vylézt na ozdobný ovocný strom, případně na nízký sloupek, který zabraňoval povozům vstup do města, ale vše bylo zabráno už dětmi, pod kterými se stromky ohýbaly a na sloupcích marně balancovali.

Nic neslyšel. Kněží otevíral a zavíral ústa, dav křičel. Potom plachta z klece padla. Křik se ozýval mezi vysokými domy a Silweriënovi trhal uši. Přes natažené paže neviděl už vůbec nic. Pouze výrazné rudé vlasy na shrbené postavě, která se krčila v kleci jako bázlivé zvíře. Byl to však dospělý člověk a nebylo možné, aby pocházel odjinud než z obrovské želvy, která plula oceánem.

Silweriënovi se zatmělo pře očima. Ustoupil ještě dál, kde necítil horko z natisknutého davu. Místo toho ho objal chlad a před očima viděl všechny možné tváře těch, kteří v té kleci mohli sedět.

Vzpomněl si také na jednu věc. Na to, že pokud démon vkročí na pevninu, pocítí muka. Nemyslitelná muka, která neustoupí.