Před třiceti pěti lety, na místě, které lidé nazývali tak dlouho Obchodní, až se z toho stal jediný známý název, žila mladá žena. Od malička byla mezi lidmi v malém, ale živém městě známá, milována pro její hřejivý úsměv, oči jako dva oblázky a charakter, kterému se nikdy nikdo nevyrovnal. Říkali, že Bricius ji stvořil jako obraz toho, jaký by člověk měl být. Jmenovala se Moriann a vzala si brzy syna majitele sadů, Oriela. Byli spolu šťastní, ale dlouho spolu nemohli mít děti. To jediné, co ji zbývalo do naprosté spokojenosti, jim bylo odepřeno.

Po letech snažení, modlení a prošení si už Moriann myslela, že nikdy nebude v náručí držet vlastní dítě, ale nikdy si nedovolila zcela ztratit naději.

Jednoho podzimu do Obchodní dorazil mladý kněží. Ještě nebyl potetovaný, ale každý věděl, že každého dne tomu tak bude. Byl synem Pána Východní provincie, vychován ve jménu Briciuse a jeho jediným posláním bylo to, aby byl také Pánem. Moriann se za ním vydala ihned prvního dne, co pobýval v Obchodní a prosila ho o pomoc. Přála si otěhotnět a doufala, že jí Pather Artus pomůže.

„Chyba je ve tvém muži," odpověděl rázem.

Moriann mu nerozuměla.

„Nedokáže ti dát to, co potřebuješ," vysvětlil a dlaň jí položil jemně na tvář.

Moriann se odtáhla – pouze její manžel se jí směl dotýkat.

Pather nebyl pohledným mužem, ale vyzařovala z něho síla a respekt tvořený strachem. Poznala to ihned, sotva mu zabránila v tom, aby se jí dotýkal, jeho oči potemněli, mračil se a tvář začala nabývat rudých barev.

„Raději už půjdu," řekla tiše, ale v odchodu jí bylo zabráněno.

Cítila bolest všude po těle. Na zápěstích, které jí mačkal v silných rukách, v klíně, který drtil. Ale ta nejhorší byla v její hlavě, která ji neustále vracela k těm strašlivým vzpomínkám. Plakala, podlamovala se jí kolena, myslela si, že zemře. A bála se nejvíce Oriela. Byl to hodný muž, avšak ona dovolila jinému muži, aby udělal to, co směl pouze on.

Moriann však neznala tajemství a musela svému muži říct, co se stalo.

Oriel se hněval, nikoli však na svou ženu, nýbrž na muže, který si myslel, že může dostat vše, co si zaslouží. Avšak také věděl, že na něho byl krátký. Nemohl obvinit syna Pána ze smilnictví a surového napadení. Vše by se obrátilo vůči němu a hlavně Moriann, která se tím vším cítila zostuzena.

Odjeli z města. Daleko, jak jenom mohli a usadili se na malém statku, kde Moriann porodila dva syny. Splnilo se její největší přání, ale po celých devět měsíců, co čekala své potomky, byla smutná. Věděla, že jejich otcem je surový muž, který se brzy na to nechal potetovat a stal se jejich Pánem.

Plakala každé noci, zatímco ji Oril držel a ubezpečoval, že děti jsou zejména její a i jeho. Vychovají je společně bez toho, aby věděli, jak krutý a zlý byl jejich pravý otec, protože za otce budou považovat Oriela. Budou milí a poctiví lidé, které by si Bricius přál.

Dvojčata byla pojmenována Laureliën a Silweriën. Na pohled stejní chlapci, kteří se podobali matce a po jejich pravém otci měli pramálo. Byli neposední, silně fixováni na toho druhého, a hlavně byli šťastní tam, kde žili.

První ráda přišla toho dne, kdy zemřela jejich matka.

Druhá, když byl jejich otec zavražděn ve své posteli a oni tomu přihlíželi.

Třetí přišla vzápětí, když do jejich domu vešel muž a tvrdil jim, že je jejich otcem.

Čtvrtá, pátá, stá a tisícerá rána přišla právě od něho.

Laureliën a Silweriën byli vytrženi ze všeho, co znali, aby se dostali do obrovského města, kde měli být vychováni ve jméno Briciuse a naučeni všemu, co po nich bylo žádáno. V té době se ukázalo, že ač byli chlapci na pohled stejní, ve skutečnosti byli zcela jinými.

Laureliën byl oddaným pobožným, věřil v Briciuse a chtěl být přesně tím, koho se z něho otec pokoušel vychovat. Byl čestný, učenlivý a blízko svého otce. Jeho rány přijímal s hrdostí a pokorou, protože věděl, že jich zasluhoval.

Silweriën žil v minulosti. Nedokázal přijmout vraždu muže, který pro něho byl skutečným otcem. Učil s pomalu, neposlouchal, rány od jeho otce byly jeho protestem na to, jaký život musí žít.

Brzy na to byla dvojčata rozeznatelná, pokud člověk věděl, kam hledět – dlaně. Laureliënovy byly takřka čisté, jenom občas bylo možné spatřit bílou jizvičku od trestu. Silweriën byl zjizvený, propletený bílými a vystouplými jizvami, které ukazoval světu, aby všichni věděli, jak krutým mužem Pather byl, ale nikoho to nezajímalo.

Laureliën byl milovaným synem. Ten, který i věděl, jaké to je dostat odměnu, zatímco Silweriën znal pouze tresty.

A i přesto, jak odlišní byli, Pather se je snažil učit stejným věcem, ač věděl, že pouze jeden z nich bude Pánem – Laureliën.

Po dvacátých narozeninách musela dvojčata opustit sídlo, kde vyrostli. Bylo to tradice, kdy se kněží musel vyučit jinému řemeslu, než se nechá vyučit.

Silweriën chtěl být farmářem, jako mu bylo původně předpovězeno. Laureliën si přál objevovat. Avšak Silweriën si také přál zůstat se svým bratrem, což on nikoli.

Strhla si rvačka, kterou vyhrálo zjizvené dvojče. Uškrtil svého bratra a nechal ho ležet na cestě do města. Ještě předtím vedle něho dlouho seděl. Hleděl do prázdna, na tvářích slzy a nemohl pohledět do tváře toho, koho připravil o život. O dlouhý život, kdy měl přinášet naději všem, kteří ji nemohli najít sami.

Silweriën vzal světu někoho, kdo byl lidmi milován a obdivován, aby jim tam nechal nenáviděného a hloupého člověka.

Přál si, aby to byl ve skutečnosti on sám, kdo zemřel. Chtěl, aby Laureliën žil, protože on sám nemohl světu nic nabídnout. Mohl jenom přemítat nad tím, čeho mohl dosáhnout. Mohl být námořníkem, který objeví nové kraje, úspěšným obchodníkem, který přinese bohatství, ale také dobrým Pánem, který vymýtí hříchy. Ale to nemohl už nikdo vědět, protože toho nadějného člověka zavraždil.

A poté přemýšlel nad vlastním osudem. Neviděl nic. Pouze prázdnotu a bolest, kterou sám sobě přinese. Skončí na popravišti za své hříchy? Otec vždy tvrdil, že ano.

Plakal dlouho, ale nakonec pochopil, co bylo jeho údělem.

Vstal, chytil svého ledového bratra pod koleny a hlavou, vstal a unavený ho nesl do nejbližšího města, aby ho mohl nechat poslat otci, který s postará o jeho ostatky.

Šel přes noc. Nezastavoval se, přerušovaně plakal a bál se pohledět na tu tichou tvář, která se zdála, jako kdyby pouze spala.

Po východu slunce dorazil do města. Našel hrobníka, muže, který se staral o hranice a těla mrtvých, která měla vystoupat ke Zlaté bráně.

„Musí být poslán do Hlavního města k Pánu Patherovi," oznámil hrobníkovi.

Starý vrásčitý muž pouze přikývl, „mám s ním poslat i nějaký vzkaz?" zajímal se.

„Napište otci, že byl napaden na cestě a zavražděn," odpověděl.

Hrobník přikývl, „a vzkaz posílá kdo?"

„Laureliën Pather."

Ta slova mu šla těžko přes jazyk, ale beztak je pronesl. Dostal chvíli, aby se mohl rozloučit se svým bratrem. Hrobník je nechal samotné v malé místnosti bez oken a nechal zapálenou pouze jednu svíci.

Silweriën se posadil na židli, pohladil bratra po vlasech a snažil se neplakat. Selhal a brzy na to cítil, jak se mu po tvářích kutálejí velké slané slzy.

„Omlouvám se," šeptl roztřeseným šeptem.

„Ale zajistím, abys mohl dožít svůj život, jak sis zasluhoval."

S těmi slovy se s ním rozloučil. Zaplatil hrobníkovi a vydal se pryč směrem k pobřeží.

Nikoli jako Silweriën Pather, ale jako Laureliën Pather.

Protože tento bratr si zasluhoval žít.

Tohoto bratra měl svět poznat.

A také poznal. Stal se kněžím, potetoval své tělo a připojil se na loď komandéra Tonkse Tonkse. Následně převzal jeho místo a úspěšně léta převážel drahocenné suroviny z celého světa. Našel si nejlepšího přítele, za kterého by se i obětoval démonům. A také poznal i lásku, ač ji proplétala bolest. Jako Laureliën poznal vše, co bylo Silweriënovi odepřeno.