Bylo mu vedro, ale stejně tak i zima. Třásl se, ale po těl mu stékal pot. Potřeboval si odpočinout, lehnout si do tepla a přečkat nemoc, která se mu zmítala v těle, ale na nic takového neměl čas. Opíral se o vysokou kamennou zeď kousek od brány. Nemohl se ani dívat na to místo, kde vyrůstal, protože ho trápily vzpomínky na to, co všechno za těmi zdmi prožil. Stačilo, aby viděl tu zeď a vzpomenul si na to, jak hodiny klečel s hlavou opřenou o studený kámen a do zátylku ho štípal drobný déšť. Už si nevzpomínal, proč tam musel klečet, co provedl, že ho Pather donutil k tomu, aby trpěl v tom dešti, ale ta vzpomínka v něm utkvěla. Bylo léto, snad jenom díky tomu neprochlad, ale beztak byl promrzlý a tělo měl jako ze železa, když konečně mohl vstát.

Každá místnost v sídle za jeho zády, bylo místo, kde trpěl. Všude zažil trest nebo byl nachytám při něčem, co mu trest zajistilo.

Pěsti měl pevně zatnuté. Zatínal si nehty do dlaní, skřípal zuby, a přitom hleděl na město pod ním. Byla už tma, z mála komínů stoupal kouř, protože většina byla ještě v Domě boží. Nebe se projasnilo, měsíc pomalu couval a další úplněk byl daleko. Laureliëna napadlo, zda s za tu dobu už narodilo jiné dítě, které by bylo rusovlasé a přichystáno, aby bylo pozřeno mořem.

Večerní modlitba skončila později, než si Laureliën pamatoval. Dlouho se nemodlil v žádném Božím domě a už léta nebyl tam, kde by předříkal jeho otec. Pamatoval si Patherovy modlitby jako nekonečné a trýznivé, ale přesto byl překvapen, jak dlouhá byla.

Periferním pohledem si všiml, že první lidé vycházejí z brány. Měšťané zabalení v teplých kožiších a kabátech se potáceli co nejrychlejším krokem domů, aby mohli rozdělat ohně v krbech a zahřát se. Čekal, kdy se vynoří největší dav, poté vykročil. Sklopil hlavu v kapuci a prodíral se davem na bahnité prostranství, které znal lépe než vlastní boty. Srdce mu divoce bušilo, třásl se a hůř se mu i dýchalo, když si uvědomil, že se na to místo vrátil, i když přísahal, že to už nikdy neudělá.

Celé jeho tělo bylo proti. Cítil, jak těžké kroky dělá, protože nohy chtěly jít vzad. Tělo měl tuhé, svaly jako z kamene a každičký pohyb ho bolel a v hlavě mu přišel zcela špatný. Mozek volal, aby se otočil a nikdy se na to proklaté místo nevrátil, ale přesto kráčel vpřed.

Zrak mu dopadal na všechny ty známé věci. Na zapadlé dveře do prádelny, která kdy páchla něčím, co nedokázal pojmenovat. Na sklad potravin, který byl zamknut tím největším visacím zámkem, který viděl. Honosné dveře na dvou schodech, které vedly do hlavního sídla, kde žil. A zejména mu zrak dopadl na Dům boží, ze kterého vycházelo pár posledních lidí. Ten dům byl větší než většina ostatních. Opracovaný z hladkého kamene, vysoký, zdobený drahými kameny a nejsytěji barevným sklem, že vnitřek při slunečném dni vypadal, jako kdyby se topil v duze. Ač do něho každý den vstupovalo mnoho stovek lidí, nikdy nebyl plný a vždy se našlo místo pro dalšího věřícího.

Laureliën přidal do kroku, věděl, že otec zůstane v domě, aby zhasnul všechny svíce, a ještě jednou se pomodlil, ale raději spěchal, aby ho zastihl.

Dveře již byly zavřené, když k nim dorazil. Poslední lidé vycházeli z brány a až tak učiní, stráže si všimnou jednoho muže, který míří zpátky do domu. Zhluboka se nadechl, cítil, jak každičká část v jeho těle protestuje a žádá ho, aby odešel a nikdy se nevracel, ale ruce se mu zapřely do dveří, stiskly těžkou kovovou kliku a otevřely se.

Boží dům u Patherova sídla vždy páchnul po zápalném oleji. Kovová pachuť, z které Laureliëna vždy bolela hlava, když jako dítě doléval oleje do lamp, které visely na zdech a na dvou vysokých podstavcích před pódiem. Dříve nechával Pather svíce zapálené, dokud nevyhořely, ale jednoho dne začal olej mnohem rychleji mizet a ukázalo se, že se do Božího domu vloupávají noční stráže, kteří olej kradli do čutor a následně čichali výpary. Způsobovalo to bolehlav, ale později i blažený stav, kdy člověk cítil, že ho nic netrápí a ani noční stráž před hradbami. Všichni strážní, kteří tak udělali, byli připraveni o nos. A Pather začal svíce sfoukávat a olej přeléval do velkých hliněných nádob – Laureliën se Silweriënem olej každý večer přelévali.

Od toho zvyku musel Pather opustit. Možná to bylo leností, postupujícím věkem, nebo se rozhodl opět svým strážným věřit, ale olej již nevyléval. Pouze zhasínal svíce a přesně při té aktivitě Laurliën svého otce spatřil. Naposledy ho viděl krátce poté, co mu bylo dvacet, tedy skoro před čtrnácti lety. Za tu dobu Pather hodně zestárnul. Tělo mu nabralo více kyprých tvarů, buclaté tváře měl povislé okolo úst dvě hluboké vrásky. Na hlavě nikdy vlasy neměl, co si Laureliën pamatoval, ale tentokrát byla jeho lebka pokrytá jaterními fleky a pod očima měl povislou kůži, jako kdyby tam nesl dva pytle.

V dlouhém světlém rouchu kněžího přecházel od jedné zdi k hlavnímu pódiu, aby zhasl poslední zdroj světla. Šel pomalu, ale za to měl stále dost rovná záda a z jeho chůze mrazilo. Laureliën se zastavil pár kroků od dveří, pomalu je zavřel, ale než zapadla západka, prudce do nich vrazil, aby upozornil na svůj příchod.

Pather zvedl hlavu, přimhouřil oči a upozornil návštěvníka hrubým hlasem, že bohoslužba již skončila.

Laureliën neodpovídal. Stál u dveří, stahoval si košili, aby nadále uctíval Briciuse, i když ten by s jeho činy nesouhlasil. Upustil svou košili na zem, zhluboka se nadechl a dlouhými kroky vyrazil do prostřední uličky mezi pruhy koberce, aby se přiblížil ke svému otci.

Pather ho viděl pouze ve tmě, nemohl vědět, kdo se k němu blíží až do chvíle, než byla Laureliënova tvář osvícena slabým mihotavým světlem. Čekal na tu chvíli, žaludek se mu stahoval z představy, že se tak stane a jakmile to nastalo, nemohl sekundu dýchat. Pather také ne.

Zalapal po dechu, prázdné ledové oči se mu zakalily slzami a natáhl k synovi jednu roztřesenou ruku. Chtěl se ho snad dotknout, aby se ujistil, že před ním nestojí přelud.

„Ty žiješ," hlesl slabým hlasem, který zněl stejně překvapeně jako nechápavě. Dotkl se Laureliënovy tváře, ale ten okamžitě uhnul. Pokaždé, když cítil otcovu dlaň na své tváři, byla to strašlivá bolest z rány, nikoli citlivý dotyk.

„Torhe'ksia nemohla ublížit někomu tak čistému, jako jsi ty," vydechl úlevně Pather a stáhl svou ruku. Nedokázal z Laureliëna spustit zrak a toho to znervózňovalo.

Laureliën stiskl zuby. Představoval si, jak se k otci dostala zpráva o tom, jak byl unesen. Mohl pouze přemítat nad tím, jak přijal smrt svého druhého a posledního syna, který měl převzít vše, co vybudoval a udržoval. Plakal? Zavřel se na mnoho dní ve svých komnatách a truchlil? Nedokázal říct. Netušil ani to, jak truchlil pro Silweriëna, aby měl představu.

Nemohl nad tím však přemýšlet dlouho. Slova otce ho pobouřila. „Jsem čistý jako novorozenec," vydechl. Bez jediného hříchu a pošpinění – to tím Pather myslel.

„Jako právě narozené dítě," přitakal Pather. Zvedl ruku, aby se opět mohl dotknout svého syna, ale sotva se dlaň přiblížila, Laureliën ji mrštným pohybem odrazil a Pathera tím překvapil. Udělal o krok dozadu, nejdříve lehce pootevřel rty a následně se zamračil.

„Jako dítě, které bys bez rozmyslu hodil do moře?" otázal se Laureliën tichým hlasem plným hněvu.

Pather se zdál, že jeho slovům nerozumí, „co tím myslíš, synu?"

„Viděl jsem kněžího, jak hází ještě dýchající novorozence do moře. To tím myslím."

V Patherově tváři se nejdříve objevilo zmatení, hleděl na svého syna, který ho převyšoval pouze o půlku délky dlaně a zdálo se, že nerozumí tomu, co Laureliën řekl. Hlavu jemně pootočil do strany a pootevřel rty, načež se zdálo, že pochopil, co tím myslel a lehce se usmál. „Nahlédl si na zvyk očištění," vydechl úlevně, „už jsi ostatně dost starý a připravený na to, aby ses ho sám účastnil."

Celičkým tělem mladého kněžího projela elektrizující rána. Náhlý výboj síly a vzteku ho donutila k činům, což nijak nesedělo k tomu, jaký byl. Své budoucí kroky si promýšlel, pokud se to týkalo útoku a to, co provedl, rozhodně útok byl. Obě dlaně obmotal okolo silného krku jeho otce, ale nebyl schopen dotknout se svých prstů. Překvapivý útok však Pathera rozhodil, klopýtl dozadu, zvrátil hlavu a nestihl udělat dostatečný krok vzad, aby udržel rovnováhu. Pather spadl na zem, zády narazil do zhasnuté svíce, ale nádoba z oleje se roztříštila, rozlila na zem a okamžitě se začala nasakovat do Patherova roucha. Okolí zalil kovový zápach, Laureliën jednou nohou klečel na břiše svého otce a hleděl, jak rudne ve tváři. Sápal se mu po rukou, aby ho pustil, ale Laureliën nepřestával. Pevně svíral hrdlo svého otce až do chvíle, než jeho hlava zcela ten obraz změnila. Nehleděl na svého otce, na jeho kulatý obličej s ledovýma očima, ale místo toho viděl jeho bratra, prosícího a pomalu umírajícího, jak ho prosí, aby ho pustil.

Laureliën zalapal po dechu, pustil svého otce a odskočil pryč. Spadl na zem, bolelo ho v kříži, třásl se, a přitom hleděl před sebe. Stále viděl tvář svého bratra a v očích měl slzy.

Pather se mezitím sebral ze země, ale Laureliën ho nevnímal. Nereagoval ani na to, jak byl násilím tahán na nohy, aby jeho tělem bylo trháno jako hadrovou panenkou. Hlava mu padala, jak jím Pather škubal a dožadoval se vysvětlení, ale on netušil, co by měl říct.

Očekával, že ho Pather zabije. Uškrtí ho, podobně jako se o to pokusil on, ale po několika vteřinách lomcování a nadávek, Pather přestal. Laureliën se postavil na vlastní nohy a hleděl na svého otce, který byl stále rudý v obličeji, ale nevztekal se.

„Není to tvá chyba," vydechl a položil mu dlaně na čelist. Pomalu přejížděl prsty po pohublé tváři, a přitom se konejšivě usmíval – to bylo něco, co Laureliën neznal. Jeho otec byl přísný a citově chladný, tohle bylo něco, co mohla udělat možná tak jeho matka, která byla léta po smrti. „Jsi vyčerpaný a rozrušený, není to tvá chyba. Vyspíš se, umyješ a najíš, poté ti vysvětlím, co bude tvou prací. Už se nevrátíš na loď, je to nebezpečné."

Uchopil Laureliëna za rameno, držel ho a pomalu ho otočil, aby ho mohl odvést pryč, ale už po prvním kroku se Laureliën zarazil, vysmekl se z doteku svého otce a odstoupil pryč. Pod nohama cítil rozlitý olej a výpary z něho ho pálily v nose, ale nevnímal to. Hleděl na otce, naštvaný, pěsti pevně zatnuté a tělo v křeči.

„Ty nejsi milý," procedil skrze zuby.

Pather opět nechápal. Otočil se, mokrý oděv se mu lepil na kůži. „Nerozumím ti, synu."

„Ty nejsi milý!" vykřikl Laureliën. „Nikdy si nebyl! Oslovoval si nás jmény, trestal nás a káral! Nikdy si nebyl milý a neujišťoval nás, že vše bude v pořádku!"

Pather se narovnal, posunul ramena vzad a bradu lehce pozvednul, „Jsem tvůj rodič, proto jsem milý."

„Ne!" vykřikl. Nesouohlas se roznesl v ozvěně po celém Božím domě a Pather s sebou i trhnul, ale následně se vrátil do své vzpřímené polohy. „Naše matka byla milá! Hladila nás, zpívala nám a líbala na čelo. Ty? Bil si nás a zavíral do věže, kde panoval chlad i v parném létě."

Facka přiletěla dříve, než očekával. Otisk dlaně ho pálil na tváři jako žhavé železo, ale cítil zvláštní uspokojení – otec se nezměnil.

„Nemluv o té kurvě v Božím domě!"

„Má matka nebyla kurva!" zahřměl Laureliënův hlav. Svaly měl napjaté k prasknutí, hleděl otci do očí a cítil, že si drtí zuby stiskem. „Znásilnil si ji a všichni to vědí! Odmítla tě, protože byla vdaná, ale tobě to bylo jedno! Znásilnil si ji, ublížil si jí, a když si zjistil, že děti, které porodila, jsou tvoji, využil si své moci a zabil našeho otce – ne pokrevního, ale citového! Vychoval nás, miloval a ty? Nechal si ho zavraždit a chopil ses nás jako kusu masa!"

Byla to pravda, kterou věděl a znal. Šeptala se v sídle tam, kde Patherovy uši nestačily. Tajná informace, kterou dvojčata znala, ale nikdy nesměli říct nahlas, protože by byli Patherem zmrzačeni. Vrah, který v noci přišel do jejich domu, byl najatý Patherem, zabil jejich otce v posteli a jednomu z chlapců udělal hlubokou jizvu na dlani.

Patherova tvář pobledla – byla to pravda. Následně však zrudla, zorničky se mu zúžily a rozpřáhl ruce. „Vzal jsem si, co mi náleželo! Odmítla muže, co jí mohl dát bohatství a raději byla s ubožákem! Avšak synové byli moji. A miloval jsem tě! Vždy jsem tě miloval a staral se o tebe, jak nejlépe jsem mohl! Na to si snad zapomněl? Na sladké, co jsem ti dával? Na vědomosti, které ti předával? Ne, hledíš pouze na tresty, které si dostával kvůli svému nepovedenému bratrovi," odsekl. Jenom při pomyšlení na Silweriëna si Pather odplivl na zem.

Laureliën pootočil hlavu do strany, „byl to můj bratr a já ho miloval," procedil skrze zuby. Bylo to varování, aby o něm tak nemluvil.

„Ale proč?" nechápal Pather se zoufalým smíchem, „Byl to hříšný hulvát, který nikdy v životě nemohl ničeho dosáhnout. Smrt bylo to jediné, co si zasluhoval."

Laureliënův postoj polevoval. Ramena mu povisla, hleděl na otce a cítil bodání v srdci, „byl to tvůj syn," hlesl.

„Kéž by nebyl," odsekl Pather a přistoupil o krok blíže k Laureliënovi, „byl akorát hanbou. Zjizvený parchant, který mi byl akorát hanbou. Když mi sem dopravili jeho tělo, ani jsem na něho nepohlédl, proč také ano? Co bych viděl? Tvář syna, kterého jsem postrádal více než bych mohl postrádat dýchání, a ty nechutné jizvy... Za to ty? Laureliëne," vydechl. Natáhl k Laureliënovi ruku, ale ten se pokusil ukročit. Nestačil to však včas. Pather chytil jeho pravačku do svých dlaní, jemně prsty přejížděl po drobných bílých jizvičkách a dostal se až k jeho dlani, kterou hyzdila velká jizva.

Pather zvedl zrak. Byl ztuhlý, zmatený, na čele měl nervózní vrásky a stiskl jeho rukou povoloval. Hleděl svému synovi do očí, ale vypadalo to, že hledí na cizince.

Laureliën mezitím zvedl levačku. Pohled měl prázdný, mysl zahalenou vztekem. Hříšný hulvát Hanba. Zjizvený parchant.

Smrt bylo to jediné, co si zasluhoval.

Pather chápal, čeho svými slovy dosáhl. Pustil svého syna, ukročil vzad ze strachu, co přijde, ale ještě více se bál pravdy, kterou mu jediný dotyk poskytl. Třásl se, klopýtal vzad, zatímco Laureliënova ruka uchopila do rukou předmět.

Pather zakopl o jeden modlitební polštář, spadl na zem, pokoušel se odplazit pryč, ale pouze od sebe odkopával jiné polštáře a klouzal v zápalném oleji, kterým byl pokrytý.

Laureliën nic neříkal. Cítil, jak se mu do dlaně skrze rukojeť svíce prodírá teplo. Tenký plamen osvěcoval blízké okolí, ale to nevadilo – brzy měl vzplanout oheň, který osvítí celý dům boží.

„Prosím," hlesl Pather, který byl již obeznámen se svým osudem, „Silweriëne."

Bylo již pozdě, aby prosil. Jeho synové mnohokrát prosili, aby je nebil a ušetřil trestu, avšak výprask vždy přišel. A proto i poslední z dvojčat hodil svíci po svém otci, který se marně pokoušel dostat do bezpečí. Olejem nasáklé oblečení okamžitě vzplálo, Božím domem se začal ozývat dlouhý bolestný ryk doprovázený spálenou látkou, škvařící se kůží a černým štiplavým kouřem.

Nic z toho však vraha nezajímalo, zajímal se pouze o to, aby co nejrychleji odešel, než křik zavolá stráže a ostatní.

Slyšel, že mezi bolestnými výkřiky zaznívalo jeho jméno. Nesrozumitelné a prolévané agónií, avšak stále pro jeho uši dost zřetelné a bolestivé. Neslyšel ho ostatně už čtrnáct let.

Silweriëne. Silweriëne.