Hned prvního dne onemocněl. Noční chlad a mokré oblečení se na něm okamžitě podepsalo a do rána se nejenom třásl, ale také kašlal a spustila se mu rýma. Tělo měl jako v ohni a hlava ho bolela. Potřeboval se někde zastavit, sehnat teplejší oblečení a zjistit, kde přesně se nachází, aby se mohl vrátit tam, odkud přišel. Nechtěl se vracet do přístavního města, kde žil, protože byl táhnut na jedno jediné místo. Chtěl za svým otcem, který už musel přestat oplakávat smrt posledního syna. Chtěl, aby věděl, že je naživu.

Ráno poté, co se otočil zády ke Kainovi, se dostal do vesnice na rozcestí. Byla malá, tvořena pouze pár domy, sklizenými poli a prasečím chlívkem. Slunce ještě nevyšlo, bylo brzo, ale přesto se třesoucí odebral hned k prvním dveřím a pěstí zaklepal do tuhého dřeva.

Odstoupil dál, dlaněmi si mnul holé paže a doufal, že se trochu ohřeje, ale bylo to marné. Chlad měl prožraný hluboko v kostech a sám se zahřát nemohl.

Krátce po jeho zaklepání se dveře opatrně otevřely. Stál v nich muž, starší než Laureliën, vlasy měl protkané šedinami, tvář zamračenou a v ruce držel pohrabáč. Nejspíše brzkou návštěvu považoval za násilníka nebo opilce, který je chtěl obtěžovat.

Laureliën si pouze koutkem oka všiml, že skrze slabé závěsy v okně vedle dveří vykukujou další páry očí. Stočil svůj zrak k muži, pevně semknul rty a odhodlaně vyhrnul svou mokrou košili, aby odhalil mohutný listnatý strom na jeho trupu. „Potřebuji pomoc," hlesl, „prosím."

•••

Ve Staré zemi byli kněží považováni za pomyslné vládce. Lidé je respektovali, mnohdy se jim klaněli, prosili je o rady, rozsouzení sporů a co kněží řekl, to se považovalo za pravdu. Poprvé v životě byl Laureliën rád, že mezi ně patřil.

Sotva si muž všiml jeho tetování, sevření okolo pohrabáče povolilo a otevřel doširoka dveře s pobízením, aby vstoupil dovnitř. Mužova žena okamžitě přeběhla ke kamnům, na které položila hrnec s vodou na ohřátí.

Dostal suché teplejší oblečení, chléb a teplou vodu, která mu prohřála tělo zevnitř. Zjistil také, že se dostal do domu prosté farmářské rodiny, a kromě manželů měli také tři děti, všechny relativně malé, nejstarší dceři nebylo více než dvanáct.

„Omlouvám se, že se ptám, avšak co vás přivádí mokrého a promrzlého k našim dveřím?" zajímala se žena, která se Laureliënovi představila jako Ava.

Netušil, co měl říct. Mohl lhát, ale nenapadala ho žádná lež. Avšak pravda byla neuvěřitelná. Hledal mez mezi lží a pravdou.

„Spadl jsem ze své lodi nedaleko od břehu. A vaše ves byla tou nejbližší, na kterou jsem narazil, když jsem se dostal na břeh."

„Z jakého přístavního města jste? Odvezeme vás tam," vyhrkl okamžitě muž.

Laureliën zakroutil hlavou, „nejsem z přístavu. Kde se nacházím?"

„Nejbližší město je Tuckova dolina," odpověděla žena a dolila mu horké vody.

Laureliën musel chvíli přemýšlet, ale rázem přišla úleva. Tuckova dolina byla pouze něco málo přes den cesty od hlavního města Východní provincie.

„Musím se dostat do hlavního města," zamumlal si pod vousy. Zamyšleně se zamračil, zvedl zrak k muži a zeptal se, zda okolím projíždí obchodníci k hlavnímu městu.

Muž chvíli přemýšlel, poškrábal se na ranním strništi, a nakonec zakroutil hlavou. „V tuto roční dobu míří pouze do doliny."

Laureliën se poškrábal ve vlhkých vlasech. Napil se vody, rozhlédl okolo sebe a zrakem zůstal viset u tří dětí. Nejstarší dcera zůstala vzhůru, avšak mladší chlapec a dívka se poddali ještě spánku. Nebyl schopen zpracovat to, co viděl nahoře na tom srázu. Stále to považoval pouze za zlý sen.

„Pokud se dostanu do doliny, dostanu se už do hlavního města?" zeptal se stále s pohledem na děti, i když dívka se zdála nervózní. Raději se otočil k její matce, která odpověděla.

„Určitě vás někdo odveze," přitakala s jemným úsměvem.

Ještě toho rána, když se rozednělo, farmář navrhl, že si vypůjčí povoz od jeho švagra, který bydlel v domě naproti. Sám bratr farmářovi ženy se nabídl, že Laureliëna odveze do Tuckovy doliny, ale byl odmítnut. Odvést kněžího byla pocta, kterou si ani jeden nechtěl nechat ujít.

Před polednem vyjeli. Ava jim sbalila sušené maso a pšeničné placky a poté požádala, zda by Laureliën mohl požehnat jejich dětem. Když se jejich nejmladší syn narodil, nebyl v okolí přítomný žádný kněží a dítě tedy žilo mnoho let nepožehnáno.

Laureliën souhlasil, ale ve chvíli, kdy se prsty dotknul čela malého chlapce s obrovskýma očima, tělem mu projel chlad. Polkl, vysoukal ze sebe strohé požehnání a otřásl se. Vzpomínka na minulou noc byla stále živá a představa, že by se chlapec, kterému právě požehnal, narodil rudovlasý, už dávno by byl po smrti.

Poté vyrazili. Venku bylo chladno a Laureliën dostal nové oblečení. Teplé kalhoty, obyčejnou košili a kabát, který nebyl tolik teplý, ale byl nepromokavý a rozhodně lepší než nic.

Farmář Lasle z počátku chtěl mluvit. Slušně se Laureliëna vyptával, zejména na to, co s mu stalo na moři, ale Laureliën se odpovědi vyhýbal. Odpovídal, když už stroze, nepřímo a po několika hodinách náhodných otázek, které přicházely z ničeho nic, požádal, zda by mohli jet v tichosti, jelikož byl unavený z cesty. Nakonec se i položil do povozu, který se náramně podobal tomu, se kterým v noci přijel kněží na vrchol srázu a nejspíše ta podoba zabránila Laureliënovi usnout. Hleděl na zatažené nebe, přál si usnout, ale tělo mu to nedovolovalo.

Myslel na Fyrela, Magnu, Verise, Toho nejhoršího a ostatní. Přemítal nad tím, jaká mohla být jejich reakce, když se Kain vrátil v loďce samotný a naštvaný, že se ho rozhodl opustit i přesto, co viděl. Ale Kain netušil, že měl Laureliën své důvody. Byl tak blízko zemi, ve které se narodil a s mnoha věcmi, které nedokončil, že se k tomu místu nemohl otočit zády, i když pochopil, co mělo být jeho posláním.

„Měl byste se vyspat, pane. Do Doliny dorazíme až při soumraku," ozval se farmář tlumeným hlasem.

Laureliën měl oči přizavřené, prsty měl zapletené ve vlasech, které měl slepené solí a vyšisované od sluníčka. Hleděl na šedou oblohu, pokoušel se mít mysl prázdnou, ale před očima viděl střídající se záblesky vzpomínek, které se pokoušel zapudit.

„Kéž bych mohl," odpověděl polohlasem.

•••

Dlouho po západu slunce projeli branami malého město, které se skrývalo v hluboké dolině. Nebe bylo zatažené a padalo z něho mnoho drobných kapek, které Laureliën na své kůži cítil jako tisíce drobných jehliček. Zastavili s u prvního hostince, na který narazili. Malý, ale uvnitř útulný s mnoha veselými hlasy pijanů a jiných hostů. Od ohně sálalo příjemné teplo, které bylo jako ten nejjemnější dotyk, který Laureliën po dlouhé době zažil. Hlava ho třeštila, třásl se a připadal si jako cizinec v zemi, kterou neznal.

Farmář ho následoval, stál za Laureliënem a přemítal nad tím, že by se měl vydat na cestu zpět, jelikož nemá na zaplacení pokoje.

„Zůstaňte zde, najezte se," namítl Laureliën, pokynul mu rukou k jednomu stolu a vydal se k majiteli hostince, který čistil ne zrovna čistý kusem hadru poháry.

Přistoupil k pultu, položil si promrzlé dlaně na hrubé dřevo a nervózně zabubnoval prsty. Hostinský pouze ledabyle zvedl zrak, oči měl kalné a nateklé. „Co chcete?" řekl hrubě.

„Pokoj," odpověděl Laureliën klidně. „Dva pokoje," opravil se.

Hostinský lehce pokrčil rameny, odložil pohár na pult, vzal okamžitě jiný a mezitím huhlavým hlasem pronesl: „Pokoj je za dva stříbrný."

„Nemám peníze," odpověděl Laureliën klidně. Sotva to dořekl, hostinský ho propálil zlým pohledem a slovy, že bez peněz není pokoje.

Laureliën se však odbít nenechal. Zůstal stát na místě, pouze se lehce nadechl a chytil se za límec své košile, aby ji mohl lehce odhrnout. „Jsem muž boží v nouzi," hlesl.

Hostinský mu nejdříve dlouho hleděl do tváře, poté zrakem zabrousil k jeho hrudi a pevně semknul zuby. Laureliën v jeho tváři dokázal snadno číst. Žil pro peníze, přál si, aby je mohl držet v rukou, ale kdyby odmítl pomoci někomu, kdo zasvětil svůj život Briciusovi, byl by proklat každým, koho by potkal. Hlasitě polkl, zamračil se a pokusil se i nasadit falešný úsměv. „Rád vám pomohu, posaďte se prosím, přinesu vám hned jídlo."

Připadal si zvláštně, když jedl tuhé hovězí maso. Zvykl si, že na Želvě jedl mořské ryby a zeleninu, kterou vypěstovali na tom málu prostoru, který měli. Měli pouze sůl z moře, kterou dochucovali jídlo, ale připadalo mu, že bylo mnohem chutnější než to, co jedl na pevnině. Měl potíž vůbec do sebe dostat polovinu porce, než uznal, že to jíst nezvládne a odsunul od sebe talíř. Poděkoval farmáři za to, že ho odvezl tak daleko a vydal se spát. Chtěl vstát brzy, aby mohl najít někoho, kdo by ho odvel do Hlavního města Východní provincie.

I ležení ve slaměné posteli pod pevnou střechou nad hlavou mu přišlo divné. Převracel se, ohmatával studené zdi, a přitom se snažil namluvit si, že se zem pod ním hýbe. Stýskalo se mu po lehkém kolébání stromu a šelestu větru všude okolo. Věděl, že neusne, alespoň ne na dlouhou dobu a bude vždy na půl vzhůru, ale nemyslel si, že noc bude tak strašlivá. Neustále otevíral oči, rozhlížel se okolo sebe a snažil se namluvit si, že je uprostřed oceánu, kde měl být zabit.

Několik hodin před rozedněním to vzdal. Posadil se, rozespale se rozhlížel okolo sebe, třásl se, kašlal a tělo měl zpocené. Nelitoval však, že se vrhl do té ledové vody, aby se vrátil domů. Narodil se do toho světa a byl jím vychován. Věřil, že v tom světě by měl i zemřít.

Vyšel do chladného rána. Město bylo pusté, tiché a jediným přítelem v té chvíli pro Laureliëna byl pouze ledový vítr a mlha, která se držela u země. Vydal se k nejvyššímu bodu ve městě. Bylo jednoduché ho najít, protože Tuckova dolina ležela kupodivu v dolině. Jeho středem protékala malá říčka, kterou Laureliën překročil po kamenném mostě a vydal se pomalými kroky do kopce. Na nejvyšším bodě každého města ležel Dům boží. A on cítil, že do něho potřebuje po mnoha týdnech vstoupit.

Než dorazil na kopec, byl zadýchaný, po čele mu stékal pot a mnohokrát se musel zastavit, aby mohl kašlat. Nesnášel jakékoli nemoci, protože otec vůči němu byl vždy krutý, když onemocněl. Věřil, že nemoc je trestem od Briciuse za hříchy, které nikdo jiný neodhalil.

Boží dům v Tuckově dolině byl poměrně malý a prostý. Zdi zvenku byly holé, u země porostlé mechem a lišejníkem. Okna byla barevná, ale barvy pobledlé a zamračená obloha se skrývajícím se vycházejícím sluncem všemu dodávalo ještě ponuřejší a smutnější nádech. Přesto se Laureliën zapřel do vlhkých dřevěných dveří a otevřel je, aby mohl vkročit dovnitř. Boží dům měl být vždy otevřen lidem, kteří hledali pomoc od Briciuse.

Uvnitř byl dům ještě smutnější. Prostor byl vcelku malý, svícny okolo zdí měly vyhaslé rozteklé svíce, kamenná podlaha byla popraskaná a pódium pro kněžího sotva viditelné a pokryté prošlapaným tmavě červeným kobercem.

Ač byla zima a on byl nemocný, zastavil se u dveří a sundal si košili. Po těle mu okamžitě naskákala husí kůže a lehce se třásl, ale musel tak udělat. Neměl žádné oblečení kněžího a jelikož nebyl obyčejným člověkem, musel vstoupit nahý, aby Bricius věděl, kým je.

Protáhl si ztuhlé svaly, zatímco kráčel blíže k pódiu. Šel bosí, chlad se mu prožíral kůží a o stěny se ozvalo jeho tiché kroky.

Rozhlížel se okolo sebe. Celému tomu místu chyběla jedna důležitá věc – Bricius. Každý Dům boží měl jeho podobiznu, ale zde chyběla. Na pódiu stál pouze jako dospělý muž vysoký pozlacený kruh s rozkvetlým stromem na mohutném podstavci.

Všiml si nižších dveřích v rohu domu. Obvykle taková místnost skrývala nové svíce, oblečení kněžího, ale Laureliën v kostech cítil, že tam je i něco jiného. Neviděl obraz Briciuse už dlouho a tušil, že se tam jeden bude skrývat. Mohl být poničený, starý, ale musel tam být, skrytý před zraky jiných.

Dveře vrzaly a musel se do nich silně opřít, jelikož drhly o podlahu. Místnost byla zaprášená, osvětlená pouze letmým světlem z malého úzkého okna vysoko nad Laureliënovou hlavou. Zrak mu však rychle padl přesně na to, co hledal.
Obraz byl položený na vysokém úzkém stole u zdi. Zahalený byl v bílé látce, která se pod vším tím prachem zdála našedlá.

Opatrně vzal za lem látky. Věděl, co pod tím obrazem uvidí. Bricius byl zobrazený jako vysoký hubený muž se zlatýma očima a stejně barevnými vlasy. Ve tváři se vždy zdál nepřítomný, jako kdyby hleděl někam do dálky. Každý umělec však Briciuse vyobrazil v trochu jiném světle a nedalo se tak říct, že by se snad jednalo o jednoho muže. Čím starší obraz, tím přesnější vyobrazení bylo. Laureliën nedokázal říct, zda stojí u starého či nového obrazu, ale zvláštní pocit v těle mu říkal, že na tom ani nezáleží.

Odkryl opatrně bílou látku. Do nosu a očí mu vletěl prach, ale snažil se ho nevnímat, protože se soustředil na tvář muže, která se před ním zjevila.

Měl ten divný pocit už dlouho. Pokaždé, když mu hleděl do očí, cítil, že ve skutečnosti hledí do očí někoho jiného. Když mu navíc řekli, že je jeho příbuzným a znal ho, myslel si, že je to pouze rodinná podoba.

Ten obraz mu však ten názor vyvrátil. Ten nejhorší nemohl být příbuzným Briciuse, nebyli si podobní. Byli zcela stejní.

Laureliën si pomalu klekl na zem. Padl na kolena před vlastním bohem, ke kterému se modlil prakticky celý svůj život a tiše se zasmál.

„Byl jsem tak moc slepý," vydechl.

V hloubi duše to věděl. Tušil, že mezi Briciusem a Tím nejhorším je něco, co je spojuje více než stejná krev, ale odmítal si to přiznat, nebo tomu snad i uvěřit. Bricius byl někým, komu víra stvořila sílu a nesmrtelnost. Ten nejhorší byl někým, koho síla a nesmrtelnost zničila. Ale vlastně byli jedním člověkem.