Měl pocit, že nikdy nebyl den, kdy by ve skutečnosti nic nedělal. Jako dítě musel pomáhat na poli. Později uklízet Dům boží, učil se, pomáhal otci. Na lodi naopak pomáhal komandéru Tonku Tonksovi a poté převzal všechny jeho povinnosti. Neznal volný den a když ho poprvé zažil, přišlo mu to neskutečně divné, ač se stydět za to, že nic nedělá.

Nejdříve dlouho mluvil s Verisem a Magnou. Pro jeho překvapení se nezajímali o to, co dělal nebo nedělal s Kainem, protože to považovali za jejich vlastní soukromí, do kterého se nechtěli motat. Veris pouze pronesl jízlivou poznámku, že možná kvůli tomuhle ponechal Kain Laureliëna jako jediného naživu, zatímco zbytek posádky byl pozřen Želvou. Magna do něho rýpla, aby o tomhle už nemluvil. Ani sám Laureliën nechtěl poukazovat na fakt, jak dopadla jeho posádka a kde byl momentálně on.

Později se Magna s Verisem zvedli a odebrali se do vody. Nabízeli Laureliënovi, aby šel s nimi, ale ten je odmítl s vysvětlením, že se nechce koupat, i když skutečnost se nacházela tam, že nesměl odhalit svá tetování, i když si nebyl zcela jistý tím, proč tomu vlastně tak je. Myslel si, že se už nacházel ve stavu, kdy byl démoni přijat a fakt, že je potetován, by jejich názory na něho nezměnili, ale bál se to zjistit. Navíc ve chvíli, kdy se odebrala Magna s Verisem, jejich místa byla obsazena Kainem, z něhož odkapávala slaná voda a sotva dopadl na zem, na zjizvenou a sluncem opálenou pokožku se mu lepil zlatý písek. Zapřel se o loket, hleděl do dálky, ale mluvil k Laureliënovi. „Musíme vyrazit ještě před západem slunce," řekl krátce.

„Za obětmi?" zeptal se Laureliën nejistě. Nemohl se dočkat toho, až zjistí, kde náleží pravda, jestli Briciusovy činy byly oprávněné a správné, nebo nikoli. Zároveň se však bál, co tam spatří.

Kain pouze přikývl, „cesta je tam dlouhá. Ale tobě se bude líbit," natočil k němu lehce hlavu, hleděl na něho zdola a oči měl lehce přimhouřené kvůli slunci.

Laureliën se nechápavě zamračil, nepochopil jeho narážku.

„Musíme si vzít loď," vydechl Kain úsměvně, „ty máš lodě určitě rád."

Lodě byly Laureliënovým životem – miloval je.

„Poplujeme daleko?" zeptal se tiše.

Démon ho pár vteřin pouze sledoval šedýma očima, ve kterých se mu přelévalo roztavené stříbro. Zdály se mu v některých místech černé, v jiných zase až bílé a ty dvě barvy se slévaly do matné šedé barvy, která se dostávala Laureliënovi do těla.

„Dál, než si myslíš."

•••

Než začalo zapadat slunce, Kain Laureliënovi řekl, aby na něho počkal na pláži, zatímco se sám vydal pryč. Ostatní postupně opouštěli pláž, vrhali se k večeři nebo brzkému spánku a brzy na to zůstal Laureliën sám. Posadil se do písku, sledoval oceán, užíval si vánek, který mu hladil tvář, a přitom ještě nechal slunce, aby mu zbarvovalo pleť do zlata.

Za krátko už však sám nebyl. Slyšel kroky více lidí, znervózňovalo ho to, a proto se otočil dříve, než k němu stačili dojít blíže. Viděl Magnu, která se k němu hnala přes hluboký písek, chodidla se jí bořila a běh byl neobratný. Hned za ní se hnal Fyrel, snažil se ji chytit, ale pokaždé se mu vysmekla a blížila se k Laureliënovi. Jako poslední šel Ten nejhorší. Klidně, pomalu, nikam nespěchal.

„Laureliëne, to nesmíš!" vykřikla Magna, jakmile byla dostatečně blízko.

Laureliën vyskočil na nohy, udělal několik opatrných kroků vzad a nechápavě těkal pohledem mezi třemi démony.

Magna ho chytila za košili, pevně zatnula pěsti do tvrdé látky a zalomcovala s ním s prosbou, aby nikam s Kainem nechodil.

„Ale proč ne? Chci vědět kdo se musel obětovat, aby ostatní mohli žít ve světě bez démonů," koktal zaraženě.

„My jsme se obětovali! To my jsme ty oběti, nikdo jiný tu není! Nechoď nikam," žadonila. Hleděla na něho obrovskýma hnědýma očima. Nedokázal se na ni dívat, zvedl raději zrak k Fyrelovi, který měl rty pevně zatnuté a snažil se z něho Magnu sundat.

„Je mu jasné, že mu lžeš," zamumlal. A měl pravdu, Laureliën v tom lež cítil.

„Nepřijme, co uvidí!" zakřičela Magna na Fyrela a hned na to se otočila k Laureliënovi. „Prosím," šeptla.

„Třeba když ty oběti uvidí, uzná fakt, že Bricius nebyl spasitel, nýbrž vrah," namítl Ten nejhorší, který přišel konečně blíže. Hleděl na Laureliena prázdným zlatým pohledem a neuhýbal zrakem, zatímco Laureliën tak udělal takřka okamžitě. Nemohl se na něho dívat.

Magna ho konečně pustila. Otočila se k Tomu nejhoršímu, rozhodila rukama a zakřičela: „Co je to s tebou?!"

Ten nejhorší jenom pokrčil rameny, „jsem takový, jako jsem vždy."

Magna zatnula zuby. Postupně se podívala na všechny tři přítomné muže, u Laureliëna zůstala viset pohledem trochu déle, ale poté s nadávkou odběhla pryč.

„Má pravdu," zamumlal Fyrel do země, jakmile se vzdálila. Pomalu zvedl oči k Tomu nejhoršímu, poukázal jednou rukou na moře a řekl: „Nikdo nepřijal, co viděl."

Ten nejhorší dlouho mlčel, otočil zrak k Fyrelovi a řekl: „Protože to je nepřijatelné, avšak on by měl vědět, oč se ve skutečnosti jedná."

Fyrel přešlápl, krátce se podíval k Laureliënovi, který stál jako přikovaný a netušil, o čem se mluví. „Nemyslím si, že to ví," šeptl.

Laureliën zvedl zrak k Tomu nejhoršímu, který se však upíral na Fyrela. Měl smutné oči a koutky lehce povislé. Zdálo se, že přemýšlí nad něčím zcela jiným.

Zdálo se, že nikdo z nich už nic neřekne, Laureliën ani netušil, na co by se měl ptát a byl proto více než vděčný za to, když k nim pomalu přišel Kain se zamotaným lanem přes rameno. Krátce sjel všechny přítomné pohledem a zeptal se, co je za problém.

Fyrel zakroutil hlavou, že se nic neděje, krátce se podíval na Laureliëna a s protáhnutými rty do úzké linky se vzdálil. Ten nejhorší zůstal stát na místě, zlaté oči upíral na Laureliëna a řekl: „Neudělej nic hloupého, prosím."

Laureliën se pouze jemně zamračil, protože mu nerozuměl, ale než se stačil zeptat na to, co by měl hloupého provést, Kain ho chytil za paži a táhl pryč s vysvětlením, že nemají tolik času tlachat.

Ten nejhorší byl rázem pryč, jakmile se od něho vzdálili a Laureliën tam tak zůstal pouze s otázkou, proč si ostatní myslí, že nepřijde, co uvidí a co hloupého by měl provést.

•••

Loďka byla malá, spíše se jednalo o dřevěný člun, který byl vhodný pouze k tomu, aby se námořníci dostali z velké lodi na břeh v místech, kde nemohli zakotvit v přístavišti. Kain dovnitř navíc položil dlouhé smotané lano, čutoru plnou vody a dvě vesla, která zahákl do vidlic, aby mohl pádlovat.

Laureliën se posadil proti němu poté, co odstrčili loďku od břehu želvy a rázem se objevili na širém moři. Byl to pro něho zvláštní pocit. Znal moře, ale vždy ještě dlouhé hodiny viděl břeh, který se zdál nekonečný, zatímco nyní Kainovi stačilo pouze pár minut, aby se dostal dostatečně daleko od Želvy.

„Jak víš, kam plujeme?" zajímal se Laureliën.

Kain pouze pokrčil rameny, „je jedno, kam budu veslovat," řekl s otočením hlavy do strany, „prostě se dostaneme tam, kam je třeba."

Laureliën se nechápavě zamračil a tiše řekl, že mu nerozumí.

Kain se stále ohlížel okolo sebe, „Torhe'ksia nikde ve skutečnosti nepluje. Minimálně ne na vodě, kterou znáte. Není možné, aby ji nějaká vaše loď minula. Je tam, kde si přeje být a většinu času není nikde, pokud zrovna nepřepadáváme nějakou loď. Stejný je to nyní s námi. Jsme nikde, a nakonec se objevíme tam, kam si přeji plout. Jenom to někdy trvá déle."

Laureliën zůstal sedět s pootevřenými rty a hleděl na rudovlasého démona před ním.

„To nedává smysl," zakroutil hlavou.

„Nic v našem životě nedává smysl," namítl okamžitě Kain a na chvíli přestal veslovat. Zapřel se lokty o vesla, lehce se předklonil a upřeně hleděl na Laureliëna. „Někdy nám nezbývá nic jiného než přijmout život takový, jaký je a nemyslet na to, jak nesmyslný nebo nespravedlivý je."

Laureliën neodpověděl. Pouze na něho mlčky hleděl a odvrátil hlavu ve chvíli, kdy se Kain pustil zpátky do veslování.

Za krátko ho přepadla nuda. Kain nemluvil pouze vesloval a občas se rozhlížel okolo sebe. Slunce zapadalo za horizontem, ale nezdálo se, že by se někam pohnuli. Laureliën se opíral o bok loďky, ruku si smáčel ve vodě, vytvářel prsty kruhy na její hladině a přitom mu přišlo, že pospává s otevřenýma očima.

Začal reagovat až ve chvíli, kdy Kain přestal veslovat, vstal a protáhl se. Pomalu zvedl k němu zrak. Nejdříve vnímal svaly na jeho rukou, které se napínaly při protáhnutí, poté zjizvené břicho, které mu vylezlo z pod košile a až poté si uvědomil, že za Kainem nevidí tmavnoucí oblohu, ale zelené nekonečné plochy a šedý kámen.

Narovnal se, loďka se zakymácela a Kain na krátko ztratil rovnováhu. Urychleně se posadil, chytil se boků loďky a upozornil Laureliëna, aby s sebou tolik nešil. Ten ho však nevnímal.

Hleděl na zem, na souš, která se rozprostírala nedaleko od nich. Kdyby skočil do vody, doplaval by tam. Viděl kamennou pláž pod velkým kamenným srázem, o který se rozbíjely vlny a mnoho ostrých skalek ještě pod pevninou, mezi kterými by se jejich loďka mohla snadno rozbít. Kain uchopil lano do rukou, vzal za jeden jeho konec a přivázal ho k poměrně malé kotvě, která byla schovaná pod jeho lavicí. Když si byl jistý, že provaz pevně držel, hodil kotvu do vody a druhý konec provazu připevnil k lodi.

Laureliën zůstal zaujatý pevninou. Neznal to místo, ale věděl, že to je Stará země. Cítil to z ní.

Pomalu vstal, chtěl se ještě více přiblížit k souši, ale Kain ho chytil za zápěstí a stáhl ho zpět na lavici.

„Uklidni se," sykl na něho.

„Tohle je Stará země," hlesl nevěřícně Laureliën.

Kain se otočil přes rameno, jako by snad nevěděl, kde se nachází a když zrak vrátil k Laureliënovi, mračil se. „Jihovýchodní břeh, za mých dob se tu stálo mnoho ovocných sadů."

„Ty tu jsou stále," zamumlal na to komandér, který nebyl schopen odtrhnout zrak.

Kain ho chytil za bradu, pootočil jeho hlavu tak, aby nutil Laureliëna mu na chvíli hledět do očí.

„My tu nejsme kvůli jablkům a hruškám, ale kvůli obětem," upozornil ho.

„Tak kde jsou?" odpověděl Laureliën sebejistě. Sevřel pěsti, stiskl zuby a byl připraven na vše, co mu Kain přichystá.

„Za chvíli je uvidíme," odpověděl zesláblým hlasem. Odvrátil zrak k vysokému útesu, který se tyčil vysoko nad nimi a přitom se zdál ustaraný, „vždy jsou tu o úplňku."