Otevřel oči. Ležel klidně na zádech, jako první viděl dřevěný strop s jemnými paprsky slunce líně se plížící přes drobné mezery a na kůži cítil dusno. Byl to od začátku teplý den, ale pot, který se mu pomalu valil po čele nebyl způsoben teplotou, ale snem. Byl klidný, dal se víceméně považovat za vzpomínku, ale přesto si jím byl zcela nejistý a rozrušil ho. Pamatoval si ten den velice dobře, protože od toho dne měl problémy se spánkem. Od toho dne se jeho dlaň honosila ošklivou jizvou a mysl mnohonásobně horší. Muž, který ho vychovával s láskou nebyl jeho otcem, avšak ten, jehož oči byly drsné jako kamenité pobřeží a pokožka potetovaná náboženskými symboly, jím byl. Znal ho. Slyšel o pánu Východní provincie, protože se v ní narodil. Nikdy ho však neviděl, žil daleko od města, kde sídlil, ale každý znal jeho jméno. Pather Prim, krátké a drsné jméno muže, který byl zcela zasvěcen bohu.

Další slova, která od něho chlapci slyšeli, byla otázka. Tázal se, jak se jmenují.

Laureliën pevně svíral košili svého bratra, třásl se a na muže hleděl s čirým strachem. Silweriën odpověděl: „Laureliën a Silweriën Orielovi," procedil skrze zuby s veškerou odvahou, kterou v sobě nalezl.

Patherova hlava se lehce naklonila se zamračením do strany. „Oriel bylo jméno toho lháře," procedil skrze zuby.

„Našeho otce," opravil ho Silweriën. Nadzvedl se, posadil se na kolena a chtěl vstát na nohy, ale sotva se jedno jeho chodidlo dotklo země, srazila ho k zemi silná rána do tváře. Poprvé okusil, jaké je to pocítit Patherovu dlaň plnou prstenů na své mladičké tváři.

Silweriën dopadl se zasténáním na zem. Laureliën ho okamžitě chytil a přitáhl co nejblíže k sobě, aby ho mohl chránit před Patherem a hlavně jím samým a nebyl schopen přitom přestat sledovat toho muže, co klečel nad nimi. Na krku mu pulzovala silná žíla, zorničky měl zúžené a dlaň připravenou k další ráně.

„Jste Laureliën a Silweriën Patherovi, synové pána Východní provincie a poběhlice." Hlas měl pustý, vzdálený, ale na kůži mrazil jako nejhorší zima.

„Naše matka byla počestná žena," namítl zesláble Laureliën, který pevně svíral bratra co nejblíže u sebe, protože cítil, jak se mu vytrhává.

„Kdyby byla počestnou...," otočil Pather lehce hlavu do strany a vstal. Přešel pomalými kroky k tělu Oriela, muže, kterého chlapci považovali za svého otce, a odhrnul z jeho těla přikrývku, aby se zašklebil nad jeho ledovým nemohoucím tělem. „Nikdy byste nebyli na tomto světě."

•••

Často na to první setkání s Patherem vzpomínal. Před očima stále viděl, jak byl vytržen ze svého domova do vozu bez toho, aby měl cokoli, co by ho spojovalo s jeho domovem. Hleděl na vysoké muže, jak nesou kbelíky smůly do domu a polévají jimi dřevěné stěny. Nerozuměl tomu, co dělají a hlas měl zlomený, nebyl schopen jediného slova a ani tehdy, když spatřil jiskru. A jedna jiskra přerostla v nenasytné plameny, které požíraly vše, co jim stálo v cestě. Zdi, podlaha, dřevěná pelest, a hlavně tělo jejich otce, jehož existence měla být navždy vymazána.

Přestal přemýšlet nad minulostí, protože měl mnoho práce v přítomnosti. Kain mu slíbil, že mu ukáže oběti vyššího dobra a čím blíže ta událost byla, tím nervóznější byl. Netušil, co od toho má čekat, netušil, koho uvidí, kdy je uvidí, kde, ale byl si jistý tím, že je chce vidět.

Zmáhal ho hlad. Pomalu se posadil, promnul si oči a byl odhodlaný se vydat za ostatními, aby se nejdříve najedl a poté jim pomůže s tím, co po něm budou žádat. Chápal ten princip – v jejich malém světě neexistovali peníze a ani směnný obchod. Žili sdíleným způsobem, kdy vše patřilo každému, pokud pomohli s tím, co potřebovali jiní. A pokud chtěl, aby od nich dostal najíst, musel jim pomoci se sekáním dřeva, přípravou ryb, opravou příbytků nebo čímkoli jiným, co po něm budou jiní žádat.

Ač venku bylo dusno, musel si ponechat volnou vzdušnou košili s dlouhým rukávem. Soustředil se na to, aby na jeho hrudi nebyl vidět ani kousek rozkvetlého listnatého stromu a teprve poté, co se zcela ujistil, že není vidět nic, co by ho prozradilo, vzal si do rukou boty a slezl z přístřešku na stromě.

Na zemi ho uvítala chladná půda mezi stromy. Užíval si ten pocit mezi prsty a rozhodl se, že si ani boty nebude obouvat, protože se takhle mohl ochladit.

„Laureliëne!" slyšel za svými zády vlastní jméno. Pomalu se otočil přes rameno, poté přes paty a hleděl ještě trochu rozespalý na Magnu, která ve svých rukou držela složené vyprané oblečení. Vydala se pomalými kroky proti Laureliënovi, zastavila se po jeho boku a řekla: „Děkuji ti za ty bobule, ostatní mají džem z nich v oblibě," usmála se zlehka.

„Většinu z toho nasbíral Fyrel," pokrčil zlehka rameny.

„Ale obětoval si svou noc a spánek k tomu, abys mu pomohl," namítla Magna úsměvně. Nabídl se jí, že jí pomůže s prádlem, ale lehkým trhnutím trupu do strany ho odmítla, že dokáže prádlo odnést sama, ale bude ráda za společnost.

Pomalými kroky se vydali skrze les k oceánu. Jemné větvičky bodaly Laureliëna do nohou, ale to štípání mu přišlo jako spíše šimrání. Všiml si, že většina démonů boty nenosila, a i jejich oblečení bylo skromné, jako kdyby byli dokonale sžiti s tím, jaké prostředí jim Torhe'ksia nabízela a on se rozhodl, že tomu zkusí porozumět, ač věděl, že svou košili sundat nesmí.

Magna je pomalými kroky dovedla ke vzdálenější světnici, která se choulila pod dvěma mohutnými stromy, že jejich kmeny byly využívány jako postranní zdi. Na první pohled se to zdálo jako skromné obydlí, ale poté si Laureliën všiml, že se netáhne tolik do šířky, jako spíše do délky a zbytek byl tak skryt v hloubce lesa. Pochopil také, že tam Magna žije s Verisem.

Požádala ho, aby jí otevřel dveře a on tak udělal. Zapřel se o klika s tichým zavrzáním rozevřel dveře, zhluboka se nadechl a do mysli se mu zabloudila vůně ovoce a starého dřeva. Moc se po světnici nerozhlížel, nepřišlo mu to slušné a raději uhnul, aby mohla Magna dovnitř uložit složené prádlo. Čekal na ni venku, rozhlížel se okolo, a přitom jedním uchem naslouchal tlumenému hlasu démonky, která mu vysvětlovala, jakým způsobem vaří džem z bobulí. Přišlo mu to složité, ale odhadoval, že to bylo způsobeno faktem, že neuměl vařit a většina jídla v jeho dospělém životě se odehrávala ze sušeného masa, těžkých kaší a večeří, na které byl zván kupci z bohatých krajin.

„Dělávala tvá matka džemy?" zajímala se Magna, sotva její hlava s hustými rudými loknami vykoukla ze dveří. S dalším zaskřípáním je za sebou zavřela a pokynula Laureliënovi, aby ji následoval.

Ten měl hlavu lehce sklopenou, „zemřela, když jsem byl dítě a moc si na ni už nepamatuji," přiznal. Viděl pouze její úlomky, pamatoval si její tvář, hlas a smrt, avšak to, jak probíhal jejich život, už netušil. Styděl se za to a litoval, že si jeho mysl zapamatovala pouze to zlé, ale také chápal, proč tomu tak bylo – bránila se před tím, aby se znovu uvrhl do podobného zacházení.

Magna ve tváři pobledla a pohled stočila od Laureliëna k zemi a mumlavě odpověděla: „Omlouvám se."

Zakroutil jemně hlavou. Magna neměla důvod omlouvat se mu. Byla ženou, která přišla o domov a své děti, vytrpěla si horší věci než on sám.

Poté šli mlčky. Každý si hleděl svého, jediný zvuk vydávaly větvičky, které rozšláply a listí, které rozdrtili pod svými chodidly. Ani jejich dech nebyl moc slyšet v tom vánku, který byl stále teplý, ač na pevnině měl být již tuhý a deštivý podzim.

Zdálo se, že ani jeden z nich mluvit nechce, ale poté se Magna zhluboka nadechla, se semknutými rty natočila hlavu k Laureliënovi a nervózně se otázala, zda se může na něco zeptat.

Laureliën pouze pokrčil rameny a hlesl, ať se zeptá.

„Je to asi už pozdní otázka, avšak, když... jsme přepadli vaši loď, vtrhli na ni a Kain s Fyrelem vás donutili klečet, aby vybrali polovinu posádky, ty si vstal a snažil se chránit jednoho muže na palubě, že?"

Laureliën stiskl zuby. Dlouho na Derina nemyslel, ale Magna ho donutila vybavit si jeho šibalskou tvář dospělého muže, který si zachoval drzý úšklebek mladíka a na tváři měl vrásky od úsměvu. Miloval tu tvář.

Donutil se přikývnout, nemohl odpovědět slovy.

Magna chvíli mlčela, přemítala nad otázkou, kterou chtěla položit a snad se i přemáhala, aby ji vůbec řekla nahlas. „Proč zrovna on?"

Rozhodl se zalhat. „Byl jsem komandér té lodi. A on byl můj poručík. Jeden z nás musel zůstat velet té lodi."

Magna se však s tou otázkou nezdála spokojená. Jemně se zamračila, našpulila rty a zeptala se, zda to byl jenom tenhle důvod.

„Derin měl na pevnině snoubenku. A s ní bude brzy mít děti a jeho rod bude žít dál, zatímco já neměl nikoho. Má krev končí se mnou, takže nebyla škoda toho, pokud zemřu na místo jeho."

Magna se zdála spokojenější, ale stále to vypadalo, že té odpovědi natolik nevěří. Nic dalšího však nenamítala a neptala se.

Alespoň ne do chvíle, když spolu došli ke zlaté pláži, která v tom teplém dni byla plná lidí. Laureliën se nechápavě zamračil. Nejdříve si myslel, že všichni rybaří, ale neviděl žádné sítě a místo pokřikování slyšel spíše hovory a smích a zápach rybí krve byl zakryt vůní ovoce.

Nechápavě se zastavil, hleděl na to, jak například Veris leží na zemi, lokty zapřené v písku a nohou jemně pohupuje ve vzduchu, zatímco démon s plešatou hlavou a hustým kaštanovým obočím gestikuluje ve vzduchu a něco mu vypráví.

Démonky, se kterými předchozího dne připravoval jídlo, byly po kolena ve vodě. Šaty měly vykasané vysoko, smály se a cákaly na sebe vodu.

Jiní leželi na zemi, jedli ovoce, které v pozadí jeden démon porcoval, jiní plavali ve vodě a Laureliën tomu nerozuměl.

Magna se lehce usmála, když spatřila jeho zmatení. „Člověk nesmí vždy pouze pracovat bez odměny. Na pevnině lidé pracují pro peníze, za které si koupí, co chtějí, ale nikdy si ve skutečnosti neodpočinou od té dřiny, která drtí jejich těla." Rukou lehce poukázala k okolí a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Řekli jsme si, že budeme pracovat pro druhé, pomáhat si, nikdy nebudeme po nikom nic žádat za naši pomoc a vždy naopak nabídneme vlastní pomoc, ale také chceme, abychom nezničili svá skoro nesmrtelná těla. Tak občas odpočíváme. Odložíme práci stranou a pouze si na jeden den lehneme, koupeme se, bavíme se. Na ničem v té chvíli nezáleží." Poslední slova řekla spíše do větru, poté se otočila s úsměvem k Laureliënovi, chytla ho za zápěstí a táhla ho blíže k ostatním.

Strhla ho s sebou na zem vedle Verise, který si až poté všiml jejich přítomnosti. Vyhoupl se do sedu, jemně chytil Magnu za ruku a usmál se.

„To prádlo mohlo počkat do zítra," namítl.

„Ne, když se každý den zcela zašpiníš," zakroutila Magna s úsměvem a pohladila ho po zarostlé tváři. Zlehka se usmál a Laureliënovi došlo, že skutečně závidí vztah, který Magna s Verisem měla.

„Je tu Kain?" zeptal se Laureliën tiše. Rozhlédl se okolo sebe, ale mezi rudovlasými toho jednoho nespatřil.

„Viděl jsem, ho, že šel do vody," pronesl Veris klidně. Otočil hlavu k plešatému démonu, který jenom mávl rukou a řekl, že odchází, načež pouze mávl rukou a mířil blíže k vodě. Veris pomalu otočil hlavu zpět k Laureliënovi a sám měl na jazyku otázku.

„Ty máš pletky s Kainem?" zeptal se neurvalým hlasem, který mu vysloužil ránu do hrudi os Magny a okřiknutí. Na její slova však nebral váhu, pouze nad ní mávnul rukou a hlavou pokynul k rudnoucímu komandérovi, který cítil, že by se v něm krve nedořezalo.

„Já-," koktal ze sebe, ale Magna ho zarazila.

„Nemusíš mu odpovídat." Zamračený pohled upřela na svého muže, který se nezdál nijak nadšený, pouze pokrčil rameny a vyhoupl se více do sedu.

„Zhřešili jsme jen-." Opět mu nebylo dovoleno, aby dokončil svá slova a opět to byla Magna, kdo ho zastavil v polovině slov.
„Zhřešili?" nechápala, „Laureliëne, zlato, tohle nikdy nebyl hřích," vydechla posmutněle.

Laureliën se jemně zamračil a pohledem těkl k Verisovi, který se nadechoval ke slovům.

„Ale nebylo to nic přípustného," namítl s pohledem na svou ženu.

Ta se stále mračila, „nikdo to však nezakazoval," vrátila mu.

Veris pokrčil rameny, „nezakazoval, nedovoloval. Bylo to, ale ti, co to dělali, se tím nechlubili."

Laureliën začal být zmatený. Znal šest hříchů, kterým se musel vybírat a mezi smilnictví patřilo nejenom cizoložnictví, přijímání více partnerů, uléhání s dětmi, ale také to, když muž sdílel lože s mužem a žena s ženou.

„Asi vám nerozumím," zamumlal Laureliën nejistě a poposedl si na zemi kousek dál od nich.

Magna si s Verisem vyměnili krátce pohled, Veris otevřel i ústa, aby začal mluvit, ale Magna ho raději předběhla, otočila se k Laureliënovi a pustila se do vysvětlování. „Za našich časů – před Briciusem –, nebylo nic jako těch vašich šest hříšníků. Měli jsme pravidla a zákony, to ano. Za vraždu byl člověk souzen, za krádež potrestán, avšak věci jako násilník? Lidé, zejména muži," pohledem sjela Verise, „se rvou. Jejich trestem jsou modřiny a zlomené nosy, nikoli přelámání rukou a poprava. Lháři byli trestáni společností, nikdo jim nevěřil, odsuzovali je, netrhali jsme jim jazyky žhavým železem. A smilníci..." Magna na krátko polkla, nadechla se a rozmluvila. „Jestliže žena uléhala s jiným mužem než se svým manželem, přišla o něho a vesnice na ni hleděla jako na poběhlici, jestliže naopak muž rád uléhal každou noc s jinou, bylo na něho pouze hleděno skrze prsty a možná plivnuto otci oněch žen, ale nebyl kastrován. Ti, co ubližovali dětem, trestáni byli a stejně tak ti, kteří si po jiných brali to, co jim nebylo dovoleno. A muži, co uléhali s mužem a ženy se ženami? Někým byli souzeni, že kvůli nim vymře jméno jejich rodiny, někomu vadit mohli, někomu na jejich způsobu života nezáleželo a byli prostě šťastní, že ostatní jsou šťastní, avšak nebyli zabíjeni. Tihle lidé neudělali nic zlého, nebyl důvod, proč je trestat."

Laureliën mlčel, hleděl na Magnu, občas zrak stočil k Verisovi, ale převážně hleděl na Magnu a její klidný mateřský výraz, který mu značil, že všechno je v pořádku a žádné zlo a křivdy neexistují.

Pootevřel jemně rty, pohledem uhnul do strany, hleděl na moře a vlny, mezi kterými se pohybovali mnohé postavy a zrak mu utkvěl na jedné, která se smíchem chytala mladou ženu za pas a hodila s ní do teplé mořské vody. Nebylo u Kaina časté, aby se smál, ale všichni vypadali mnohem uvolněněji a šťastněji.

„Asi mám nějaké pletky s Kainem," šeptl spíše do větru než k Verisovi a Magně, pohled mu však stále visel na rudovlasém démonu.