Po celou cestu zpět se v Laureliënovi ozývala jedna otázka, kterou chtěl Fyrelovi položit, ale netušil, zda chce vůbec toho chlapce nutit, aby mu odpovídal. Přišlo mu to kruté a snad netušil, co vlastně chce slyšet. Nepřemáhala ho v té chvíli ani tolik zvědavost, jako spíše potřeba pochopit, kým Fyrel vlastně byl. Kromě toho, že byl nenáviděný, mnohokrát zrazený ostatními a dával si za vinu to, co se stalo jeho rodině, bál se pomyšlení, že by měl ještě další důvod, proč nenávidět sebe, svůj život nebo okolí, ve kterém musel žít, protože neexistovalo jiné místo, kde by mohl být.

Hleděl mu na záda, na lehce sklopenou hlavu s rudými vlasy, zatímco kráčeli tichým lesem, kde se ozýval pouze šum lesa a cvrčkové. Natrhané plody pomalu ztrácely svou zář, jejich barva pohasínala a stávalo se z nich pouze tradiční ovoce, které Laureliën znal.

„Vadí ti, když ti říkám Fyrele?" zeptal se Laureiën na zcela jinou otázku, než původně chtěl.

Mladík se zastavil, otočil se k němu s lehce nechápavým výrazem a jemně se mračil. „Fyrelius Pha je dávno mrtvý. A ani tehdy, když byl naživu, nebyl hoden toho jména," odpověděl.

„Říkal si, že si byl ale následník rodu," namítl Laureliën s lehkým pokynutím brady směrem k Fyrelovi. Nedokázal si představit, že by mladík před ním měl vládnout zemi, ve které se narodil. Říkalo se, že čtyři velké rody byly těmi nejhoršími lidmi, kteří existovali. Hamižní, měli vše a ostatním nedali nic, byli nedotknutelní a poté, co vymřeli, země začala vzkvétat.

„Byl jsem první syn prvního syna od prvního syna," hlesl Fyrel, „dle tradic jsem měl být následníkem a kdybych zemřel, byl by následník můj mladší bratr."

„Tvůj bratr tu byl také?" zeptal se tiše.

Fyrel zakroutil hlavou, „zůstal na pevnině. Jako jeden z mála z naší rodiny."

Laureliëna ale nezajímal Fyrelův bratr, nýbrž on. A všichni ostatní démoni, kterým nebyl schopen porozumět.

„Říkalo se, že první čtyři muži těch velkých rodů byli bratři, takže ty, Bricius a-" zasekl se. Neznal jeho jméno, nezjistil ho a věděl pouze to, že si říkal Ten nejhorší.

Fyrel nad tím mávl rukou, „možná kdysi dávno. Stovky let předtím, než jsem se já sám narodil, ale to je tak dávná minulost, že se za příbuzné považovat nemůžeme. Zůstala nám pouze jména a tradice, abychom všichni muži měli jména jako Fyrelius a Bricius, zatímco ženy jsou Birien nebo Damien. Jestli si myslí, že jsem s Briciusem příbuzný, pleteš se."

„Ale viděl si ho," namítl Laureliën klidně.

Fyrel se nejistě zamračil, „jistě že ano," odpověděl tiše. „Jako všichni zde."

•••

S Fyrelem se rozloučil pod stromy u příbytků ostatních. Laureliën se vydal k provazovému žebříku, aby unavený vyšplhal do koruny stromů, zatímco Fyrel se nabídl, že sám odnese ovoce na mýtinu, aby ho mohla následujícího dne Magna s ostatními zpracovat.

Byla už pozdní noc, vzduch byl studený, nebe poseté tisícovkou hvězd a Laureliënovým tělem procházela neskutečná únava, kterou již dlouhou dobu nezažil. Nepřál si nic jiného než to, aby si mohl na pár hodin lehnout, zavřít oči a odpočinout si, ale bál se, že tohle bude jedna z těch nocí, kdy pro něho bude těžké zamhouřit oka. Bál se spánku i ve chvílích, kdy byl v bezpečí na své lodi uprostřed oceánů s muži, které znal dlouhá léta, natož na ostrově démonů, kteří ho chtěli původně předhodit obrovské želvě jako obětinu.

Promnul si oči sotva vylezl do Kainova příbytku a zůstal sedět na zemi. Co nejtišeji za sebou zavřel padající dveře a přesunul se po zemi k místu, kde ležela složená tenká deka, pod kterou se naučil spát. Z tvrdé země měl již bolavá záda, ale připomínalo mu to dětství, kdy spával s bratrem na kamnech, která je v zimě příjemně hřála.

Až ve chvíli, kdy ležel na zemi s rukou složenou pod hlavou, pohledem zabloudil k místu, kde spal Kain a na sekundu se mu zastavilo srdce. Démon ho sledoval. Stříbrnýma očima plul tmou a upíral je na Laureliëna, který jako přikovaný ležel bez hnutí na zemi.

„Nechceš jít sem?" zeptal se Kain tiše, ale přes pustou noc zněl jeho hlas jako křik.

Laureliën zprvu nechápal, ale poté jeho tělem projelo mrazení a krátký bolestivý pocit v žaludku. „Myslím, že mi zem stačí," namítl lámavým hlasem.

Kain dlouze vydechl a až po nádechu promluvil, „děláš ze sebe psa – někoho, kdo si nezaslouží lepšího zacházení – dobrovolně, nebo si na to naučen?" zajímal se.

Těm slovům však Laureliën rozuměl ještě méně. Nejistě se posadil, aby na démona lépe viděl, a přitom se mračil. „Nerozumím," přiznal.

Kain se také posadil. Shodil nohy z postele, lokty se zapřel o stehna a lehce rozhodil dlaněmi, „je ti dopřáno lepšího zacházení, ale ty raději zůstaneš v mizérii, kterou znáš. Jsi syn pána a komandér, takže bys měl být naučený na lepší zacházení, ne?"

Laureliën tiše polkl. Jiní synové pánů možná zažívali střípky pohodlí a bohatství, které jejich otcové vlastnili, ale on žil v horším světě, než byl ten, do kterého se původně narodil. Skutečná chudoba byla lepší než ta, kterou cítil v rukou svého otce.

„Otec říkával, že si lepšího zacházení nezasluhujeme," odpověděl krátce.

Kain jemně protáhl rty do úzké linky, „ten můj si přál, abych dostal modré z nebes."

„Tvůj otec musel být dobrý muž," opáčil na to okamžitě.

„Ten tvůj ne," vydechl Kain jemně a dlaní poklepal na tenkou matraci vycpávanou senem.

Celým Laureliënovým tělem proudila nejistota, ale přesto vstal. Váhal při každém svém pohybu, a přesto se jeho nohy pomalu hýbaly Kainovým směrem až do chvíle, než se posadil na matraci vedle něho. Byla nízká, stále poměrně tvrdá, ale oproti zemi mu připadalo že snad spí na okvětních lístcích růží.

„Zítra ti ukážu ty oběti," vydechl Kain lehce.

Laureliën pouze přikývl. Neměl sílu přemýšlet nad tím, kým oběti ve skutečnosti byly, ale už si přál poznat je.

Kain lehce naznačil Laureliënovi, aby si lehl a následně tak sám udělal. Leželi vedle sebe, hleděli do stropu, slabý vánek profukoval dřevěnými prkny a Laureliën si lehce prstem poklepával o hruď Lehce otočil hlavu ke Kainovi, ale všiml si, že má démon již oči zavřené.

„Nesleduj mě," zamumlal na to démon, který vycítil, že je sledován.

Laureliën odvrátil hlavu. Hleděl do stropu, skrze mezeru sledoval vlnící se větev a věděl, že té noci nebude schopen usnout. I kdyby byl na zemi, měl mizivou šanci na spánek, natož vedle Kaina, jehož teplo vydávalo takový žár, až mu přišlo, že mu spaluje bok, přestože se ho ani nedotýkal.

To cizí teplo se mu ale líbilo. A potěšením pro jeho uši se stalo pravidelné oddechování někoho po jeho boku. Byla to ukolébavka lepší než ta, kterou mu zpívala maminka, když byl malým dítětem. Vnímal ten rytmický dech a cítil, jak se mu oči pomalu zavírají, i když si nedovoloval, aby se tak stalo. Spánek ho však pro tu noc přemohl.

Zdál se mu však zlý sen. A nejhorší na něm bylo to, že ho už zažil.

V chladném deštivém ránu seděl na tvrdé zemi. Třásl se, prsty si zarýval do zápěstí, které se mu třáslo, ale nikoli zimou, avšak bolestí, která mu projížděla celým tělem. Svou vlastní krev měl po celé dlani a pomalu odkapávala na podlahu pod ním. Bratr mu ránu opatrně čistil vodou ve džberu, jehož obsah byl růžově zbarvený. Oba dva plakali, na tvářích měli zaschlé potoky slaných slz, byli unavení a báli se odvrátit hlavu do strany, kde leželo zakrvácené tělo jejich tatínka. Zakryli ho dekou, ale stále věděli, že tam je. Neměli kam jít, koho požádat o pomoc. Mohli pouze být na té studené zemi doufajíc, že jim někdo pomůže.

Poté někdo zaklepal na dveře. Oba dva zalapali po dechu, natiskli se blíže k sobě a se strachem v očích sledovali, jak se dveře do světnice pomalu otevírají. Kapky deště se odrážely od země, muž ve dveřích byl promočený na kost a kabát se mu lepil na mohutnou postavu. Ve tváři měl klobouk, ale ten sejmul sotva vešel do světnice. Kapky studené vody dopadaly na podlahu, která byla potřeštěná krví, ale nezdálo se, že by tím byl nějak zaujat. Klobouk držel ve své levici, pomalu zvedl zrak a studenýma očima plul po světnici – hleděl na vyhaslá kamna, postel smáčenou v krvi, zakryté tělo, a nakonec se podíval na chlapce v rohu, kteří se zděšeně tiskli k sobě.

Pousmál se, tenké rty roztáhl do děsivého úsměvu a udělal krok blíže k chlapcům, kteří se pokusili vpít do zdi.

„Lháře, podvodníka a zloděje potkal krutý trest," vydechl hlubokým hlasem, který se rovnal vichřici. Chlapci však netušili, jak svá slova myslel.

Muž ukázal rukou k tělu zavražděného muže a dodal: „Tento muž se léta vydával za vašeho otce. Lhal vám, že jste nikým, podváděl veškeré lidi okolo a ukradl vás tomu, komu po právu náležíte," hřměl jeho hlas, který měl chlapce děsit po zbytek životů.

Zvedl koutky ještě výše, přistoupil blíže k chlapcům a klekl si na jedno koleno. Stále byl mnohem vyšší a mohutnější než oni, ale byl jim blíže. Cítili z něho sůl a ocet, nevábný zápach, který je pálil do očí.

„Já jsem váš otec – a vždy jsem jím byl," zněla jeho další slova.

Dříve, než se Pather stal kněžím, potkal na venkově jednu ženu. Nádhernou s očima modřejšími než oceán a obloha dohromady. Milou a krásnou, kterou chtěl pojmout za svou ženu. Avšak byl odmítnut, protože již byla vdána za někoho jiného. Přesto však, když necelý rok po jejím seznámení s Patherem, vzešla z jejího lůna dvojčata, věděla, že chlapci jsou syny pána Východní provincie, nikoli chudého farmáře.