Poté, co byl Laureliën zneužit Rilem, uprostřed parného a suchého léta, které strávil na jihu Nové země, netušil, co dělat se svým životem. Na rukou měl krev muže, kterého nejdříve považoval za dobrého, ale posléze ho donutil nedůvěřovat každému na světě. Hlavu měl těžkou, ruce roztřesené a netušil, co měl říkat, když dorazil zpět k Plachému rackovi, který stále kotvil v mělké vodě v zátoce.

Sotva vkročil na loď, potkal komandéra Tonkse Tonkse, který okamžitě poznal, že s mladým kněžím nebylo něco v pořádku. Dříve Laureliën mluvil, byl zvědavý a komandéra považoval za svého otce. Celkem jich měl v životě tři. O prvního brzy přišel a přes jeho smrt se nikdy nepřenesl. Druhý byl tím, který mu vysvětlil, jaký je život. A třetí ho naučil, jak se přenést přes bolest, kterou utrpěl.

„Stalo se něco, Laureliëne?" zajímal se.

„Já nevím," odpověděl tiše. Hlas měl prázdný, stále neporozuměl tomu, proč to Rile provedl. A proč to udělal on sám.

„Moc dobře to musíš vědět," namítl.

Komandéru Tonkus Tonksovi věřil více než vlastnímu bratrovi. Silweriën byl tváří stejný a prožili spolu každý den více než dvacet let v kuse, ale Tonks v Laureliëna věřil a přijímal to, jakým mužem byl.

Laureliën dlouho mlčel. Snažil se z hlavy vytěsnit tu bolestivou noc, ale také věděl, že pokud bude tuhle věc po zbytek života dusit v sobě, nikdy se nepřenese přes to, co se stalo.

„Zabil jsem muže, hříšníka, který mi ublížil," přiznal krátce. Čekal, že bude odsouzen, ale Tonks si ho vyslechl a slíbil, že to nikdy nikomu neřekne – svůj slib dodržel.

•••

Komandér Tonks Tonks věděl, že byl Laureliën zneužit. A Derin věděl, že pod vlivem sametové jehly udělal mnoho věcí, které neměl pod kontrolou. Nikdo však netušil, že tyhle věci dělal dobrovolně. Bál se, že někdy bude kýmkoli přistižen, a když se tak konečně stalo, nebyl vyděšený z toho, co se stane dál, ale cítil se trapně.

Fyrel ho mlčky dovedl hluboko do lesa s lucernou a proutěným košem, do kterého měli sbírat plody nočního slunce. Připomínalo mu to trochu dětství, kdy se Silweriënem chodíval sbírat jahody a ostružiny do lesa. Léto bylo tím nejlepším obdobím, které mohl na venkově prožít a poté, co se dostal do města, už neměl možnost trávit nekonečné hodiny mezi stromy, zatímco jedl borůvky do chvíle, než mu praskal žaludek.

Jenže mu nebylo pět, nebylo parné léto a ani nebyl se svým bratrem. Byl dávno dospělý, jediným zdrojem světla byla drobná lucerna a opatrně trhal křehké nazlátlé plody, které rostly jednotlivě na tenkých zelených stoncích podél kořenů stromů. Nemluvil, ani Fyrel nic neříkal, pouze ho poučil o tom, jak má plody trhat, aby je nepraskl.

Myslel si, že bude snadné naplnit košík, ale po prvních několika pokusech měl prsty ulepené od prasknutých plodů a ty, které nasbíral, by spočítal na prstech obou rukou. Na druhou stranu Fyrelův koš byl po chvíli z půlky plný a pouze vzácně mu nějaký plod praskl v rukou.

„Existuje nějaký způsob, jak ty plody správně sbírat?" zajímal se Laureliën s povzdechem. Posadil se na jeden kořen, ruku si otřel o kalhoty a posmutněle se díval do svého koše, který zel prázdnotou.

„Musíš na nich nechat ty horní lístky," prozradil mu tiše.

Fyrel obratem předvedl, jakým způsobem by měl Laureliën trhat plody a opatrně je položil do jeho prázdného koše. Nezdálo se, že by však bývalý komandér prokazoval jakoukoli snahu a touhu sbírat nadále ovoce a Fyrel to také viděl. Posadil se na zem, zády se opřel o hladký kmen stromu a přitáhl si blíže k tělu jedno koleno, o které si položil bradu.

Laureliën si nemohl pomoci, ale musel ho sledovat. Byl z něho zmatený, stejně jako z Kaina. Oba dva poznal jako maskované šklebící se masky, které odsoudily půlku jeho mužů na smrt a poté se vyžívali v tom, že se ho pokoušeli zlomit a zničit, když seděl zavřený ve své kleci. Ale čím více pronikal do jejich niter, viděl obyčejného muže a chlapce, kteří si nesli vlastní břímě a bolest, ale i přesto nedokázal říct, jestli k nim cítí něco kladného nebo ne. U Fyrela byl však zmatenější než u Kaina. Ten konal ze vzteku a toho, že mu nezáleželo na názoru okolí, avšak Fyrel byl tím, kdo byl světem ničen a nemohl si zvolit, jestli chce být okolím nenáviděn nebo ne, jelikož za něho rozhodl žraločí démon. Byl dítětem, ale mnohonásobně starším než Laureliën a možná proto mu nedokázal porozumět. Jelikož hlava někoho, kdo nebyl dospělým, avšak ni dítětem, bylo to největší tajemství, které mohlo být.

„Zlobíš se?" zajímal se Laureliën. Netušil, proč ho ta otázka napadla, ale cítil, že by se měl zeptat.

Fyrel k němu pomalu pootočil hlavu. Vlasy mu jako vždy zakrývaly jedno oko, které nekorespondovalo s tím druhým, ale v té tmě barva nešla vidět. Laureliën pouze věděl, že se mračí.

„Na tebe?" nechápal.

Laureliën nejistě přikývl, „na mě a na to, co řekl Kain," upřesnil.

Fyrel jemně zakroutil hlavou, „nezlobím se. Jenom... závidím," polkl.

Světle hnědé obočí Laureliëna pomalu vylezlo překvapeně nahoru, „závidíš co?"

Fyrel se lehce zasmál. Byl to krátký zoufalý úsměv někoho, kdo věděl, že řekne něco, co pro něho může být i trapné, ale byl odhodlán to říct nahlas.

„Byl jsem do něho zakoukaný neskutečnou řadu let. Vlastně už od chvíle, kdy jsem ho viděl poprvé, ale to jediné, co jsem od něho kdy dostal, byla jizva a tolik ran, že bych je nebyl ani schopen spočítat."

Laureliën lehce otevřel rty. Myslel si, že se Fyrel Kaina bojí, nejspíše ho i nenávidí, ale neočekával z jeho strany jakoukoli náklonost, kterou Fyrel v té chvíli přiznal. „Ví o tom?" zeptal se.

Fyrel lehce pokrčil rameny a protáhl rty do úzké linky, „nemyslím si. Dříve mě považoval za stupidní dítě, které se přátelilo s Agnellem, protože nikdo jiný tu mého věku nebyl, ale později ve mně viděl pouze monstrum, které zničilo mnoho životů, a hlavně ten jeho. Je mu jedno, co cítím, protože v jeho očích mu jsem podřadnější, než si kdykoli byl třeba ty," přiznal s pohledem do prázdna. Až poté na chvíli stočil zrak k Laureliënovi, „tebe ale už za podřadného nepovažuje."

Laureliënovi se do tváří nahnala červeň, která nemohla být v té tmě vidět, ale byl si jist, že ji Fyrel vycítil. „Nic to neznamená," pokusil se namítnout, ale Fyrel opět jen nezaujatě pokrčil rameny.

„Pro něho určitě ano. Znám ho hodně dlouho a vím, že si nechce pustit nikoho k tělu, ani když se jedná o přátele a doteky, které nic neznamenají."

Laureliën na to nijak neodpovídal. Hleděl na své dlaně, kterými se dotýkal Kaina a připadalo mu, že na nich cítí pálení. Pevně zatnul pěsti, ale ten pocit tam byl stále. Přemýšlel nad tím, co Fyrel řekl, ale věděl, že by neměl, protože ta bolest, kterou si představoval, tím dělal pouze horší.

Zvedl hlavu, hleděl na démona, který v té chvíli opět vypadal jako bezbranné dítě a zeptal se: „Kdys ho poznal?"

Modravé oko Fyrela se lehce zvedlo k obloze skrze větve stromů, „bylo to, když nás vedli na loď. Pamatuji si, že nábřeží bylo plné lidí, kteří na nás pokřikovali a házeli bláto nebo nahnilé jídlo. Pro okolí jsme byli nikým a nechtěli nás tam, protože jsme byli démoni. Kain byl ze středozemí a vím, že jeho a Agnella přivezl na nábřeží společně s dalšími povoz. Nejdříve jsem si jich nevšímal, protože jsem se bál. Vedli mě s rodinou, tiskli jsme se k sobě a šli přes dřevěné mole, když nějaký spratek na mou matku hodil bramboru, která ji trefila do hlavy. Zasténala a do mě se nahnal hněv. Vyskočil jsem z té řady, ve které nás drželi a skočil jsem do toho davu, aniž bych věděl, kdo z nich to udělal, protože jsem nechtěl, aby mé matce kdokoli ublížil. Rychle mě však někdo popadnul za vlasy. Obrovský muž, který se mnou mrštil o zem a kolenem mi šlápl na krk. Nemohl jsem dýchat, někdo do mě kopal a má matka křičela v pozadí, protože jí dav nedovolil se ke mně dostat. Potom toho chlapa na mém krku někdo srazil. Byl to Kain. Narazil do něho vší silou ramenem, srazil ho k zemi a se svázanýma rukama se s ním pokoušel rvát, ale dav ho odtáhl, drželi ho pevně za paže alespoň ve čtyřech a on se neustále smýkal a křičel, ať se postaví sobě rovnému a ne dítěti." Na chvíli své vyprávění pozastavil, hleděl před sebe, a přitom měl rty pevně stisknuté.

„Ten den jsem ho viděl poprvé. Neznal mě, netušil, kdo jsem. Měl se držet vlastního syna a zajistit, aby v tom zmatku byl v bezpečí, ale on se místo toho postavil za někoho, kdo napadl dav. Později, když už jsme byli na té lodi a vlny nás unášely k našemu konci, jsem ho našel na palubě. Seděli s Agnellem opření o stěžeň a sotva ke mně zvedl zrak, řekl mi, že jsem odvážný, ale hloupý." Lehce se usmál, což Laureliëna přesvědčilo o tom, že Fyrel tu vzpomínku nevnímal jako špatnou. „Potom se mne zeptal na jméno, a když zjistil, kým jsem, naznačil mi v sedě poklonu a zeptal se, zda by mi mohl říkat Fyrel."

„Myslel jsem, že zkrácení jmen značí neúctu," skočil mu Laureliën do řeči.

„Záleží na tom, jak to podáš. V rodině se říká zkrácením jména, protože si jsme rovni, pouze u hlavy rodu se používá celé jméno. Pokud však zkrátíš jméno u někoho, koho znáš a považuješ ho za přítele, je to bráno jako náklonnost a otevřenost k němu. Kdyby mi tak však řekl někdo, kdo mne nezná, byla by to urážka, protože mě nerespektuje."

„Takže jste byli přátelé?" zajímal se Laureliën tiše.

Fyrel zakroutil hlavou, „Kain byl jedním z mála, který si zachoval na lodi chladnou hlavu. Neměli jsme jídlo, brzy došla i voda, lidé onemocněli a posléze umírali. Nutil nás nevzdat se, celé dny se snažil chytit ryby pomocí toho, co našel, ale lidé nám mnoho nedali. Udržoval nás při vědomí, odmítal se vzdát a pevně věřil tomu, že se stane zázrak, díky kterému přežijeme. A nakonec se přeci jenom stal."

„A potom přišel žralok," vydechl Laureliën slabě.

„Poté přišel žralok," přitakal Fyrel zoufale.

Fyrel pomalu vstal. Uchopil svůj košík do rukou a mlčky hleděl na Laureliëna, který se také zvedal ze země. Až poté, co vstal, řekl: „Závidím ti, že vůči tobě Kain projevil jakoukoli náklonost, i když jsem smířen s tím, že já nikdy takovou nezískám. Vím, že mi nikdy nezapomene, co jsem provedl, ale přál bych si, aby mi odpustil, protože jsme nuceni žít na tomhle jednom proklatém místě a ostrov je pro oba dva moc malý."

„Zkusím mu to říct," zachroptěl Laureliën, i když věděl, že ho Kain nebude poslouchat.

Fyrel se lehce usmál, i když to bylo plné smutku a bolesti, „děkuji."