První hodiny na otevřeném moři proběhly hladce. V prvních chvílích se sám Laureliën ujal kormidla, aby navedl loď na správný kurz, ale následně přenechal kormidlo již kormidelníkovi, rozdal pár rozkazů Derinovi, který je následně rozdal mezi jednotlivé plavčíci a oba dva se odebrali do podpalubí pod můstek, kde za prostými dřevěnými dveřmi byla jediná místnost, kam měl přístup pouze Laureliën s Derinem. Kromě pevně přibitého stolu, který byl obalen mapami, jednou truhlou s penězmi na nákup surovin, pár obrazů a dvou křesel byla místnost vesměs prázdná. Laureliën v ní měl původně i spát, kanape po komodoru Tonksu Tonksovi bylo stále na místě, ale Laureliën nemohl spát sám v místnosti, zmocňoval se ho strach a jeho spánek byl ještě horší než v obklopení jeho mužů.

„A teď se čtyři týdny nepodíváme na pevninu," povzdechl si Derin, než své tělo složil do jednoho z křesel, kde okamžitě sáhl po jedné nedopité láhvi kyselého vína. Pozvedl ji, aby se tím optal, zda má nalít dvě sklenky, ale Laureliën mávnutím ruky odmítl a raději se posadil za stůl.

„Pokud nám vítr bude přát, bude to méně než čtyři týdny," zamumlal si Laureliën pod nos. Prstem přejížděl po mapě – od zátoky ve Východní provincii přes azurově modře malované moře k písčitým břehům jižní části Nové země, která byla poseta drobnými ostrovy jako nebe hvězdami.

„Budeme letos hrát?" houkl Derin s natočením hlavy do strany, aby viděl na svého komandéra, který byl zaujat mapami.

Laureliën pouze pokrčil rameny, prstem lehce poklepal na Safírové město, olízl si rty a po chvíli přemýšlení nad tím, kdo je momentálním vládcem Safírového města odpověděl: „Máš-li zajímavé téma, které zabere celou cestu."

Derin se zazubil, vyhoupl se z křesla se sklenkou tmavě fialového vína, přistoupil blíže k Laureliënovi a s širokým úsměvem řekl: „Proč nesnášíme své bratry."

Byla to směšná hra, která jim krátila dlouhé chvíle. Laureliën nerad mluvil o sobě, ale Derin potřeboval vše vědět. Navrhl proto, že se pokusí uhádnout, kým vlastně Laureliën je a co ho přivedlo na palubu Plachého racka. Laureliën souhlasil pod podmínkou, že Derin bude moci denně přednést pouze jednu jeho teorii, kterou on sám potvrdí nebo vyvrátí. Později se připojil i Laureliën. Vytvářel teorie o Derinově životě a společně si tak skládali střípky jejich existence předtím, než se setkali. Pokud jeden z nich uhádl, druhý musel vyprávět a říct, co všechno tomu předcházelo a svůj příběh musel objasnit. Díky té hře Derin věděl více, než kdokoli jiný. Znal Patherovy výchovné metody a to, jak často své syny bil, aby je vychoval ve jménu Briciuse. Věděl také u Laureliënově matce a o to, proč se nechal tak brzo potetovat. Postupně takto rozebírali část jejich životů, protože o tom nechtěli přímo mluvit.

„Kdo říká, že nenávidím Silweriëna?" otázal se se zamračením Laureliën.

Derin pokrčil rameny, „ale rád ho také nemáš."

Laureliën protáhl rty, díval se Derinovi do očí, byli si poměrně podobní, ale oči je odlišovaly. Derin je měl v barvě karamelu, na slunci jim převažovala oranžová, zatímco ve tmě se zdály až černé. Laueliën měl modré po matce. Hleděl na něho, mělce dýchal a nakonec se otázal: „Mám se u tebe zaměřit na jednoho nebo mohu hádat více bratrů?"

„Vezmi si ty dva starší, to byli dostateční parchanti," zasmál se a natáhl k Laureliënovi ruku zpečetit tak jejich téma pro následující hru.

Komandér nad tím chvíli uvažoval, přemýšlel, má-li vůbec co ztratit, ale uvědomil si, že ne. Vstal, natáhl k Derinovi ruku a tiše k tomu dodal: „Vybral sis těžké téma, příteli."

„Mám dost času a věř, že za ta léta mám v hlavě už tolik myšlenek na to, proč jsem tvého bratra nikdy neměl tu čest spatřit," zasmál se tiše, „a jestli neuhádnu, budu muset doufat, že se spolu někdy setkáme, až se konečně udobříte."

„Ty ses s nějakým svým bratrem usmířil? Také jsem je totiž ještě nepotkal," opáčil Laureliën.

Derin našpulil rty, složil se zpátky do židle s pohárem vína, které míchal jemnými pohyby zápěstí a chvíli mlčel, než odpověděl: „Je těžké se setkat s těmi, kteří jsou již po smrti."

Laureliënovi stačilo přemýšlet pouze pár vteřin, než přišel na svět se svou teorií, co se stalo s jedním z Derinových bratří.

„Nevím, zda Colas nebo Vatis, ale jeden z nich byl popraven. Otec vás bil celý život, ale poté, co zemřel, jeden bratr zaujal jeho místo a něco provedl. Možná ho nejdříve potrestali pro surovost, useknutí ruky nebo uší, myslím. Nenávidíš ho, protože ani poté nepřestal, bil mladší děti, bil možná tebe a tvou mámu. Ale nakonec ho popravili a ty mu nemůžeš odpustit, že byl stejný jako otec," rozmluvil se. Skládal to z toho, co o Derinovi věděl. Jeho otec zemřel, když mu nebylo ani třináct, utopil se v potoce, do kterého spadl opilý. Měl mnoho sourozenců, o které se nedokázal nikdo postarat a proto každý bojoval za sebe. Derin však říkal, že se rvát a vracet rány naučil až takřka v patnácti, když získal sílu a tudíž rány nemohly přicházet od otce.

Derin se zasmál, zakroutil nechápavě hlavou a jakmile upil vína, odpověděl: „Byl to Vatis, nenáviděl jsem ho už dříve, ale ano, je to jeden z důvodů. Když otec zemřel a Colas udělal to, co udělal – to stále musíš uhádnout – Vatis slíbil, že se postará o matku a nejmladší děti. Pracoval na polích, ale hned při první výplatě čuchl k alkoholu a ukázal se stejný, jako otec. Nejdříve bil pouze mě a ty starší, ale poté sáhl na nejmladší, které byl pouze rok. Zemřela, ale hysterickou a zničenou matku přesvědčil o tom, že mu upadla, když ji nesl. Chtěl jsem říct matce, co se skutečně stalo, ale zbil mne na prahu domu, kde ho viděla městská garda a odtáhla ho ode mě dříve, než mi rozbil lebku jako sestře. Za surovost mu usekli levou ruku a nás tím odsoudili k záhubě. Nemohl již nadále pracovat a živit nás, ale kopat mohl. Byl vysoký a oproti nám neuvěřitelně silný, vždy nás skopl k zemi a poté jsme už neměli možnost vstát. Násilí na těch, kteří se neuměli bránit, mu přinášelo štěstí a pocit velikosti. Když našel peníze, pil. A když pil, bil nás. Byl to dlouhou dobu začarovaný kruh, ale poté se opakovala stejná písnička. Jeho surovost byla spatřena jinými a jako někdo, kdo byl již za stejnou věc trestaný, byl odsouzen k smrti. Byl jsem jediný z rodiny, kdo sledoval, jak umírá, protože jsem se musel přesvědčit, že je mrtvý. Ten den jsem byl po dlouhé době šťastný, protože nepopravili mého bratra, ale neusvědčeného vraha a toho, kdo nás měl zachránit a ne uvalit do dalších muk, které rozpoutal otec."

Laureliën miloval pozorování lidí a rád v nich četl. Učil se reakce těch, se kterými žil, aby mohl předpovídat, jak se zachovají v následujících situacích, ale s Derinem to nikdy nedokázal. Byl to muž tří tváří, které se nikterak neprolínaly a nedokázali spolu koexistovat. Pokud chtěl Derinovi porozumět, musel pochopit tři jeho stránky a postupně je pročítat jako kdyby k sobě vůbec nepasovaly. Jeden Derin se v mnohém podobal své rodině, byl to opilec, který nešel pro ránu daleko a neměl kouska vychování. Ten druhý byl poručík s prořízlou pusou, který byl oddán svému komandérovi. A ten třetí byl nejzvláštnější, protože si dával za vinu vše, co zlého se událo a nedokázal si odpustit, co dříve udělal.

Laureliën viděl v Derinově tváři právě tu bolest, kterou se vinil za to, že jako další nejstarší potomek nechal svou rodinu ve spárech někoho, kdo byl jako Vatis. Derin nebyl však velký a silný, jako si Laureliën představoval Vatise, naopak se jednalo o drobnějšího muže, na kterém se odrazil nedostatek obživy v dětství, nemohl se rvát, protože by těmi většími byl roztržen na dvě půlky.

„Můžeme změnit téma hry, jestli si přeješ," navrhl Laureliën tiše, když sledoval jeho výraz. Věděl, že sypal sůl do starého zranění, které stále nebylo zahojeno.

Derin zakroutil hlavou: „Chci vědět víc o Silweriënovi, nevzdám se toho pro pár popichů," ušklíbl se.

Ve chvíli, kdy se Laureliën chystal namítnout, že o Silweriënovi se toho skutečně moc zjistit nedá, z paluby se ozval sborový hlasitý smích zkušených námořníků, kteří se museli bavit nad chybami a problémy noviců, kteří se na lodi objevili nedobrovolně.

Oba dva vstali naráz. Jestliže se něco dělo na palubě, Laureliën měl za povinnost problém vyřešit a Derin nerad zůstával pozadu, pokud se navíc schylovalo k rvačce nebo slovní přestřelce, do které by mohl vkročit jako soudce.

Když však vyšli na palubu, nic zvláštního se nedělo. Námořníci pouze stáli v půlkruhu okolo levoboku, kde přes palubu zvracel mlynářům mladší syn. Obličej měl bledý, oči skleněné a pokud se zrovna nedávil, třásl se.

„Slaboch," zašklebil se Derin, jakmile chlapce spatřil. Laureliën si však vzpomínal, že sám Derin prozvracel prvních pár dní, než si zvykl na neustálé kolébání lodě a absenci pevné půdy pod nohama.

„Zvykne si," pokrčil Laureliën rameny. Chtěl odejít, protože se nejednalo o nic, co by měl prořešit, ale sotva se otočil na podpatku boty, aby mohl vykročit zpět do podpalubí, za jeho zády se ozvalo vyjeknutí a následný náraz těla o dřevěnou palubu.

„Příšera, příšera!" vřeštěl chlapec. Třásl se, seděl na palubě, pleť měl nezdravě bílou a přitom ukazoval na širé moře.

Námořníci se po sobě nechápavě podívali, ale nakonec všichni svůj zrak stočili k Laureliënovi až na Briena, který přispěchal ke svému bratrovi a pevně ho chytil. „Jaká příšera?" ptal se ho tiše.

„Démon, příšera, je to Torhe'ksia!" křičel chlapec vyplašeně, jako kdyby se setkal v tváří tvář se svou vlastní smrtí.

Starej přistoupil k okraji paluby, shlédl dolů, načež se z jeho úst vydal chraplavý smích a rukou pobízel, aby se ostatní šli podívat. Laureliën zůstal stát na místě, ale Derin se k okraji vydal, aby se následně mohl začít smát s ostatními.

„Je to mořská želva!" zvolal na Laureliëna a pažemi naznačil její přibližnou velikost. „Není o moc větší než víko od sudu," dodal s úšklebkem.

Briene dostal svého bratra na nohy, přidržoval ho, zatímco chlapec se stále třásl a Derin se ho ptal, zda-li někdy v životě už viděl želvu.

„Je to Torhe'ksia!" zakřičel chlapec opět. „Želví démon požírající lidi, kterého Bricius vyhnal hluboko do moře!"

„Torhe'ksia nebyla vyhnána Briciusem," oponoval Laureliën tiše, čímž si vysloužil menší pozornost, o kterou nestál. Pravou ruku měl založenou na hrudi a držel si bok, zatímco levačku si opíral o pravé zápěstí a ukazovákem se škrábal na spánku. „Torhe'ksia je pouhým loutkařem, který posílal démony na břeh, aby ji přinášel oběti, ale sama nikdy na břehu nespočinula."

„Na tom nezáleží," zasyčel Briene se zlým pohledem vůči komandérovi. „Protože každý rok ti démoni přepadnou jednu loď a půlku posádky vezmou jako obětiny pro Torhe'ksiu."

„To je pravda," přikývl Laureliën.

„Takže to může potkat i nás," dodal Briene.

Někteří lidé by možná řekli, že lhát dětem o jejich bezpečnosti je správné a nedá se považovat za lhaní, ale Laureliën byl nejen jejich komandérem, ale také kněžím, který hlásal slovo boží a to mu zakázalo lhát. Proto pouze mladému Brienovi přikývl na souhlas a následně odešel.