Laureliën znal Derian Puviuse od prvního dne na lodi Plachého racka. Tehdy byl Laureliën na lodi pouhým druhým létem, nebyl žádného titulu kromě kněžího a byl podřízeným komandéra Tonkse Tonkse. První dojem na Derina měl prostý – byl to tupec. Vše začalo tím, kdy se komandér představil a Derin propukl v nezastavitelný smích. Tradicí Staré země bylo, že potomci byli pojmenováni dvěma jmény – svým a otcovým. Proč byl komandér Tonks Tonks pojmenován stejně jako otec netušil, ale nikdy nebyl tak hrubý, aby na ten směšný fakt poukazoval.

Samotné zjevení Derina Puviuse na Plachém rackovi nebylo nijak okázalé. Byl přiveden městskou gardou v poutech, tažen po palubě, zatímco Derin dokolečka opakoval jednu sloku oplzlé hospodské písni o povolné manželce Pána, která u Zlaté brány roztáhla nohy před samotným Briciusem.

Za výtržnosti a rouhání byl Derin Pivius odsouzen k práci na Plachém rackovi na dlouhých pět let. První tři roky strávil neustálým drhnutím paluby, výkladem a nakládkou zboží, čištěním těžní a plachet a seškrabáváním vilejšů ze stěn lodi a neustálými nadávkami, že práce na lodi je morbidní a nespravedlivá.

Čtvrtého roku, kdy komandér Tonks Tonks zemřel a vedení lodi bylo předáno mladému kněžímu Laureliënovi Patherovi, který se tak zároveň stál komandérem, Derin si uvědomil, že u podobně mladého člověka by si mohl vyprosit mírnější zacházení. Místo lehčí práce však Laureliën svými řečnickými schopnostmi oklamal Derina natolik, aby naopak dal více energie do své práce, což způsobilo fakt, že po pěti letech Derin neodešel, protože mu bylo nabídnuto místo poručíka.

Přáteli se Laureliën s Derinem stali krátce po jeho povýšení. Tehdy Laureliën ležel ve své síti v podpalubí, kterou sdílel s ostatními muži, kteří zrovna nakládali zboží na loď. Derin sešel dolů ve své nové uniformě, ve které se naparoval jako páv a bez okolků s jeho drzým jazykem se podřimujícího Laureliëna zeptal: „Tvůj otec je skutečně Pán Pather?"

Laureliën otevřel jedno oko, přešel fakt, že ho Derin oslovoval jako sobě rovného a místo toho se rozhodl mu odpovědět: „Ten Pather."

„Myslel jsem si, že Pánové nemůžou mít děcka," pokrčil Derin rameny, posadil se do jedné sítě, zlehka se na ni pohupoval a očividně nijak nevnímal fakt s kým a jak mluví.

„Narodil jsem se, když ještě Pánem nebyl," odvětil Laureliën, který netušil, proč mu vlastně odpovídá a nepotrestá ho za jeho prostořekost.

„Takže seš jediným dědicem tohohle bordelu jménem Východní provincie a brzy budeš špásovat jenom s Bohem?" Mluva, slovní obraty a opovážlivost byly věcmi, které Laureliën na Derinovi miloval, ale zároveň i nenáviděl. Věděl, do jakých trablů ho mohou dostat, bude-li mluvit se špatnými lidmi, ale byl dojat jeho odvahou.

„Ano," odpověděl tiše Laureliën po chvíli rozmyslu, jak mu odpovědět.

•••

Po dvou letech, co si Derin z Laureliëna udělal svého přítele, nemohl nijak říct, že toho muže znal. Laureliën nerad mluvil o sobě, své rodině, budoucnosti a minulosti. Derin naopak mluvil hodně a rád. Laureliën si tak mohl být jist, že zná všechny jeho opilecké historky, vybavoval si všechny ženy, se kterými Derin špásoval a určitě by i podle pěstí poznal všechny muže, se kterými se popral.

Jestli však Derin něco věděl s jistotou, byl to fakt, že Laureliën dodržuje všechna boží přikázaní s takovou vervou a odhodláním, až to bylo děsivé. Například nikdy neodložil noční modlitbu.

Vždy donutil všechny muže, aby si klekli na houpající se dřevěnou podlahu v podpalubí, sám si klekl a přednášel modlitbu, která jim měla zajistit klidnou a úspěšnou plavbu. Poté odešel a ke spánku se odebíral až pozdě v noci. Trpěl totiž nespavostí.

Potřeboval spát jako všichni ostatní, ale nezvládal usnout. Jeho mysl si s ním hrála, před obličejem mu vytvářela barevné obrazce a nedovolila mu spát. Některé dny to bylo lepší, jindy horší, občas nespal vůbec. Věděl, v čem koření jeho problém se spánkem, ale nikdy ho nezvládl vyřešit. Ani se s ním nedokázal svěřit nikomu jinému, než Silweriënovi. Jeho bratr byl tím jediným, kdo znal původ jeho problémů, ale nesdílel ho s ním, protože ho jako problém nevnímal. Viděl to jako spravedlnost, která musela být vykonána, aby jejich životy mohly být takové, jaké byly.

Na palubě si vysvlékl horní díl uniformy, aby se mohl opláchnout v sudu. Viděl pouze svůj matný odraz kroutící se na hladině vody, který nabíral do dlaní, aby si omyl vlasy, krk a ruce. Občas mu pomáhalo opláchnout se, aby mohl usnout. Ten den však cítil, že neusne – bylo před vyplutím.

„Ten mlynářům malej kluk pláče," ozvalo se Laureliënovi za zády.

„Zvykne si," odpověděl Laureliën, „je to vina jeho otce, nikoli naše. Za pár let si to spolu vyřídí."

„Můj otec byl parchant, kterej bil mámu a všechny, kteří se mu nelíbili, ale pořád si myslím, že k němu a k celému vztahu otce se synem mám vřelejší pohled jak ty," rýpl si do něho Derin.

Laureliën se narovnal, otřel si obličej, pokrčil rameny a otočil se k Derinovi čelem: „Byli jsme vychováni každý v jiných hodnotách."

„Já hodnoty neměl a u tebe mělo největší cenu to, jak hlubokej zářez dokáže udělat tenkým proutkem?" Poručík s prořízlým jazykem poukázal na Laureliëna a následně si poklepal na svá vlastní záda, aby naznačil, co tím myslel.

„Sem tam by ti nějaká rána mohla srovnat tvou nevymáchanou pusu," odsekl Laureliën, nasadil si košili a přešel k levoboku, kde se opřel o dřevěné zábradlí a sledoval moře. Derin se k němu připojil.

„S tímhle už nelze nic dělat. Musím spočívat na ty tvoje pohledy, které mi říkají, kdy už překračuji hranice," zasmál se, „jinak bych mě už dávno někdo hodil přes palubu žralokům."

„Jednoho krásného dne tě sám přes ni hodím."

„Je mi to jasné," ušklíbl se Derin, zapřel se lokty o zábradlí a zahleděl se na moře. „Půjdeš dnes spát?" zajímal se.

Laureliën zakroutil hlavou a narovnal se v zádech se slovy, že se půjde raději projít, aby se unavil.

„Máš nějaký cíl? Třeba hostinec na rohu?" ušklíbl se Derin s nadějí.

„Projít, ne opít," mrkl na něho Laureliën, načež zmizel z paluby.

•••

Po všech těch letech u námořnictva Staré země, kdy Laureliën trávil nekonečné dny na palubě houpající se lodi a v rybinou zapáchajících docích a přístavech, vysloužil si mezi obchodníky, ale i námořníky jednu přezdívku – Smutný komandér.

Nebylo to snad kvůli tomu, že se nikdy neusmíval a nerozuměl vtipu, ale vždy měl smutné oči. Mohl se smát, křičet, vztekat, ale jeho oči vždy byly smutné. Lidé ho nemuseli znát podle jména, ale pokud byl někde zmíněn komandér se smutnýma očima, vždy se jednalo právě o něho.

Sám Laureliën onu přezdívku neměl zrovna v lásce, ale byl raději, když byl oslovován jinak než svým jménem. Hlavně v případě muže, jehož vlastní jméno také neznal. Představili se jako Vrabčák a Smutný komandér, když se před třemi lety poznali.

Vrabčák byl rozcuchaný světlovlasý muž mladší než Laureliën. Byl umělcem, který se vyznačoval tím, že nedokázal ovládat své nohy. Jeho kosti byly slabé, svaly zakrnělé a Vrabčák byl tak odsouzen k tomu, aby se plazil, chtěl-li se dostat kamkoli mimo svůj pokoj v docích. Maloval však nádherné obrazy s tématem Boha a moře, které byly odkupovány i v zámoří a právě jeho uměleckých vloh Laureliën využíval.

Bylo zvykem, že se kněží vyznačovali tetováním, které značilo jejich příslušnost k Briciusovi. Jeho otec měl levou paži od ramene až k zápěstí potetovanou jednotlivými střídajícími se znaky v černých ornamentech. Zlatá brána se prolínala s rozvětveným stromem společně s čtyřcípou hvězdou. Měl-li kněží tetování, byl zcela oddán Bohu a nikomu jinému. Pather měl nejdříve dna syny, než se rozhodl svou ruku potetovat, ale Laureliën se svým tetováním začal dříve.

Žádal Vrabčáka, aby na jeho tetování pracoval v noci, protože pouze tehdy měl čas. Laureliëna tak osvětlovalo rudooranžové světlo lucerny na stole vedle něho. Tvář měl otočenou od světla, ležel na břiše, dlaně zatínal do rohů dřevěného stolu, napínal svaly na zádech, ale ani nedutal. Vrabčák nemluvil, pouze vykonával svou práci, propichoval Laureliënovu kůži na lopatkách a konal to, co si přál.

„Quile regere quile...?" mumlal Vrabčák chraplavým hlasem někoho, jehož závislost spočívala v exotickém nápoji ze Severní provincie, které spalovalo hrdlo a mnozí se po jeho vypití nevzpamatovali mnoho dní. Laureliën to pití miloval, ale nenáviděl. Nikdy si nedovolil pít ho před lidmi, mezi kterými nepočítal však Derina. Společně ho popíjeli pokaždé, když se vrátili z úspěšné plavby. Seděli u toho v podpalubí u dubového stolu, který byl schován pod hromadou map a smluv, jejichž pročítání Laureliën nenáviděl. Každý z nich seděl na jedné straně stolu, mezi nimi jeden demižón a popíjeli spalující tekutinu, která měla zvláštní nasládlou vůni. Zatímco Derin byl schopen pít tekutinu bez ředění, Laureliën do svého poháru přiléval vodu, což mnozí mohli považovat za vrchol barbarství. Vše zajídali zralým sýrem, který tlumil následky nemilé opilosti. Ten nápoj, kterému se přezdívalo Nekonečná jáma, byl důvodem, proč se Derin ocitl na palubě lodi.

„Quile regere quile werde," dokončil Laureliën tlumeným hlasem. Pochopil, že Vrabčák již pracuje na posledním slově, což znamenalo, že by vše mohlo být hotovo před samotným vyplutím.

Připadalo mu, jako kdyby měl záda v jednom ohni. Bylo to horší než samotné popíjení s Derinem, ale stejně jako pití, i tohle vykonával, aby ulevil své duši a splnil jakési poslání. Vůči Derinovi se jednalo o přátelské gesto, kterým pečetili své přátelství a tetování bylo symbolem, které z něho dělalo kněžího ve jménu Briciuse, pána všeho tvorstva a ochránce země.

„Pití může uvolnit smysly," hlesl Vrabčák přidušeným hlasem. Říkal ta slova pokaždé, když viděl, jak se Laureliën kroutí pod náporem bolesti, zatíná prsty do dřeva a skřípe zuby. Laureliën však vždy odmítl a raději trpěl každičké bodnutí jehlou a vstříknutí tuže do kůže.

„Vydržel jsem to předtím, vydržím to teď," odpověděl na to Laureliën, čímž odmítl jakékoli pití. Místo toho zavřel oči, zhluboka se nadechl a nechal Vrabčáka vykonávat svou práci.

Posvátná kniha říkala, že jakákoli bolest bude v posmrtném životě odměněna. A každý hřích potrestán. Laureliën trpěl, aby jeho posmrtný život byl odměněn. Věřil, že s jeho dosavadními zkušenostmi bude žít posmrtný život jako v bavlnce, protože bolesti zažil mnoho.

Složil si ruce pod hlavou, tvář schoval do prostoru mezi pažemi, pevně zatnul zuby a křečovitě zavřel oči.

„Jste skutečně muž boží," zašeptal Vrabčák, který musel vnímat, jak se Laureliënovi napínají svaly pokryté jizvami.

„Vy jste se narodil pro malování," zašeptal Laureliën do svých paží, „já pro bolest a odříkání."