Vždy na podzim přemýšlel nad svou matkou. Naposledy ji viděl takřka před třiceti lety, ale stále si dokázal vybavit její tvář, jako by stála zrovna před ním. Viděl její dlouhé kaštanové vlasy, které si zastrkávala za ucho, jemný obličej s očima v barvě zamrzlého jezera a růžovými rty. Slyšel její hlas, který jemu a bratrovi zpíval před spaním a cítil její dlaně, kterými se jich dotýkala. Svou matku považoval za dokonalou ženu, kterou si Bůh vzal tak brzo, protože věděl, že ten dokonalý člověk nemůže náležet zkaženému a hříšnému světu, ve kterém musela žít.

Naposledy ji viděl ležet v posteli. Tvář měla sinalou, rty popraskané, pouze její oči zůstaly nedotknuté. Seděl na dřevěné židli vedle svého bratra, společně ji drželi za zesláblou ruku a naslouchali jejímu hlasu, který je přesvědčoval, že s nimi vždy bude, ač ji neuvidí. Vyprávěla jim o Zlaté bráně, za kterou se jednou setkají, ale do té doby se musí jejích životy rozdělit, protože si to tak přeje Bůh. Pamatoval si, že plakal, přes slzy nic neviděl a špatně se mu dýchalo. Když toho večera jeho matka odešla za Zlatou bránu, připadal si, jako by zemřel i kus jeho samotného.

Myslel si, že nic horšího se už nemůže stát. Ale pletl se.

Nechtěl však přemýšlet nad tím, co nadcházelo smrti jeho matky, protože to ho v té chvíli netrápilo. Záleželo mu pouze na tom, že jako mladý ztratil někoho, kdo ho i přes chudobu vychovával a miloval i přesto, co jeho samotná existence způsobila.

Z jeho vzpomínek ho vytrhly kroky směřující do podpalubí. Nadzvedl hlavu ze své sítě, ruku si strčil pod hlavu a sledoval přicházejícího zpoceného námořníka, který si šátkem otíral krk a hlásil mu, že mlynář neodevzdal dostatečný počet mouky.

„Čím obhajuje své nesplněné sliby našemu pánu?" otázal se ho, přehodil nohy ze sítě do vzduchu a slezl na zem, která se lehce pohupovala ve vlnách, které narážely do přístavu.

„Suché léto, komandére," pokynul námořník.

Laureliën se protáhl. Tušil, že s nakládkou surovin nastanou problémy, avšak doufal, že se budou týkat nedostatku nářadí, ovoce pro posádku nebo toho, že se někteří námořníci předešlou noc opili do němoty a nejsou stále schopni pohybu.

„Vyřídím to s ním, nějaké další problémy, kterým bych měl věnovat svou pozornost?" otázal se, zatímco vycházeli vrzající dřevěné schody na prosluněnou palubu. Blížilo se poledne, přístavní město žilo a nezastavilo se dlouho do noci. Z nedalekého trhu se ozývaly hlasy obchodníků, kteří tvrdili, že jejich škeble jsou nejlepší v celém okolí, sítě nejsilnější a ryby nejčerstvější.

„Někteří muži se obávají vyplutí a žádají o odložení cesty o pár dní," odpověděl vrásčitý námořník, který na lodi Plachého racka sloužil déle, než si Laureliën pamatoval.

„Pomodlíme se za bezpečnou cestu před spánkem, ráno a samotným vyplutím, netřeba odkládat cestu," mávl rukou, čímž naznačil, aby přednesl další stížnosti a dotazy.

„Luhart Toks se cesty nezúčastní," vyhrkl námořník nervózně s protaženými rty a zamračeným šedým obočím, které mu přerůstalo do očí.

Laureliën se zastavil na můstku na pevninu. Na podpatku svých bot se otočil ke starému Uruthovi Joicovi, kterému se přezdívalo pouze Starej a s důkladem na artikulaci se zeptal, z jakého důvodu si Luhart Toks myslí, že se nemusí zúčastnit plavby, ač se námořnictvu upsal na dvě dekády.

„Jeho žena porodila dítě," polkl Starej nervózně.

„Gratulace jemu a jeho ženě, dítě je vždy požehnáním, ale zda-li chce Luhart svou rodinu nadále uživit a vidět, měl by se do západu slunce hlásit na palubě," pronesl Laureliën s klidem komandéra-kněžího, jak mu náleželo.

Ve tváři Starého se však zrcadlil strach, který Laureliëna znervózňoval. Cítil na zátylku, jako kdyby se mělo přihnat zlé znamení, které se Starej bál pronést.

„Jeho dítě je...," polkl Starej, rozhlédl se kolem sebe, ač na lodi byli sami, přiblížil se k Laurelionovi a do ucha mu pošeptal: „Démon."

Samotný dech Starýho přejel Laurelionovi po šíji jako ledový had, který se mu svíjel po kůži, avšak slovo, které pronesl se strachem se mu zařezalo hluboko do kůže jako zubatý nůž.

Laureliën polkl i přes sucho v ústech, rozhlédl se po přístavním městě, kde v nějakém z domů muselo na svět přijít dítě démonovo. Nikdy žádné takové dítě neviděl, jeho otec mu řekl, že je mohou spatřit pouze ti, kteří se zcela upsali Bohu a jsou připraveni nést břímě, které spatření těchto dětí doprovází. O těch dětech však slyšel. Nejdříve prý byly neškodné, chovaly se jako normální děti, ale jakmile vzaly trochu rozumu do hrsti, zničili vše na co narazily a zabíjely vlastní rodiče pro obživu a zábavu. Vlasy měly v barvě ohně, zuby ostré jako nože, neměly nehty a jazyky modré.

Laureliën pohleděl z můstku na mlynáře u prázdného vozu, který byl zapřáhnut za mulou. Mlynář mával rukama poručíkovi z lodi Plachého racka. Poručík odpovídal klidně, ale ve tváři byl rudý od zadržovaného vzteku.

„Luhart Toks je z plavby omluven," zamumlal Laureliën s pohledem na hádku dole, „sežeňte jiného námořníka. Nabídněte v hospodě stravu a dva zlatý tomu, kdo se přidá na jednu naši plavbu do Nové země a zpět."

Starej přikývl, „více zpráv nemám, komandére."

Laureliën ho mávnutím ruky propustil, Starej zmizel z můstku na příď, kde ostatní námořníci vykládali zboží do podpalubí a sám se vydal na pevninu za hádajícím se poručíkem a mlynářem.

„Suché léto nelze ovlivnit. Pokud si náš pán přál, aby bylo málo obilí, je málo obilí," obhajoval sám sebe mlynář s bílým hustým knírem a licousy.

„Bůh by nikdy nepřipustil, abychom hladověli, není-li dostatek obilí na zpracování mouky pro naše dobré přátele v Nové zemi, je to z důvodu tvých neustálých hříchů a hamižnosti!"

„Tiše, poručíku," zvýšil Laureliën hlas. Derin Puvius, který na Plachém rackovi sloužil již sedmé léto, ustoupil o krok dozadu, lehce se uklonil komandérovi a pokusil se mu objasnit situaci, která nastala, ale Laureliën ho zastavil, že s ní byl obeznámen.

„Nejsem hříšník!" hájil se mlynář nasupeně, „jak si dovolujete mne z něčeho takového osočovat?!"

„Nikdo Vás z ničeho neosočuje," odpověděl Laureliën klidným hlasem a vrhl jeden výstražný pohled po svém poručíkovi, který odvrátil tvář do strany. „Dohoda však zněla, že přinesete dvojnásobek toho, co jste nám dnes dodal," pronesl Laureliën zpět k mlynáři.

„Suché léto, komandére. Nemáme takřka na svou vlastní obživu, natož na poplatky Pana Pathera."

„Musíte své poplatky splatit tedy jinak." Lidé ve Východní provincii neplatili daně v případě, že vlastnili farmu, stánek nebo vedly jiný způsob obživy, který jim umožňoval platit svými výrobky. Ze samotných výnosů byl poté odveden počet, který se musí darovat zemi k obchodu s Novou zemí, která ležela východně od Staré země. Nová země výměnou dala své vlastní plodiny, suroviny a výrobky, které neměla Stará země a ty byly za výhodnější cenu prodány po určitou dobu po připlutí lodí do přístavu. Pokud obchodníci nestihli odkoupit výrobky výhodně, byly jim předneseny s cenou, které platily pro ty, kteří platili obyčejné daně.

„Nic jiného nemám," bránil se mlynář.

„Máš tři syny," prohodil Laureliën, jako kdyby se jednalo o prostou informaci bez významu.

„Kteří musí pracovat ve mlýně," opáčil mlynář okamžitě, protože věděl, kam tím komandér míří.

„Vyber dva z nich. Tvůj dluh bude prominut v případě, že dva tvoji synové vyrazí každý na pět plaveb bez nároku na mzdu, stravu budou mít zajištěnou."

„To je moc!" zakřičel mlynář, až musel poručík Derin vkročit mezi ně, aby tak zabránil, že případná rána pěstí zasáhne komandéra.

„Dodej do dnešního západu slunce zbývající mouku nebo své dva syny. Pokud tak neučiníš, budeš obviněn z porušení přikázání – krádež, protože tvá hamižnost okrádá celou naši zem a všechny lidi, kteří zde žijí a poctivě pracují ve jménu našeho pána Briciuse."

Laureliën mávl rukou ve vzduchu v náznaku, že domluvil, vydal se zpět na loď a ignoroval mlynářovi prosby o to, aby mu byl dluh odpuštěn.

Derin Puvius šel za Laureliënem, oba dva měli ruce spojené za zády, jejich boty klapaly o dřevěný můstek, město za nimi žilo a Derin se zeptal: „Slyšel si o Luhartově dítěti?"

Laureliën přikývl, „nezasloužil si takové prokletí, je to pracovitý muž."

•••

Laureliën se opíral ramenem o kormidlo, nožem krájel jablko na plátky a sledoval moře, na které zapadající slunce vrhalo dlouhé zlaté stíny, což navozovalo pocit, že se loď houpe na moři zlata. Město bylo stále rušné, práce se začala stranit zábavě, loď byla naposledy pro mnoho dnů prázdná. Než se Laureliën pustil do jídla, na loď dorazil asi šestnáctiletý mladík v doprovodu o hlavu menšího a tři roky mladšího chlapce, kteří se s nevraživým tónem ohlásili jako synové mlynáře. Laureliën je dal do péče Derina Puviuse, který chlapce odvedl do podpalubí, aby jim ukázal, kde budou spát a poté je propustil se slovy, že až zvony odbijí desátou, mají se vrátit bezpodmínečně na palubu.

Hned na to se Derin vydal ke kormidlu s rukama za zády a slovy: „Budou tady pouze přítěží."

„Ano budou. Ale domů se vrátí po letech strhaní a zničení, zatímco jejich otec bude muset vést mlýn s nejmladším synem. Poté budou dodávat raději více obilí, než jim bylo vypočteno," zareagoval Laureliën.

„Chytré," zasmál se Derin, obešel kormidlo a zády se opřel o zdobené zábradlí. „To tě napadlo v té chvíli, cos s ním mluvil?"

Laureliën si vložil plátek jablka do úst, zakroutil hlavou a jakmile polkl, objasnil svůj plán: „Už dva roky jsme s ním měli problémy. Mnohokrát psal otci dopis, ve kterém ho žádal o snížení poplatků, ale přitom má obilí více než dost. Většinu však na černo prodá a kupuje si drahé víno z Jižní provincie, které skladuje ve sklepě svého domu."

„Myslel jsem si, že se svým otcem již nekomunikuješ," podivil se Derin se založením rukou na hrudi. Byl to mladý a zvědavý muž. Byl trochu nižší než Laureliën s tmavě hnědými vlasy, které se mu vlnily podél tváře, ramena měl široká, hruď plochou a tvář si holil pouze tehdy, když byl zaměňován s opicí. Oproti němu byl Laureliën se svými na krátko zastřiženými tmavě hnědými vlasy a oholenou tváří a vysokou postavou pravým opakem. Občas si také připadal jako opičí krotitel, protože Derin někdy netušil, kdy už jeho chování překračuje hranici slušnosti.

„Pouze skrze dopisy. Jednou ho budu muset spatřit, ale oddaluji to co nejvíce mohu," odpověděl, pohlédl na své hřbety dlaní, které byly propletené bílými drobnými jizvičkami z dětství, ale i dospívání. Ani nedokázal spočítat, kolikrát se jeho ruce třásly bolestí a zrak měl zamlžený vzlyky.

„Kvůli Silweriënovi?" Derin se zeptal opatrně. Věděl, že o tom Laureliën nerad mluvil, ale přesto se zeptal. Chtěl znát odpovědi.

„Otec se od té doby změnil. A to, jak se ke mne nyní chová, mi není zkrátka příjemné."

„Jak se chová?"

„Mile."