Před mnoha lety, v zemi, která si myslela, že je jediná na světě, existoval pouze jeden zákon, který byl dodržován všemi. Nebyl to zákon o vraždě, krádeži, podvádění, ale ten, který říkal, že nikdo nesmí nikoho ponechat po západu slunce a je povinen pomoci tomu, kdo by tam zůstal měl.

Den byl čase lidí, jejich životů, úsměvů, smutků a starostí. Noc byla pro změnu časovém démonů. Stínů, které se kradly v nocích a živily se těmi, kteří zůstali venku. Nebýt v noci za zdmi svého domu znamenalo jistou smrt.

Nikdo netušil, odkud démoni přišli, jak se objevili na zemi, protože tam byli odjakživa a lidé se jich po celá ta léta báli. Nebylo možné přemoci démona, protože jak lze bojovat se stínem? Nijak.

Do toho světa se narodil chlapec se zlatými vlasy. Pocházel z rodu, který byl po celé zemi slavný a vládl západu kontinentu. Mohl se nazývat Briciusem Qha a nést to jméno, ale ve skutečnosti moc významným nebyl. Neexistovala šance, aby se vůbec někdy dostal na pozici vládnutí a narodil se už od vedlejší větve rodu, která žila stejně obyčejně jako kdokoli jiný.

Bricius byl obyčejné dítě, hravé, zvídavé, chtěl o světě vědět vše, ale nejčastěji se ptal na otázku – proč nesmím v noci ven?

Mnohokrát mu vysvětlovali, co je démon, jak jsou nebezpeční a že nikdy nesmí po setmění zůstat venku, ale to Bricius nechtěl. Nechtěl žít život, kdy mu tolik času kradou démoni, nechtěl žít ve strachu. Chtěl vidět noční oblohu a měsíc v úplňku. Chtěl slyšet houkat sovy a šumět moře v přílivu. Chtěl poznat celičký svět, ne pouze to, co mu démoni dovolili.

V jeho desíti letech si řekl, že půjde v noci ven a přežije. Vrátí se ráno domů a povypráví všem, jak vypadá noční obloha a jaký je měsíc, protože lidé si zasluhovali ten čas také poznat.

Počkal, dokud všichni neusnuli a poté konal. Odemkl co nejtišeji dveře a stejně opatrně je za sebou zavřel. Bál se, ale jeho strach překonávala zvědavost a touha po poznání. Do těla se mu okamžitě opřel studený vítr a lekl se, mohl to být stejně tak i démon. Pomalu se otočil a jeho oči si zvykaly na tmu. Náves byla tichá, jako kdyby byl poslední žijící člověk.

Opatrně udělal krok vpřed, pod nohama se mu otřel kamínek o jiný. Opět se lekl, myslel, že přivolá démona, ale žádný stín se k němu nekradl. Srdce mu divoce tlouklo, třásl se a udělal konečně to, co si tolik přál. Zvedl hlavu k obloze a doširoka otevřenýma očima hleděl a oblohu, která byla posetá miliony hvězd. Žil v domě, který měl pouze malá okna a silné závěsy. Poprvé viděl noční oblohu a byla nádherná. A hlavě měsíc v úzkém srpku, který nad všemi bděl.

Nad hlavou mu něco prolétlo. Drobní černí ptáci, kteří pištěli. Přikrčil se a s údivem je pozoroval, jak s divokým máváním křídel mizí v dálce.

Odhodlal se k dalšímu kroku. A dalšímu. Stále byl živý a chtěl poznat vše, co noc nabízela. Smál se, radostí plakal, když běžel přes náves k vyšlapané cestě ve vysoké trávě. Chtěl vidět moře, hvězdy odrážející se ve vlnách. Chtěl vidět zcela vše.

Připadalo mu, že teprve tu noc poznával život a hlavně svobodu. Mohl mu kdokoli tvrdit, že je svobodným člověkem, ale dokud nebude moci v noci jít ven, nikdy tomu tak nebude.

Usmíval se, svaly na tváři ho z toho už bolely a plíce pálily z běhu. Musel se zastavit, rozhlížel se okolo sebe. Oči si už přivykly na noc a měl pocit, že nic krásnějšího než noc neexistuje. Slyšel cvrčky, houkat sovy, šumět moře v dálce.

To, co dělalo tmu strašlivou, spatřil chvíli poté, co se zastavil. Dlouhé vyzáblé tělo, které nabývalo lidských tvarů, ale nikdy ne zcela. Vlnilo se to jako černé plameny, nemělo to tvář, pouze náznaky končetin.

Hrdlo se mu sevřelo strachem. Hleděl na démona, který stál na místě, ale věděl, že ho brzy pohltí. Ustoupil o krok dozadu, poté o druhý a nakonec běžel. Démon ho následoval. Pokaždé, když se ohlédl, byl o něco blíže a Bricius tak nepřestával utíkat.

Nohy ho vedly k moři, jinou cestou se nemohl vydat. Do očí se mu řinuly slzy, bál se o vlastní život a proto utíkat. Stín ho následoval, blížil se, občas k němu natahoval jednu svou mihotavou paži.

Dostal se až k moři. Nohy se mu propadaly v písku, slzy mu z brady odkapávaly na zem. Hledal místo, kde by se mohl schovat, kam by mohl utíkat, ale nebylo kam. Viděl pouze malou loďku na břehu moře. Rozeběhl se k ní, vší silou do ní vrazil a tlačil ji chvíli ve vodě. Co nejrychleji naskočil a pádloval. Démon byl už blízko, ale voda ho zpomalila. Jako by jím vlny házely zpět, ale stále se přibližoval, jen pomaleji.

Svaly ho pálily, už neměl ani sílu plakat. Netušil, jak daleko od břehu se dostal, sotva na něho viděl. Přestal pádlovat, protože už nemohl. Pouze si klekl na dno loďky a plakal. Prosil o svůj život, přemlouval stín, aby ho nechal naživu, ale ten nijak nereagoval. Pouze se přibližoval. Vlny odhazovaly tělo mihotavého stínu, ale blížení to nezastavilo.

„Prosím," vydechl Bricius naposledy. Stačilo pár kroků, aby se k němu stín dostal.

Avšak zmizel.

Byl stažen pod hladinu a vše to doprovázelo vysoké vykřiknutí, které trhalo uši. Bricius dopadl do loďky, třásl se, rozhlížel okolo sebe a netušil, co se dělo. Ucítil, že něco narazilo do loďky, nahnul se přes okraj a spatřil ploutev. Ostrou tmavě šedou ploutev, která se točila okolo jeho loďky. Žralok.

Démon zmizel, ale měl být sežrán žralokem?

Zavzlykal, rukávem si otřel oči a stočil se do těsného klubka. Litoval, že vyšel ven a prosil o milost.

Neměl bys zde být, chlapče, promluvil k němu hlas vzdálený, ale přesto blízký.

Otevřel oči, posadil se. Rozhlížel se okolo sebe, ale nikoho neviděl. Pouze žraločí ploutev plující okolo loďky.

„Kdo jsi?" volal do tmy.

Jmenuji se Y'ras, odpověděl.

„Kdo jsi?" nechápal.

Ten, komu si dnes vrátil tělo, které před mnoha lety ztratil.

Briciuse se naklonil přes loďku. Sledoval žraloka, který se točil okolo a popotáhl. „Jsi ten démon?" zeptal se.

Už jsem pouhým žralokem, odpověděl.

Tu noc Bricius nezemřel, ale udělal si přítele. Velkého bílého žraloka jménem Y'ras což znamenalo Ať je uznáván. Celou noc seděl v loďce, okolo které kroužil žralok a naslouchal hlasu ve své hlavě. Y'ras mu vyprávěl o démonech a o minulosti, když ještě na zemi nebyli lidé. Tehdy démon ještě žili v moři, měla svá těla v podobě žraloků, želv, delfínů, chobotnic, ale i obyčejných ryb a krabů. Měli svojí hierarchii, své vládce a pány, pět velkých démonů,  kteří byli stejně ztraceni a s ostatní démoni ztratili svá těla a staly se stíny. Tichými vládci noci, kteří ztratili svou podstatu, mysl a vše, čím byli. Cítili pouze hlad a strach ze dne. Živili se těmi, kteří nerespektovali noc a skrývali se v zákoutích, když svítilo slunce.

Bricius vrátil Y'rasovi tělo, a to mu vrátilo mysl. Na oplátku ho Y'ras v noci ochraňoval. Udržoval jeho loďku blízko pevniny a poté, co vyšlo slunce, ho ke břehu dostrkal.

„Co budeš dělat?" zajímal se Bricius. Stál již na pevnině a žraločí ploutev se mu ztrácela v dálce před očima, ale stále slyšel Y'rasův hlas.

Budu žít.

Nikdo mu nevěřil, že se vrátil domů. Jeho matka plakala po ztraceného syna a nemohla přestat plakat ani poté, co ho viděla vstoupit do dveří. Nikdo mu nevěřil, jak mohl ten chlapec přežít noc?

Snažil se jim vysvětlit, co se stalo, ale nikdo mu nevěřil. Nerozuměl tomu, snažil se je přesvědčit o faktu, ale všichni nad ním jenom mávali rukou a tvrdili, že měl štěstí.

Jenže Bricius neměl štěstí a byl odhodlaný to dokázat.

I tu noc se vydal ven a jeho kroky hned mířily k moři. Té noci potkal čtyři démony. A všichni k němu promlouvali hlasy v jeho hlavě.

„Dám vám všem to, co jste ztratili."

Po druhé noci už všichni věděli, že se nejednalo o náhodu. Bricius byl schopen být venku přes noc a nezemřít. Pro lidi se rychle stal něčím uznávaným, obdivovaným a žádaným. Lidé o prosili, aby vyhnal démony, ale nedokázal jim vysvětlit, že je nevyhání. Nikdo nerozuměl tomu, co se děje. Všichni věděli pouze to, že je chlapec, následně mladý muž, který v noci vede démony do moře a oni se už nikdy nevracejí.

Mladík se stával modlou. Cestoval po zemi, aby je zbavil nočních stínů, byl obdivován a opěvován. Lidé mu skláněly poklonu a on tak pociťoval slávu, o které nesnil. Byl přeci z nízké větve rodiny, ale přeci byl nejslavnější osobou, která kráčela po zemi.

Ale pohádka, kterou žil, se začala ztrácet.

Obdiv lidí se měnil v posedlost. Lidé už nechtěli jen vyhánět démony, ale pomoci s více věcmi. Chtěli požehnání, když nemohli počít dítě. Přivolat déšť v suchém létě, ale nic takového Bricius udělat nemohl. Ani nezaháněl démony, pouze je lákal na sebe a vedl nocí k vodě, kde se jich ujalo tělo.

A po skoro dvaceti letech, co byla země čistá a lidé mohli spatřit noční oblohu, Bricius zmizel.

Vydal se na moře. Za těmi jedinými, kteří mu rozuměli. V hlavě slyšel démony, kterým vrátil tělo a považoval je za své jediné přátele, kteří mu rozuměli. Vrátil se k pěti vládcům, které navrátil moři a ti mu slíbili věrnost, protože je zachránil.

Bricius začal žít s démony, bydlel na krunýři obrovské želvy, ale cítil se jiný. Jeho tělo bylo jiné. Když se zranil, hned se vyléčil. Jeho tělo nestárlo, bylo stále stejné.

Vrátil se na pevninu, protože se bál, že se něco stalo a skutečně tomu tak bylo. Svět se změnil. Jeho jméno nebylo spojováno s tím, kdo vyhnal démony, ale s Bohem. Byl uctíván ve všech městech, v každém koutu kontinentu a byli tací, kteří oslavovali jeho víru a hlásili moudra a zákony, které nikdy neřekl.

Svět se změnil a oni tvrdili, že takhle si ho přál on sám.

Snažil se mluvit s lidmi, ale snad jimi byl neviditelný. Nemohl jich dosáhnout, ale za to slyšel jejich modlitby. Volání o pomoc, prosby a přání. Zakrýval si uši bolestí, hlasy mu rezonovaly v hlavě bolestí po celou dobu, co byl na pevnině, ale v jedné chvíli se všechny přání začala obracet k jednomu a tomu samému.

Pryč s převtělenými démony.

Začal hon. Ti, kteří si mysleli, že hlásají jeho slovo, roznesli lež. Hledali původ, odkud mohli démoni přijít a jak předejít jejich návratu a prstem ukázali na lidi, jejichž vlasy zářily rudou barvou.

Ti lidé byli loveni, vězněni, mnohdy i zabíjeni, pokud kladli odpor, ale většina z nich byla odvedena na lodě a ty poslány na širé moře. Bez jídla, bez vody, bez šance na přežití.

Lidé dostali vysvětlení, jak se na zemi objevili démoni, protože tomu skutečnému nevěřili a tisíce lidé kvůli nim zemřelo.

Bricius se vrátil k pěti démonům a řekl jim, co se stalo. Prosil je o pomoc, aby mohl tyto lidi zachránit a démoni se rozhodli mu vyhovět, protože mu mnoho dlužili. Celé dlouhé dny a týdny hledaly lodě s nevinnými, kteří byli odkázáni na pomalou smrt, ale mnohdy dorazili pozdě. Ti, kteří nezemřeli na žízeň, se raději zabili. Mnoho z nich se vrhalo přes palubu a byli nenávratně ztraceni, ale pár jich přeci jenom našli.

Jednu jedinou loď, kde už lidé pouze leželi vyčerpáním a čekali na smrt. Bricius vstoupil na palubu a poprvé po mnoha letech by lidmi viděn. Neslyšel jejich hlasy ve své hlavě, místo toho je slyšel z úst.

Mohl za smrt tisíců, zachránil jich okolo padesáti.

•••

„Naše životy zatratila arogance a lež, které chtěli raději ukončit," ukončil své vyprávění. Mluvil melodicky, nepřerušovaně a do příběhu dával cit. Bylo to však spíše vzpomínkou, životní příběh někoho, koho dobře znal a kým byl zachráněn z té lodi, kde měl zemřít.

Silweriën naslouchal, ale pohled měl upřený k moři. Oproti dnu, kdy si dal s Kainem ten slib, zestárl. Pokožku měl opálenou od slunce, na rukou svaly od práce a okolo očí první vrásky a byl by přísahal, že ve svých vlasech viděl jeden šedý.

Obrátil svůj pohled na Kaina. Byl stále stejný, jako tehdy, když ho viděl poprvé, jenom vlasy měl trochu kratší.

Jenom v té chvíli na něho už hleděl jinak. Ne se strachem, nejistotou a už vůbec ne s nedůvěrou. Slyšel pravdu, jak skutečně rudovlasí démone byli odsouzeni k nekonečnému životu a byla řada na něm, aby sdělil pravdu toho svého jednoho smrtelného.

„Budeš mě nenávidět," hlesl tiše.

Kain zakroutil hlavou. „Budu tě milovat stejně, jako tě miluji teď, Laureliëne."