Týden, kdy měli volno po zkouškách, byl naprosto osvěžující. Konečně si studenti mohli připsat a navíc končilo jaro a začínalo léto, což bylo dost dobré. Tedy pokud jste v noci mohli spát. Lena spát nemohla a tak dělala dvojčatům plány.

Když už jí přestalo bavit kreslení šla k oknu a sedla si do něj. Dívala se ven na měsíc, byl skoro v úplňku a byl nádherný. I když pro Lupina to byl příslib další bolesti, i přesto že měl lektvar. Nevěděla proč zrovna přemýšlela nad ním, ale bylo jí ho líto.

Rano bylo poměrně pochmurné, prostě typické anglické léto. Zima, déšť a slunce jen na čtrnáct dní. Ale nikomu to nevadilo. Lenu probudil její kocour, který se dožadoval potřebného pamlsku. Mňoukal a když si všiml, že se probudila začal radostně příst. Hned jak uviděl její chodila na studené kamenné podlaze se jí otřel o nohy.

Pohladila ho od hlavy po ocas a šla k jeho košíku. Na jeho právem boku byl totiž pytlíček s malými pamlsky ve tvaru rybek. Nasipala mu do malé misky a sledovala jak si na nich pochutnává. Pak se šla obléknout a pak zamířila do umýváren kde se postarala o klasickou hygienu.

Po obvyklém ránu si vzala kabát a vyrazila ven. Sice nevěděla kam půjde, ale určitě věděla že se dopoledne staví u své kamarádky z mrzimoru a pak půjde spát.

Nešla ani na snídani, neměla hlad spíš jí přepadl pocit nostalgie. Vzpomínala na staré časy a kamarády v Čechách. Byli zlatí a dost jí chyběli a nejvíc asi Natálie. To byla svým způsobem její spřízněná duše. Sice si všemi psala, ale kus papíru vám nenahradí jejich přítomnost.

Nakonec se na své plány vykašlala a vydala se k utesům. Zastavila se na místě kde si většinou povídala s Harrym nebo s Lupinem, když se s nimi střetla a kamsi do dálky.

Seděla tam a vzpomínala jak bylo dřív všechno snazší a hezčí. Čím to je, že člověka napadne chvilka nostalgie zrovna když to nejméně čeká? A byla to vůbec nostalgie, když se vracela myšlenkami velmi často nazpět.

Vzpomněla si Natku, nna tu holku z děcáku, která byla snad chytřejší než ona. Na jejich první setkání. Na starou školu a na tajné kouření s partou na střeše u dívčích záchodů. Na jejich tajné útěky ven ze školy, nebo večer když se potkají plížila z okna, aby mohla jít s nimi ven. Ne že by někde chodili a opíjeli se do němoty. Spíš se toulali po městě a užívali si chvilku svobody a tajemna, kterou jim noc dopřávala, nad se zase vracela domů.

Vytáhla si z krabičky cigaretu a zapálila si. Dvakrát protáhla a pak se zvedla, že se půjde projít po školních pozemcích.

Bylo po dvanácté a počasí se zdálo stále pochmurné. Slunce bylo za mraky a bylo chladno jako by byl začátek podzimu. Nakonec si našla místo. Posadila na sráz asi tři metry od vrby mlátičky a opět se kochala pohledem do neznáma.

Zapálila si další cigaretu a nechala se unášet proudem svých myšlenek. Ať se týkali čehokoliv vytrhlo jí z nich malé křupnutí větičky. Jakoby na ní někdo šlápl. Otočila se tím směrem a uviděla medvědovitého černého psa. On se díval na ní a ona na něj. Zřejmě se vracel a nečekal, že tam někdo sedět. Nevěděla zda je krotký a proto se zvedla opravdu velmi pomalu. Zvedla ruce jakože ať je v klidu, že už odchází a pes se posadil. Kývl jí a ona udělá pět kroků zpět. Pak, ale sáhla do kapsy a vytáhla z ní sáček že sušenkami. Pár jich nasypala na trávník usmála se na něj a odešla pryč.

Šla k lesu, kam taky jinam, že jo. Procházela se něm a bylo jí jedno, že za šera vypadal děsivě. I přesto jí připadal velmi uklidňující.

Po chvíli se usadila na louce kousek od Hagridovi hájenky a sledovala své tři kamarády, kteří právě šli podpořit Hagrida. Nešla za nimi, dál s klidem seděla na místě, chtěla být sama. Aspoň jeden den být sama. Hned jak se za nimi zavřeli dveře, zaměřila svůj pohled na kouř stoupající vzhůru k šedavým nebesům.

Za další chvíli se směrem k zájemce blížil Brumbál, Popletal a kat. Chtěla je varovat, ale bylo už pozdě. A tak raději rychle než si jí někdo všiml zmizela do lesa.

Držela se u vrby mlátičky a čekala co se bude dít. Zalezla si do jednoho z keřů a lehla si na kabát. Na chvíli zavřela oči.

Nebyla to chvilka, ale z hrubá půl hodina, když se probudila. Uviděla profesora Lupina jak nějakým zaklínadlem zkrátil mlátičku a vlezl do té díry.

A tak se rozhodla ho sledovat, ne proto že by mu chtěla škodit, ale pro svou zvědavost. Proměnila se v hnědou kočku co měla každé oko jiné a běžela do stejné díry.

Držela se těsně za ním, ale byla tak tichá, že o ní nevěděl. Našlapovala tak tiše jako by se nadnášela na neviditelném obláčku, pomalu a s grácií sobě vlastní.

Došli do nějakého domu, došlo jí že to bude nejspíš chýše. Zalezla pod schody a tam se v klidu proměnila zpět do lidské podoby. Stála tiše ve stínu. Profesor se zastavil a podíval se směrem kde stála, pak jen zavrtěl hlavou, jakoby to považoval za nemožné a vyšel nahoru po vrzajících schodech.

Až když byl skoro nahoře se odvážila opustit úkryt a vydat se za ním. Šla po nich tiše a vyhýbala se schodům, které skřípaly. Zastavila se za rozbitými dveřmi a poslouchala rozhovor, který se tam v tu odehrával.

,,Expelliarmus" vykřikl Lupin. Na to se chtěla podívat, ale ne jako čarodejka nýbrž jako kočka. Protáhla se dírou ve dveřích, rychle proběhla potemnělou místností a schovala se pod starý klavír, který stál na třech nohách.

Když viděla celou scenérii proběhla mezi nimi přímo k Ronovi, který ležel na zemi s kráčející nohou. Proměnila se a sledovala jeho výraz.

,,Ukaž podívám se na to." Řekla jen a ignorovala Hermioniny řeči. ,,Je to vlkodlak a celou dobu nu pomáhá!" Vykřikla Hermiona.

,,Na tom nezáleží! No a co! Tak je vlkodlak a co má být? Nevím co tím sleduješ Hermiono." Utrhla se na ní Lena a vstala od Rona. Ron chtěl vstát ale upadl. Lupin mu chtěl pomoct. ,,Nepřiblížuj se vlkodlaku." Pravil Ron a v Leně to hrklo. A tak luskla prsty a Ron vykřikl bolestí.

,,Sakra co to s vámi je? To jste tady tak zaostalý? Vždyť tobě taky nikdo nevyčítá že jsi občas jedovatý. A jestli se budete dál chovat jako malý tak tě to bude bolet víc!" Řekla a vytáhla z kapsy krabičku cigaret.

Zapálila si jednu a dala krabičku  zpět do kapsy. ,,Prosím pánové chtěli jste mluvit. " pověděla a protáhla si z cigarety. ,,Ty jsi jedna z těch zrůd, o kterých psali v té knize co jsem si koupila. Jsi jeden z potomků padlých démonů." Vykřikla Hermiona a odstoupila o dva kroky dozadu.

,,A co uděláš? Udáš mě? Před tím ti to nevadilo. " Pověděla a její modré oči se leskly vztekem. Posadila se na zaprášenou podlahu. V klidu si kouřila svoji cigaretu a viděla v Luoinově tváři svítající pochopení.

On sám věděl nejlíp jaké to je. Jake je být sám. ,,Pane Blacku," oslovila člověka připomínajícího kostru. Jeho výraz se změnil v šokovaný jakoby nebyl zvyklý na slušné jednání. ,,Věřím že jste nevinný, ale musíte to obhájit před nimi. Mají právo to slyšet. Obzvláště Harry, který byl celou dobu ve lži." Dokončila a dívala se Bkackovy přímo do očí. On jí přikývl a posadil se na židli v rohu. Stále však sledoval krysu, která se kroutila v Ronově náručí. 

Tak tady to utnu, protože to chci udělat na dvě části.  Budu se jí snažit vydat co nejdřív.  -Maya🦋