Po krátké pauze se rozhodli rozdělit síly a ponořit se do neznámých uliček města. Dali si k dispozici tři hodiny, a každá dvojice dostala svoje teritorium, které měli za úkol co nejvíce za daný čas prozkoumat. Následně se zase sejdou na náměstí, kde si vymění své objevy a poznatky. K tápání došlo při utváření dvojic – zejména když Minho trval na tom, že bude ve dvojici jen se Seungminem, s nikým jiným. Takže po kompromisech a menších bratrských hádkách se vše urovnalo a dvojice byli sestaveny jak nejlépe dokázali i s tím, aby Minho zůstal se Seungminem.

Jakmile se osmice rozdělila do svých dvojic, dali se do pohybu. Rozloučili se spolu a každý se vydal vzhůru do neznámých částí města, kde na ně čekalo dobrodružství, o kterém se jim nikdy nezdálo. Bangchan si nemohl nevšimnout jak si kousek od nich Minho shýbá ke klacku. Rozhodl se ho raději držet jako zálohu pro případ útoku. Changbin, který si jeho činu všiml, si ho vzal příkladem a raději si do ruky vzal tyč, která se válela u jeho nohy. Nakonec se k nim přidala i poslední skupinka, Hyunjin je napodobil a raději si do ruky vzal také nejbližší ostatek z budovy, aby Jeongina ubránil.

Felix, který šel po Chanově boku, se ho pevně držel za loket, odmítajíc ho jakkoliv pustit. Ve všech se hluboce usídlil strach a všichni to cítili. Strach byl všude kolem nich už od chvíle, kdy vlezli do toho autobusu – jen o tom nechtěli mluvit. Bangchan si uvědomoval, že celá jejich skupina je naplněna nejistotou z toho, co je čeká, co objeví a co se dozvědí. V této opuštěné metropoli, jaká se před nimi rozkládala, nikdo nemohl předpovídat, co na ně čekalo. Co následovalo.

Kdo by se nebál procházet těmi ulicemi neozbrojený, v městě, které vypadalo, jako by bylo opuštěno několik let? Jenom totální blázen by nebral úzkost, kterou všichni cítili, na vědomí. A přesně díky těmto obavám Minho potvrzoval, že rozhodně není blázen, protože i jeho nervozita byla pouhým okem viditelná.

„Myslíš si, že se někomu něco stane?" zeptal se Felix potichu. Jeho hlas se téměř ztrácel v opuštěném šepotu uliček, jež obklopovaly jejich cestu. Nechtěl mluvit nahlas, protože nechtěl vyrušovat cokoliv, co se v těchto uličkách nacházelo – i kdyby se tam nemělo nacházet nic. Nehodlal riskovat. V tom tichu, kdy jeho slova utichla, se ozývaly šeptající rozhovory ostatních dvojic. Bangchana to trochu uklidňovalo, ale tušil, že je to jen dočasná iluze, protože čím hlouběji pronikali do města, tím více se hlasitost stírala do nepatrných šepotů. Za chvíli i tyto šepoty zmizí a jemu nebude zbývat nic jiného než důvěra v to, že se nikomu nic nestane.

„Nikomu se nic nestane," usmál se Bangchan, jeho úsměv sloužil jako pokus uklidnit mladšího společníka. Při tom však cítil jak se i sám snaží potlačit své vlastní obavy, že se někomu něco stane. Musel před Felixem vypadat silně. Byl ten starší a tak měl ve dvojici vůdcovskou roli a vůdce nemohl vypadat, že se bojí, i když se bál. „Musíme věřit, že se dokážou všichni postarat sami o sebe."

„Minho se o sebe dokáže rozhodně postarat," přikývl Felix, když sledoval jak se dvojice Minho a Seungmin ztrácí za zatáčkou, zatímco Minho drží nataženou ruku, aby se Seungmin nedostal před něj. Bránil ho vlastním tělem a byl odhodlaný se nechat zranit jen, aby se mladšímu nic nestalo. Felix věděl, že to co řekl byla pravda, o tom nebylo pochybu. Nikdo o tom nemohl mít pochyb, ale přes to to teď byl malinký detail, který se zdál, že uklidňuje všechny, jenže tentokrát nebyl sám. Nebyl sám a to všechny, i Minha, trochu znepokojovalo. Chan nechtěl Felixovi lhát, ale ani mu nepřál nadměrnou nervozitu. Po chvíli váhání se tedy chlapec rozhodl své obavy sdělit nahlas.

„Věřím, že Minho je z nás nejzkušenější, co se boje týče, ale musíme mít na paměti, že je to převážně samotář," vyjádřil své obavy, „vždycky se snažil všechno dělat sám a bojovat sám. Bojím se, jestli bude schopen to zvládnout i teď, když má po svém boku Seungmina. Pokud by hrozilo něco Seungminovi, tak nevím, zda se Minho zachová tak, jak si všichni myslíme, že by se zachoval."

„Fakt musíš být takhle dramatický?" Felix ho naštvaně praštil do ruky, „teď bych je všechny nejraději vrátil a město prozkoumal společně."

„Bylo by to tak nejlepší, protože nikdo z nás se nechce rozdělit," přikývl Chan, „nechtěl jsem to, taky jsem proti, abychom chodili jen ve dvojicích, ale tohle město je obrovské a pokud chceme najít cestu ven, musíme ho prozkoumat co nejrychleji. Kdybychom se pohybovali společně, mohlo by nám to trvat i několik dní."

„Štve mě, že máš pravdu," zamumlal Felix a odmítl dál vést rozhovor. Chan se také rozhodl mlčet a raději se soustředil na okolí. V ulicích kolem nich nebylo nikoho, jen zničené sloupy a střepy z rozbitých oken, což Chana trochu děsilo. To naznačovalo, že něco muselo vypadnout z oken na ulici, a to by mohlo znamenat, že se teď na ulicích může nacházet cokoli. Jedna věc ho však děsila víc tím, že bylo všude takové ticho, a v domech se nacházeli rozbitá okna – nikde nebyla žádná krev. Teď musel doufat, že to co vypadlo, byly pouze materiály a ne nějaká příšera nebo jiná děsivá věc; člověk by takový pád nejspíše nepřežil.

Skrze rozbitá okna se ozýval tichý šepot větru, jako by se snažil něco sdělit, ale dvojice větru nerozuměla. Chan jen doufal, že pokud k nim vítr skutečně mluví, tak dvojici nevaruje před nebezpečím uvnitř budov nebo venku na ulicích, ale jen posílá pozdrav jako starý známý.

Dvojice konečně dorazila k monumentální budově. Možná to nebyla nejvyšší stavba ve městě, avšak vypadala jako srdce celého města. Radnice. Nebo si alespoň všichni mysleli, že se jedná o radnici. Hyunjin tajně doufal, že půjde on, ale nakonec se všichni shodli na tom, že je lepší, když tam půjde Chan jako nejstarší z nich. Pokud by se náhodou někdo v budově nacházel, Chan by měl tu schopnost, jakožto vůdce skupiny, jim vše vysvětlit. Tato myšlenka chlapce trochu znepokojovala. Bude na něm, aby vysvětlil odkud přicházejí a následně všem z party říct, co se dozvěděl. Byla to obrovská zodpovědnost a nevěděl, zda je připraven ji nést. Bál se, ale zároveň chtěl narazit na lidi a zeptat se, co se to ve městě vlastně stalo.

Přesto mu nezbylo nic jiného. Ostatní odmítali vzít na sebe tak velkou zodpovědnost a Bangchan neměl v úmyslu předat ji někomu jinému. Takové je chování nejstaršího, přece.

Radnice měla hnědou barvu, ale na některých místech, zejména pod okny, omítka odcházela a odhalovala oranžové cihly, ze kterých byla budova postavena. Před vstupem se nacházely nádherné dlouhé červené schody, které se zdály stoupat do nebe. Bangchan si byl jistý, že by v noci vypadaly jako schody do pekel, ale na druhou stranu. Tyto majestátní schody byly stále stejně nádherné jako za dob, kdy město pulsovalo životem.

Felix si živě představoval proudy lidí, kteří každý den po těchto schodech spěchali. Viděl každý krok, každou botu, která se sem kdysi řadila v dobách největšího ruchu. Viděl se tu s kamarády po škole, jak si jen tak sedí, povídají si a pozorují lidi, kteří si na těchto schodech odpočívají po náročném dni v práci. Představoval si, jak ještě jako dospívající často dostávali výtky od hlídačů, ale přesto se sem stále vraceli, protože na těchto schodech bylo něco magického, něco tajemného a krásného.

Pro Felixe a Bangchana tyto schody nyní znamenaly symbol dobrodružství, které osmice přátel právě prožívala. Věděli, že je jejich povinnost vydat se tímto směrem a objevit, co se skrývá na vrcholu.

Před tím než udělali první krok, Felix zvedl vysílačku, kterou měl ve volné ruce, v té, ve které nedržel Bangchana za mikinu. Bylo to, jako by tím symbolicky odstartovali svou vlastní cestu k objevení tajemství, které čekalo na vrcholu těchto slavných schodů.

"Jsme na místě, vstupujeme dovnitř," promluvil Felix do vysílačky, aby ostatní věděli, kde se nacházejí, kdyby se něco stalo. Dohodli se, že si budou pravidelně posílat detailní hlášení o svých aktivitách a poloze, protože v případě nouze to bude klíčové pro jejich vzájemné nalezení.

„Rozumíme," ozvalo se z vysílačky. Felix s Chanem poznali, komu hlas patřil – Jeongin.

"Hlavně buďte opatrní a nedělejte žádné blbosti," přidal se další hlas, patřící Minhovi. Bangchana uklidnilo, když to slyšel z Minhových úst. Věděl, že Minho byl připravený skočit do každého dobrodružství po hlavě. Vědomí, že i on se snaží být opatrný a nedělat chyby, které by mohly vést k úrazu, ho uklidnilo.

Felix a Bangchan se na sebe podívali a současně přikývli. Nastal čas prozkoumat tuto budovu, která se jevila jako radnice, a podle polohy, ve které stála, se rozhodně jednalo o centrum moci a správy v tomto opuštěném městě.

Bangchan pomalu otevřel velké dřevěné dveře, které na první pohled vypadaly jako by vážily tuny. Avšak, jak se zdálo, dlouhá doba od posledního užívání udělala své. Dveře byly lehčí, než si Bangchan původně myslel. Pocítil, jak se mu dveře pod rukama chvějí od rozpadajícího se dřeva. Mohl je snadno vyrazit z pantu, kdyby nebylo Felixových rychlých reflexů, které zabránily katastrofě.

Jakmile dveře ustoupily, otevřela se jim obrovská hala, kde uprostřed zvedaly své mohutné schody k dalšímu patru. Rozhodli se, že zatím nestoupnou nahoru, ale raději prozkoumají přízemí. Nikdy nevěděli, jestli schody pod nimi nejsou jen příliš ošizené, aby je unesly, a ani nemohli mít jistotu, že podlahy nebudou křehké a propadnou se pod jejich váhou.

Bez znalosti toho, jak dlouho už byly budovy opuštěné, nebo zda dřevo není plné plesní a hniloby, museli být opatrní. Každý krok byl pečlivě promyšlený. Snažili se postupovat pomalu a obezřetně, protože nepotřebovali skončit v podzemí, o kterém neměli ani tušení, jestli vůbec existuje, a pokud ano, jak se k němu dostat. Raději stráví tři hodiny v jednom pokoji, než by riskovali zranění nebo horší.

"Chane, podívej se na ty kytky," ukázal Felix na velké květináče po obou stranách pokoje. Byly to obvykle nádherné květináče, které byly kdysi pravděpodobně plné bující zeleně a květů. Teď však zůstaly jen zvadlé stonky a suché listy, které už ani nepřipomínaly svou původní krásu. Některé z květináčů byly dokonce prázdné, pouze s hrstí vyschlé zeminy, jako by čas úplně zničil jejich obsah.

"Všechno zde podléhalo času," poznamenal Chan. "Myslím si, že tyto uschlé kytky nebudou jediným překvapením, které nás zde čeká."

"Chane, myslíš si, že bychom tu mohli najít nějaké knihy?" zeptal se Felix s jiskrou naděje v hlase. Felix miloval knihy a kdyby nebylo nutné pomáhat v kuchyni, pravděpodobně by se strávil celý čas v knihovně. Bohužel, právě Jeongin dostal tu práci a Felixovi nezbylo, než se chopit kuchyňských povinností. Jeongin mu vždy přinášel knihy o historii, které našel, a Felix byl vždy vděčný, když mu je předal. Ale knih nebylo mnoho, protože Bílá posila byla velmi opatrná a pokud Jeongin našel nějakou knihu, která neodpovídala režimu, byla mu zabavena a nikdy ji už neviděli.

"Možná ano, chtěl bys najít knihy?" zeptal se ho Chan, když otevíral dveře před nimi. Felix s úsměvem přikývl, ale zároveň svůj pohled neodvracel od schodů. Chan byl před ním, a jemu bylo svěřeno hlídat jejich záda, pokud by se něco stalo. Naštěstí bylo vše v pořádku.

Místnost byla čtvercová, se středem obsazeným velkým dřevěným stolem, na kterém stála elegantní lampička. Všechny strany místnosti byly pokryty rozházenými papíry. Chan se pokusil podívat na jeden z nich, ale rychle zjistil, že jsou to jen nudné právní dokumenty, které mu nic neřekly. S povzdechem papír zase položil na zem, vědom si toho, že se tam ztratí mezi ostatními.

Víc v místnosti nebylo.

"Zkus tu lampičku," pověděl Felix a ukázal na zlatou lampičku, která stála jako osamocený strážce na rozlehlém stole. Kromě tohoto monumentálního nábytku nebylo v místnosti nic jiného. Jejich pozornost ale upoutalo zejména to, co v místnosti chybělo – židle. Bylo to překvapivé, ale rozhodli se, že se na to nebudou ptát. Věděli, že žádné odpovědi by nepřišly a vzhledem k tomu, že neměli ponětí, co se ve městě vlastně stalo, by byly jejich teorie jen zbytečné spekulace.

Chan přikývl a opatrně k lampičce přistoupil. Stiskl vypínač, ale žádná reakce nepřišla. Elektřina byla mrtvá. Oba si povzdechli. Bylo to očekávané, ale přesto to bolelo, když se to potvrdilo. Věděli, že jakmile se vybijí baterie ve vysílačkách, jejich možnosti komunikace budou velmi omezené. To by situaci ještě zhoršilo. Museli město prozkoumat co nejdříve. Chan nechtěl oddělovat skupinu, dokud si nebude jistý, že mají schopnost komunikovat.