Vzápětí přišel prudký náraz, který byl doprovázen jasným světlem, záplavou výrazných barev, která oslepila všechny osmice přátel, zatímco se odtrhávali od District 9. Bylo to jako nebezpečné divadelní představení, kde se na chvíli zdálo, že čas zpomaluje, a každý okamžik se proměňuje v nekonečný pohled na strhující události. Bangchan v tu chvíli cítil nepříjemné mrazení v žaludku, protože jeho mysl ihned zamířila k Minhovi, který seděl na místě řidiče, téměř na prvním místě, kde náraz zasáhnul. Představa nebezpečí, kterému byl jeho přítel nejvíce vystaven, ho chytla za hrdlo.

Ale jak rychle přišel náraz, tak rychle ustoupil. Pár vteřin trvalo, než se oslepující světlo začalo vytrácet, a s ním i ten podivný, ale dojemný pocit, který je provázel. Jakkoli byl tento okamžik plný dramatické intenzity, přešel do fáze rozpoznávání. Oči, přesto zatím rozplývající se v odlesku světla, začaly postupně vnímat okolní tvary a kontury. Svět kolem nich se znovu utvářel do přijatelné podoby, a oni postupně začínali rozlišovat, kde se autobus právě nacházel. Rozlišovali okolní objekty, kterými projížděli, a postupně se začínali orientovat ve stínu probíhající události.

Za oknem se rozprostíralo nesmírné panorama stromů, které vystupovaly z kraje jako majestátní strážci lesa. Smrkové vrcholky se dotýkaly nebe, zatímco dubové koruny se skláníce před nesčetnými příběhy. Byli to stromy, ale ne jakékoliv. Byly to smrtky, buky, duby a borovice, druhy stromů, které se dosud v Districtu 9 neobjevily. V jejich přítomnosti spočívala neopakovatelná krása přírody, což si uvědomil i Bangchan. Jeho pohled upíral na rozprouděné dění venku, a při sledování té nádheru si všiml, jak Jeongin, jehož oči jiskřily nadšením, pohlíží na okolní scenérii s neuvěřitelným úžasem. Bangchan by neváhal prohlásit, že v jeho očích se zablesklo něco, co bylo jakoby odrazem té krásy, co právě pozoroval.

Nestál sám v tomto zážitku. Spolu s ostatními členy osmičky vykukovali z okna s podobným ohromením, které bylo schopno vyvolat pocit, že se právě dostali do jiného světa. Dokonce i ostatní měli v očích jiskření, ale nešlo jen o radost. Bylo to spíše o vznešeném přehlížení před něčím větším než oni sami. Nahlížet ven z okna bylo téměř jako získat vhled do zakázaného ráje, který náhle otevřel svá záhadná vrata.

Bangchan, přestože se mu na oku krčila kapka emocí, se rozhodl, že před ostatními udrží zdání pevnosti. Nechtěl, aby se kamarádi báli, takže zatlačil na své osobní pocity a snažil se předvést silnou tvář. Měl na krajíčku vlastní slzy, ale odmítal, aby ostatní viděli, jak je jeho niterné já proměněno do výjevu zranitelnosti.

Jeongin byl na tom úplně jinak. Bezohledně se rozbrečel, ponořený do vlny emocí, které ho zaplavily. Hyunjin, stojící vedle něj, instinktivně objal svého kamaráda. Jeho vlastní tvář však nebyla vzdálena slzám. Bylo vidět, že sám bojuje s vlnou citů, ale zároveň poskytuje Jeonginovi oporu a pohodlí. Bangchanovi to připomnělo, jak kamarádi dokážou být pro sebe oporou v nejtěžších chvílích. Byl hrdý, že patří do této skvělé osmičky.

Bangchanova pozornost spočívala na ostatních. Rozhlédl se a každého si pozorně prohlédl. Když si svým pohledem potvrdil, že jsou všichni v pořádku a v bezpečí, otočil se na Minha, který se soustředěně věnoval řízení autobusu. Vypadal v pořádku, ale stále byl nejblíže nárazu a tak chtěl vědět zda je jeho kamarád v pořádku.

Věděl, že jeho kamarád nebyl člověk, který by měl rád dotazy typu „seš v pořádku?" či „nestalo se ti něco?" a proto se rozhodl, že raději naváže jinou konverzaci a to ohledně toho, co je venku.

Když se Bangchan přiblížil, opatrně položil ruku na Minhoovo rameno, cítě chvění motoru a pravidelné kmitání lesní cesty pod nimi. Minho, který v životě nikdy neřídil, si s nástrahami lesní cesty vedl jako mistr. Bangchan musel uznat, že ta jízda byla hladká jako sólový koncert virtuózního hudebníka.

"Minho, to je... nádherné," promluvil Bangchan s upřímným úsměvem. Jeho oči zářily na rozmanité odstíny zeleně a na scenérii, která před nimi ožívala. Velké čelní sklo autobusu jim nabízelo pohled na krásu lesa, jakou v Districtu nikdy nezažili. Knihy, které popisovaly svět venku, teď působily jako suchá fakta oproti tomu, co skutečně spatřovali. "Nemysleli jsme si, že mimo District může být něco takového. Tohle je jiný svět."

Minho na okamžik odvrátil pohled od lesní cesty, aby pohlédl na svého kamaráda Bangchana, jehož obličej zdobilo široké úsměv. Tento okamžik zlomil chladný a rezervovaný obraz Minha, který se snažil prezentovat světu. S úsměvem se na několik vteřin proměnil v přátelskou a přístupnou bytost. Vypadalo to, jako by se za tím chladem skrývala osobnost plná tepla a optimismu. Jeho oči se zableskly radostí, a na chvíli působil jako nejvlídnější člověk na světě. To jedno úsměvné gesto mu dalo nečekaný nádech přívětivosti, a najednou byl tím, s kým byste si přáli sdílet přátelství.

"Souhlasím, je to něco neuvěřitelného. Nemůžu uvěřit tomu, co před sebou vidím. A tohle je jen začátek," sdělil Minho s nadšením, jehož zářivý výraz doplňovalo světlo projíždějící lesní scenérie.

Bangchan souhlasně přikývl a stále zůstával po boku svého kamaráda s rukou na jeho rameni. Zatímco sledoval krásy přírody za oknem, uvědomil si, jak daleko se dostali. Útěk z Districtu, který přišel po letech života v betonovém vězení, je nyní naplňoval pocitem svobody. Otevřenost prostoru kolem nich a absence pohledů Bílých posil přinesly osvobození a znovunabytý pocit uvolnění. V tomto okamžiku měl Bangchan pocit, že nejen on, ale i všichni ostatní zažívají větší uvolnění a svobodu, než když byli omezeni v úzkých chodbách Districtu.

V tom tichu, které provázelo projíždějící autobus lesním údolím, vystoupil Minho s otázkou, která byla v mysli každého z nich od chvíle, kdy začali plánovat svůj odvážný útěk. Odpovědi na tuto otázku se nesly ve vzduchu, ale nikdo z nich si nechtěl přiznat, že se jí vlastně bojí. Minho se rozhodl postavit tváří v tvář té nejnebezpečnější otázce: "Co myslíš, Chane, co bude dál? Jak to s námi dopadne? Co budeme dělat?"

Chanova tvář se zatvářila vážně a zamyšleně. Byl si vědom, že tato otázka s sebou nesla mnohem těžší břemeno pro něj osobně. On byl tím, kdo měl vést tuto skupinu a musel znát odpovědi dříve než kdokoli jiný. Bylo pravda, že Minho byl hnací silou, která je k útěku přivedla, ale v otázce budoucnosti tohoto nečekaného dobrodružství bylo na Chane, aby je vedl.

Byl to právě Minho, kdo posiloval ostatní svým nadšením a přesvědčením, že se jim útěk z Districtu podaří. Sledovali ho, jak se nechával zavírat do Kopky, aby ukázal obyvatelům Districtu, že nemají důvod k obavám. Avšak v pozici vůdce se ukázalo, že Minho není ideální volbou. Jeho agresivní chování a rychlé vztekání komplikovalo situace. Chan věděl, že budoucnost bude vyžadovat pevné vedení a moudré rozhodování, což byla zodpovědnost, kterou byl odhodlán přijmout.

„Nevím," odpověděl Chan a svým pohledem obkroužil i ostatní, aby pochopili, že i jejich vůdce je záhadám budoucnosti bezmocný stejně jako oni. Jeho odpověď však měla být spíše klidnou rukou, která by se snažila uchlácholit, a nikoli bleskem, který by rozbil poslední zbytky jejich naděje. Pocit nejistoty v nich však začal pěstovat semeno obav.

„Ale jedno vím jistě," pokračoval, jeho hlas se proměňoval v melodičnější tóny. „Tohle není konec. Je to teprve začátek naší neuvěřitelné cesty a my, jako tým, jako rodina, tuto cestu zdoláme. Neznáme, co nás čeká, ale budeme diskutovat, plánovat a spolupracovat. Budeme tu jeden pro druhého, jakkoliv obtížné to bude."

Chanův projev byl jako vzletná skladba, která se dotýkala niterných strun každého z přítomných. Jeho slova nebyla pouhými frázemi; byla to výzva k jednotě a vzájemné podpoře, která byla klíčem k přežití v neznámém světě, který ležel před nimi.

Jejich cesta pokračovala ještě pár minut, když se před nimi začala zjevovat krásná řeka, jež proudila svým poklidným tempem. Není však tato klidná voda předzvěstí nebezpečí? Chan zahlédl na obzoru vysoký most, jehož kovová konstrukce vynikala nad krajinou, zdánlivě spojujíc oba břehy.

Čím blíže mostu byli, tím více se do jejich zorného pole vkrádaly obrysy aut, která jim zatarasovala nehybně cestu. Vjezd na most byl doslova přeplněn auty, takže další etapa jejich úniku vyžadovala změnu taktiky – bylo nutné pokračovat pěšky

Pohled na zácpu na mostě vyvolal na Chanově obličeji odstín starostí. Bylo zřejmé, že další část jejich dobrodružství bude vyžadovat fyzickou námahu, a to po předchozích neuvěřitelných výzvách bylo poslední, co si přáli. Potřebovali odpočinek, který jim sedění v pohodlném autobuse poskytovalo. Nyní museli vynaložit poslední zbytky energie na pěší přechod mostu.

„Zřejmě budeme muset pokračovat pěšky. Dál autobus nedojede," pronesl Felix, oznámil to, co bylo na špičce Chanova jazyka. Blonďák měl schopnost vystihnout situaci a přijít s odpovědí dřív, než Chan stihl promluvit.

Minho zastavil autobus nedaleko vjezdu na most a otevřel dveře. První, kdo vyskočil ven, byl Hyunjin. Udělal jeden dlouhý nádech, jakoby vsáváním čerstvého vzduchu chtěl zapomenout na tu dusnou atmosféru, kterou prožívali v betonové džungli s neustále kouřícími komíny. Ostatní následovali jeho příklad. Minho byl poslední, kdo opustil vozidlo.

Dostat se přes pole automobilů bylo obtížné. Často zakopávali o zbytky rozbitých skel a museli být obezřetní, aby se neporanili. Každý krok byl potenciálním nebezpečím. Na mnoha autech byla prasklá čelní skla a některá měla po stranách rozbitá okna. Co se tu stalo, bylo záhadou, ale zvědavá úleva, kterou pociťovali při úniku, se začala měnit ve vzrůstající obavu. Nikdo z nich netušil, co v tomto opuštěném automobilovém hřbitovním labyrintu očekávat. Možná měli ti, kteří je zavřeli v Districtu, nějaký dobrý důvod. Přeci jen se říká, že za každé rozhodnutí má svůj důvod.

Nacházeli se v půlce mostu, když se před nimi začaly pomalu zvedat obrysy města v dálce. Strach, který ještě před pár vteřinami ovládal myšlenky osmičky, nyní ustoupil a úleva, kterou pociťovali od prvního nárazu a zjevení zelené krajiny, se prohlubovala. Město před nimi vzbuzovalo pocit svobody, který se zdál být na dosah.

Jeongin, který dosud mlčky pozoroval okolní scenérii a krok za krokem šel po boku Changbina, najednou promluvil: „Když se teď dívám na tohle město, před tím, než do něj vstoupíme, jsem opravdu šťastný, že můžu stát právě tady s vámi, s mou rodinou."

Pocity osmičky byly teď silné a slova Jeongina je naplnila a připomněla jim, co všechno pro ně tato cesta znamená. Překonali nebezpečí, zkoušky a nyní stáli na mostě, symbolu spojení mezi minulostí a neznámou budoucností. Město před nimi bylo jak branou do nového začátku, a oni byli připraveni ji společně otevřít.