Tmavý hnědák zastavil na kraji lesa a jakmile ucítil povolení, jinak vždy silně přitažených, otěží, s vydechnutím sklonil hlavu ke šťavnatým stéblům trávy. Aviana bez hlesnutí odevzdala jezdecký bičík své kamarádce, poupravila si vínový rolák a téměř jediným pohybem hbitě seskočila z dokonale naleštěného sedla. Šla přímo k nám. Pohled tak spalující, div koruny okolních stromu nezačaly hořet pod náporem jejího vzteku.

„Jak se opovažuješ sem vodit cizí lidi?" okřikla Avery, načež dívenka raději ustoupila za mě.

Já, jako skoro vždy, vyhrkla první možnou věc: „Tohle je tvoje sestra?" 

Blondýnka cukla očima ke své spojekyni. Hned, jako poslušné štěně, popadla oba koně a také došla přímo k nám. Hřebci zvědavě pozorovali dění. Světlejší, pískový s černýma nohama a bílou lysinou, dokonce natáhl hlavu k mé dlani, což Avianina kamarádka rychle zatrhla.

„Podívej, Bridget," založila ruce dotyčná, už zase s drze pobaveným výrazem, „tak to tady ta Američanka dělá! Hlídá děti z příměstského tábora! Směšný!"

„Jo," pokusila jsem se zopakovat gesto a vymyslet jakoukoliv větu, která by ty dvě alespoň odehnala, „smutný, že dáváte malou holku do příměstského tábora místo, abyste se o ni postarali sami."

„Tak hele, okamžitě vypadni z našeho pozemku. Na tomhle místě totiž trénují skuteční jezdci. Ne holky, který padaj obličejem do bahna jakmile kůň zatáhne za ohlávku," odsekla Aviana a znovu světlýma očima probodla i mladší z rodiny, „a ty, jestli sem ještě někdy přivedeš cizího člověka, jen počkej doma."

Bridget přitakala: „Přesně tak. Tohle místo je jen pro vybrané. Tak se pakuj."

Můj zrak naposledy zapátral po všech těch mohutných překážkách. Proč trénovaly zrovna tady, když mohly jezdit v tom luxusním areálu?

„Jo, jasně. Užijte si svý blátivý kolbiště, vy agresivní mrchy."

Má ruka znovu popadla tu Averynu, nastal čas zmizet. Něco takového jsme vážně neměly zapotřebí. Ani ona svou sestru, očividně, dvakrát nemilovala, jelikož mi celou dobu tahala za rukáv, v touze odejít honem pryč.

„Tak se bav hlídáním dětí, nulo!" zvolala ještě směrem do lesa Aviana, soudě dle ozvěny jejího hlasu celá rozesmátá.

Ze všech sil jsem ji ignorovala. Dokázala šikanovat kohokoliv, včetně mladší sestry. Vysoká tráva louky nás brzo začala šimrat na kolenou, dívka vedle mě tiše utrhla pár stébel a zase je odhodila. Přemýšlela. Nebo spíš zůstávala v šoku z chování toho člověka, kterého před pár minutami nazvala sestřičkou.

„Proč jsi... Tam šla?" nešly mi stále na rozum její pohnutky k celé akci.

Pokrčila rameny: „Je to tam zajímavý."

Musela jsem souhlasit. Zajímavý teda rozhodně. Ale nejspíš za tím ty dvě neskrývaly nic speciálního, spíš už netušily, co by ještě za peníze rodičů koupily. Avery brzy usedla mezi svoje kamarádky na deku, já zapátrala pohledem po strýčkovi. Naštěstí, nejspíš díky jeho hezké přítelkyni a neustále všemožné klacky přinášející Imogen, ani nezaznamenal, že jsme my dvě kdy chyběly. Tak mé tělo prostě tiše kleslo do trávy. Pozorovalo mraky, plné myšlenek a spekulací. Upřímně, tak trochu mi před očima probíhala představa o tom, jak bychom to s běloušem Avianě natřeli. Určitě by dokázal přeskočit všechno. Jestli se tahle otravná, zlá holka hodlala objevovat všude, kde já, vypadalo tohle léto ještě hodně náročně. Hlídání dětí najednou působilo jako vlastně fajn a klidná věc oproti nevyžádané hádce s někým takovým. A navíc jsem pořád nechápala, proč nosila rolák v takovém teple.

Následujícího rána to však začínalo vypadat, jako kdyby snad sám osud neustále schválně provokoval mou trpělivost. Strýček dětem při snídani oznámil, že se chystali na koupaliště a jeho přítelkyně náhodou zmínila, že to místo stálo jen malý kousek od onoho prestižního Chambersovic areálu. A jak jinak, než že zrovna Lunu okamžitě napadly hříšné myšlenky. Raději jsem si to vypůjčené modré tričko s legínami sbalila s sebou do plážové tašky. Proč přeci ne? Co kdyby náhodou šla někde kolem Chelsey nebo dokonce Rae? Mohla bych věci pohodlnně vrátit. Nebo jim možná trošičku vyjít naproti, až strýček Elijah omylem usne při hlídání té uřvané skupinky dětí. Ano, já věděla, že přemýšlet o něčem takovém bylo riskantní a chtít to udělat ještě riskantnější. Jenomže touha se tam vrátit křičela silněji než cokoliv jiného, těžko říct proč vlastně. Asi jsem na ty zážitky s běloušem jednoduše nemohla zapomenout nebo za to možná maličko mohl Raeho, až příliš dokonalý, úsměv.

Oblečená jen v lehkých bílých letních šatech, tmavé sluneční brýle, u velkého bazénu. A horko, až se vlnil vzduch. Dřív bych takový den považovala za ideální. Obzvlášť, když mi Avery nadšeně a zcela dobrovolně splétala tmavé vlasy do culíků. Nicméně dnes veškerou mou pozornost pohlcovalo jen bedlivé sledování strýčka, který při čtení jakési knížky opravdu začínal pomalu usínat. Přítelkyně hlídala ty malé otravy a vše nasvědčovalo tomu, že připravený plán nejspíš měl šanci na život. Jen, co blondýnka zavázala malou bílou mašličkou druhý culík, sebrala jsem věci a vyrazila k nim.

„Není mi dobře," zněla ona průhledná výmluva, „můžu chvíli někam do stínu?"

Callie, ona světlovlasá přítelkyně, hned přikývla, plná soucitu: „Jistě, zlatíčko. A kdyby ses cítila na omdlení, hned za námi přijď."

„Děkuju."

Unavený krok i znechucený obličej bych dokázala zahrát klidně i tisíckrát, když to přišlo na možnost utéct od dětí zpět do stájí. Callie určitě myslela, že šla nejstarší z jejích svěřenkyň zvracet někam do koupelen, zatímco já hbitě prolezla velkým okénkem nad jedním z WC a bez dalšího rozmýšlení ihned běžela přímo k jezdeckému areálu. Čekal opravdu jen pár minut daleko, jeho zdi s velkou bránou člověk viděl už z dálky. Nadšeně jsem v rukou sevřela ten studený kov, velké C uprostřed už zase ozařovaly sluneční paprsky a dělaly ho neskutečně lesklým. Bohužel, při dalších dotecích mi došlo, že brána byla pevně zamčená. Na pravé straně modře svítil nějaký elektrický dotykový rámeček s čísly. Pro vstup požadovali heslo.

„Sakra!" nakopla ostře má noha jednu z černých mříží.

Bránu rozhodně nešlo nijak přelézt, zdi už vůbec ne. Nakonec nezbylo než prostě čekat a doufat, že někdo půjde náhodou kolem. Po lidech ale jako kdyby se slehla zem. Všichni zmizeli. A když už dobrou půl hodinu kolem neprošla ani jediná živá duše, zklamaně jsem si povzdechla. Nejspíš nezbývalo než zkusit štěstí někdy jindy. Cesta hlasitě křupala pod podrážkami letních bot, v rukou modré tričko. Copak já vážně doufala, že prostě jen tak potkám Raeho? Že věci půjdou tak snadno? Jak naivní. 

Velké černé auto zatroubilo přímo do mého obličeje. Pak prudce zastavilo. Seděla v něm nějaká přísně vypadající blondýnka s mladou spolujezdkyní, za sebou táhly vysoký přepravník. Zděšeně jsem uskočila do trávy. Ženě na tom však nepřipadalo něco v pořádku, tak vykoukla z okénka a rychle přejela pohledem celou tu zmatenou osobu opodál.

„Co tady děláš?" optala se.

„No, já," opětoval jí můj pohled zájem a jakmile zjistil, že jejich bílým tričkům dávaly lesk zlatě vyšité znaky Chambersovic stájí a on přepravník to dokonce měl napsané přímo ve středu, oči div nevypadly z důlků, „já... Já potřebuju dovnitř."

„Jsi určitě nějaká Avianina kamarádka, viď?" pravila s klidem dívka sedící vedle té ženy, když si všimla světle modrého týmového trička v mých rukou, „chápu, že jsi zapomněla heslo. Tak nasedej, vezmeme tě."

Jakoby nic otevřela zadní dveře velkého auta a opravdu čekala, že k nim nastoupím. Musela jsem rychle spolknout stres. Tohle mohla být jediná příležitost. Kůže luxusní sedačky zavrzala při dosednutí, což ale přerušilo dupání koníka v přepravníku. Nejspíš zrovna moc nemiloval cestování. Žena vyjela kupředu, uvnitř panovala díky vážné hudbě až podivně vážná atmosféra. Srdce mi tlouklo jako o závod, když brána otevřela svou náruč a vpustila nás dovnitř. Já to fakt dokázala!

„Už, aby byl Gracio ve stáji," vydechla unaveně blondýnka za volantem.

„Jo," přitakala dotyčná spolujezdkyně s vlasy té zcela samé barvy.

„Nakonec z něj máš radost, co, Monn?"

„Ano, mami. Je krásný."

„Především je to šampion," cukla k ní ledově modrým pohledem, „ale musím souhlasit, že ani krása mu zrovna nechybí."

Matka s dcerou. Logo stájí na přepravníku. O koho mohlo jít? Než jsem vůbec stihla vymyslet alespoň pár teorií, auto znovu zastavilo kdesi poblíž velké jízdárny. Kolem už chodili lidé, okamžitě započali vyvádění světlého hnědáka z přepravníku a vítání obou blondýnek. Já mezitím hodlala zmizet pryč jako stín, nepozorovaná.

„Tak ahoj," přiskočila přímo do kroku mladší z dvojice a natáhla ke mně s úsměvem ruku, schovanou v bílé jezdecké rukavici, „a vzkaž Avianě, ať přijde zítra na trénink. Povinně."

„No.. Jo, jasně," pokrčila jsem rameny, zkoušejíc opětovat sebejistý úsměv i silný stisk, „tak ahoj."

Sice odešla, ale klid nevydržel dlouho. Hned za jízdárnou kdosi chytil mé pravé rameno, na což už tělo zareagovalo vyděšeným uskočením. Jako kdybych snad přišla krást nebo co. Sytě modré oči, úsměv s až kýčovitě perfektními dolíčky, nagelovaný vlasy. Stál tam, smál se. Rae. Levačkou držel otěže svého koně Thunderbolta, nádherného, vysokého hřebce se světle cappuccinovou srstí a bílým odznakem ve tvaru cípku měsíce přímo na čele. Znuděně žvýkal udidlo, občas schválně kousek popošel a donutil tak páníčka zatáhnout zpět.

„Ahoj, Luno," pokývl, ve výrazu cosi mezi překvapením a pobavením, „tys přijela s Chambersovými?"

„S Chambersovými?" kmitl pohled nechápavě zpět k černému autu s přepravníkem, u něhož momentálně mladší blondýnka hladila mohutného hnědáka, „chci říct... Jasně!"

„Páni! Koho ty všechno neznáš, parkurová hvězdičko?"

Jeho úsměv. Už zase. Už zase na mě koukal jako na sobě rovnou.

Pokusila jsem se zakrýt vlastní nejistotu z Raeho náhlé přítomnosti mávnutím rukou: „No... Musíš mít kontakty."

On a Thunderbolt pomalu zamířili k velkému kolbišti opodál, naznačil, abych následovala. Na sobě měl opět týmový úbor a rajtky, vypadali, jakože mířili na trénink či tak něco.

„Dcera paní Chambersové už má zase nového koně," zavrtěl hlasou s mírným úšklebkem, „víš, mam je rád, ale myslim, že vyměňováním koní paní Chambersová Monniny jezdecké nedostatky nevyřeší. Ale nemám o tom co mluvit... Nic mi do toho neni a navíc i my s Thunderboltem potřebujeme víc tréninku než ostatní."

Paní Chambersová. A Monna Chambersová. Sakra. Vždyť já jela autem s majiteli stájí, s mladou šampionkou posledního juniorského drezurního šampionátu! Při tom uvědomění mi obličej na pár sekund zamrzl nadšením. Proto Rae koukal tak překvapeně! Teď musel myslet, že i já měla nadějnou kariéru, když mě do stájí vozil někdo tak slavný a úspěšný jako oni.

„A vy jdete trénovat? Totiž, přinesla jsem ti to vypůjčené tričko s legínama."

„Tričko počká," pronesl bezstarostně, „jo, jdem na kolbiště. Pojď taky, můžeš se dívat."

Já uplně ztratila pojem o čase. Dokonalost Chambersovic areálu i lidí v něm, specialně tohohle hezounka, vždycky uplně pohltili celou mou bytost. Bylo to jako vstoupit do jiné dimenze a najednou se z nudné Luny stát Lunou zcela jinou. Lunou, která jezdila parkur a osobně znala majitele slavných stájí. Lunou, které Rae docela rád věnoval pozornost. Dokonce bych i zapomněla na Avianu. U kolbiště čekalo pár lidí a opodál taky nějaký postarší chlapík, dle trička se znakem stájí určitě trenér. Opřela jsem ruce o bílou ohradu, zatímco Rae nasedl do hřebcova sedla a nechal ho klusat po obvodu, nejspíš kvůli rozehřátí. Překážky vypadaly poměrně vysoké, ale ne dost na to, abych koukala raději na ně než na kluka v sedle.

„Dneska určitě zajedete čistě," zvolala nějaká černovláska, stojící ve skupince holek opodál.

Očividně měl ten člověk obdivovatelek na rozdávání. Podle pokynu trenéra koníka nechal nacválat, oči pevně upřené mezi uši a otěže přitažené podobně přehnaně, jako to dělávala Aviana. Thunderbolt nepůsobil příliš spokojeně a nebylo se čemu divit. Nevěděla jsem toho o jezdectví moc, ale tak nějak mi bylo jasné, že bělouš nedávno dokázal běžet loukou tak uvolněně jen díky tomu, že mohl uhánět zcela svobodně. Ale možná to u každého koně bylo jiné, třeba zrovna tenhle hřebeček nedokázal normálně fungovat bez otěží.

„Začínáme. A hlídej si sed, víc prošlápni paty," doplňoval průběžně trenér.

S mocným odfrknutím kůň zamířil k první překážce, barevnému křížku. Dívky kolem začaly tleskat a všemožně ty dva povbuzovat, já jen tiše stála a sledovala Raeho jezdecké umění. A ač sice v sedle vypadal dobře, ostatně jako i při všem ostatním, jeho samotné držení těla pořád působilo trochu nejistě. Chtěl to sice skrýt odvážným výrazem, ale nemohl. Nicméně ostatní holky tomu moc pozornosti nevěnovaly tak jako tak. Když úspěšně překonali křížek, následoval kolmý skok a hned po něm dvojbradlí. Thunderbolt toužil po překážkách vyběhnout nadšeněji, ale Rae ho nechtěl nechat, což trenér hlasitě kritizoval a dost ho tím znervózňoval. V jeho obličeji bylo po čase jasně čitelné, jak raději ani neposlouchal. Další dva křížky, pak vysoká zeď. U poslední překážky hřebec naštvaně vykopl do vzduchu. Ani jemu se přístup jak jezdce tak trenéra příliš nelíbil.

Zvuk cvalu s pravidelností rezonoval teplým letní vzduchem. Thunderbolt mířil k poslednímu skoku, dlouhému trojbradlí téměř uprostřed. Skupinky dívek všude kolem vylekaně ztichly. Čím blíže ti dva byli, tím těžší atmosféra se nesla všude okolo. Kůň nepatrně pohodil hlavou, chtěl ji uvolnit. Rae naopak přitáhl zpět. Vůbec mu nenaslouchal, jen stále dokola propadal vlastnímu strachu. Odvážný výraz pomalu nahrazovala docela dobře viditelná nejistota. Posledních pár metrů před skokem hřebce pobídl, na což zareagoval jen dalším pohozením hlavou. Jezdcův pohled velmi rychle zapátral v obecenstvu, hledajíce podporu. Zastavil u mě. Na pár sekund jsme si s Raem zírali z očí do čí, zatímco jeho kůň odmítal přidat do rychlosti potřebné k přeskočení trojbradlí.

„To zvládneš! Prostě mu povol!" zvolala jsem zcela impulzivně první věc, která pod tím tlakem přišla na jazyk.

Jezdcovo tělo se naklonilo více dopředu a ruce popustily otěže. Hřebec ihned protáhl krk i krok. Zkousl udidlo, na další pobídku už zareagoval dokonale. Cvalem hnal přímo k překážce. Obecenstvo ani nedýchalo. Jak Raeho, tak i Thunderboltův výraz nabrali na jistotě. Přední kopyta se vznesla vysoko do vzduchu, zadní je, díky mohutnemu odrazu, následovala hned poté. Kůň prolétl vzduchem skoro jako s křídly. Trojbradlí zůstalo stát zcela nedotknuté. Všechny dívky začaly nadšeně tleskat a některé dokonce skákaly do vzduchu vzrušením. Včetně mě. Zatímco trenér zůstával jen oněměle zírat. Ti dva ještě obíhali poslední kolečka po kolbišti, Thunderbolt občas poskočil kupředu, což mu rozesmátý Rae nyní ani neměl za zlé. Naopak, chválil ho hlazením po krku. Sám vypadal dost překvapeně, párkrát ještě skok zkontroloval, jestli opravdu nespadla ani jedna kavaleta.

„Díky!" zvolal nakonec k divákům a svým pohledem znovu nedočkavě vyhledal ten můj, „díky."