Otevřeným oknem dovnitř pronikal hlasitý zpět ptáků, šum listí stromů a dokonce i bučení krav, ale já nic z toho nevnímala. Prsty ťukaly na klávesnici notebooku co nejrychleji to šlo, aby ještě stihly napsat poslední zprávy kamarádkám. Nabití baterie rychle klesalo. Hlasitě jsem si vydechla úlevou, jakmile se poslední vzkaz odeslal. Hotovo. Zrak zůstal zaražený do obrazovky, čárka ve vyhledávači nervózně blikala, vyzývala k dalšímu surfování po internetu. Zatímco před očima probíhal Raeho dokonalý úsměv a sytě modré panenky, ta silná pozitivní energie která z toho člověka přímo vyzařovala. Chvíle, kdy sebevědomě opřel jednu ruku o ohradu, zjišťujíce podrobnosti o běloušovi. Věřil mi. Neviděl Lunu Willow jako tanečnici, kterou nikdy nechtěla dělat, ale jako dobrou jezdkyni. Mluvili jsme spolu jako sobě rovní. Wow.

„Hm, Grayson Acton," vzpomněla jsem si sama od sebe na moment, kdy chvíli mluvil o svém otci, „no jo, Grayson Acton!"

Prsty rychle pokračovaly v ťukání. Vyhledávač ihned našel spousty výsledků. Rae byl synem velmi slavného parkurového jezdce, který dokonce jednou vybojoval stříbro na olympiádě. Podle několika článků se teď čekalo něco podobného od jeho syna.

„Rae Acton, syn slavného parkurového jezdce Graysona Actona, si z juniorského šampionátu neodnesl zlato a dokonce ani bronz," četl můj hlas nevědomky jeden z mnoha textů, „on a jeho hřebec Thunderbolt prý mají problémy. Poslední rok naznačuje, že mladý Acton otcův talent nezdědil a nebude v rodinné tradici pokračovat."

Deset procent baterie. Honem. V zápalu nadšení z nových informací člověk nemohl jinak, než vyhledat i samotného Raeho. Skutečně vyskočila spousta fotek toho hezounka, s koňmi i bez. Na jedné stál s Avianou u brány oněch luxusních stájí, šlo o článek, o nějakou spekulaci ohledně jejich vztahu, napsala to nějaká blogerka. Okamžitě jsem blog rozklikla. Byl plný obrázků různých koní i lidí, fotek ze závodů. Ten článek visel až dole. Jenomže jen co na něj myš klapla, notebook bezohledně ohlásil nedostatek baterie a obraz zčernal. Sakra! Kdyby Imogen nerozkousala nabíječky, nejspíš bych dnešek strávila vyhledáváním věcí o tom jezdeckém centru a jezdectví obecně. Takhle zbýval jen naštvaný povzdech. A nuda. Kila nudy.

I koukat z okna, přemýšlejíc o Actonovic rodině, mě po delším čase omrzelo. Jaké problémy asi mohli Rae s Thunderboltem mít? Vždyť Rae vypadal tak úspěšně. Určitě před tím šampionátem prostě jen vstal levou nohou z postele. Alespoň existovala naděje ho ještě někdy vidět, když potřebovali vrátit ta trička. Nakonec jsem nad tím jen mávla rukou. Vždyť mi nějaký slavný hezounek mohl zůstat ukradený. Já jezdit stejně nemohla a on by se s tou holkou, co spadla obličejem rovnou do bahna, tak jako tak nepřátelil. Imogen ještě nakonec udělala dobře, že rozkousala dráty nabíječek. Aviana totiž rozhodně, dřív nebo později, hodlala to video dát na internet. Určitě bych se tak nechtěla vidět. Musela být neskutečně zlá, když tyhle věci někomu provádělo jenom kvůli tomu, že jeho bělouš náhodou předeběhl jejího koně o pár hloupých centimetrů.

Skupinka nejméně deseti dětí pobíhala po zahradě a nahlas vyřvávala do všech stran, k čemuž Imogen velice ráda připojovala svůj štěkot. Ani hřebec je nemohl poslouchat, raději zmizel na druhou stranu louky. Neuměla jsem si představit tenhle vyrvál poslouchat celé léto. Zatímco máma určitě chodila na masáže a do kina. Vážně super. Až, když strýček s přítelkyní svolali všechny na večeři, přišel čas vylézt ven z pokoje. Musel být vážně naštvaný, když ani nepřišel nahoru, zjistit, jestli přijdu. Což se hodilo. Dovolilo mi to nepozorovaně proniknout ven. Chtě nechtě, kroky opět vedly směrem k běloušovi. Já stále myslela na všechno, co jsme spolu zažili. Nabilo mě to životem. Jezdectví určitě působilo jako droga; Jen, co člověk seskočil znovu na pevnou zem, chtěl zase vylézt zpět a pokračovat. Co nejvíc nenápadně jsem usedla do delší trávy blízko velkého výběhu, ke stromům. Příroda už ani nepůsobila tak odpudivě, i když mě nějací brouci a podobný hmyz pořád dost děsili.

Kůň nepřicházel. Dlouho se pásl za rohem, kam nešlo dohlédnout. Já si vybavovala jeho teplou, měkkou srst, hustou hřívu a dvě tmavé oči. I rychlý cval stádečkem koní, hřebcovu touhu zvítězit. A taky to, o čem mluvila Chelsey. Ten jeho výžeh něco musel znamenat. Jenomže neexistoval způsob, jak zjistit co. Veškerá elektronika dávno nefungovala díky nedostatku baterie a strýček o něm odmítal mluvit. Zvuk kopyt klapajících o tvrdou zeminu vytrhl mou mysl z přemýšlení. Bělouš klusal přímo k bráně. Vydechl podvečerní vzduch a zastříhal ušima, toužil po další pozornosti. Už zase stál tak blízko a přitom tak daleko.

„Ahoj, Pegasi," oslovila jsem ho konečně tím jménem z ohlávky, „copak je?"

Zamrkal. Snad taky přemýšlel, proč nejdu blíž.

„Heleď, tohle nejde."

Stál tam dál. Jako sloup. A já dál nechápala, jak strejda Elijah někdy mohl o tomhle zvířeti říct, že je nebezpečné. Mohl ho klidně vypustit na volno a on by jen poslušně chodil kolem domu jako pes, nejspíš poslušněji než Imogen. Pohodil hlavou, pak se celý oklepal. Znovu zamrkal. Co bylo moc, to bylo moc. Donutil mě k němu jít. Však muselo trvat, než taková skupinka dětí dojedla večeři a strýček bez nich ven určitě nechodil. Unaveně jsem přitulila ruce k jeho krku. Bělouš vypadal konečně spokojeně. Ale ne na dlouho; Pravou přední začal hrabat v suché hlíně před branou. No, tak dobře. Vždyť neexistoval důvod postávat za plotem. Koník radostně poskočil a zamířil na druhý konec louky, zatímco se ohlížel a čekal, jestli hodlám následovat. Bylo na něm cosi až skoro magického. Obklopovala ho aura jakéhosi tajemna, kterou však nejspíš příliš lidí nedokázalo vnímat.

Směle jsem za ním vyběhla. To ocenil. Přidal a odcválal kolečko po obvodu ohrady. Já zastavila skoro na konci, stejně tak bělouš. Hlavu mi přehodil přes rameno, očichávajíce dlaně a rukávy černého trička. Touha jezdit znovu zesilovala. Zafoukal teplý letní letní vítr, načechral mé vlasy a Pegasovu hřívu. Stáli jsme tam jako dvě spřízněné duše. Oči se mi zavřely, sluch vnímal jen ten tichý, pravidelný koňský dech a měkké nozdry u krku. Jezdit. Jak úžasné to odpoledne bylo. Těžko říct proč. Taková... Svoboda.

„Luno!" vykřikl ostře mužský hlas a hřebečka vyděsil uplně stejně jako mě.

Pegas stáhl uši k hlavě, zacouval a nespokojeně vyrazil pryč, zpět do levého rohu výběhu, kde na něj nikdo neviděl. Zůstala jsem zmateně stát na místě, očima podrážděně hledajíc viníka. Ten se našel sám. Strýček rychle otevřel bránu a utíkal k nám. Popadl má ramena, bez optání pak zamířil pryč. Ve výrazu kupodivu více starosti než naštvání. Kůň zůstal hleděl na obě postavy, asi situaci zrovna moc nechápal.

„Není to tak, jak si myslíš! Bělouš je moc hodný, nikdy-"

„Vždyť víš, co jsme si o tomhle říkali! Nesmíš k němu!"

„Ano, ale!"

„Ale?" založil ruce dotyčný, „jaké ale?! Nic o něm nevíš! Mohl tě zabít. Copak ti ta věc s Imogen nestačila?"

„Pegas je jako pes, strýčku! Mazlivý a hodný, poslušný, má radost když-"

Znovu přerušil větu, tentokrát už vztek převládl nad starostí: „Pegas?! Tys našla jeho věci, že ano!"

„Já," odmlčela jsem se provinile, „já hledala jen... Nějakou ohlávku nebo..."

„Okamžitě pojď za mnou," pokynul rozhodnutě, pro jistotu popadl mé zápěstí.

Já to věděla. Celou dobu. Mámu čekalo další nervový zhroucení. Jen díky tomu, že její dcera nedokázala vydržet chvíli v klidu. Strýček Elijah určitě hodlal zavolat domů. Rychle jsme prošli tmavou chodbou, mířil do kuchyně, kde stále skupinka dětí dojídala svou večeři. Postavil mě kousek od nich. Jeden talíř čekal na začátku, nedotknutý, já si ho nechápavě prohlížela. Copak jenom chtěl, abych snědla jídlo? Jeho přítelkyně nás ze svého místa překvapeně pozorovala, stahujíc mezitím tmavé vlasy do culíku.

„A... Co?" 

„Co? Sněz večeři. Vážně potřebuješ výchovu, Luno. I tahle děcka lépe dodržují pokyny a to jsou mladší."

Přistrčil mé tělo k nim, holčička naproti se šibalsky usmála a co nejtišeji zašeptala: „Mně zelenina taky nechutná, neboj."

Sám usedl zpět do čela dlouhého stolu, pohled poměrně přísný. Donutil mě tak nervózně polknout. Určitě chystal i něco víc než jen povinné požití pár kousků brokolice navíc.

„Odteď budeš všude chodit s námi. Na procházky, do zahrady, koupat se," pokračoval, „alespoň dokud nepochopíš, co znamenají zákazy."

Na prostest jsem vidličku položila zpět na stůl: „Cože?! Tohle nemůžeš!"

„Ale jo, můžu. Nebo mám radši zavolat domů?"

„Ne! Odmítám! To je braní osobní svobody, to je nudný, to je-"

„Výchovný," usmál se strýček a bezstarostně snědl kousek brokolice, „tady děti tě určitě mají co naučit. Můžeš trávit čas tím, že je budeš hlídat."

„Strýčku Elijahu... Prosím! Já nechci. Nestačí jako trest že nemám internet? Vždyť Pegas je hodnej. Klidně ti to dokážu!"

„Ještě tohle zopakuj a vážně zavolám mámě! Podívej, Luno, buď ráda. Alespoň máš na nějakou práci, když už trpíš tou nudou. A naposled ti opakuju, že výběh je zakázaný území, rozumíš?"

Všichni mlčeli. Snad i cvrčci venku ztichli a kočky přestaly mňoukat, jak přísný pohled svou neteř ten člověk upíral.

„Jo," zamumlala jsem neochotně a nabodla vidličkou bramboru.

„Neslyším tě."

„Jo! Fajn! Jasný? Fajn. Jen mi tenhle zapadákovat co nejvíc znechuť. Jak je libo."

Následujícího rána jako kdyby má deprese byla tak silná, že zbarvila i nebe v okolí vesnice. Zelo snad všemi odstíny šedé. Doufala bych v bouřkové mraky, aby nedošlo k plánované vycházce, jenomže strýček Elijah tvrdil, že déšť rozhodně nehrozil. Děti už od začátku otravně křičely uplně stejně jako předchozí den a já vážně nechápala, co kohokoliv mohli takoví otravové naučit. Strejda spíš nechtěl mámu přivézt na pokraj dalšího nervového zhroucení, tak hledal nějaká alternativní řešení situace. Celou dobu, když jsme procházeli po blízkém lese, jsem přemýšlela jen nad tím, co vlastně dělat zbytek léta. A nakonec dospěla k závěru, že týden s dětmi z prvního stupně základky stejně nemůžu přežít, tak k čemu nad tím vůbec přemýšlet. Stromy rostly vysoko do výšky, mírně se pohupovaly ve větru a překrývaly svými listy zašedlá nebesa. Prašná cesta vedla stále dál, přítelkyně spokojeně držela strýčka za ruku a těch patnáct otravů poskakovalo kolem jako nějací skřeti. Každou chvíli ke mně někdo z nich přiběhl a zakřičel, chtěli hrát na babu, ale já vážně neměla náladu.

„Ty jseš smutná," konstatovala zničehonic ta blonďatá zelenooká holčička, která u večeře odmítala jíst zeleninu.

„Aha... Proč myslíš?" obátila jsem otráveně oči v sloup, přemýšlejíc o běloušovi.

„No protože máš smutnej výraz," zasmála se, „víš?"

„Ne, to by mě nenapadlo."

„Pojď s náma, už nebudeš smutná," zaprosila a popadla mě rozhodnutě za ruku, hodlala někam utíkat.

„Já asi nechci."

„Chceš!" dupla si.

Nuda tak jako tak. Bez většího zájmu jsem tedy dívenku následovala. Spěchala dopředu, před strýčka s přítelkyní. Nejspíš tušila, kam mířili. Mezi stromy, za zatáčkou, vykoukla rozlehlá louka. Vypadla poměrně udržovaně, ne jako ty zarostlé houštiny všude okolo. Jakmile jsme všichni vyšli z lesa, děti začínaly zastavovat. Pár kluků posedalo do trávy a rovnou začalo jíst svačiny, holčičky zase utvořily několik menších kroužků a prostě odpočívaly.

„Dobře, tady na chvíli zůstaneme," potvrdil vzápětí strýček.

Jenomže blondýnka měla cosi za lubem. Pořád pokračovala loukou dál, až na kraj nepříliš hustého lesíka, který odděloval jednu louku od druhé.

„Hele, tady," ukázala malým prstíkem kupředu.

„Co tady?"

Tentokrát obrátila oči v sloup zase ona. Pokračovala do lesa. Já musela za ní. Ztracené dítě by mi strýček už vůbec neodpustil. Naštěstí ty její růžové legíny zářily na mnoho metrů. Šla docela svižně a ač se jí můj hlas pokoušel důrazně zastavit, nereagovala. Luna Willow sice vždycky odmítala běhat, natož v džínách, jenomže ona mi už zase nedávala na výběr.

„Nesmíš takhle utíkat, Avery!" okřikla jsem jí důrazně hned, jakmile zastavila a raději chytila ty malá ramena.

„Tady," zopakovala s pokývnutím, nosíkem znovu ukazovala před sebe.

Pohled nechápavě zapátral kolem a zjistil, že jsme nějak doběhly až na druhou stranu lesíku. Za stromy se rýsovaly nějaké vysoké hnědé předměty, taky spousta bahna. Tady? Cože? Sebevědomě jsem vykročila vpřed, tmavé vlasy automaticky svazujíc do culíku, aby nepřekážely ve výhledu. Za stromy ležel docela rozlehlý pozemek, který dělila na dvě půlky řeka a obíhaly stromy. Působil jako nějaké tajemství pro zasvěcené a taky trochu vypadal, že po něm někdo jezdil čtyřkolkou nebo co, kolik bláta tam bylo. Dokola po obvodu stály ony útvary ze dřeva, připomínající vysoké parkurové překážky, i když některé z nich rozhodně zaujímaly mnohem víc prostoru na šířku než na výšku.

„Proč jsi mě sem zavedla, Avery?"

Rozhodila rukama: „No, tady sestřička jezdí v noci."

Při bližším pohledu na zem mi to hned došlo. Desítky otisků kopyt vězely v zaschlém bahně. Nějací lidé tam museli chodit s koňmi. Zvědavě jsem došla až k nejbližší překážce, málem vysoké stejně jako já. Jak to někdo mohl skákat? Ani bych takovou věc nepřelezla. Šlo o vážně zvláštní místo, ale možná prostě jen chtěl někdo trénovat v soukromí. Trochu mě děsilo, že ony překážky pokračovaly na druhé půlce pozemku, za řekou, která sama sebe ohlašovala hlasitým zurčením. Copak oni přeskakovali i řeku, tak nebezpečný příkop? V takovém blátě? Chtěla jsem se rychle otočit na blondýnku a zjistit víc, ale zvuky přírody v tu chvíli narušily cizí hlasy. Taky klapot kopyt. Museli klusat přímo k nám. A jen, co další z nich pronesl pár slov, došlo mi, že vlastně vůbec nebyly cizí. Aviana.