„Užij si to tu," kývla máma a s nastartováním motoru naposledy zamávala.

Jakmile zmizela za zatáčkou, došlo mi, že to opravdu myslela vážně. Skutečně nechala svoje jediné dítě napospas nějaké divočině plné farmářů a velkých, smradlavých krav. S kufrem v pravé ruce jsem se pomaličku porozhlédla okolo, dům strýčka Elijaha stál hned pár metrů ode mě. Šlo o menší světlou stavbu s dost velkou zahradou, která sice vypadala pěkně, ale já si ani tak neuměla představit strávit zrovna tady úplně celé léto. Pořád mi nešlo do hlavy, jak něco takového mohla máma udělat někomu, koho údajně milovala. Vždyť já přeci nebyla štěně, které jste mohli prostě odložit na hlídání když se zrovna nehodilo.

„Podívejme, kdo konečně dorazil!" 

Strýčkův hlas zazněl ode dveří, společně s ním vyběhl ven i jeho velký černý pes, nadšený z přítomnosti nové návštěvy.

„Jo," povzdechla jsem si a udělala několik kroků dozadu protože kdo by chtěl labradoří sliny na nové sukni, „ahoj."

„Vítej! Budeš tuhle vesničku mít ráda," usmál se, v modrých očích jiskřičky pobavení.

„Určitě."

Já vážně chtěla znít přátelsky, jenomže ta očividná ironie v hlase jednoduše nešla skrýt. Strejda si rukou urovnal blond vlasy, kterých měl na svou pozdní čtyřicítku stále požehnaně, a pokynul, abych šla za ním, zároveň ochotně vzal můj kufr. A jakmile jsme vešli do domu, i mě to donutilo stáhnout si kaštanové pramínky do culíku. To vedro bylo totiž uvnitř snad ještě horší než venku a já vážně netoužila po čemkoliv dalším, co by mi hřálo záda. O klimatizaci tu nejspíš nikdy nikdo neslyšel.

„Tvůj pokoj je tady. Jako malá tam bydlela tvoje máma."

„Já vím. Vyprávěla o tom minimálně stokrát."

Nepříliš nadšeně jsem si prohlížela bílé dveře, vypadaly stejně vesnicky jako všechno ostatní. Ač by mi byly lhostejné, kdybych neměla bydlet tady, ve druhém patře, kde teplo jenom nabíralo na síle. Nakonec musel otevřít strýc. Já bych se k tomu asi nezmohla. A vlastně interiér toho pokoje nebyl vůbec tak hrozný, jak bych ho čekala. Dva dřevěné sloupy po obou stranách, obmotané světélky, dřevěná podlaha, velké francouzské okno a naproti němu další, menší, s pracovním stolem. U postele, kousek ode dveří, stála velká skříň, vedle které visela prázdná nástěnka. Vběhla jsem dovnitř a položila věci na chlupatý koberec uprostřed. Ta místnost působila úžasně vzdušným, světlým dojmem.

„Wow!" vypadlo ze mě ohromeně, „prostě wow! To je tak venkovský, ale zároveň... fakt hezký!"

Strýček se usmál: „Já přesně věděl, že si to oblíbíš. Tenhle pokoj je tvým královstvím na celé dva měsíce."

„Chceš říct, že tady máma strávila většinu dospívání?"

„No, vypadalo to tehdy trochu jinak, ale jo. Tak vybal a pak přijď dolů na oběd," dořekl a zmizel ze dveří.

Já je hned zavřela a usedla na postel. Nikdy v životě bych od tohohle domu nečekala něco jako byl takový pokoj. Domnívala jsem se, že mě nechají spát někde v obýváku na sedačce protože mámin starý dětský pokojík zůstal jednoduše starý nebo zastavěný krabicemi; jenomže ho očividně nechali zrekonstruovat. Minimálně alespoň nakoupili nový nábytek a okna. Oblečení leželo složené ve skříni během chvilky, stejně tak notebook na pracovním stole. Znamenal jediné spojení se světem, mobil totiž každou chvíli ztrácel signál. A když můj pohled upoutalo zrcadlo, pověšené poblíž francouzského okna, začínalo mi být to hloupé teplo už vážně docela ukradené. Velké zrcadlo byl luxus, který někdo jako já v téhle vesničce nečekal, rozhodně ne jako samozřejmost v mém vlastní pokoji. Zahleděla jsem se na svůj odraz, obličej momentálně vypadal poněkud unaveně, světle hnědé oči spíš bez jiskry, jinak vždy narůžovělé rty vybledlé.

„Jsi na tom špatně, holka," pokárala mě dívka v zrcadle, „tohle chce jídlo, hudbu a odpočinek. Dobře, tuny odpočinku. A hovor kamarádkám."

Společně s mobilem jsme usedli na to francouzské okno. Ze sluchátek začínal hrát alternativní rock střídaný popem. Co asi dělala máma? Beztak jela do denních lázní, celá šťastná, že nemusela tyhle prázdniny pečovat o někoho dalšího. Po tom posledním nervovém zhroucení si to ale, dost možná, zasloužila. Palec velice rychle přepínal už ohrané písničky, dokud konečně nepřišla ona jediná oblíbená. Nový hit od americké kapely Stars. S úsměvem jsem vykoukla ven z okna, ťukajíc prsty do rytmu o kolena. Pohled nejdřív zkoumal lesy s loukami opodál, až pak zamířil kamsi do zahrady. Na šňůře tam viselo prádlo, kvetly vysoké keře i stromy a tráva v některých místech byla tak dlouhá, že bych se neodvážila tam chodit. Divočina. Mezi tím vším stál skleník, ke kterému vedla vysekaná pěšinka. Jenomže celou tu scenérii cosi narušovalo. Podél aleje keřů vedla bílá ohrada, lemovala i vysekanou část zahrady. U vrat dokonce stál nějaký kbelík s vodou. Uvnitř muselo něco žít.

Já očekávala ovce nebo kozy. Nikde nic. Nejspíš ta zvířata spásala bylinky někde v druhé části výběhu. Písnička najednou zrychlila a donutila mě tak znovu přivřít nadšeně oči. Jakmile přišlo další zaměření pohledu k ohradě, uviděla jsem ho. Téměř do rytmu hudby cválal napříč pozemkem vysoký bílý kůň. Na konci výběhu zastavil, svižně se otočil a s vykopnutím zamířil zase na druhou stranu. Dlouhý ocas za ním vlál stejně jako tráva, kterou očividně hodlal řádně načechrat. Sluchátka ihned skončila zahozená v rohu výklenu toho okna. Oči viděly jen a jen jeho. A jakmile mi došlo, že tohle byl vážně strýčkův kůň, nezbývalo než co nejrychleji zamířit ven. Prolétla jsem kolem kuchyně rovnou do předsíně, strýček za mnou něco volal, ale já mu nevěnovala pozornost. Jeho fenka následovala. Se štěkotem popadla hračku, asi v domnění že to ona mohla za můj náhlý příval energie.

Vážně tam byl. Ten bělouš pobíhal v ohradě a když nás uviděl, oběhl ještě jedno malé kolečko a s malým poskočením zamířil k bráně. Vypadal vážně přátelsky. Zastříhal ušima, očichávajíce mi ruku. Neměl na sobě jedinou chybičku. Tělo skvostně bílé, zatímco oči temně hluboké a plné života. Bez zaváhání jsem otevřela bránu a vešla dovnitř. Koník hned začal očichávat tričko i sukni, pak došlo dokonce na vlasy. Poklidně stál a nechal, abych ho drbala na krku a za ušima, přejížděla prsty po té hebké, teplé, voňavé srsti. Já už roky nesáhla na koně, od doby, co to máma zakázala. Takže tohle bylo jako kousek nebe na zemi, moct zase jedno z těch úžasných zvířat obdivovat.

„Ahoj! Jak se asi jmenuješ, co?"

Odfrknul a pohledem zamířil kamsi do zahrady. Jedno ucho natočil za sebe, ptáci totiž zpívali opravdu nahlas a asi ani on tomu nemohl nějak přijít na chuť. 

„Pojď ihned z té ohrady ven!" křičel už z dálky strýček.

„Proč?"

„Prostě pojď! Okamžitě!"

Poslechla jsem, ale jen velice nerada.

„Neboj, hned budu zpátky," ujistilo bělouše mé nenápadné mrknutí.

Hřebeček zůstal stát nalepený na bráně, zvědavě sledoval okolní dění. Strýček vypadal ustaraně, až zbytečně moc. Vrhnul na zvíře nedůvěřivý pohled a zavolal k sobě i jeho labradorskou fenku. Jako kdyby jí snad hrozilo nějaké nebezpečí ze strany toho vysokého mazlíka.

„Už tam nikdy nechoď," pronesl zcela vážně muž.

„Cože? Ne! Je moc milý! A proč ani nevim, že máš koně? Kdyby mi to máma řekla – "

„Moje milá Luno, tenhle kůň je kde je jenom proto, že nemám srdce ho nechat utratit."

„Je snad nemocný?"

Strýče pokývl, pak bez optání zamířil pryč. Já se naposled ohlédla po hřebci a poslušně následovala, plná naděje v to, že řekne víc. Jenomže nás společně se psem dovedl až do kuchyně, kde na stůl položil talíř s obědem, stále mlčky. Byl velice zamyšlený. Nakonec zasedl k jídlu, rozkrojil jednu z brambor a zase ji položil zpět, načež nespokojeně vydechl.

„Ne, není nemocný," zodpověděl konečně onu otázku, „je nepředvídatelný. A vybíravý na lidi. Hodně dopředný."

„Proč ho tu máš?"

Prohlížela jsem si kuchyni, taky vypadala lépe než bych čekala. Všude velká okna, kterými svítilo dovnitř slunce a rozkvetlé květiny. U velké ledničky seděla šedá kočka, ale ta hned po navázání očního kontaktu utekla. Asi neměla cizí lidi v oblibě.

„To není tvoje věc. Drž si od toho zvířete odstup, jo? Máš štěstí, že tě nepokopal. Nejspíš mu přes nos zrovna šmrncla dobrá nálada."

„Nepokopal? Promiň, ale ten hřebec je nejmilejší zvíře na planetě. Jak se jmenuje?"

Normálně klidný strýček nyní vypadal docela frustrovaně. Upravil rukávy košile a zavrtěl hlavou, nechtěl o tom mluvit, jenomže já ho musela nějak donutit.

„Jestli k němu budeš chodit, zavolám mámě. Víš snad, co si myslí o koních."

Najednou už představa odjezdu zpět do USA nepůsobila vůbec lákavě.

„To není fér! Všichni mi jen všechno zakazují!"

„Jen pro tvoje dobro," změkl zase strýček a dolil do mé skleničky trochu pomerančového džusu, „tenhle hřebec je nebezpečný. Můžeš koukat, ale nesahat. Jestli tě tam uvidím, máš hovor domů jasný."

Já fakt chtěla začít protestovat a přemlouvat, jenomže to na mámu nikdy nefungovalo a ona nebyla svou povahou od strejdy Elijaha zas tak daleko. Však aby ano, když spolu vyrůstali jako sourozenci v jednom domě. Nespokojeně jsem zaťala levačku v pěst, tak jako vždycky při nějakém stresu. Jak to myslel, že byl běloušek nebezpečný? Vždyť nemohl být. Choval se spíš jako přerostlé štěně než kůň. Prázdniny v téhle vesničce zničehonic přestávaly vypadat tak zoufale nudně. Jestli totiž strýček myslel, že Luna Willow, dcera přepracované, odhodlané baletky, někdy něco vzdávala, hodně se mýlil. Musela jsem o tom vysokém hřebci s černýma očima zjistit víc, stůj co stůj. Možná šlo totiž o jedinou možnost, jak se vůbec někdy v životě přiblížit k tak úžasnému zvířeti víc, než jen na několik dlouhých metrů zpoza autobusu, který mě vozil během roku do školy. Pokaždé, když projížděl kolem stájí ve městě, mi skoro cukalo prostě utéct ven a zůstat navždy zavřená někde v boxu. Já ježdění milovala, ale díky mámě zůstávalo jen nedosažitelným snem.