Loki měl Archu rád. Už jen proto, že název gay klubu byl naprostý výsměch křesťanskému Bohu. Kdyby do Noemovy archy nastoupili lidé odsud, dávno by svět vymřel.

Ale chodil sem hlavně kvůli jednomu člověku. Mohl si nechat odoperovat reaktor. Mohl mít jako všichni ostatní masku z nanočástic, která zaručovala stoprocentní anonymitu.

Přesto ho poznal.

Znal jeho vůni. Řeč těla. Zvuk chůze. A z posledních týdnů konečně i doteky a výkřiky. Chuť. Polibky tak skvělé, že ho brněly rty ještě hodinu poté, co se rozloučili a šli každý domů.

Nemohl ho mít v běžném životě.

Mohl si to ale vynahradit takto.